Kapitola 5. - PLES ABSOLVENTŮ (1/2)

27. ledna 2009 v 12:35 | Lucinka256 |  Povídka "Ve světle vzpomínek" (FF)
Po hodně dlouhé době zase přidávám další kapitolku k týhle povídce. Je trošku delší, takže jí asi budu muset rozdělit na dvě nebo tři části, aby se sem vešla:) Téma nic moc zajímavýho, v ději se nepatrně posuneme o kousek dál (nechápu, jak se mi mohlo podařit to napsat tak dlouhý). Nevím, jestli se mi podaří celou povídku natěsnat do třiceti kapitol, jak jsem plánovala původně. Na začátku jsem měla nějaký osnovy - a už teď si píšu absolutně mimo ně. To se uvidí.
To je asi vše, o jsem chtěla dodat. Ať se líbí:)
Lucinka256


Kapitola 5.
Ples absolventů


V sobotu ráno se Sirius probudil až nezvykle brzo. Když se donutil otevřít oči a pohlédnout kolem sebe, zjistil, že místnosti ještě vládne šero. Hlava ho bolela tak, jako by se mu s každou následující vteřinou chtěla rozskočit na tisíc kousků. Žaludek měl jako na vlnách a ze včerejší noci si nepamatoval téměř nic...
V příštím okamžiku se silou vší vůle donutil vstát a jeho nohy popaměti doklopýtaly do koupelny. Opřel se rukama o záchod a začal zvracet. Bylo mu strašně špatně a věděl, že dokud se nevyzvrací, jeho stav se nijak nezlepší.
Sakra. Když konečně začínal nabývat zdravého rozumu, došlo mu, že to včera s Jamesem museli trochu přehnat. Nepamatoval si, že by ve svém minulém životě vůbec někdy zažil takovou otupující bolest hlavy. Kolik toho vůbec vypil?
Dovrávoral k umyvadlu a opláchl si obličej studenou vodou. Pak pohlédl do zrcadla, které viselo nad umyvadlem, a sám sebe se lekl. Sakra!, zaklel podruhé. Zapadlé a mírně nateklé oči, mastné vlasy a kůže bělejší než stěna.
Sakra, sakra, sakra! Během ranních stavů opilosti se jeho slovní zásoba pokaždé značně zmenšila. Chtěl se alespoň trochu napít vody, ale ani to už nestačil.
Znovu se mu zvedl žaludek...

Až po půl hodině se Siriusovi konečně začalo trochu vyjasňovat. Ve chvíli největší krize si totiž matně vybavil, že James měl v nočním stolku vždy schovaný jakýsi zázračný lektvar proti kocovině. Stačily jenom dvě kapky a hned se mu udělalo lépe.
Na sklonku svého minulého života častokrát propadal kouzlu alkoholu. Celé dny trávil sám a sám, zavřený v sídle své rodiny, kterou z duše nenáviděl. Nemohl jít ven, protože by se velmi brzy dočkal odhalení. A proto ani není divu, že se cítil tak mizerně. Nedokázal vyhledat nic, co by mu dalo nový smysl. Každé ráno se probouzel bez jakýchkoliv šanci na změnu k lepšímu. A svůj žal utápěl v mnoha skleničkách ohnivé whisky.
Včera večer si však neuvědomil, že jeho šestnáctileté tělo bude na tak velké dávky alkoholu reagovat úplně jinak, než tělo, kterému kdysi bývalo čtyřicet let. Byl zvyklý pít hodně a nenapadlo ho, že teď si tolika sklenkami, jeho věku zcela nepřiměřenými, uškodí mnohem víc než kdy dřív.
Lehl si zpátky do svojí postele a než usnul, stačil se ještě v duchu napomenout, aby už konečně začal používat mozek.

***
Oběd ve Velké Síni byl dnes nezvykle tichý. Sirius si ihned domyslel, že Poberti nemuseli být ani zdaleka jedinými, kteří včera večer zapíjeli konec zkoušek. Spousta lidí z pátých a sedmých ročníků na oběd vůbec nedorazila. A většina z těch, kteří dorazili, toho stejně moc nesnědla.
K těm duševně zdravým výjimkám samozřejmě patřil také Remus. Pokud mohl Sirius považovat své včerejší vzpomínky za věrohodné, pak se Remus nechal přemluvit jen k jedné jediné skleničce. Kterou nakonec stejně ani nedopil.
"Říkal jsem vám to," prosazoval si dodatečně svou pravdu a jen stěží si dokázal odpustit úsměv zadostiučinění. "Říkal jsem vám, že to přeháníte," upřesnil. "Hlavně tobě, Siriusi. Vypil jsi toho dvakrát tolik co James."
"Nojo, nojo," zabrblal James. S notnou dávkou odvahy se natáhl pro pomerančový džus a na talíř si nabral několik brambor. "My víme, Reme."
"Doufám, že dneska večer to takhle nedopadne," neopomenul Remus znovu použít svůj káravý tón. Přísně nadzvedl své tmavé obočí a v očích mu bylo jasně vidět, že svá slova myslí smrtelně vážně. Sirius se musel ovládat, aby nevyprskl smíchy. Remus si to možná neuvědomoval, ale vypadal vážně směšně. Nikdy nepochyboval o tom, že kdyby někdy v životě měl děti, budou to ti nejvychovanější lidé na celém světě.
James se tázavě zamračil. "Dneska večer? Něco mi uniká?"
Remus si povzdechl. "Poslouchal jsi včera McGonagallovou?"
To už se do rozhovoru zapojil i Sirius. "Před zkouškama?" ujistil se.
"Jo," přitakal Remus a napil se ze svojí sklenice.
"Říkala něco důležitýho?" zeptal se James bez většího zájmu. Jeho slova mluvila za vše - ani on nevěnoval profesorčině proslovu sebemenší pozornost.
Remus skousl poznámku "nevím, co byste dělali, kdyby jste mě neměli" a ironicky se pousmál. "Jo, říkala. Dneska večer se bude konat ples absolventů. Jen pro páté a sedmé ročníky."
"Cože?" vyhrkli James se Siriusem okamžitě.
Ples absolventů? Sirius si nepamatoval, že by se v jeho minulém životě něco takového konalo. Když však zapátral ve své paměti, vybavil si několik rozhovorů. O tom plesu se pouze mluvilo, ale nakonec byl z jakýchsi prapodivných důvodů zamítnut. O všem je tehdy informoval Remus, který měl jako prefekt dokonalý přehled o dění ve školním zákulisí.
To by tedy znamenalo, že o tom, zda se ples bude či nebude konat, se rozhodlo až těsně před zkouškami. Někdy poté, co se Sirius vrátil. Protože od okamžiku, kdy poprvé stanul ve vstupní bradavické síni, se všechno vyvíjelo úplně jinak než dříve.
Takže pokud minule ples nepovolili, teďka to může být naopak?, přemýšlel Sirius v duchu. Musel uznat, že to dává smysl. Zároveň však pociťoval mírnou nervozitu z toho, co všechno se ještě mohlo změnit. Všechno teď bude jinak a vzhůru nohama.
"Dneska večer od osmi hodin. Nebude to ve Velký Síni, ale v učebně kouzelných formulí. Samozřejmě bude speciálně upravená pro tuhle příležitost. A pro těch pár lidí je velká tak akorát," vysvětloval Remus.
Jamesovi spadla čelist. "Musíme mít společenský hábity?"
"Ne. Profesoři celkem správně předpokládají, že většina z nás tady žádný nemá. Tenhle ples je novotou, nikdo nepočítal, že by se něco takovýho mohlo konat."
Sirius měl dojem, že pokud by přivřel oči, klidně by mohl Remusovu přítomnost pominout. Připadal si, jako by vedle něj mluvilo dokonale informované kouzelnické rádio. Nebo nějaký učitel.
"Prostě stačí, když si na sebe vezmeš něco trochu oficiálnějšího," uzavřel svou promluvu Remus.
Sirius se rozhodl na to všechno pohlédnout z té praktičtější stránky. "A musíme mít partnerku?" otázal se.
"A kde myslíš, že je Peter?" nedopustil si Remus rýpnutí a zabodl svůj tázavý pohled do Siriuse.
"Někoho uhání?" James měl co dělat, aby nevyprskl smíchy.
"Jo," odbyl ho Remus stejným tónem, jako kdyby se každou chvílí chystal dodat ještě "abys věděl". "Partnerka není povinná," naladil se po chvíli zpět na svou předcházející vlnu, "ale samozřejmě je výhodou, pokud tam nepůjdeš sám."
"Jasný, jasný," souhlasil James a vzdal své odhodlání sníst alespoň jednu jedinou bramboru. Pro dnešek zkrátka jídlo odpadá. "Proč jsi nás nevaroval včera večer?"
"Varoval. Říkal jsem vám to asi stokrát," odvětil Remus bez sebemenšího náznaku zájmu. Sirius si však povšiml, že v jeho hlase je skrytá podivná zášť.
"To je blbost," odporoval James zarytě. "Nic si nepamatuju."
Napodruhé se Remus už ani nesnažil svou zlost skrýt. "Ha, čímpak to asi bude?" vyštěkl.
James mu věnoval svůj nechápavý pohled. "Reme?"
Remus jen mávl rukou a zvedl se, aniž by dojedl svou porci. "Radši půjdu. Vy dva si očividně vystačíte sami!" zaburácel a rychlým krokem odkráčel pryč.
James za ním zůstal zírat, jako by spadnul z Marsu. "Co mu zas přelítlo přes nos?" obrátil se se svou otázkou, která však vyzněla spíše řečnicky, zpátky k Siriusovi.
Sirius skousl horní ret. Až příliš dobře odhadoval, co se v Removi odehrává. Nejčastější příčinou sporu dvou mužů je pokaždé žena. A v tomhle případě se muselo jednat o Abbey.

***
Ani tentokrát James nezklamal.
"Abbey!" hlásil se o slovo jen o několik minut později, když jeho vyvolená vešla dovnitř Velké Síně.
Pokud si předtím mohl Sirius namlouvat, že se mu celý ten včerejší incident jenom zdál, tak teďka už by to nešlo. Jamesův zájem o Abbey Andersonovou byl každému zjevný již na první pohled.
Abbey zvedla svou blonďatou hlavu a pohlédla do obličeje Jamesovi, který mezitím stačil dojít až k ní. "Takže už ses poučil?" zeptala se s mírným úsměvem na tváři.
"Poučil?" James nejdřív Abbeynu otázku nepochopil.
"No že už nejsem Andersonová," vysvětlila mu stručně.

"Jo takhle. Samozřejmě," přitakal James.
Děláš ze sebe vola, Jamesi, napadlo Siriuse. Svá slova se však neodvážil vyslovit nahlas. Moc dobře věděl, že kdykoliv se James vyskytne ve společnosti někoho, na kom mu záleží, pokaždé se chová jako by měl otřes mozku.
"No a copak jsi mi chtěl?" Abbey odpověděla hlasem sladkým téměř jako med. S předstíranou neúmyslností vzala pramen svých světlých vlasů a namotala si ho na prst.
Sirius si až teď všiml, že vedle Abbey posedává také Lily, její nejlepší kamarádka, která celý rozhovor sledovala stejně zaujatě jako Sirius. Podvědomě tušil také přítomnost Christine, ale rozhodl se to na sobě nedat znát ani v nejmenším. Christine nikdy neměla žádnou nejlepší kamarádku, většinou si rozuměla spíš s kluky než s holkami. Na druhou stranu se ale dalo říct, že s Lily a Abbey vycházela docela dobře, takže s nimi častokrát trávila svůj volný čas. Což mohlo znamenat, že s nimi šla i na oběd .
"Půjdeš dneska na ten ples?" prohodil James je tak mezi řečí a jakoby mimochodem si prohrábl své uhlově černé vlasy. Zatímco Lily protočila panenky, Abbey jen krátce zamrkala a zavrtěla hlavou.
"Promiň, už jdu s někým jiným," odpověděla ještě dříve, než se James vůbec stačil zeptat na to podstatné. Z jejích slov bylo jasné, že má všechno dokonale srovnané. Až moc dobře si uvědomovala, že Jamesovi není lhostejná ani v nejmenším.
Mrcha, napadlo Siriuse.
Mrcho, vyčetl Sirius z očí Lily Evansové. Každý by poznal, že z počínání své nejlepší kamarádky zrovna dvakrát nadšená nebyla. Nejspíš ji napadlo, že James si takové jednání nezaslouží. Vždycky se všemi soucítila a sama za sebe by nikdy neudělala nic, o čem by věděla, že to někomu ublíží. Tedy, až na výjimky.
A nebo to tentokrát bylo jinak?
V Jamesových očích se na krátký okamžik odrazilo zklamání, které však mohlo být přečtenou pouze těmi, kteří ho uměli vyhledat. Pohotově zareagoval a znovu nasadil svůj neprostupný úsměv. "Jasně, v pořádku," odpověděl. Sirius ho musel obdivovat, žě každé odmítnutí dokázal přijmout s ledovým klidem. Málokdy na sobě dal znát, že by ho něco skutečně mrzelo.
Abbey přikývla. V příštím okamžiku ji však něco napadlo a obrátila se k Lily. "Ty zatím taky s nikým nejdeš, žejo?" zeptala se spíše řečnicky.
Lily místo odpovědi jenom zavrtěla hlavou. "Proč-?" Zarazila se uprostřed věty a pohlédla nejprve na Jamese, pak na Abbey a pak znovu na Jamese.
Abbey nepotřebovala slyšet nic víc. "Tak je to jasný. Můžete jít spolu, ne?" vyjednávala, jako by tu vůbec o nic nešlo. "Jamesi?"
James přikývl. "Pro mě za mě," odsouhlasil.
"Lily?" ujistila se Abey hned poté.
"Fajn," pokrčila Lily odevzdaně svými rameny.
"Dobře." Abbey oběma věnovala svůj úsměv. "Můžeš si zamluvit jeden tanec, pokud chceš, Jamesi."
"Rád," odpověděl James s neskrývaným nadšením v hlase.
Sirius v tu chvíli nemohl potlačit jakési antipatie vůči Abbey. Nikdy dříve se takhle nechovala. Kdyby nevěděl, že je to ona, nejspíš by ji vůbec nepoznal. Byla jako pavouk, co má všude kolem rozpletené svoje sítě. Zatahá za ty správné nitky a životy okolních lidí se budou řídit jen a jen podle ni. Takovou ji vůbec neznal.
O chvilku později však byly jeho myšlenky zaměstnány něčím úplně jiným. Ucítil na sobě něčí pohled a už nedokázal odolat. Pohlédl tím směrem, kde tušil Christine.
A byla tam. Dívala se na něj a z jejích očí nedokázal nic rozšifrovat. Neusmívala se, na druhou stranu se ale ani nemračila. Na chvilku pocítil nutkání se zeptat, s kým na ten ples vlastně jde... Ale stačil se včas zarazit. Ne, tohle už nemůžeš, poručil sám sobě.
"Půjdeme?" vyzval ho James. Nejspíš si všiml jeho pohledu a usoudil, že by měli co nejrychleji zmizet, aby nedošlo k nějaké hádce.
"Jo, určitě," souhlasil Sirius a obrátil se k odchodu. "Mějte se," rozloučil se s Abbey a Lily. Každý však věděl, že jeho slova byla určena především Christine...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucy :) Lucy :) | Web | 12. března 2009 v 19:30 | Reagovat

Jo a taky by mě zajímalo, co drží ta holka v záhlaví v ruce? :D To vypadá jak kus vodního melounu..:P

2 Lucinka256 Lucinka256 | 12. března 2009 v 19:52 | Reagovat

Tak se jí zeptej:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama