22. kapitola - Modrá krev

19. dubna 2009 v 13:42 | Lucinka256 |  Povídka "Anglická dcera" (FF)
Konečně přidávám novou kapitolu:). Jak už asi název napovídá, Lucia se v téhle kapitole dostane do křížku s čistokrevnými. Co se vlastně stalo? A jak to všechno vyřeší?




22. kapitola - Modrá krev


První nepříjemná zkouška, která mě čekala během letošních prázdnin, byl návrat domů. Po mnoha měsících, během kterých jsem se úzkostlivě vyhýbala jakémukoliv kontaktu se svojí matkou, mě život znovu uvrhl do situace, kdy jsem prostě neměla na výběr. Kam jinam bych šla? Přes všechno to, čím mě štvala, to pořád byla moje mamka a můj domov. Pořád jsem ji měla určitým způsobem ráda. Jenom jsem nevěděla, co od ni mohu očekávat.
Nemohu říct, že bych se našeho setkání kdovíjak děsila. To rozhodně ne, neměla jsem strach. Spíše výčitky. Nebyla jsem přece jenom až příliš nespravedlivá?
Nakonec to všechno dopadlo úplně jinak, než jsem si představovala. Ostatně jako všechno, co se poslední dobou událo v mém životě.
Z mého vánočního dopisu mamka nejspíš vyrozuměla, že se mnou něco není v pořádku. Zpočátku jsme se k sobě chovaly velmi nejistě a poněkud rozpačitě. Mamka dokonce i měla snahu se mě ptát, co se děje. Jenže sotva jsem se svými otázkami zabloudila k naší rodině a k tomu, co se minulý rok stalo s Charlesem a s Florence, začala se vymlouvat a vyhýbavě kličkovat. Časem jsem pochopila, že snažit se z ní něco dostat vůbec nemělo cenu.
Po jednom nebo dvou týdnech jsme si spolu zase začaly úplně normálně povídat. O práci, škole, o všech běžných věcech. Ale přece jenom mezi námi neustále zůstávalo těch pár nevysvětlených otázek. Jako velká zeď, která nám bránila se k sobě dostat blíž. Náš vztah tak uvízl na podivně chladném, mrtvém bodě. Všechno, co jsme si od té doby řekly, bylo zcela neutrální a až podivuhodně neosobní.
A já zase měla dojem, že jsem na to všechno úplně sama. Přestože to tak na první pohled možná nevypadalo, neměly jsme si moc co říct. Neustále jsem si musela připomínat, že je to ona, kdo se se mnou odmítá bavit o čemkoliv důležitém a nejspíš i bolestivém. Neustále jsem se musela obhajovat sama před sebou. Všechno to byla její vina.
Tak proč bych to měla být já, která by se měla snažit si k té druhé znovu najít cestu?

***

Annie, kterou jsem považovala za svojí nejlepší kamarádku, mým problémům vůbec nerozuměla. Možná proto, že ona sama své rodiče nikdy nepoznala, možná protože ji prostě nebavilo věčně poslouchat mé stále stejné stížnosti. Časem jsem pochopila, že v téhle situaci mi ona nedokáže pomoci.
Možná naštěstí, možná bohužel, se tohle o Jackovi vůbec říct nedalo. Den ze dne jsem byla raději a raději za to, že ho mám vedle sebe. Moc dobře jsem věděla, že je pro mě schopný absolutně čehokoliv. Měla jsem pocit, že i kdybych s ním potřebovala mluvit o půlnoci, nikdy by mě nedokázal odmítnout. Pokaždé si znovu a znovu ochotně vyslechl, co jsem měla na srdci. Pokaždé přesně věděl, co mi má říct, aby se mu podařilo mě uklidnit. Začínal se pro mě stávat nenahraditelným.

Do sídla rodiny Broontových jsem chodila čím dál tím častěji. Zpočátku ze mě byli všichni překvapeni a ani se nesnažili skrývat své názory. Byla jsem tu nová a tudíž jsem se stala zákonitou vetřelkyní. Měla jsem dojem, že mě tu pozorují snad na každém mém kroku. Věděla jsem, že se na mě dívali skrze prsty. A možná je zbytečné dodávat, jak moc mi to vadilo.
Naštěstí Jack vždy stával při mě a když to bylo potřeba, zastal se mě. Jenom kvůli němu jsem se časem přestala cítit tak strašně upjatě.
Vydobýt si u rodiny Broontových alespoň částečnou důvěru se mi povedlo až po několika téměř nesnesitelně dlouhých týdnech. Teprve ke konci prázdnin se o jejich chování začalo dát mluvit jako o přátelském. Obrovsky se mi ulevilo.

Dokonce jsem i měla možnost se poznat s Jillian a Janette Broontovými, Jackovými sestřenicemi. Stejně jako Jackovi, i jim kolovala v žilách dokonale čistá, šlechtická krev. Narozdíl od ostatních členů téhle podivné aristokratické rodiny však ony dvě měly zájem se se mnou poznat blíže. Byla jsem jenom ráda, protože jsem potřebovala alespoň někoho, kdo se mnou prohodí jedno či dvě vlídná slova.
Problém nastal ve chvíli, kdy se dozvěděly, že já z čistokrevné kouzelnické rodiny nepocházím. Jejich chování vůči mě tak rázem zchladlo. O pět let starší Jillian se se mnou přestala bavit úplně a na Janette, která byla starší o jeden jediný rok, byly také znát určité rozpaky. Několik dní vůbec nevěděla, jak ke mně má přistupovat. Naštěstí však zvítězila její lidská stránka. Snažila jsem se k ní přes všechnu tu nevraživost chovat co nejpřívětivěji. A Janette patřila k těm typům lidí, kteří na takové chování prostě a jednoduše nedokázali nereagovat. Nakonec si se mnou začala povídat úplně normálně, jako s kýmkoliv jiným. A dokonce jsme si i docela rozuměly. Byl to příjemný pocit - vědět, že si mě oblíbila. A že Jack není jediný, kdo v téhle rodině stojí na mé straně.

Častokrát jsem se snažila v sobě potlačit myšlenku, že tu nejsem vítána. Před Jackem se neopovážil něco takového vyslovit nahlas. Ale mně bylo jasné, že o dívku, která nemá čistý rodokmen, tady nikdo nestojí. Z mého a Jackova vztahu tu nebyli kdovíjak nadšení. A mohla jsem si být nad slunce jistá, že na zásnuby nebo dokonce i svatbu můžu rovnou zapomenout.
O tom, že bych se někdy stala paní Broontovou, jsem spíše jenom snila. Jako asi každá zamilovaná. Byli jsme spolu sotva rok a já si musela uvědomit, že pokud ke sňatku vůbec někdy dojde, rozhodně se tak nestane v dohledné době. Přesto jsem ráda snívala o tom, jaké to asi musí být, stát před oltářem vedle někoho, kdo mě miluje, a jednou pro vždy si vyslovit vzájemné "ano".
Podvědomě jsem tušila, že nejsem jediná, kdo doufá, že se jednoho krásného dne staneme manželi. Měli jsme se rádi, rozuměli si spolu, dokázali se navzájem podporovat. Předpokládali jsme, že jednou skončím jako nevěsta a Jack jako ženich. Párkrát jsme o tom dokonce i mluvili a společně se smáli nad představou společného života. Ale nikdy nás nenapadlo něco takového vyslovit s vážnou tváří.
Protože... Co by tomu asi tak řekli Jackovi rodiče? Myslím si, že je téměř zbytečné sama sobě pokládat otázku, jestli by byli pro. Protože odpověď jsem znala až moc dobře...
Přestože jsem si to nepřála, moc dobře jsem věděla, že jednou přijde den, kdy si Jack bude muset vybrat. Mezi mnou a svojí rodinou.

***

Jak už jsem se několikrát vyslovila, většinu svého volného času jsem trávila s Jackem. Občas jsem se stavila za Annií nebo za Elen. Jeden prázdninový týden jsem dokonce strávila u svojí babičky, kterou jsem měla opravdu ráda. Ale jinak jsem byla pořád s ním. Snažila jsem se, abych doma s mamkou nikdy nemusela zůstat příliš dlouho.
Jack mě častokrát brával mezi své přátele. Bylo až podivuhodné, s kolika lidmi se znal. Většina z nich několikrát týdne pořádala nejrůznější párty, oslavy a mejdany, na které byl Jack zván. A já samozřejmě s ním.
Jednoho dne, bylo to asi tak v polovině srpna, jsme měli s Jackem takhle někam jít. Domluvili jsme se, že já na šestou hodinu přijdu k němu domů a na místo dorazíme společně.
To odpoledne jsem do sídla Broontových dorazila o něco dříve než obvykle. Ve vstupním sále jsem narazila na Janette, která mi hned v první chvíli oznámila, že Jack ještě není doma. Prý šli někam s Alanem nebo tak něco. Moc mě to nezajímalo. Neměla jsem důvod mu nevěřit.
Abych si ukrátila chvíle čekání, dala jsem se s Janette do řeči. Společně jsme zamířili do předsálí jejího obrovského pokoje, kde mě usadila do jednoho ze tři pohodlných křesel, a začaly jsme si povídat. Zpočátku jsme mluvili o běžných věcech, jako je škola nebo počasí, časem se však téma našeho rozhovoru obrátilo, jak jinak, k Jackovi.
"S žádnou jinou ještě nevydržel tak dlouho jako s tebou," prohlásila uprostřed dlouhého monologu. Pro rodinu Broontových byly dlouhé samomluvy zcela samozřejmé. Dokázali by mluvit hodiny a hodiny, aniž by k tomu potřebovali slyšet také odpověď toho druhého. "Mluvil o tobě tak často, až jsem měla pocit, že tě dokonale znám. I když jsem tě ještě neviděla na vlastní oči. Je na něm poznat, že tě má opravdu rád."
Její slova mě hřála u srdce. Bylo mi strašně příjemné poslouchat něco tak milého. Tiše jsem se usmívala a ztrácela snahu jí skákat do řeči.
Jenomže pak Janettin výraz poněkud zdramatičněl. Upřela na mě své tmavé oči a nadzvedla dokonale pěstěné řasy, aby si tak vydobyla veškerou mou pozornost. "Jenže... To stejně nemá cenu," dodala pak, o něco málo tišším hlasem.
A je to tady, problesklo mi krátce hlavou. Plná odhodlání rvát se za to, kým jsem a co cítím, jsem se na ni mírně zamračila. Rozhodla jsem se jí věnovat zcela nechápavý pohled. "Proč by nemělo mít?"
Rukou si prohrábla své silné, temně černé vlasy, a neochotně si povzdechla. Přestože mi její poznámky pomalu začínaly lézt na nervy, stále musela jsem obdivovat její dokonalou eleganci. Byla to šlechtična každým coulem, každou částí svého těla. I kdybych nevěděla, kým je, dozajista bych ji za čistokrevnou typovala. Působila tak vším, co dělala.
"V naší rodině je taková tradice," začala mi vysvětlovat, zatímco odevzdaně krčila rameny, "že když syn nebo dcera dovrší svých osmnácti let, jsou zasnoubeni s čistokrevným kouzelníkem, kterého nám rodiče vyberou. A až dokončí školu, musí si ho vzít." Zcela oprávněně v tu chvíli zněla jako by z toho, co musí říkat, nebyla kdovíjak nadšená. Nedivila jsem se jí.
Přesto jsem se však nezmohla na nic víc, než dlouhé mlčení. Jakkoliv jsem tuhle situaci čekala, nakonec mě přece jen zaskočila nepřipravenou. Byla jsem překvapená, jak krutá dokáže být aristokratická realita. Zůstala jsem na ni zamračeně civět a nebyla schopná ze sebe vypravit třeba jen jediného slova.
"Jillian je zasnoubená s nějakým německým šlechticem. Ani si nepamatuju jeho jméno. Je asi o dvacet let starší a nesnesitelně bohatý. A... No, je asi zbytečný podotýkat, že krásy zrovna dvakrát nepobral. Jillian studuje již na druhé univerzitě. Říká, že si chce užít svobodného života ještě před tím, než jí navždy přivážou k někomu, jako je on."
Janette nejspíš ztratila sílu dívat se mi do očí. Její pohled se obrátil pryč, směrem do neznáma. Přestože zněla smutně a jeden by možná mohl říct, že i nešťastně, cítila jsem z ní jakousi podivnou smířenost. Smířenost s osudem a s tím, kým je.
"Vlastně se jí ani nedivím. Za pět měsíců oslavím své osmnácté narozeniny a..." Ona sama se musela na chvilku odmlčet, aby nabrala sílu mluvit dál. "... radši si ani neodvažuju domýšlet, kdo zbude na mě," dodala již téměř šeptem.
Za normálních okolností bych se ji možná snažila utěšovat. Ale teďka jsem toho prostě nebyla schopná. Sama jsem se klepala a zmocňoval se mě děs. Moc dobře jsem věděla, že čistokrevné kouzelnické rodiny své děti nutí do sňatků. To je taková všeobecně známá věc. Ale nikdy dříve jsem se s něčím takovým nesetkala na vlastní kůži. Nedokázala jsem si představit, jak potupující to pro někoho musí být. Nesmět si svobodně vybrat, s kým stráví život.
Janette a dokonce i Jillian jsem sice musela litovat, ale to mi nijak nezabránilo v mé sobeckosti. Okamžitě jsem si vzpomněla na Jacka.
Co jsem si sakra myslela? Že tahle chvíle nikdy nepřijde? Najednou jsem si připadala strašně naivně. Jako malá, hloupá husa.
Srdce mi zabušilo na poplach. Za dva roky Jackovi vyberou nějakou nafoukanou aristokratku, kterou si bude muset vzít. Copak tomu někdy budu moct zabránit? A co proti tomu vlastně zmůže Jack? Nejspíš vůbec nic. Kdyby se snažil bránit, mnohem víc ztratí, než získá.
Zavrtěla jsme hlavou. "Janette, já..." Ještě pořád jsem nevěděla, co mám říct. Cítila jsem se hrozně. Najednou jsem si uvědomila, že Jack se přede mnou o žádných podobných zásnubách nikdy nezmínil. Ani jediným slovem. A místo, abych se vztekala kvůli všem těm nesmyslným pravidlům, začínala jsem být naštvaná na něj. Proč mi neřekl, že už za dva roky...?
Janettě rázem skočila do mých úvah. "Mrzí mě, že jsem to musela být já, kdo ti tohle oznámil. Ale prostě jsem si myslela, že bys o tom měla vědět. Počítat s tím, že tohle není navždy."
Najednou se mi její slova začínala zdát ostrá a chladná jako led. Během několika vteřin jsem ji začala téměř nenávidět. Proč tohle vůbec říká?
Začalo mě napadat, nakolik úmyslně nebo neúmyslně zavedla tohle téma hovoru. Ani bych se nedivila, kdyby ji někdo pověřil tím, aby mě od Jacka odlákala. V tomhle domě jsem nejspíš musela počítat úplně se vším.
V duchu jsem sice prskala a soptila, ale umínila jsem si na sobě nedat nic znát. Jenže veškerá moje snaha se okamžitě obrátila v prach. Předstíraný klid mi povadl během několika následujících vteřin, kdy jsem se prudce zvedla ze svého křesla a zamířila ke dveřím pokoje. "Fajn," dodala jsem k tomu naštvaně, jako takové krátké, zcela nic nevysvětlující vysvětlení.
Janette okamžitě vstala a následovala mě. "Lucio... Nechtěla jsem se tě nějak dotknout..." Kdybych ji neznala, skoro bych řekla, že se mi omlouvá. Proti vší své vůli jsem musela uznat, že její hlas teď zněl opravdu upřímně. Jenže já o nic takového nestála.
Na krátkou chvíli jsem se zastavila a nečekaným pohybem se obrátila na podpatku. "Nemyslíš si, že teďka už je to stejně jedno?" vyštěkla jsem na ni. A aniž bych čekala odpověď, otevřela jsem dveře místnosti a vydala se chodbou směrem ke schodům.
Přestože jsem ji neviděla, ještě dlouho jsem za sebou slyšela její kroky. "Ale co Jack?" ptala se téměř zbytečně.
"Ví, kde mě má hledat," odvětila jsem trpce. Však já si to s ním ještě vyřeším, napadlo mě v duchu. A ukažte mi jeden jediný důvod, proč bych se měla snažit cokoliv vysvětlovat taky jí?
Celý tenhle prokletý barák jsem opustila bez rozloučení. Bylo mi jasné, že už mě nikdy nikdo nedonutí se sem někdy vrátit.

***

Domů jsem dorazila jen o několik minut později. Vztek ze mě stále ještě nevyprchal, takže jsem ani neměla snahu odpovědět na pozdrav naší hospodářce. Bez jediného slova jsem zamířila do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře.
Všechno se to na mě sesypalo během několika chvil. Všechen ten vztek, ublíženost a bezmoc. Měla jsem chuť ječet tak dlouho, dokud si nevyřvu hlasivky, chtěla jsem někoho bolestivě uhodit a nebo aspoň několika krátkými pohyby své hůlky změnit celý svůj pokoj v jedno velké smetiště. Na nic z toho jsem však neměla sílu.
Tiše jsem se sesula na svojí postel a po tváři se mi rozutekly milióny slz.




Rozhodla jsem se, že ke každé kapitole budu přidávat taky anketu. Většinou se v ní budu ptát na to, co se událo novýho. Strašně by mě zajímlo zjistit, jak si myslíte, že se bude děj celé povídky vyvíjet - a protože komentáře se nikomu psát nechtějí, přidám sem alespoň anketu, aby jste mohli alespoň hlasovat v ní. Zabere to jenom pár sekund, tak se snažte...:)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dee* Dee* | 24. dubna 2009 v 22:24 | Reagovat

jako vždy...suverénně skvělá kapitola :)

2 Lucinka256 Lucinka256 | 28. dubna 2009 v 14:57 | Reagovat

Díky:) Na další se pracuje, bude o něco delěší a o něco zajímavější...:) Tak snad mi to nepotrvá moc dlouho (jinými slovy: snad přestanu bejt tak neuvěřitelně LÍNÁ a konečně něco napíšu:-D)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama