23. kapitola - Zdání klame (1/2)

21. května 2009 v 19:41 | Lucinka256 |  Povídka "Anglická dcera" (FF)
Přidávám novou kapitolu k Anglické dceři. Její děj bude možná trochu zarážející, ale takhle jsem to plánovala už od začátku, takže to jednou muselo přijít:). Snad se bude líbit, pokud čtete, napište do komentářů.
Mimochodem, asi nemusím dodávat, že kdyby se mi v komentářích ozvalo více lidí, asi bych psala mnohem rychleji. Mrzí mě, že mojí povídku nikdo nečte, nechce číst a nebo se prostě nikomu nechce napsat tam těch pár slov. No a co? Poslední dobou mi to začíná vadit. AD si píšu prostě jenom tak, sama pro sebe. VSV už nepíšu vůbec, protože tam jsem těch pět komentářů stále ještě nenasbírala a nejspíš ani nikdy nenasbírám. Takže? I kdyby si tohle neměl přečíst nikdo, tak já rozhodně nelituju, že píšu dál. Mě to prostě baví a je mi fuk, že nikoho jinýho zjevně ne:).
Tak se mějte fajn a snad se bude kapitola min. trochu líbit...:)
L.

23. kapitola - Zdání klame

Nevydržela jsem brečet moc dlouho. Vždycky jsem nesnášela pláč a slzy. Všechny tyhle věci mi připadaly strašlivě potupné a ponižující. Rychle jsem vytáhla kapesník a všechny slané kapky si setřela z tváří. Tohle přece nemám zapotřebí. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Lehce zarudlé oči, pečlivě spletené blonďaté vlasy a světlé šaty mírně ušpiněné od rozmazané řasenky. V tu chvíli jsem sama na sebe působila strašně zranitelně. A hlavně úplně bezmocně.
Lehla jsem si na postel a zavřela oči. Několik příštích minut jsem si prostě jen tak ležela a snažila se si vyprázdnit hlavu. To se mi sice nepovedlo, ale alespoň jsem se trochu uklidnila. Když jsem znovu vstala, cítila jsem se už zase ve své kůži.
Musím si promluvit s Jackem, napadlo mě okamžitě. Trošku mě zklamalo, že za mnou nepřišel. Řekla mu vůbec Janette, co se stalo?
Téměř automaticky jsem pohlédla na hodinky. Půl osmé. Tolik? Zděsila jsem se. Ani v nejmenším bych nečekala, že mohlo uběhnut tolik času. Pokud jsem tedy správně počítala, měl Jack alespoň hodinu na to, aby si uvědomil, že nejsem tam, kde bych měla být. Měl aspoň hodinu, aby se zeptal Janette, jestli se mnou nemluvila. Aby mu řekla všechno, co se stalo. A aby sem za mnou přišel. Jenže nic z toho se nestalo.
Byla jsem zklamaná, ale stále ještě jsem mu chtěla dát šanci. Rozhodla jsem se ještě chvíli počkat. Třeba jsem na něj až moc přísná. Třeba už sem míří. Určitě tu bude každou chvíli...
A nebo taky ne.
Uběhla hodina. Hodina a půl. Dvě hodiny. A pořád nic.
Proti všemu, co jsem si v duchu umínila, jsem už začínala být opravdu naštvaná. Před umyvadlem jsem si setřela z očí tmavé kruhy od řasenky a znovu se nalíčila. Vlasy jsem si rozpustila a rozčesala, vzala si na sebe čisté a nepomačkané šaty.
Věděla jsem, kde má být. A když on nepřijde za mnou, potom si já najdu jeho.

***

Dnešní oslava se měla konat u Alana. Byla jsem celkem vděčná, že jí tentokrát pořádal někdo, koho jsem znala, a tudíž jsem taky věděla, kde ho mám hledat.
Zatímco jsem si pomalým krokem vykračovala naší ulicí, v duchu jsem se snažila potlačit všechny dotěrné myšlenky. Sama sobě jsem se snažila namluvit, že je všechno v pořádku. Byla jsem si jistá, že Jack mi všechno rozumně vysvětlí. I když ono vlastně nebylo co vysvětlovat, že? Když jsem přišla k Broontovým, náhodou nebyl doma. Pohádala jsem se s Janette, ale za to on nemohl. Tak proč by měl chodit k nám domů a snažit se to urovnat?
Přes všechno své odhodlání přejít události dnešního večera s lhostejným přátelským úsměvem mi na mysl vplulo jedno uvědomění. Jedna skutečnost, kterou jsem rozhodně nemohla přehlédnout. Jack mě prostě zklamal. I když jsem si snažila namluvit, že to tak není, a obhajovat ho, nedokázala jsem to v sobě potřít.
Zklamal mě. A hodně.

Přemístila jsem se jenom kousíček od Alanova domu. (A/N: Já vím, že Lucie je sotva šestnáct let a proto se ještě přemisťovat neumí... ale tady nehraje žádnou roli způsob, kterým se na tu oslavu dostane, takže se mi nechtělo vymejšlet nic jinýho:-)) Jejich rozlehlá a jindy velmi klidná zahrada dnes působila velmi rušně. Už z dálky jsem slyšela desítky hlasů, které se navzájem překřikovaly, a zprvu tlumená hudba zesilovala s každým krokem, kterým jsem se k zahradě dostala o něco blíž.
Prošla jsem otevřenou brankou a několika pohledy se rozhlédla kolem po někom, koho bych mohla znát. Mezi tolika cizími tvářemi to rozhodně nebylo jednoduché. Spousta lidí mého věku, které jsem ten den spatřila poprvé v životě, držela v ruce skleničku s nějakým alkoholem a bavili se v malých skupinkách. Několik odvážlivců dokonce tancovalo na improvizovaném pódiu, ale ti byli ostatním spíše pro smích. Na několika velkých stolech tu stálo rozložených hned několik druhů jídla a pití, především alkoholického.
Nemám nic proti tomu, když se někdo trochu napije. Ale hnedka mi bylo jasné, že v tomhle případě se o žádné troše rozhodně mluvit nedá. Připadala jsem si, že tu jsem snad jediná, které ještě alkohol nestačil zastřít mozek.
"Luciiio!" zaslechla jsem za sebou něčí známý hlas. Okamžitě jsem v něm poznala Elen a obrátila jsem se směrem k ní. V ruce držela hned dvě sklenky čehosi tekutého a mírně nazlátlého. Trochu vrávorala a už zdálky na mě zuřivě mávala. Očividně jí dělalo obrovský problém se vůbec udržet na nohách. Opírala se o nějakého kluka, kterého jsem vůbec neznala,. Ani on na tom nebyl o moc lépe. Měla jsem dojem, že budou stačit nanejvýš ještě dva loky a oba se propadnou do bezvědomí.
Chvilku jsem musela bojovat sama se sebou a se svým svědomím. Kdyby bylo po mém, popadnu Elen a odtáhnu jí domů, aby se pořádně vyspala. Nebo jí donutím to všechno ze sebe vyzvracet. Ale naštěstí jsem si však uvědomila, že o takovéhle zásahy ona nestojí. Nejsem její matka, ale kamarádka. Začít se opíjet bylo její rozhodnutí. Nemusím a vlastně ani nemám právo jí domlouvat. Už zase jsem si hrála na něco, čím jsem rozhodně nebyla.
Matně jsem se na ní usmála a doufala, že si mě brzo přestane všímat. Nepřestala.
"Co tu děláš?" zeptala se mě. Nebo na mě spíš zařvala tak hlasitě, že jí museli slyšet až v Bradavicích. "Jack říkal, že ti je špatně a že nepřijdeš..." Sotva to dořekla, začala se poťouchle chichotat. Potichu si mumlala ještě něco dalšího, ale tomu jsem už ani za mák nerozuměla.
"Cože?" Neskrývala jsem své rozčarování a zaraženě se na ní zamračila. Kde že to mám být? Doma? A zvracet? Chvilku jsem nemohla uvěřit tomu, co Elen právě vyslovila. ale hned nato jsem si uvědomila, že svá slova nejspíš mínila vážně. Nebo alespoň tak vážně, jak jen to v téhle situaci bylo možné.
Na mysl se mi vydraly první otazníky jako reakce na sdělení, které jsem si právě vyslechla. Jack by přece nikde nevykládal, že mi je špatně, kdyby tomu tak nebylo. Nebo jo? Chvilku jsem pochybovala. Ale pak už mi zase začaly naskakovat moje ochranitelská vysvětlení. Třeba si vážně myslel, že mi je špatně. Nebo mu to řekla Janette. A mimoto by tu přece nevykládal, že jsem doma a brečím, protože jsem si uvědomila, že si ho nikdy nebudu moct vzít. Jo, to bude nejspíš pravda, usoudila jsem. Vlastně mě chtěl jenom chránit...
Elen se vůbec neměla k tomu, aby mi cokoliv vysvětlovala. Ani toho nebyla schopná. Hlasitě se se mnou rozloučila a zavěšená do toho neznámého kluka odešla pryč. Potlačila jsem otázky ohledně toho, kam jdou a proč tam jdou, a sebrala v sobě všechny zbytky zdravého uvažování. Rozhodla jsem se, že musím najít Jacka. Hned.
Celou zahradu jsem pošla tam a zpátky snad stokrát. Když jsem narazila na někoho známého, hnedka jsem se ptala po Jackovi. Samozřejmě potichu a zcela nenápadně. Opravdu jsem nechtěla, aby si někdo myslel, že mezi sebou máme jakékoliv rozepře. Ať už se tu totiž dělo cokoliv, bylo to jenom mezi mnou a Jackem. Nikoho dalšího se to netýkalo.
Jenže po Jackovi jako by se slehla zem. I přes všechnu mou snahu byl každý překvapený, že tu nejsme spolu. Bylo to pro nás v očích ostatních asi dost nezvyklé, nevědět, kde se ten druhý nachází, a nemít o něm dokonalý přehled. Většinou mi všichni tvrdili, že tu Jacka viděli tak před hodinou, před dvěma, ale vůbec netuší, kde by se mohl nacházet teď. Cítila jsem se čím dál hůř. Začínalo být jasné, že Jack opravdu bude mít co vysvětlovat.
Po chvilce zoufalého hledání a matně narůstajícího vzteku uvnitř jsem v menším kroužku spatřila Karin, Alan a Ester. Neuniklo mi, že se Ester rozpačitě rozhlíží kolem, jako by někoho hledala. Konečně někdo, kdo má mozek, ulevilo se mi okamžitě, a hnedka jsem k nim zamířila. S potěšením jsem si uvědomila, že ani jeden z nich nevypadá příliš opile.
"Ahoj," pozdravila jsem nahlas, aby mě přes do uší bijící hudbu vůbec mohli slyšet, a zařadila se mezi ně.
"Ahoj, Lucio," odpověděl Alan a rozmrzele se na mě usmál. "Takže jsi nakonec taky dorazila?"
Takže i jemu Jack namluvil, že mi je špatně. Ani tohle zjištění mi na náladě nepřipadalo. Naštěstí se však ve mně probudil jakýsi selský rozum. Rozhodla jsem se přistoupit na Jackovu hru na schovávanou.
"Jo, nakonec se mi udělalo trošku líp, tak jsem si řekla, že se stavím," přikývla jsem s poněkud zamrzlým úsměvem na rtech.
Alan jen mlčky zakroutil hlavou. Vypadal tak sklesle, až mi ho skoro bylo líto. "Jak vidíš, ani to nemělo cenu. Kdybys nedorazila, vůbec o nic bys nepřišla. Celkem se mi to tu vymklo z rukou. Asi jsem neměl zvát tolik lidí, protože takhle se to nedá uhlídat. Až naši zjistí, že se jejich zahrada poměnila v dočasný opilecký ráj, asi mě zabijou."
Na jednu stranu jsem ho musela litovat. Alana jsem znala a bylo mi moc dobře jasné, že on by takovouhle akci sám o sebe nevymyslel. Jenže z té druhé strany jsem musela uznat, že si za to stejně mohl sám. Měl přemýšlet dřív, dokud byl čas.
Ester se náhlým výrazným odkašláním přihlásila o slovo. "No, já nebudu rušit. Asi se půjdu podívat po Victorovi," prohlásila bez vyzvání, téměř neslyšně, a chystala se rychle zmizet.
Moje osobnost se rázem změnila. Přešla jsem do útoku. Dusila jsem v sobě vztek a jednoduše potřebovala si ho na někom vylít. "Hm, takže Victor je tu taky?" Popravdě řečeno jsem se ani nesnažila zakrývat svůj ostrý pohled. "To už jste zase spolu?"
Už tomu byly skoro dva roky, co mě Ester začala podvádět s Victorem, a já v sobě stále ještě nedokázala překonat nenávist, kterou jsem k ní cítila. Oba mi tehdy způsobili nepříjemnou bolest, která měla za následek několik bezvýznamných depresivních měsíců mého života. A i kdybych chtěla, stejně jsem jim nedokázala opustit. Omluvil se vůbec někdy alespoň jeden z nich? Pochybuji. I kdybych se k ní chovala sebevíc nevraživě, nikdy bych jí nemohla způsobit stejnou bolest jako ona mně. Přestože by si ji zasloužila.
"Nikdy jsme se ani nerozešli," odpověděla mi chladným, téměř netečným hlasem. Musela jsem uznat, že v tomhle nemá cenu se s ní přít. Měla totiž jednoznačně navrch, vzhledem k tomu, že příčina všech našich sporů, tedy Victor, stál na její straně.
Ostatní nás dvě jen mlčky poslouchali a raději se ani nedovažovali do našeho rozhovoru vstupovat. Prostoupila nás napjatá atmosféra. Bylo jasné, že teď už stačí jenom malá jiskřička, aby se započala velká hádka.
Pokusila jsem se o chabý, mírně ironický úsměv. "Tak to jsem si vás asi s někým spletla. No, každopádně by sis měla dávat pozor. Aby ti neutekl s holkou, kterou třeba považuješ za svojí kamarádku." Do svých slov jsem vložila co nejvíce dramatičnosti, pronesla jsem je pomalu a důrazně a nezapomněla je podtrhnout značnou dávkou ironie.
Ester se zarazila a sebejistě úsměv jí zamrzl na rtech. Po chvilce trapného ticha jen jakoby omluvně pokrčila rameny a bez jakéhokoliv následujícího slova odkráčela pryč.
No a. Ať si je klidně naštvaná. Mně to může být jedno... Dívala jsem se za ní a přemýšlela, jestli jsem jí vůbec způsobila nějakou bolest. Nebo alespoň potupu, která by pak mohla vést k zamyšlení sama nad sebou.
Ale i kdyby. I kdybych ji jakkoliv zranila, stejně bych si to nedokázala vyčítat. Nechtěla jsem a proto jsem si žádné výčitky jednoduše nepřipustila. To, co se stalo, přece nebyla moje chyba. Možná právě v tenhle den a v tuhle chvíli započalo období, během kterého jsem přestala pociťovat výčitky svědomí. Jednou pro vždy.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama