24. kapitola - Omluva? (2/2)

28. května 2009 v 19:46 | Lucinka256 |  Povídka "Anglická dcera" (FF)
Druhá část...



Zhluboka jsem se nadechla. Rozhodně jsem potřebovala vzduch. Obrovskou spoustu vzduchu. A je to tady...
Původce veškeré mé špatné nálady, tedy Jacka, jsem spatřila jen o okamžik později. Stál opřený o zeď hned vedle dveří, ve kterých jsem nyní postávala. Na první pohled působil sklesle. Tak sklesle, jako jsem ho snad ještě nikdy neviděla. Tvář mu prostoupila bledost, způsobená nejspíše přemírou alkoholu, který včera stačil vypít.
Měla jsem sto chutí se k němu vrhnout a vroucně ho obejmout. Ale musela jsem se ovládnout. Rozhodla jsem se, že se budu chovat nanejvýš rozvážně.
Jakmile mě uviděl, vlila se mu do kůže nepatrná část obvyklé lidské barvy. Vypadal, jako by se mi nesmírně ulevilo. "Bože můj, ještěže jsi tady," vyhrkl zcela automaticky.
"Hm," vypadlo ze mě. Najednou jsem vůbec netušila, co bych měla říct. A to se věru nestávalo moc často, že by mi někdy došla slova. Sklopila jsem zrak a veškerou svou pozornost začala věnovat špičkám svých bot.
Matně jsem vytušila, že ke mně natáhnul svou ruku, jako by mě chtěl vzít kolem ramen, ale než tak stačil udělat, zase ji svěsil. Nejspíš ani on nevěděl, jak by se měl zachovat. "Máš nový účes?" zeptal se nakonec místo toho.
Odhodlala jsem se pozvednout k němu své oči, ale nechystala jsem se nic odpovědět, pro tuto chvíli muselo stačit němé přikývnutí.
"Vždycky jsem si myslel, že ti hnědá barva vlasů bude slušet mnohem víc. Člověk se sice za život nesetká s mnoha přírodními blondýnami, které by měly hnědé oči, stejně jako ty, ale..." Na chvilku se odmlčel, jako by si musel rozmyslet, co řekne dál.
Hnědooké blondýny? Proč to vůbec říká? Neměl by snad místo toho tvrdit, že nikdy v životě se mu nepoštěstí potkat takovou holku, jako jsem JÁ? Ještěže výraz mého obličeje nemohl moc napovídat.
"Hnědý vlasy dokonale potrhnou barvu tvých očí. Sluší ti to tak mnohem víc, vypadá to tak nějak... Přirozeně." Nejspíš si vůbec neuvědomoval, co to vlastně povídá. Popravdě řečeno, ani já ho moc neposlouchala.
Téměř neslyšně jsem si odkašlala. "No, naposledy jsem měla ofinu, když mi byly pouhý tři roky. A ty nesnesitelně dlouhý vlasy mi už taky začínaly lízt krkem. Nechala jsem si je zkrátit akorát tak pod ramena, abych se o ně nemusela tolik starat." Bla, bla. Bylo mi úplně jasné, že ani jednoho z nás v tuhle chvíli moje vlasy nezajímaly. Hlavní bylo, že se nemlčí.
"Mně se to líbí," zopakoval Jack, ten den již asi tak potřetí.
Už jsem nedokázala odolat a pohlédla mu do očí. Tyhle jeho oči mě odjakživa okouzlovaly. A to dokonce i v těch časech, kdy jsem se ještě bránila si s Jackem něco začínat. Jejich pohled byl hluboký a upřímný, a k tomu ještě zářily svou neobvykle zelenou barvou. Dnes jsem v nich však mohla spatřit ještě něco. Nepopíratelně znatelné rozpaky.
V příští chvíli mě zcela nečekaně chytil za ruku. I kdybych chtěla, stejně bych se mu nedokázala vysmeknout. Držel mě tak pevně, jako by se bál, že pokud svůj stisk uvolní, ztratí mě jednou pro vždy. "Pojď se projít," navrhl v náhlém záchvěvu chuti jednat. "Prosím," dodal hned na to, když se setkal s mým nepatrným nesouhlasem.
Na kratičký okamžik se mi po tváři rozlil téměř neviditelný úsměv. Nedokázala jsem se ubránit myšlence, že když se Jack omlouvá nebo prosí, působí na mě až nezvykle milým dojmem. Za jakékoliv jiné situace bych ho snad i musela litovat. "Dobře," odsouhlasila jsem jeho návrh stručnou odpovědí.
Za stálého mlčení jsme společně došli až k nejbližšímu parku. Matně se mi vybavovalo, že přesně tady jsem se s ním setkala asi tak před rokem. Byl to ten večer, kdy jsme měli jít k Elen a oslavit její patnácté narozeniny. Jenže tenkrát se to všechno vyvinulo úplně jinak, než jsem očekávala...
A co dneska? Napadaly mě samé tísnivé otázky. Dopadne to taky jinak, než jsem čekala? A co vlastně čekám?
Aniž by řekl jediné slovo, dovedl mě k jedné z laviček místního parku a posadil se. Tím mi vlastně dal mlčenlivý pokyn k tomu, abych si sedla také. Nemusel mě pobízet dvakrát.
V příštích několika minutách jsme se oba věnovali svým úvahám. Přestože nám bylo moc dobře jasné, o čem ten druhý přemýšlí, ani jeden se nedokázal odhodlat své úvahy vyslovit nahlas. Skoro jsem si až přála, aby to takhle zůstalo navždy. Pocit, že Jack neustále drží mojí dlaň, mi dodával pocit zdánlivého bezpečí. Přestože moje srdce bylo rozervané na několik kusů, v tento okamžik jsem se cítila úplně v pořádku. Cosi mě hřálo uvnitř, takové uklidnění. Oba jsme byli smutní a zároveň věděli, že se i přesto všechno máme pořád rádi. Cítili jsme to. Tahle chvíle byla kouzelná a zcela nezapomenutelná právě díky své jednoduchosti a neschopnosti ani jednoho z nás ji vysvětlit.
"Lucio," začal Jack hlasem, který se téměř podobal šepotu.
"Pššt," přerušila jsem ho okamžitě. Nechtěla jsem, aby tahle chvíle musela skončit tak rychle.
Jenže Jack už to nejspíš chtěl mít za sebou. "Vlastně bych se měl divit, že tu se mnou vůbec sedíš a posloucháš mě. Když jsi se mi vyhýbala, cítil jsem se hrozně naštvaně. Ale přitom vím, že bych tě měl spíš chápat. Já na tvém místě bych o sebe ani nezavadil pohledem."
Jen velmi neochotně jsem se k němu obrátila a znovu pohlédla do jeho očí, které teď byly ještě více upřímné než předtím. Vůbec se mi nechtělo nic říkat a vlastně jsem ani nevěděla, co bych si měla myslet.
"Včera jsem se zachoval fakt hrozně," vypadlo z něj jen o chvilku později. "Já... Fakt nevím, co to do mě vjelo. Měl jsem v sobě strašně moc alkoholu a i když vím, že mě to neomlouvá, tak doufám, že by to moje počínání mohlo vysvětlit alespoň z části. Říkal jsem věci, které jsem nemyslel vážně."
Na chvilku jsem přivřela oči, abych tak zabránila slzám, které se i proti mé vůli začala prodírat na světlo světa. "Všechno, co řekneš, má alespoň zčásti reálný základ," poznamenala jsem poněkud mudrlantsky.
"Nemusí mít," začal mě přesvědčovat téměř okamžitě. "Vůbec nevím, proč mě napadalo zrovna tohle. Prosím, nesmíš si myslet, že bych se s tebou cítil špatně."
"To ne. Občas se chovám strašně sobecky," přiznala jsem popravdě své úvahy.
"Vůbec ne. Ani z desetiny ne tolik, co jsem vylíčil. Já vím, že mě máš ráda, že se mi věnuješ. Nikdy jsem si nic nevyčítal. Jsi ke mně upřímná... Vážně nevím, co mě to popadlo," reagoval na mou odpověď. Měla jsem dojem, že náš rozhovor se tímhle tempem za chvíli změní v hru "kdo bude mít víc navrch".
Odvrátila jsem se od něj a zadívala se pryč, kamsi do neznáma. "Co to bylo za holku?" zeptala jsem se potichu a zastřeně. Cítila jsem, jak se mi svírá hrdlo. Bylo mi to značně nepříjemné.
"Ani nevím, jak se jmenuje. Ten den jsem jí viděl poprvé. A naposledy!" dodal rychle. Když vzhledem k mému mlčení usoudil, že se nemám k tomu, abych mu něco odpověděla, pokračoval dál. "Vůbec jsem si neuvědomoval, co dělám. A přísahám, že k ničemu nedošlo. Jenom jsme se líbali a do toho jsi přišla ty. Po tvém odchodu jsem jí hned řekl, aby mi dala pokoj."
"A co by se stalo, kdybych nepřišla?" Tahle otázka se mi vydrala z úst mnohem dřív, než jsem ji v sobě stačila podvědomě zadusit. A možná bylo dobře, že se tak nestalo. Alespoň jsem s Jackem jednala na rovinu. Alespoň to, když už jsem se mu neodkázala dívat do očí.
"Nevím," vyhýbal se odpovědi.
"Víš. Moc dobře to víš," odvážila jsem se s ním nesouhlasit.
Úpěnlivě jsem se snažila předstírat, že ten strom, který očima hypnotizuji již kdovíjak dlouho, mě skutečně zajímá. No, moc věrohodně to zřejmě nepůsobilo.
"Omlouvám se," řekl hned vzápětí. Ani jsem se na něj nemusela dívat, abych poznala, že ho to všechno doopravdy mrzí.
"Proč jsi jim řekl, že je mi špatně?" zeptala jsem se na další věc, která mi ještě nebyla vyjasněna.
"Nebylo snad?" otázal se nanejvýš udiveně.
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne."
"Janette mi řekla, že ses u ní odpoledne stavovala. Prý jsi se mnou chtěla mluvit nebo co, ale nezastihla jsi mě. A pak dodala ještě něco v tom smyslu, že ti je špatně a jdeš si lehnout, že prý mi vzkazuješ, že se o tebe nemám starat a k Alanovi klidně můžu dorazit sám."
Nevěřícně jsem pootevřela ústa a do tváří se mi vlila červeň náhlého vzteku. "Cože?" vyhrkla jsem překvapeně a obrátila jsem k němu, abych z jeho pohledu vyčetla, jestli mi nelže. Vše napovídalo tomu, že říká pravdu. "Tohle že ti řekla?"
Přikývl. "Přesně tak."
Několikrát jsem se nadechla k odpovědi, podvědomě se zarazila a zůstala mlčet. Klapala jsem pusou naprázdno jako ryba na souši. Okamžitě jsem zase svěsila pohled a zabodla jej do země. "Takže ti nevysvětlila, co se stalo?"
"Ne." V jeho odpovědi byl znatelný i jakýsi otazník, jako by mě chtěl nenásilně vyzvat, abych mu to všechno objasnila.
"Přišla jsem tam a ty jsi tam ještě nebyl, takže jsem se rozhodla na tebe počkat. Janette se se mnou mezitím dala do řeči a pověděla mi něco málo o... ehm... poměrech ve vaší rodině." Hlas se mi klepal nervozitou. To, co jsem říkala, pro mě vůbec nebylo snadné vyslovit. Z celé své duše jsem doufala, že to Jack pochopí, bych mu to nemusela vysvětlovat podobněji.
"O jakých poměrech?" Aha. Tak nepochopil. Není on náhodou chlap?
Znovu jsem si odkašlala. "O vašem zvyku, že když někdo dovrší osmnácti..." Ta slova mi nemohl projít přes ústa. Zhluboka jsem se nadechla, abych si dodala odvahy. "O zásnubách," odhodlala jsem se říci nakonec.
Tentokrát to byl Jack, který se cítil zaraženě. "Bože. Sakra. Tohle jsem ti chtěl říct sám." Nebyla to omluva, že mi tuhle skutečnost zatajoval více než rok, bylo to jen pouhopouhé konstatování.
"Proč jsi to neudělal?" Veškeré napětí ve mně rázem povolilo a spolu s ním se rozpustila i moje nervozita. Nemělo cenu chodit kolem horké kaše.
"Chtěl jsem ti to říct. Už několikrát jsem chtěl, vážně," snažil se mě ujistit. "Jenomže jsem nikdy nedokázal sebrat odvahu. Je to hrozně těžký, říkat takovýhle věci."
"Jo," pokývala jsem ironicky hlavou. "Jo, jasně, mnohem lepší je všechno mi zamlčet, co? Nedovedeš si představit, jak mi bylo nepříjemný dozvědět se to zrovna od ní!" Konečně jsem dokázala zvýšit hlas. Začínala jsem cítit, že čím víc mu toho vyčítám, tím víc se ulevuje mně samotné. Dokonce jsem i sebrala odvahu se mu začít dívat do očí. Natrvalo.
"Dovedu," ujistil mě. "Omlouvám se," zopakoval znovu.
Jenže pro mě už jeho slova věčného omlouvání pomalu začínala ztrácet význam. Pokud něco slýcháte příliš často, zákonitě vám to pak začne být nudné a obyčejné.
Následovala trapná chvíle ticha, během které ani jeden z nás nevěděl, co by měl říci. Pro změnu.
"Budeš... Budeš schopná mi po tomhle ještě vůbec někdy důvěřovat?"
Zvláštní. Svou otázkou se trefil naprosto přesně. Právě tenhle otazník se mi v danou chvíli honil hlavou. "Já nevím," přiznala jsem popravdě. Znovu mi začínaly vlhnout oči. Tentokrát jsem cítila, že už to moc dlouho nevydržím.
"Chápu to," pokrčil rameny a smutně mě pozoroval. Určitě si musel všimnout, že nemám daleko k pláči.
Chtělo se mi nahlas zařvat, že nechápe vůbec nic! Ale nedokázala jsem se k tomu odhodlat. Uvnitř krku mě cosi sevřelo tak bolestivě, že jsem dočasně ztratila schopnost cokoliv vyslovit nahlas.
"Vím, že je to asi hloupá otázka. Ale prosím, můžeš mi odpustit? Vím, že to asi nepůjde hned, ale..." Zarazil se, když spatřil můj výraz.
Po tváři se mi rozutekla první slza a hned za ní následovaly spousty dalších. Bylo to snad poprvé v životě, co jsem se před ním doopravdy rozbrečela. Vůbec mě totiž nezajímalo, co si o tom bude myslet.
Přitáhl si mě blíže k sobě a bez jakéhokoliv zaváhání mě pevně objal. Vůbec jsem se tomu nebránila. Potřebovala jsem cítit, že je tu se mnou a pro mě, že mu na mně pořád záleží. V jeho objetí ve mně rázem všechno povolilo a já se rozbrečela jako malé dítě. Bylo mi jedno, že sedíme uprostřed parku a může nás kdokoliv vidět. Bylo mi jedno úplně všechno...
Ucítila jsem, jak mě lehce políbil do vlasů. "Mám tě rád," zašeptal potichu. A samotnému se mu v tu chvíli zlomil hlas.
Mimoděk jsem se zachvěla. Přesně tohle jsem potřebovala slyšet.
Věděl to?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lily of the valley Lily of the valley | 31. května 2009 v 17:18 | Reagovat

Připadám si vážně blbě, že to nečtu a pořád naivně čekám na Světlo Vzpomínek, ale já vytrvám!:D Nevím, vůbec nemám čas číst (i když teď budeme psát tolik písemek, že přísahám, že jediný, co budu dělat, bude čtení a psaní. Učení zazdím. Paradox. (Hydrostatickej asi ne.))
Koukám, že už ani nevyplodim větu, která by měla smysl... No co, teď jsem se asi dvacet minut učila fyziku, tak jsem řádně vyčerpaná:D

2 Lucinka256 Lucinka256 | 1. června 2009 v 16:56 | Reagovat

Na Světlo vzpomínek se asi nedočkáš, já si prostě na těch pět komentářů u polední kapitoly počkám, i kdybych měla čekat do smrti:-D Mimochodem - to, že se známe v reálu, neznamená, že musíš číst všechno, co napíšu:) Mně to nevadí:)

3 Dee* Dee* | 21. června 2009 v 21:42 | Reagovat

ty jo...to je hrozný, já všechno strašně prožívám a víš jak se mnou tahle povídka mává? :)) ale jinak skvělý :)

4 Lucinka256 Lucinka256 | 24. června 2009 v 12:02 | Reagovat

Tak to by jsi měla vidět mě, jak to prožívám, když to píšu... Většinou jsem nervozní ze všech nejvíc, za ně za oba:-)

5 Fee Fee | 20. dubna 2010 v 17:25 | Reagovat

Nejvíc mě na téhle povídce štve,že musím tak dlouho čekat na svoji dávku emocí!:-D Ale myslím to vážně, fakt čupr povídka:-*....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama