23. kapitola - Zdání klame (2/2)

21. května 2009 v 19:42 | Lucinka256 |  Povídka "Anglická dcera" (FF)
Druhá část:)


Po chvíli jsem se obrátila zpátky k ostatním, kteří se zdáli být stejně zaražení jako Ester. Snad jako neupřímnou omluvu za své narážky směrem k Ester jsem se plaše pousmála. A rozhodla se raději změnit téma hovoru.
"No nic, tak já asi půjdu za Jackem. Nevíte, kde bych ho mohla hledat?" Znovu jsem snažila působit uvolněně, jako by tohle byla úplně normální situace. Přestože mě uvnitř začínal svírat strach, nechtěla jsem to navenek dát znát. A zdálo se, že nikdo z přítomných mou malou lest neprohlédl. Akorát Karin si mě změřila s podezřívavými jiskřičkami v očích. Jako by snad poznala, že něco není v pořádku.
"Podívej se po něm, někde tu určitě bude," poradil mil Alan.
Někde tu určitě bude. No jasně. Uvnitř hlavy jsem se naštěstí nemusela kontrolovat. Začínal ve mně hlodat ironický hlásek se spoustou nepříjemných a štiplavých poznámek. Právě proto ho přece nikde nemůžu najít, že?
Pomalu jsem začínala mít dojem, že dnes se tu celý večer jedná jenom o mně. Představení s názvem Život Lucii Casteelové a spousta neznámých hostů, kteří byli pozvání, aby se taky trochu pobavili. Dokonalé, že? Až na takovou drobnou maličkost. Zapomněli si mě přizvat, abych byla taky v obraze.
Karin protočila oči v sloup a popadla mě za zápěstí. "Jdeme se projít," prohlásila a její vnitřní odhodlání mi nedovolilo klást jakýkoliv odpor. Krátce jsem mávla ostatním na rozloučenou a pak už ji bez protestů následovala stranou od jakékoliv lidské duše. Odvedla mě úplně pryč, na místo, kde nás nikdo nemohl ani vidět, ani slyšet. Očividně se snažila zachovat určité tajemství, za což jsem jí v tu chvíli byla srdečně vděčná.
Přestože jsem nechápavě nadzvedla obočí, nezlobila jsem se na ní. Jenom jsem se cítila přepjatě a potřebovala to všechno mít co nejrychleji za sebou. "Takže?" otázala jsem se jednoduše a pak už jen čekala na její vysvětlení.
V očích se jí zračilo krátké zaváhání. Jako jiskra nebo blesk, který se v jednu chvíli objeví a v tu druhou už je zase pryč. Když si všimla, že ji pozoruji, zavrtěla hlavou a svůj pohled na okamžik svěsila k zemi. "Já vůbec nevím, jak mám začít," přiznala se nakonec.
V rozšafném gestu jsem prohodila rukama. "To je úplně jedno," prohlásila jsem vyčerpaně.
"Chci tím jen říct..." Konečně se zase odvážila pohlédnout mi do očí. "Vlastně... Sama jsem si tímhle prošla a moc dobře vím, jaký to je. A nepřeju ti nic špatnýho, přesto všechno napovídá tomu, že... No, ty sama víš nejlíp, jak moc tě Jack miluje."
Rozlila se mnou rozmrzelost a můj žaludek se znovu začal cítit jako na vlnách. Pokud jsem před chvilkou nechápala vůbec nic, tak v tuhle chvíli bych se už asi dávno měla ocitnout na onom světě. Protože jsem ani v nejmenším netušila, o co tu vlastně kráčí. "Proč mi tohle všechno říkáš?"
Pohlédla směrem k zadnímu východu ze zahrady. Cesta vedla k hlasitě šumící řece, před kterou se rozkládalo dlouhé stromoví. Přesně do těch míst hned vzápětí ukázala. "Jestli hledáš Jacka, zkus se podívat tamhle."
Když spatřila, že se užuž nadechuji k otázce dožadující se jakéhokoliv vysvětlení, hlasitě mě přerušila. "Na nic se mě už neptej," zarazila mě. Rychle se rozloučila jedním ze svých matných pozdravů a rázně odkráčela pryč.
Chvilku jsem ze za ní dívala a měla dojem, že jsem se asi vážně musela zbláznit. Já - a nebo všechen svět okolo mě.
Jako ve snách jsem se vydala ke dveřím, které vedly pryč ze zahrady. Po vyšlapané pěšince jsem se vydala k šumící řece. Uvnitř mě se mísily tisíce myšlenek, vysvětlení a nejrůznějších východisek. Nedokázala jsem si je roztřídit a urovnat, abych mohla mít klid.
Pozvedla jsem oči a chvilku pozorovala měsíc, jak mi poklidně září nad hlavou. V doprovodu milionů krásných hvězd působil tak sebejistě a majestátně, že jsem mu prostě nemohla nezávidět. Byl jako velká lucerna, která dnes v noci měla bdít nade mnou a nad mým osudem.
Cítila jsem se tak mizerně, jako už dlouho předtím ne.
V několika dalších krocích jsem dorazila tam, kam jsem měla. A přestože mi moje podvědomí vytrvale našeptávalo, co teď musí přijít, nedokázala jsem se na ten okamžik připravit. Nakonec mě stejně zarazil mnohem víc, než jsem někde v hloubi duše mohla očekávat.
Došla jsem tam a spatřila Jack, jak... Jak se líbá s nějakou jinou.
V první chvíli jsem tomu ani nechtěla uvěřit. Šálil mě snad zrak? Zápasila jsem sama se sebou a se svým svědomím, které se snažilo prosadit si svou pravdu, že celý tenhle večer je jenom jeden jediný veliký omyl. Zítra ráno se probudím a všechno bude v pořádku, ne?
Jenomže pak mi došlo, že věčně před Jacka bránit nemůžu. Dokonce ani sama před sebou.
Zamotala se mi hlava a začala mít dojem, že se ani nemůžu nadechnout. Srdce mi bušilo tak zběsile, jako by mě měl každou chvílí stihnout infarkt. Chvíli jsem tam stála jako zamrzlá socha. Neschopna něco říct nebo se pohnout, třeba jenom o centimetr.
Byla jsem tak otupělá, že mi vůbec nedocházelo, co se děje. Nedokázala jsem v sobě vzbudit žádné emoce.
Ta holka - nebo jak ji vlastně mám nazvat - na mě působila zvláštním dojmem. Byla vkusně oblečená a dlouhé černé vlasy se jí leskly až někde kolem pasu. Na první pohled bylo znát, že ona patří k těm, které si mohou vybírat. Zkrátka a dobře řečeno, ona byla přesně taková, jaká jsem já nikdy nebyla a ani být nechtěla.
Najednou už jsem to nemohla vydržet. To dechberoucí sebetrýznění. Už jsem tam nechtěla jen stát a mlčky přihlížet. Jako ve vlastních vidinách jsem se několika neuvěřitelně rychlými kroky dostala k nim a co nejhlasitěji Jacka oslovila.
"JACKU!" Přestože jsem plánovala, že můj hlas bude znít lhostejně a vyrovnaně, nedokázala jsem nad ním udržet kontrolu. Spolu se vztekem ze mě zazněla i hysterie, kterou jsem jen stěží skrývala.
Najednou se od sebe odlepili, jako když bičem mrskne. Kdyby sem někdo přišel jen vteřinu poté, nejspíš by ani nedokázal rozeznat, že se spolu líbali. Dívčina s neobvykle velkým výstřihem se zatvářila nejdřív nechápavě a vzápětí pohrdlivě. Jako by se mě chtěla zeptat, co tu vlastně dělám. Haha. Máš smůlu, děvče, tady se budu ptát já... Nejspíš ani Jack nemohl uvěřit tomu, že mě tu vidí. Stál s nepřítomným výrazem překvapení v očích, jako by ho k zemi přikovali.
Ve skutečnosti jsem na něj vůbec nechtěla křičet, jenže za téhle situace to prostě nešlo. "Já vím, že mi do toho ZŘEJMĚ nic není, ale můžeš mi laskavě vysvětlit, co se tu děje?" Nedokázala jsem se uklidnit. Měla jsem nutkání je oba roztrhat na tisíce malých kousků a odkráčet pryč s hrdým pohledem vítěze.

"Lucio, není to tak-" Snažil se ze sebe něco vyblekotat, ale já už se ho ani nesnažila vnímat. Neměla jsem k tomu sílu.
"Není?" Ani jsem ho nenechala domluvit. "NENÍ? Líbáš se tu s nějakou děvkou, kterou ani neznám a chceš mi tvrdit kdo ví co?" Při vyslovení slova "děvka" jsem mávla rukou směrem k , až jsem se mimoděk zachytila prstýnkem o její dlouhé vlasy a několik jich vyškubla. Dívčina začala hlasitě naříkat, ale ani já, ani Jack, jsme jí nevěnovali přílišnou pozornost.
Najednou i on vypadal, že nemá daleko k hádce. Bylo na něm sice poznat, že má trochu upito, protože jeho oči byly silně zakalené a pohled nejistý. Ale bezpečně jsem dokázala určit, že také v něm se vztek víří jako na kolotoči. "Chceš vědět pravdu, zlato?" Nemohlo mi uniknout, že jeho oslovení v dané chvíli působilo opovržlivě. "Nechci bejt věčně jenom přivázanej k tobě. Považuješ mě za samozřejmost, za svýho poskoka. Když mě potřebuješ, jsem ti dobrej, ale aby ses někdy namáhala vyslechnout taky ty mě, za to už ti ani nestojím, co? Myslíš si, že tě budu milovat, aniž bys pro to musela něco udělat? Myslíš si, že nevím, co ke mně ve skutečnosti cítíš? V tom případě ti musím něco říct..." Na chviličku se odmlčel, téměř bolestivě mě popadl za zápěstí a přitáhl si můj obličej těsně k tomu svému. "MÝLÍŠ SE!" zakřičel hned vzápětí, tak nahlas, až jsem leknutím skoro odskočila.
S vypětím všech sil jsem se mu vysmekla a aniž bych si to uvědomovala nebo dokonce zamýšlela, rozutekly se mi po tvářích několikery obrovské slzy. Obrátila jsem se nejdřív na tu dokonalou holku a pak pohledem zabloudila zpátky k Jackovi. Připadala jsem si, jako by vzal nůž a vrazil mi ho přímo do srdce. Nedokázala jsem uvěřit, že něco takového skutečně vyslovil.
A v příští chvílí se ve mně konečně nahromadily veškeré emoce, všechna moje energie. Rázem jsem ztratila pojem o tom, co dělám. Napřáhla jsem se a vrazila Jackovi takovou facku, jako bych mu chtěla na místě utrhnout hlavu. Dokonce se mi i zdálo, že trochu zavrávoral. A přála jsem mu to.
"Co děláš?" vykřiknul a přiložil si ruku na tvář, tam, kde jsem ho uhodila. Napadlo mě, že pitomější otázku už si vážně vymyslet nemohl, ale nechala jsem si to pro sebe.
Na duši mě tížila jediná věta. Jenže jsem ji nedokázala vyslovit nahlas. Měla jsem dojem, že Jack už mi za to ani nestojí.
Ale já tě miluju...

Aniž bych si uvědomovala co dělám, otočila jsem se na patě a odkráčela pryč. Nic víc už si nepamatuji, ve vzpomínkách mám jedno velké černé temno. Vlastně ani nevím, jak jsem se ten večer dostala domů.
Jenže to vůbec nebylo podstatné. Jediné, na co jsem v tu chvíli myslela, byl Jack. Nezavolal na mě. Neřekl už ani slovo. Radši, než aby mi cokoliv vysvětloval, tam zůstal s tou namyšlenou černovlasou krávou. Jednoduše si mě odsunul na druhou příčku.
Nakonec se zachoval úplně stejně jako Victor.

***

I přesto všechno jsem pořád měla sklony Jacka obhajovat. Byl opilý a nevěděl, co říká. Určitě. Tohle by mi přece nikdy neřekl, kdyby v sobě neměl kdovíkolik sklenic alkoholu. Snad...

Napodruhé jsem už pláči neodolala.
Brečela jsem snad celou hodinu. Už delší dobu se uvnitř mojí duše hromadila spousta tíživých věcí. Jako pavučiny, které vám nedají spát. Cítila jsem, že čím déle brečím, tím více se mi ulevuje. Připadalo mi, jako by každá moje slza kousek té náhlé bolesti odplavila pryč. Tak strašně dlouho jsem se tomuhle bránila - až to prostě nešlo vydržet. Všechno, co mě svíralo zevnitř, teď muselo jít ven.
Celou tu dobu jsem čekala. Na Jacka. Jestli se ozve. Jestli přijde. Protože kdyby jenom chtěl, tak mě může najít. Muselo mu být jasné, že teď budu doma. A protože mě sem častokrát doprovázel, moc dobře věděl, kde bydlím.
Tak kde sakra jsi?
Měla jsem chuť tuhle větu zařvat na celou ulici. Jenom matně jsem si dokázala představit nechápavé a možná taky mírně překvapené pohledy našich sousedů. Co by tomu asi tak říkali, kdybych tu zničehonic začala ječet? Slečna Lucia, takové tiché, spořádané a inteligentní děvče...
Najednou mi to všechno lezlo na nervy. Úplně všechno. To, kým jsem. Za jakou mě všichni mají. Hnusila jsem se sama sobě. Nenáviděla jsem se za to, že nikdy nedokážu sebrat odvahu abych udělala to, co mi přijde na mysl. Víc než kdykoliv předtím jsem se teď chtěla chovat spontánně, nepředvídatelně. Vadila mi všechna ta moje upjatost, nutkání si každou situaci rozebírat na tisíce malinkatých detailů a hodiny pečlivě promýšlet řešení každého problému, který mě potká.
Otevřela jsem okno, hlavu vystrčila ven a začala ječet. Nejhlasitěji, co to šlo. Tak nahlas, až mě z toho samotnou bolely uši. Jenom pár vteřin...
Nikdy předtím bych nevěřila, že se mi po tomhle tak strašně uleví. A ať si kdo chce myslí co chce. V tuhle chvíli mi to bylo všechno jedno. Nezajímalo mě nic.
Už vůbec nic.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 elis elis | E-mail | 27. května 2009 v 19:13 | Reagovat

TO je tak těžké vybrat! Nevím, ale povídka se mi moc líbí! A co Španělskí rodina? Co když je i Lucia z čistokrevného rodu ve Španělsku, u Jacka si myslím, že to byl asi úlet, možná mu nebylo řečeno - proč odešla z domu. Kdo ví? To jen ty :) - můžeme to rozebrat na mailu

2 Lucinka256 Lucinka256 | 27. května 2009 v 20:53 | Reagovat

Kdepak:(. Můžu tě ujistit, že Jack moc dobře věděl, že ho v osmnácti letech zasnoubí z někoho jinýho. Jenom to Lucie neřekl.
Na mail se ráda ozvu:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama