Příliš pozdě litovat

29. prosince 2008 v 15:27 | Lucinka256 |  Povídka "Příliš pozdě litovat" (FF)
Po dlouhé době jsem napsala zase jednu jednorázovku. No, napsala, spíš našla a poupravila. Mám takovej zvyk, že když něco napíšu, většinou s tím nejsem moc spokojená, takže to někde uložím a do měsíce na to zapomenu. Před pár dny jsem si procházela starý dokumenty a tuhle povídku tam našla. Původně to měla být kapitolová povídka, ale já jsem z ní nakonec vzala jenom první část a upravila ji na jednorázovku. Mně osobně se docela líbí, takže doufám, že si jí někdo přečtete:)
Hlavními postavami jsou moji oblíbení Harry s Ginny. Děj navazuje na šestou HP knihu (poněvadž když jsem to psala, sedmý díl ještě ani nevyšel, takže to jinak být nemohlo:)).
Snad se bude líbit, za komentáře bych byla ráda:)
L.



PŘÍLIŠ POZDĚ LITOVAT



Bylo to tak dávno a přesto mu to připadalo, jako by se to vše událo včera. Harry věděl, že na ten jeho výraz nikdy v životě nezapomene. Prostě nikdy. Takové věci se zapomenout nedají.

Strach, beznaděj, tíseň, překvapení, prohra, konec, smrt...
To všechno skrývalo Voldemortův pohled. Když na něj Harry zpříma ukázal hůlkou a vyslovil ta dvě jinému neprominutelná slova, náhle pocítil sám jeho silnou vlnu emocí. Vzduch jako by ztuhnul, čas jako by se zastavil a ne a ne se mu znovu podařit se rozeběhnout vpřed.
Cítil jen jeho, veškeré myšlenky Pána Zla pulsovaly zamrazeným ovzduším a v Tichých, beznadějně prosících vlnách jeho pohledu Harry jako by roztával.
Hlavou mu proběhl celý život Pána Zla, od narození až po tento okamžik. Pohlédl mu do tváře, naposledy. A na krátkou chvíli pocítil lítost. On za to vlastně ani nemohl. Tuhle zrůdu z něj udělal svět a okolnosti, které mu byly postaveny do cesty. Choval se krutě a nemilosrdně, to sice ano, ale více než to byl nepochopený a osamocený.
Nemohl za to... Nemůže za to... Svět není spravedlivý, ne k němu...
A pak se najednou Harrymu zvedl žaludek, ovládl ho jakýsi soucit, snad úmyslný, snad opravdivý, to nikdy později nezjistil. Z té chvíle si pamatuje jediné - nechtěl být tím, kdo ho ze světa zrodoví jednou provždy.
Jenže zelený paprsek pronikavého světla si již dávno stačil najít Voldemortovo tělo a potrestat jeho duši za vše, co kdy komu provedl.
Už bylo pozdě. Pozdě litovat...
Harry bezmocně složil hůlku a v tu chvíli zatoužil po jediném. Aby to udělal někdo jiný.

Když vyslovil ta dvě slova, ta nejkrutější, jaká mohou existovat, která nad Voldemortem vyřkla věčný ortel, rozlilo se mu po tváři zděšení. Po několikahodinovém boji pochybil, zaváhal, lekl se. Z očí mu čišel strach a neuvěřitelně rychle se šířil vzduchem na metry a metry daleko. Harryho z něj až zamrazilo v zádech, tak moc byl silný. Cítil stejně jako Pán Zla bezmoc, překvapení, tíseň, beznaděj, prohru...
Jediné zaváhání, představa smrti, ho na chvíli zdržela. A než se stačil naposledy nadechnout, zasáhla Voldemorta rozzářená zelená kletba přímo do hrudi.
Po další chvíli, která se zdála být věčností, se Voldemortovo odporné tělo bezvládně zhroutilo k zemi. A tím skončil boj.
Ten pohled Harryho pronásledoval v noci ve snech, nedal mu pokoj. Byl snad prokletím? A přesto neměl žádné výčitky svědomí. Vlastně to bylo poprvé a naposledy, kdy použil kletbu "Avada Kedavra" s vědomím, že to, co dělá, je správné.
Přes všechen ten náhlý soucit se necítil vinen za to, že Pána Zla zabil.
Ano, usmrtil ho. A celý svět si oddychl.

V celé Anglii panovala nezvykle veselá nálada. Harry si nepamatoval, že by se lidé okolo něj někdy cítili takhle šťastně a spokojeně. Jejich život se ze dne na den změnil přímo od základů.
Kouzelníci i obyčejní mudlové pocítili úlevu. Bezstarostně bloumali ulicemi a už se nebáli si vyjít ven o samotě. Tatam byly ustrašené hloučky a nekonečně temné ticho. Šedavá mozkomoří mlha začala pomalu ustupovat a s ní i depresivní nálady obyvatelstva. Svět rázem zkrásněl, byl zářivější a barevnější.
V ulicích nepanovalo zlo věštící ticho. Lidé nešeptali, ale vesele se mezi sebou vybavovali. Radovali se, že už je konečně po všem a oni mohou začít zase žít. Žít bez věčného strachu o své blízké a o svůj vlastní život.
Každý si užíval svobody, která mu byla tak dlouho odepírána.

Jenom Harry mnoho podobných pocitů nesdílel. On se nakonec ocitl uvnitř nekonečného kruhu zmatku a po dlouhé době začínal uvažovat jako normální člověk. Jeho úhlavní rival byl po smrti… Ale ani poté nedokázal najít klid.
Bylo pro něj těžké přestat myslet na viteály a na jejich likvidaci. Nemohl si zvyknout, že již nemusí žít každý den s obavami o naplnění věštby. Najednou měl tolik času. Ráno vstával kdy se mu zachtělo a celý den si mohl dělat co chtěl. Cítil se tak podivně svobodně, až ho ta svoboda začínala nepříjemně pálit u srdce.
Po dlouhé době začal přemýšlet také o sobě. A o dívce, dnes už spíše ženě, do které byl stále zamilován. Kvůli Voldemortovi jí musel dlouho zanedbávat. Mohl se s ní vídat jenom několikrát do měsíce, protože více nestíhal. Nakonec se s ní rozešel, protože jí nechtěl svou přítomností způsobit potíže. Jako jeho přítelkyni jí mohl najít a zabít kterýkoliv Smrtijed, který by za to byl náležitě odměněn. A on o ní nechtěl přijít. Snažil se nevšímat si jejích smutných slz a raději to ukončil.
Až teď si začal uvědomovat, že to možná byla obrovská chyba.

Všude kolem něj zářila očka šťastných párů. Zářila a usmívala se na jiskrné oční panenky své drahé polovičky. Zářila, když se objímali. Zářila, když se líbali. Zářila, když stála před oltářem a říkala: "Ano."
Svět kolem něj se postupně zaplňoval novými a novými manželskými páry. Seamus a Parvati. Fleur a Bill. Charlie a Lucy. Remus a Nymfadora. Fred a Angelina. Nebo to byl George? A… a Ginny a Dean.
Jenom on zůstal sám. Sám uprostřed té pomatené změti svatebních oznámení. Narodil se jako Vyvolený a aby mohl splnit své životní poslaní, musel mu obětovat vše. Musel na čas zapomenout na své okolí a plně se soustředit jenom na Pána Zla a jeho záhadné plány. Musel obětovat svoje štěstí pro úsměv těch ostatních.
Když si to teď zpětně uvědomoval, vlastně svým vítězstvím mnoho ztratil. Dokud vnímal jen Voldemorta, nemohl myslet na nic jiného, nikdy ho nenapadlo, co nastane, pokud ho porazí. Nikdy ho nenapadlo, že bude tak sám. Nedošlo mu, že se bude muset všeho vzdát, jenom aby se ostatním ulevilo.
Nemilosrdnost osudu mu docházela až teď.
Mnohdy toho litoval. Chtěl být normální. Žít normální život v ústraní, kde by ho nikdo neznal. Zůstat s ní jako její přítel. Neztratit jí.

Stoupal po širokých kamenných schodech, které se stáčely k okraji malé mudlovské vesničky, Vydrníku Svatého Drába, a zavedly ho až k několika podivným domkům na jejím samotném konci. Úlevně vydechl, když vyšel poslední schod a spatřil všechna ta kouzelnická obydlí přímo před sebou.
Slunce mu svítilo do tváře, zatímco on, hnán vlastní touhou, se nejistě vydal k poslednímu domku.
Nevěděl, proč to dělá. Rozešli se již před několika lety. Ale jenom protože jí chtěl ochránit. Ona mu přitom stále chyběla, stále jí miloval, nikdy na ní nezapomenul. Sám v sobě se vůbec nevyznal. Uvědomoval si až příliš jasně, že jedna návštěva jejího domu nedokáže vyřešit jeho samotu. Je vdaná. A Ginny se nenechá rozvést. Ne kvůli němu.
Věděl to. Věděl, že teď už nemá šanci. Že ho Ginny možná vyhodí, nebo ho dlouhé hodiny nechá stát před vstupními dveřmi a zvonit na jejich zvonek. Vše si uvědomoval a přesto tam šel. Protože jí chtěl vidět. A říct jí, co pro něj ještě pořád znamená.
Otevřel dřevěnou bránu, na které se vyjímala tlustá, pozlacená písmena. Thomasovi. Odfrkl si. S Deanem vždy vycházel spíše dobře, ale nyní k němu začínal pociťovat i něco jiného, než jenom přátelství. A to nenávist. Jak se vlastně zachová Dean, až mě tam uvidí? Když jsem s ní začal chodit, přestal se se mnou bavit, připomenul v duchu. Radši uvnitř svých myšlenek ani nezačal hledat odpověď. Nebyla by příliš povzbuzující.
Bránu otevřel a zamířil před dveře domu. Zhluboka se nadechl a pak trochu rozklepaně stiskl zvonek u dveří.
Nemusel čekat dlouho. Po necelé minutě se ve dveřích objevila Ginny. Harry si musel přiznat, že se za těch několik let velmi změnila. Dospěla, zmoudřela, zkrásněla. Ginny, která před ním teď stála a udiveně na něj zírala, byla úplně jiná než ta dívka, kterou znal. Hnědé oči se stále stejným způsobem leskly a jejich ohnivé jiskřičky nevyhasnuly. Vlasy se povytáhly o několik centimetrů a Ginny je měla svázané na temeni hlavy v jakémsi drdolu. Vypadala tak mnohem starší, než když je nosívala rozpuštěné a ony se jí v lehkých vlnkách dotýkaly zad. Harry si povšiml, že na krku stále nosí stříbrný řetízek, jeho dar k šestnáctým narozeninám.
Působila také úplně jiným dojmem. Dříve Ginny vypadala spíše jako rebelka a rozkošné mladé ptáče. Teď už ne. Z jejího postavení a z každého jejího pohybu čišela jakási mateřská láska, tryskal z ní podivný pramen uklidnění a bezmezné bezpečí.
Připomenula mu její matku. Jak moc se jí teď podobala...
Harryho však nejvíce zarazilo něco jiného. Největším překvapením mu bylo dítě, nejspíše chlapec, kterého Ginny držela na jedné ruce.
Chlapcovy oči byly přesnou kopií jeho očí, stejně zelené, stejně hluboké a stejně kulaté. Vlasy černé jako uhel a rošťácký pohled. To mohlo znamenat jen jediné...
"Harry?" zeptala se mladíka před sebou, jako by nevěřila svým vlastním očím. Na kratičký okamžik je přivřela a poté rychle znovu otevřela. Ne, není to sen. Skutečně před ní stojí Harry Potter.
Chvěl se jí spodní ret. Podle toho Harry poznal, že je nervózní. Nejspíš nevěděla, co říct a jak se zachovat.
Odkašlal si. "Ehm… ahoj," pozdravil jí rozpačitě a přešlápl na místě.
"Co…co tu děláš?" vykoktala Ginny a chlapec na jejích rukou se oklepal. Harry na chlapce opět šokovaně pohlédl a okamžitě ho zachvátila chuť se zeptat, jestli je ten kluk skutečně tím, kým se domnívá. Ne... teď na to ještě není ten správný čas...
Raději se ovládl. "Jenom jsem… Chtěl jsem tě vidět."
Ginny se zatvářila trochu podezřívavě a nevěřícně, ale pak ho pustila dovnitř. Harry bez většího zaváhání vstoupil a následoval jí.
Na první pohled ho překvapilo zařízení bytu. I kdyby nevěděl, že se jedná o její dům, hned na první pohled by pznal, že jej zařizovala Ginny. Zdi v teplých barvách, dřevěný nábytek a vkusné přehozy, závěsy a koberce. Přesně jako Ginny - působil živě a barevně, ale ne kýčově. Připomínal mu ji tolik, jako by v domě zanechala kousek své duše, kousek sebe samotné.
Ginny nejistě zamířila do jakési místnosti, kterou Harry odhadoval na kuchyň, podle kuchyňské linky a umytého nádobí na ní položeném. Pokynula mu směrem ke stolu. Pak chlapečka postavila na nohy a pohladila ho po vlasech. "Běž broučku, maminka za chvíli přijde..."
Harry si mezitím sedl na židli a němě jí pozoroval. Vypadala tak dokonale, tolik elegantně a smyslně. Byla tak... Jemná. Nevědomky ho sváděla svými ladnými pohyby a nejistými pohledy.
Kývnul hlavou směrem k malému děcku, které si to šinulo směrem ke dveřím. "To je tvůj syn?" zeptal se, přičemž se snažil, aby jeho hlas zněl uvolněně a naprosto klidně. Samozřejmě, že se mu to v její přítomnosti nepovedlo.
Odvrátila hlavu od synka a otočila se k němu. Smutně mu pohlédla do tváře a v očích se jí odrazil neklid a dávná vzpomínka. "Ano. Tvůj syn."
Takže je to doopravdy...
Překvapením pootevřel ústa. Jistěže to tušil - vždyť do dítě mu bylo tolik podobné. Jako by mu z oka vypadl, dokonce i pohled měl stejný. Ale než tu ujišťující větu zaslechl také z jejích úst, nemohl si být stoprocentně jistý. Pořád tu mohla existovat určitá možnost. Ale Ginny ji dokázala smést ze stolu pouhými třemi slovy.
"To… to je můj syn?" optal se poněkud hloupě. Zcela vyveden z míry civěl do její tváře. Tohle by rozhodně nečekal. Když sem šel, předpokládal, že se můžou vyskytnout problémy. Ale ne v podobě jeho syna.
"Ano," potvrdila mu. Očividně ani jí tato situace nepřipadala zrovna dvakrát příjemná.
"Jak se jmenuje?"
"Alexandr. To je jméno mého dědečka."
Harry položil ruce na stůl. Má dítě. Dítě... Zhluboka se nadechl a pak zase vydechl. Rád by se v duchu nějak uklidnil, ale nedokázal najít žádné důvody ani argumenty.
"Proč jsi mi nikdy neřekla, že máme dítě?" vypálil na ní pak další svou otázku, která jej již od chvíle, co jí s ním spatřil, svrběla v ústech. Akorát jí nechtěl pronést podobně naštvaným tónem. Což se ale nepovedlo.
Probodla ho podmračeným pohledem. "A co bys asi tak dělal? Vážně bys byl ochoten kvůli někomu, jako je tvůj syn, opustit svou úchvatnou kariéru světového hrdiny?" Z jejího hlasu zaznívala prudká, netečná ironie. "Vážně bys to dokázal, když jsi něco takového nebyl schopen udělat ani pro mě?" zamračila se na něj a pak si naštvaně odfrkla. Během svých slov nervózně rozhazovala rukama a hlas se jí značně chvěl.
Harryho překvapila víc, než slova sama, bolest v jejím hlase. Její hlasy nezněl vyčítavě ani urážlivě. Zněl zraněně.
"Ginny, já ale přece… To jsi mi přece mohla..."
Rychlým gestem ho zarazila a rázně odpověděla.
"Ne, Harry, nic mi neříkej. Za ty roky mi to všechno došlo samo. Byl jsi tolik zahleděný sám do sebe a do svého úspěchu, že jsi úplně zapomenul na to, že tě miluji. Téměř lhostejně jsi mě opustil a nikdy potom ses mi už neozval. A teď, když se mi konečně podařilo tu neuvěřitelnou prázdnotu z obrovského zklamání překonat, teď se teprve vracíš. Teď, když už je-"
Hlas se jí zlomil v půli věty a ona jen popotáhla. Věděl, že ne všechna slova myslela vážně. Podvědomě tušil, že se nezrodila z jeho sobectví, ale z jejího strachu o něj. Už tehdy, když se z ní rozcházel, bral na vědomí, že je Ginny velmi citlivou dívkou. Nikdy ho ale nenapadlo, že by jí mohl způsobit takovou bolest.
Nevydržel se na ní dívat. Chtěl jen jedno. Utišit její zmatek uvnitř hlavy a otřít tu malou slzu, jež jí začala stékat po tváři. Vstal a udělal několik kroků k ní.
"Ne, Harry," ucukla před ním a odvrátila se od něj. "Prosím, nedělej to všechno ještě horší. Nikdy jsem tě nepřestala milovat, ale až teď jsem pochopila, že nemůžeme být spolu. Nikdy jsem si tě nepřestala vážit jako úžasného člověka. Ale vím, že už nikdy tě nebudu chtít jako svého partnera. My se k sobě vůbec nehodíme. Ty jsi hrdina s obrovským srdcem, ve kterém je spousta věcí přednějších než láska. Já jsem žena, která chce být milována a nevydrží žít s někým tolik zaneprázdněným. A kromě toho už jsem vdaná. Navíc bych nejspíš nebyla ochotna riskovat, že mě opět nějak zraníš."
"Ale Ginny, není to tak, jak myslíš. Nedovedeš si představit, jak těžko mi bylo, když jsem se s tebou rozešel. Nikdy jsem na tebe nepřestal myslet, nikdy jsem si to nepřestal vyčítat. Ale chtěl jsem tě ochránit."
"A to je přesně to. Chtěl jsi mě ochránit, protože jsi sobecky chtěl, aby se mi nic nestalo. To sis vážně myslel, že tu budu čekat, než se vítězně vrátíš z bitvy?" zeptala se jej rozzuřeně a to opravdu hodně rozzuřeně. Vlasy jí poletovaly kolem hlavy jako pod vlivem elektrického proudu a ona na něj upírala svůj žhavý pohled. Ani si neuvědomovala, že takhle vypadá ještě žádaněji.
"Ne, Ginny. Nechtěl jsem tě ochránit pro sebe. Chtěl jsem tě ochránit za každou cenu, i kdybych já měl umřít. Chtěl jsem, abys ty zůstala na živu a nevystavovala se takovému nebezpečí. Protože jsem tě miloval. A stále tě miluji," ztišil hlas a nepřestal jí pozorovat.
Jeho slova na ní evidentně zapůsobila. Na krátký okamžik se odmlčela a když odpovídala, hlas jí už vzrušeně nepřeskakoval a spíše než vztek z ní čišel smutný klid. Nepříjemná výčitka svědomí mu připomenula, že se před lety tvářila úplně stejně. Když jí tehdy řekl, že jí miluje, ale nemůže s ní být. Popadlo ho obrovské nutkání jí políbit a nechat jí zapomenout na tyto starosti. Bohužel si až příliš jasně uvědomoval, že v těchto okamžicích by si tím příliš nepomohl.
"Harry to ne... To nejde. Oba to víme. Já... já jsem vdaná za Deana a myslím, že to takhle bude lepší. Promiň."
Nezkrotná chuť políbit jí ho neopustila, ale on se ovládl. Musel se ovládnout. Dopadla na něj neskutečná tíha reality a on pochopil. Pochopil, že už není jeho a on nemá právo jí líbat. Už nikdy ho mít nebude. Smutně od ní odvrátil svůj pohled a zkousl spodní ret. Jakkoliv byl duševně silný a houževnatý, tak měl pocit, jako by se každou chvílí po jeho obličeji měly začít hrnout nezadržitelné slzy. Pro něj byl tento okamžik vypjatější a smutnější než kterýkoliv jiný. A že jich v životě nezažil málo.
"Měl bys už jít. Nechci tě vyhazovat... ale za chvíli se vrátí Dean z práce a já nechci aby tě tu viděl. Nemusel by si to vyložit správně..."
Němě přikývl a přidušeně se rozloučil. "Tak tedy ahoj..." usmál se na ní až příliš říkajícím pohledem.
A pak jí lehce políbil na tvář. Nemohl si to gesto odpustit, musel to udělat. Zapamatovat si ten krásný pocit z okamžení, kdy se jeho rty jemně dotkly její hebké tváře. Pravděpodobně poslední ve svém životě.

Zamířil na Příčnou Ulici v domnění, že se zde potká s některým ze svých známých a poklábosí s nimi. Chtěl se na chvíli odpoutat od letmé vzpomínky krátkého doteku její tváře a jejích slov. Chtěl zapomenout a zkusit začít znovu. Popovídat si s někým a vidět, že přeci jenom ještě pořád je na světě někdo, kdo mu rozumí.
Naděje neumírá poslední. Ne v jeho případě.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lily of the valley Lily of the valley | 4. ledna 2009 v 0:09 | Reagovat

Doufam, ze se to odesle, pisu to z mobilu... Fajn povidka, az na nejaky opakovani slov se ti fakt povedla. Myslim, ze uz sem ji cetla, ne? Je to kruty, takhle skoncit po zachrane sveta:( nikdo to jeste nerozpitvaval, myslim, co by se stalo, kdyby ho nechala... No, uz skoro spim, tak bye:)

2 Lily of the valley Lily of the valley | 4. ledna 2009 v 12:11 | Reagovat

Wow:D To máš ale komentářů:D Já nevěděla,a že to bude tak rozmnožený:D

3 Lucinka256 Lucinka256 | 4. ledna 2009 v 16:43 | Reagovat

Fuj, ty mě lekáš:-D Já sem vlezu a koukám, že tu je nějak moc komentářů, tak se děsím, co se stalo:-D

Je možný, že už jsi to četla, já jsem jí možná sem tam někomu posílala (asi tak před rokem:-D). Hnusnej konec, patří mu to, nemám ho ráda:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama