Kapitola 4. - NKÚ

8. prosince 2008 v 18:28 | Lucinka256 |  Povídka "Ve světle vzpomínek" (FF)
Něco jako čtvrtá kapitola, ze které mám zcela výjimečně i dobrej pocit. Název asi dost přesně napovídá, o čem bude, takže si nemyslím, že je třeba to nějak víc rozvádět.
L.



Kapitola 4.
NKÚ



Velká Síň v tomto denním období obvykle bývala naprosto prázdná. Touto dobou domácí skřítkové teprve začínali sklízet ze stolů poslední zbytky snídaně, kterou studenti či profesoři nestačili sníst. Pouze dnešní den patřil k těm několika málo výjimečným. Dnes měli studenti pátých a sedmých ročníků ve Velké Síni skládat jedny z nejdůležitějších zkoušek svého života. NKÚ a OVCE.
Desítky studentů se rozrušeně a nedočkavě zároveň tísnily před vstupními dveřmi. Většinu z nich zkoušková nervozita zcela pohltila a změnila je téměř k nepoznání. Jindy nesmírně klidní žáci si teď nervozitou okusovali prsty a v očekávání nejhoršího nejistě přešlapovali z místa na místo. Jiní si křečovitě okusovali nehty, doslova se klepali strachy nebo hlasitě vyřvávali zoufalými hlasy přes celou chodbu, proč že se to sakra nenaučili alespoň o trochu lépe.
Sirius se relativně klidně opíral o zeď a mlčky pozoroval všechno to dění kolem sebe. Samozřejmě, že o zkouškách věděl. Celé Bradavice v posledních dnech nemluvily o ničem jiném než o NKÚ a OVCE. Až dnes ráno si ale pořádně stačil uvědomit, jaký význam pro něj tyto dny budou mít.
Skládal NKÚ. Podruhé. A tentokrát mohl s klidem prohlásit, že se na učení opravdu ani nepodíval. Jediné, na co mohl spoléhat, byly jeho znalosti z dob, kdy mu už dávno bylo přes třicet let. A popravdě řečeno, po třinácti letech v Azkabanu tyto znalosti rozhodně nebyly kdovíjaké.
Tentokrát mu na výsledcích zkoušek naštěstí nezáleželo tolik, co poprvé. Mohl si být jist, že dobré nebo špatné známky jeho budoucnost nijak neovlivní. I když, nedá se říct, že by mu tenhle pocit kdovíjak pomohl. Moc dobře věděl, že si nesmí dovolit z ničeho propadnout. To by bylo až příliš nápadné. V očích profesorů totiž vždy býval velmi dobrým, možná by se dalo říct i vynikajícím studentem. Kdyby nějakou zkoušku nesložil, všichni ti učitelé by se ho okamžitě začali vyptávat, co se děje. A nějaké výmluvy by se mu vymýšlely opravdu těžce. Radši se na to ani nesnažil moc pomýšlet. Snažil se si svou nervozitu jednoduše nepřipustit, jakkoliv to v okolí jeho spolužáků bylo nemožné.
Od chvíle, kdy se vrátil na svůj svět, uplynuly sotva dva dny. Sirius si však se svým osudem ani s úkolem, který mu byl přidělen, nevěděl rady o nic víc než na začátku. Veškeré jeho myšlenkové pochody byly zaměstnány změnami, které se tu udály.
V prvních chvílích třeba vůbec nedovedl poznat některé své spolužáky. Měl dojem, že celá jejich osobnost se musela změnit už od základů. Nejen že se chovali úplně jinak, nedokázal je najít v jejich názorech na život a smrt a ani jejich nové uvažování k nim vůbec nesedělo. Především mu začali být cizí. Jako třeba Christine. Kdyby nevěděl, kým je, nejspíš by o sebe nikdy nezavadili ani jediným pohledem.
Jiní lidé se zase nezměnili skoro vůbec, nebo jen nepatrně. Některé dívky přestaly být stydlivé, Peter se zase stal o něco upřímnějším a Remus byl více od rány.
Jen malá část jeho přátel zůstala stejná, jako bývala dřív. Především James, což Siriusovi udělalo ohromnou radost.

Ze zamyšlených úvah vyrušil studenty až nepřeslechnutelný hlas profesorky McGonagallové. O něco mladší Minerva, než jakou si Sirius pamatoval, se teď postavila před vstupní dveře do Velké Síně a několika slovy si mezi studenty sjednala klid. Ani její vlastnost, totiž rychle donutit všechny z okolí, aby jí věnovali veškerou svou pozornost, se nezměnila.
"Vážení, věnujte mi prosím chvilku svého posledního volného času. Je mou povinností vám na poslední chvíli oznámit to, co vám nestačilo být dopovězeno v pátek, kdy jste obdrželi první informace o vašich zkouškách…"
Na to ostatní, co jim profesorka vykládala, se už Sirius soustředit nedokázal. Vždyť už tohle všechno slyšel tolikrát, že by to na prstech jedné ruky nedokázal spočítat. Rozhlédl se kolem sebe a jeho pohled se zcela očekávatelně zastavil u Christine.
Seděla na jedné z laviček, které sem pro dny zkoušek skřítkové nanosili, a na prst si natáčela jeden z mnoha kudrnatých pramenů svých vlasů. Sirius si matně vzpomínal, že tohle dělávala pokaždé, když si něčím nebyla příliš jistá. Byla o poznání bledší než obvykle a ani se nesnažila před ostatními zakrýt svou rozmrzelou náladu. Stejně jako většina ostatních, také Christině bedlivě naslouchala profesorčině proslovu.
Pak se náhle prudce otřásla. Nervozitou, čím jiným. Sirius dokázal bezpečně rozeznat, co se jí asi honí v hlavě. Nejspíš musela tušit, že ji pozoruje, protože se usilovně snažila svůj pohled věnovat komukoliv z přítomných, jenom ne jemu, a přitom si prsty přejížděla po krku. Byl rád, že známky viny na ní stále ještě dokáže rozeznat.
Odevzdaně zavrtěl hlavou. Přestože Christine nevypadala, že by ji jejich rochod kdovíjak potěšil, nehodlal to v sobě znovu řešit. Vždyť o tom všem přemýšlel celý víkend. A stejně nepřišel na nic nového. Tak mělo to vůbec nějakou cenu?
Usoudil, že nemá význam se snažit jejich vztah nějak měnit. V minulém životě oba téměř okamžitě zjistili, že si jsou souzeni. V tomhle životě tomu tak nejspíš nebude. A pokud by přeci jenom mělo být, určitě to pozná v ten pravý čas. Možná je příliš brzo na to, aby si kvůli rozchodu dělal těžkou hlavu. Byl tu pár hodin a nemohl se vyznat v tom, co se děje. Za měsíc nebo dva bude určitě moudřejší.
Jeho pohled se obrátil znovu k Jamesovi. Snad poprvé vypadal James skutečně nesebejistě. Jeho sebevědomí si pro chvíle zkoušek zkrátka muselo dát odchod. Sirius se mu ani nedivil. Sám začínal mít žaludek jako na vlnách.
Pořád ještě nevěděl, jestli i v tomhle životě bude James tak moc bláznivě zamilovaný do Lily. Skoro si ani nepřipouštěl, že by to mohlo být jinak. Pokud si dobře vzpomínal, James se o ni začal zajímat právě někdy na konci pátého ročníku. Jinými slovy, pokud to tak mělo být i tentokráte, měl už nejvyšší čas.
Ale za celý ten víkend od něj Sirius na téma Lily nezaslechl ani jedno jediné slovo. Což bylo v Jamesově případ ěznačně zarážející. Ale ani tahle skutečnost ještě nemusela nic moc znamenat. S Jamesem jsou přece nejlepší kamarádi. Takže se pravdu určitě dozví hned, jak jen to bude možné.
Pohledem teď zabloudil k Lily a k její nejlepší kamarádce, Abbey Andersonové. Seděly vedle sebe a držely se za ruce, aby si dodaly poslední zbytky sil. Siriuse při pohledu na ně zamrazilo v zádech a oklepal se.
Abbey si toho všimla a upřela na něj své blankytně modré oči. Povzbudivě se pousmála. Nejspíš si myslela, že Sirius je z těch zkoušek stejně vyklepaný jako ostatní.
Jeho však vystrašilo něco jiného. Když Abbey spatřil naposledy, ležela na zkroucená bolestí v obrovské kaluži krve. Nějaké opravdu nechutné kouzlo jí rozežralo žaludek a Abbey pak v nesnesitelných křečích umírala několik hodin. A i když věděl, že podruhé už se třeba nic takového vůbec nemusí stát, nedokázal se těmto vzpomínkám ubránit. Vždycky když na ni pohlédl, spadly na něho jako blesk z čistého nebe.
A Abbey rozhodně nebyla jedinou, ke které se vázalo tolik hrůzostrašných a neodbytných výjevů ze Siriusova minulého života. Takových lidí tady bylo mnohem více. Sirius si za ty dva dny ještě nestačil zvyknout, že některé ze vzpomínek musí zahnat do těch nejhlubších částí jeho mysli. Jak se zdálo, bude se tu muset naučit ještě spoustu věcí…
V příštích vteřinách vyvolala profesorka jména několika lidí, kteří měli přijít ke zkouškám jako první. Jejich pořadí bylo určeno podle abecedy, takže Sirius coby Black byl samozřejmě mezi nimi.
James mu povzbudivě stisknul ruku. "To zvládneš, Tichošlápku," pokusil se mu dodat alespoň trochu odvahy. Sirius mu odpověděl pouhým děkovným kývnutím hlavy. Na nic víc se v tu chvíli nezmohl.
Vzápětí se připojil k ostatním vyvolaným studentům - a poprava mohla začít…

***

Teprve v pátek si Sirius konečně pořádně oddychnul. Když dopsal poslední zkoušku, měl pocit, že se mu ze srdce odvalilo hned několik balvanů. Vzápětí ho pohltila vlna nevýslovného štěstí. Mám to za sebou. Už to nemusím řešit...
Samotného ho překvapilo, kolik otázek a odpovědí z minulých testů mu utkvělo v paměti. Nečekal, že by si ze zkoušek, které skládal před dvěma desítkami let, mohl něco zapamatovat. Ale opak byl pravdou. Nad stejným zadáním praktických úkolů a stejnými otázkami se jeho obavy rozplynuly jako pára nad hrncem. Téměř naprosto přesně si pamatoval, kde udělal minule chybu, a díky tomu se jí mohl napodruhé vyvarovat.
Několik minut poté vyšel z Velké síně taky Dvanácterák. Netvářil se ani o chlup méně spokojeně než Sirius. "Tak to máme za sebou," pokýval úlevně hlavou. "Čekal jsem, že to bude mnohem těžší."
Já ne, odpovědělo mu Siriusovo svědomí. Za těch pár dnů, které na tomhle světě strávil, se jednu věc naučil dokonale. Nejdřív přemýšlet a až pak mluvit.
"Já ani ne," odpověděl poupraveně po krátké chvíli zaváhání.
Kolem těch dvou procházelo několik desítek studentů. Stejně jako Jamesovi a Siriusovi, i jim se v obličejích značila obrovská radost. "Neviděl jsi Remuse?"
"Ne. Asi ještě sedí uvnitř a-" James se zarazil až při pohledu na Náměsíčníka vycházejícího ze dveří. Na tváři se mu okamžitě rozprostřel nevinný úsměv. "Tak asi nesedí, no," upřesnil co nejnenápadněji.
Sirius jen těžko potlačil úšklebek. "Reme?" zamával na něj, až se několik přítomných překvapeně otočilo. Zcela upřímně, Siriuse s přiblblým úsměvem na tváři, jak mává na kluka, nepotkáte zas tak často.
Jakmile Remus zaregistroval Jamese se Siriusem, otočil se na patě a rychle k nim zamířil. "Uf," konstatoval rychle, stručně a navíc zcela výstižně. Na pobledlé kůži se mu již zase pomalu ale jistě začínaly rýsovat temné kruhy pod očima. Zdálo se, že úplněk není daleko.
Až teď si James konečně ulevil. Poněkud opožděně na něj dopadlo zjištění, že už je, konečně, po všem. "Ty vole. Máme to za sebou," vypadlo z něj.
"V noci jsem už skoro nemohl usnout. Nervozitou," přikyvoval mu Remus, který se snažil ignorovat dvě sprostá, nebo alespoň částečně sprostá slova, která James právě vyslovil. Sirius si až teď vzpomněl, jak jim jejich přítel pokaždé domlouval, aby alespoň mluvili slušně. Když už se tak nemíní chovat, tak alespoň vyjadřovat by se měli v mezích.
"Já už bych to neřešil." Siriuse už pomalu ty věčné řeči přestávaly bavit. Pořád to samé. Zejtra píšeme… Už je to za náma… Zejtra píšeme… Už je to za náma… V minulém životě si jich užil až dost.
Remus si ale dovolil s jeho slovy nesouhlasit. "Proč ne? Měli by jsme to oslavit."
Sirius měl na dojem, že se přeslechl. Oslavit? Vážně řekl oslavit? Co si pamatoval, Remus vždycky nesnášel jakékoliv mejdany.
To už ho ale z jeho úvah vyrušil James. "Jo. Vožerem se. Do bezvědomí."
Tentokrát Sirius vyprsknutí smíchu nedokázal potlačit. Celý James. Famfrpál, alkohol a Lily. Nic jiného ho snad ani nezajímalo.
"To jsem zrovna na mysli neměl," oponoval Jamesovu výroku Remus. Než však stačil svou myšlenku dokončit, nápadně se zarazil v půlce věty a poněkud nejistě ztuhnul. Jeho pohled zamířil k jedné určité osobě, před kterou pokaždé ztrácel odvahu mluvit.
Abbey.
Abbey! No jasně! Sirius si konečně rozvzpomněl. Když spatřil Remusův téměř zhypnotizovaný pohled, který nevěnoval nikomu jinému než Abbey, vytanulo mu na mysli několik vzpomínek týkajících se Removy první lásky. První láska zkrátka bývá nezapomenutelná. A ani v Remusově případě tomu nemohlo být jinak.
Abbey Andersonová, malá hubená blondýna s výrazně modrýma očima, byla totiž přesně Remusův typ. Milá, starostlivá, nepříliš výrazná a velmi chytrá. Pokaždé měla pochopení pro Remusovy úplňkové absence a měla ho ráda i navzdory jeho handicapu.
Jenomže Remus to, zdá se, zatím nevěděl.
Abbey společně s Lily, její nejlepší kamarádkou, právě procházely dveřmi z Velké Síně. Sirius si s klidem uvědomil, že Remus tedy rozhodně nemohl být posledním, který ve Velké Síni zůstal. Na dvě největší nebelvírské šprtky to zkrátka nemělo.
"Hej, Andersonová!" křikl nebezpečně blízko jeho uchu James.
Sirius naštvaně syknul. "Chceš, abych ohluchnul?" zamračil se vyčítavě. James mu ale nevěnoval pozornost. Až teď si Sirius všimnul, že i on si Abbey prohlíží poněkud… zálibným pohledem. Stejně jako Remus. I tón hlasu, kterým Abbey oslovil, mu přišel zvláštně povědomý…

***

"Hej, Evansová!"
Velkou Síň, v těchto večerních hodinách již tradičně zaplněnou studenty hrnoucími se k večeři, nemohl Jamesův výkřik zaskočit ani v nejmenším. Byl notoricky známý snad všem, kteří kdy spatřili Lily Evansovou nebo Jamese Pottera. I proto mu snad nikdo z přítomných nevěnoval žádnou velkou pozornost.
Lily se zadrhla uprostřed pohybu. Chystala si do svého talíře nalít polívku, ale když na ní James tak nečekaně zakřičel, lekla se a naběračku plnou horké tekutiny upustila.
"Sakra!" zaklela, když se podivně zelená tekutina rozlila široko daleko po ještě před chvílí čistě bílém ubrusu.
"Jé, promiň," omlouval se James naoko upřímně. Někdo, kdo Jamese neznal, by možná byl schopen uvěřit, že svá slova myslí naprosto vážně. To však rozhodně nemohlo platit pro Lily Evansovou. "To jsem nevěděl, že tě moje přítomnost natolik vyvede z míry."
Lily se klepala vzteky. Už zase se jí stalo něco takového. Minule, když do ní vrazil na chodbě, se jí rozsypal veškerý obsah její školní aktovky. Den předtím kvůli němu přišla pozdě na hodinu. Už jí tím svým věčným otravným podlézáním začínal lézt na nervy. Pokud existovala nemoc zvaná alergie na Pottery, Lily by jí určitě trpěla.
Už zase něco rozlila. A zase kvůli Potterovi. Rozhodla se ho okázale ignorovat, protože nic jiného si beztak nezasloužil. Už ani nehnula brvou, jen co nejklidněji vytáhla svou hůlku a všechnu tu spoušť po sobě lehkým mávnutím ruky uklidila.
James se však nedal tak snadno odbýt. "Poslední dobou jsi takhle mimo pořád. Obzvlášť, když já jsem na blízku. Čím to asi bude, hm?" Nemohl si odpustit žádnou ze svých rýpavých poznámek. Sebevědomě se pousmál nad tím, jak se Lily snažila mu nevěnovat ani nejmenší kousek své pozornosti. Vůbec se jí to totiž nedařilo.
Když ani po několika vteřinách neodpověděla, prohrábl si rukou své již tak nadmíru rozčepýřené vlasy a znovu přešel do útoku. "Evansová, všichni vědí, že jsi to mě zamilovaná. Tak už si to konečně přiznej," pobídl ji zdánlivě smířlivým tónem. Stál asi tak metr od ní.
Lily seděla u stolu, v jedné ruce držela svou hůlku a ve druhé polévkovou naběračku, což působilo dost komicky. Očividně měla co dělat, aby nevybuchla vzteky.
Okolní studenti jim již pomalu začínali věnovat svou pozornost. Tohle vypadalo vskutku zajímavě…
"A nebo máš strach, že pro mě ještě nejsi moc dobrá?" Několika kroky stál vedle ní, opřel se lokty o stůl a donutil ji mu pohlédnout do obličeje. Jak mluvil, Lily začínala postupně blednout, zelenat a rudnout. To bylo špatné znamení. A ještě horší bylo, že James ho tentokrát opomenul. "Třeba proto, že jsi ještě pořád pa-"
Takový nápor potupných poznámek již Lily vydržet nedokázala. Celá rudá si uvědomila, že jejich rozhovor je odposloucháván již podstatnou částí nebelvírského stolu. "Sklapni!" vyštěkla úsečně. Naběračku znovu bojovně sevřela ruce a ze svých smaragdově zelených očí směrem k Potterovi vyslala hned několik smrtících blesků.
James se nevinně usmál. Hrozně rád ji vytáčel. "Měl bych? A proč? Protože mám pravdu?" zeptal se sladkým hláskem.
Tohle už Lily nemohla v žádném případě snést. Pohár její trpělivosti znovu přetekl. Naklonila se ke stolu, naběračkou nabrala co nejvíce zelené hrachové polívky a vzápětí ji celou převrátila Jamesovi do obličeje.
"Ne. Protože jsi KRETÉN!" zařvala z plných plic a na své poslední slovo položila důraz. Vychutnala si tu chvíli, kdy mu zamrzl úsměv na rtech, a sjela ho opovržlivým pohledem. "Tak už mi konečně dej pokoj. Jestli ti tohle připadá směšný, tak mně rozhodně ne!"
Jediným zuřivým pohybem se zvedla ze židle, otočila se na podpatku a naštvaně a co nejhlasitěji oddupala pryč.
Chuť k jídlu ji totiž rázem přešla.

***

Sirius se oklepal. Zdálo se mu téměř nemožné, že by to, co se před ním právě odehrává, mohlo být založené na skutečnosti. James nikdy nikoho s výjimkou Lily neoslovoval tónem "hej, Evansová". Vůbec nikoho.
Jakmile ho Abbey zaslechla, obrátila se k němu a stěží dokázala zadržet lehký úsměv na tváři. "Abbey, zlato," sjela ho nepřívětivým pohledem. "Nesnáším, když mi někdo říká Andersonová, takže si příště dej pozor," upozornila ho ostrým tónem.
Pak už Jamesovi nevěnovala ani jeden jediný pohled. Pokračovala ve své cestě, jako by se vůbec nechumelilo. Lily vedle ní hodila po Jamesovi mírně omluvný pohled. Pak si ale rychle pospíšila za Abbey, aby na sobě nedala nic znát.
Sirius se nestačil divit. Docházela mu slova. Byl tak překvapený, že skoro ani nemohl přemýšlet. James? Abbey? Lily? To, co se před ním právě odehrálo, vypadalo jako z jiného světa. A možná to tak i bylo.
James si poněkud vyvedeně z míry narovnal brýle na svém nose. Až po chvíli si všiml otázky, kterou měl Sirius vepsanou ve tváři. "No co," konstatoval ledabyle, "kdo mohl tušit, že mě odmítne dřív, než ji vůbec pozvu na rande?" zasmál se. Snad se tak snažil dát najevo, že mu na Abbey ve skutečnosti vůbec, ale vůbec, nezáleží. Jenže to se mu nepovedlo. Sirius v jeho hlase stačil rozeznat podtón, který jasně naznačoval pravdu. Cítil se trapně a možná i trochu zklamaně. Odmítán totiž nebyl moc často. Zatím.
Takového Jamese Sirius znal až moc dobře. Pokaždé, když ho Lily v minulém životě odmítla, se James tvářil a cítil přesně takhle. Teď to bylo úplně stejné.
Akorát, že se tentokrát se nejedná o Lily.
Sirius se rychle donutil všechny otázky a nejasnosti uvnitř své hlavy rozehnat. "Nevypadá na to. Působí jako nepříliš sebevědomá holka, co vlastně ani-"
To už mu ale skočil do řeči Remus. "Není taková," opravil Siriuse zaníceně. Čímž dal vlastně najevo, že ještě pořád existuje, stojí přímo vedle nich a má svůj názor.
Teprve teď se Sirius šokovaně zarazil. Remus? Bylo na něm poznat, že má Abbey pořád rád. Vlastně, zase rád. Což by ovšem znamenalo, že si s Jamesem poněkud zkříží cesty. Pokud se rovnou nezabijí.
"Ehm," odkašlal si Sirius rozpačitě. I on si stačil všimnout, že Abbey je mnohem sebevědomější, než kdy dříve bývala. A navíc, pokud se tedy dobře podíval, měla oči zvýrazněné řasenkou! Ta stará Abbey se nikdy nemalovala. Zastávala přirozenou krásu a všechny podobné nesmysly.
"Jo, asi máš pravdu," odkýval James zamyšleně. Jako jediný z této trojice očividně nestačil zaregistrovat, že se po Abbey nedívá jenom on sám. Alespoň to tak vyznělo z toho, co před chvílí řekl.
Sirius v duchu pořádně nabroušeně zaklel. Asi tu máme problém, uvědomil si nepříliš potěšeně. Pak se obrátil k Jamesovi a souhlasně přikývl. "Měl jsi pravdu. Měli bychom ty NKÚ pořádně oslavit." Protože tohle musel zapít…
Jamesův obličej se rozzářil stejně nadšeně jako vánoční stromeček pět minut před Štědrým večerem. "Konečně něco rozumnýho," souhlasil nadchnutě. "Myslím, že nám nahoře ještě nějaké lahve zbyly…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lily of the valley Lily of the valley | Web | 9. prosince 2008 v 16:44 | Reagovat

Hoj... sem straaašně nešťastná, protože se mi během psaní veledlouhýho komentáře restartoval comp, takže se mi to všechno ztratilo. (A taky máme pěknej průser ve škole, ale o tom až na icq...)

No, psala sem něco o tom, že ta atmosféra před NKÚ mi připomíná pět minut před písemkou z chemie:D

A taky L+M forever! (Hehe, tak mě tak napadá, že to neznámé slečně M pošlu:D Ale ne, ta by tě zabila:D)

Jinak, hrozně mě naštvalo, že se Jamesovi líbí ta Abbey. Nebudu ti lhát, tohle prostě není můj oblíbenej styl povídek a nedokážu se do něčeho takovýho pořádně začíst. Já prostě nechci, aby spolu ti dva chodili, protože James má bejt s Lily a tečka.

2 Lucinka256 Lucinka256 | 10. prosince 2008 v 13:34 | Reagovat

No vidíš, mně zas vždycky přišlo, že se k sobě stejně ani pořádně nehoděj. Už asi u desíti povídek (který jsem naštěstí nakonec ani nikam neuveřejnila) jsem to chtěla napsat takhle, tak to asi (asi určitě) nebudu měnit... Mno, zbytek jsem ti k tomu dořekla osobně, tak to sem nehodlám psát znova:P

Pět minut před písemkou z chemie? Spíš fyziky a taky biologie, aspoň poslední dobou... Však si to zejtra a v úterý zažijem taky, že:-D

M+L forever! (Ne L a M, páč to působí trochu jinak, blbě /nic proti žádnýmu M:-D/. A neposílej jí to, jinak buud mrtvá a to bys přece nechtěla:))

3 Kris Kris | Web | 11. prosince 2008 v 11:45 | Reagovat

Náhodou, mě se to líbí. Není to jen James a Lily. e to prostě FF.

4 Lucinka256 Lucinka256 | 11. prosince 2008 v 21:08 | Reagovat

Jj, podle mě je to takový zajímavější než od začátku vědět, že je James ZASE zamilovanej do Lily a že ZASE nakonec skončej spolu... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama