Kapitola 3. - CESTA ZPÁTKY 1/2

22. listopadu 2008 v 19:05 | Lucinka256 |  Povídka "Ve světle vzpomínek" (FF)
Asi tak po sto letech přidávám další kapitolu. Je trochu delší, takže jsem jí zas musela rozdělit na dvě části, ale to předpokládám nevadí:) Sirius se vrací zpátky a hnedka ho potká jedno ne příliš příjemné překvapení. Tak doufám, že se to dá číst, snad by to mělo být o trochu víc záživný, než byly ty minulý kapitoly.
Opět prosím o komentáře.
L.




Kapitola 3.


CESTA ZPÁTKY



Sirius prudce otevřel oči a rychle se oklepal. Uvědomil si, že pod tlakem svého rychlého letu zpět teď spadnul a leží na zemi. Jediné spěšné rozhlédnutí kolem sebe samého mu postačilo k tomu, aby si uvědomil, že už se zase ocitl zpátky ve svém světě.


Podle tmy, která jej obklopovala, okamžitě poznal, že teď Bradavicím vládně noc. Ihned také poznal, kde se nachází. Vstupní bradavická síň. V tuto pozdní hodinu byl jediným, kdo se tu potloukal.


Rychle se sesbíral ze země. Přejel pohledem všechny bradavické obrazy a portréty, které byly rozvěšeny na stěnách vstupní síně, a nemohl se ubránit tichému úsměvu. I když jej na bedrech tlačila tíha nelehkého úkolu, který měl před sebou, nedokázal se v tuhle chvíli cítit jinak než šťastně.


Bradavice tolik miloval. Na období svého studia na zdejší škole vždy vzpomínal jako na nejšťastnější časy svého života. A teď je zpátky...


V příštím okamžiku ho zmerčila jedna z namalovaných postav na obraze. Byla to jakási dáma, oblečena ve středověkém kroji, která ještě před chvílí spokojeně podřimovala. Jakmile ho ale spatřila, znovu se probrala k životu a zpražila Siriuse nepřívětivým pohledem. "Blacku!" zavřískala nepříjemným ječákem. "Co ty tu děláš?"


V příštím okamžiku si Sirius uvědomil, že ji moc dobře zná. Zčistajasna se mu totiž z paměti vynořila vzpomínka, ve které ho právě tato nesympatická dáma ohlásila školníku Filchovi. Kvůli ní dostal on i s Jamesem školní trest.


Neodpustil si lehký úšklebek. "Už jdu, už jdu, madam," poznamenal mírně ironicky. Už zase mu bylo šestnáct a mohl si dovolit se chovat trochu méně zodpovědně. Přišlo mu na mysl, že na tuhle "svobodu" se mu bude zvykat možná až příliš snadno.


Aniž by čekal její odpověď, otočil se na patě a rychlým krokem se vydal směrem k širokému schodišti. Ticho, ve kterém kráčel nahoru, se mu zdálo trochu moc napjaté, ale to mu v tuhle chvíli nedělalo žádnou starost. V hlavě se mu totiž rozproudily nové myšleny. Teprve až teď si uvědomil, co všechno ho vlastně čeká.


Potká se s Jamesem, uvidí Remuse, Franka a dokonce i tolik nenáviděného Petera. V letech, která strávil v azkabanském vězení, se několikrát přistihl, jak se mu stýská dokonce i po Severusovi a jeho bratru Regulovi.


A hlavně Christine... Až teď mu došlo, že ji vlastně znovu uvidí. Chyběla mu tolik, že to ani nebylo možné vyjádřit slovy. V minulém životě se mu stala nejenom manželkou, ale především také součástí jeho nitra.


Naposledy ji spatřil během soudního procesu, ve kterém ho poslali do Azkabanu. Pak už o ní slyšel jenom dvakrát. Poprvé když ve vězení podepisoval Christininu žádost o rozvod. A podruhé, když mu Remus opatrně oznámil, že ona i její nová rodina byli zavražděni...


Snažil se pátrat ve svých vzpomínkách, aby zjistil, kdy se do ní vlastně zamiloval. Byl si jistý, že se to muselo stát ještě v Bradavicích. Christine chodila do stejného ročníku a stejně jako on studovala v nebelvírské koleji, takže se vídali téměř neustále. Ale ani za nic na světě si nedokázal vzpomenout, ve kterém ročníku se vlastně dali dohromady. V šestém? Nebo až v sedmém? A nebo to bylo ještě před NKÚ?


Podobné detaily poztrácel již dávno. Zůstaly uvězněny někde v hloubi azkabaznských zdí. Mozkomoři je z něj nenávratně vysáli jednou pro vždy. Sirius si nepříliš nadšeně uvědomil, že podobných situací, kdy se nebude moci rozvzpomenout, bude možná mnohem víc.


Z myšlenek o Christine a Azkabanu ho vyrušily až něčí kroky. Až teď si Sirius vzpomenul, že školní řád studentům jasně zakazuje se v nočních hodinách procházet chodbami školy. To nám to pěkně začíná, pomyslel si ironicky. Došlo mu, že se musí rychle ztratit, jinak nejspíš brzy dostane školní trest.


Během několika vteřin rozeznal, že ony kroky se k němu blíží zprava. Automaticky tedy zahnul doleva a rychle se vydal k nebelvírské věži. Když si uvědomil, že dotyčný ho stále ještě pronásleduje, rozhodl se vsadit na své znalosti bradavických chodbiček, a zahnul do zkratky schované za jedním z mnoha brnění ve druhém patře. Vyběhl točité schody a ocitnul se jen kousek od portrétu Buclaté dámy. S úlevou s uvědomil, že kroky za ním se již vytratily, a s úsměvem zamířil ke vchodu.


Jakmile ho Buclatá dáma spatřila, rozmrzele se zamračila a dlouze zívla. "Víš kolik je hodin?" zeptala se vyčítavě.


Sirius se pokusil o omluvný úsměv. "Omlouvám se. Nějak jsem se... ehm.. ztratil," odpověděl na svou obhajobu. Vzápětí protočil oči v sloup. Došlo mu, že chabější výmluvu skutečně nemohl použít.


"Nojo, porád," zabručela Buclatá dáma. Víčka se jí klížila únavou a znovu sklesle zívl. "Heslo?"


V Siriusovi hrklo. Heslo? To ho vůbec nenapadlo! Jak si má pamatovat, které z těch tisíců hesel platilo zrovna v téhle době. Horečnatě se zapřemýšlel a pak plácl první, které mu padlo na jazyk. "Protiva...?"


Buclatá dáma si ho přeměřila podivně nejasným pohledem a teprve když už si byl Sirius skoro úplně jistý, že se nemohl trefit do správného hesla, konečně přikývla. "A příště bez těch otazníků, prosím," napomenula ho a konečně otevřela vchod do společenské místnosti.


"Děkuju," zaradoval se Sirius a rychle prolezl dovnitř. Úlevně si však vydechl teprve, když se za ním dveře znovu zavřely. Teprve teď se s klidem mohl zbavit vidiny školního trestu.


Jakkoliv to jen v popůlnoční tmě bylo možně, rozhlédl se kolem sebe. Přistihl se, jak se jeho hrudník dme pod vlnou vzpomínek a emocí. Znovu si v duchu opakoval, jak moc to tady má rád. Tak hrozně dlouho...


Společenská místnost vypadala přesně tak, jak si ji pamatoval. Útulná, velká tak akorát a zařízená v příjemně hřejivých barvách červené a zlaté. Když to tu po letech znovu spatřil, téměř ho píchlo u srdce.


"Konečně zpátky doma," zašeptal. Znovu se pocítil mnohem, mnohem šťastněji, než u něj bývalo poslední dobou zvykem.


Popaměti vyběhl schody do nebelvírské ložnice pátého ročníku. Potichu otevřel její dveře a vklouzl dovnitř. Dával si bedlivý pozor, aby nevzbudil nikoho ze svých spolubydlících. Dokonce ani Petera ne. Zároveň se ale přistihl, že z něj stále ještě nestačila vyprchat nenávist, kterou vůči Peterovi cítil v minulém životě. Kolik přátel a dlouhých let ztratil jen a jen kvůli němu? Pochyboval, že mu vůbec někdy dokáže odpustit. Ostatně, přesně to také řekl Hlasu. Některé věci se zkrátka odpustit nedají.


Znovu ho napadlo, že návrat do jeho doby možná nebude zas až tak jednoduchý, jak se možná původně mohlo zdát. Než se však nad tím stačil zapřemýšlet ještě o něco více, unaveně se zhroutil na svojí postel a během několika vteřin usnul hlubokým a velmi unaven
unaveným spánkem.


***


Sirius se probudil až o několik dlouhých hodin později. Kdosi s ním začal třást tak neodbytně a vytrvale, že mu nakonec zkrátka nezbylo nic jiného, než nedobrovolně otevřít oči a probrat se. Pomyslel si, že snad nikdy v životě nebyl tolik unavený, co teď, a jenom silou vůle se donutil nadzvednout své pravé víčko.

"Co se děje? Zemětřesení?" zabručel rozespale. Jen o chvíli později už zase propadl lehkému spánku.

"Siriusi! Siriusi!" paže, které s ním klátily ze strany na stranu, byly zkrátka neodbytné. V neskutečně hlasitém zjevení Sirius po delší chvíli rozeznal Remuse.

Teprve tohle zjištění ho donutilo se dokonale probrat. Až teď si uvědomil, co se vlastně stalo. Je mu zase šestnáct. Je zpátky na světě a má za úkol splnit to, co nikdo jiný v jeho době nemůže dokázat. Nebyl to jenom sen, ale skutečnost. Jak jen mohl zapomenout?

Rychle se posadil na posteli a rozespale si protřel oči. Teprve po chvíli odkázal pořádně zaostřit a svým pohledem zamířil na Remuse. "Dobrý ráno," řekl jakoby samozřejmě.

V duchu se ale musel velmi ovládat, aby nevyslovil nahlas poznámky, které se mu draly na jazyk. Remus vypadal úplně jinak, než když ho viděl naposledy. Za prvé byl o několik desítek let mladší, za druhé se tvářil o něco spokojeněji a za třetí z něj ještě stále sálala jakási naděje a víra v to, že jednou se nebude muset stydět za to, kým je. Vlkodlakem.

Siriuse v tu chvíli poprvé napadlo, že nejspíš i on musí vypadat úplně jinak. Nesobecky si musel přiznat, že jako mladý studentík byl velmi pohledný. Již hrozně dlouho nezažil, jaké to vlastně je, když se na něj nějaká holka usměje. Doufal, že tohle se nezměnilo.

"Dobrý ráno? Tichošlápku, něco ti poradím. Máš asi tak pět minut na to, aby ses zvednul, probral a seběhnul dolů do společenský místnosti. Christine tam stojí už pěknou chvíli a vypadá nadmíru naštvaně." Remus Siriusovi věnoval pohled, který jasně naznačoval jediné. Já ti říkal, že to takhle dopadne.

Sirius se marně snažil si vzpomenout, jaký důvod může mít Christine k tomu, aby na něj byla naštvaná. "Já chodím s Christine?" vypadlo z něj dříve, než se stačil zarazit. Jen o chvíli později by se za tuhle otázku nejradši uškrtil.

Remus se na něj zcela nechápavě zašklebil, až se mu na jeho nyní znovu hladkém čele objevilo několik prvních vrásek. "Ano, chodíš s Christine," odpověděl mu s poněkud ironickým podtónem. "Už půl roku. Myslel jsem, že-"

"Cože?" V příští vteřině se z koupelny přihnal další obyvatel ložnice. "Sirius se rozešel s Christine?"

Sirius nadzvedl pohled a spatřil Jamese. S mladýma, výrazně hnědýma očima, kulatými brýlemi, charakteristickým úsměvem na rtech i věčně rozcuchanými vlasy. Ten má ale ránu, přišlo mu na mysl jako první. Hned poté ho ale napadlo, jak moc rád Jamese po tak dlouhé době zase vidí.

Hned poté si uvědomil význam Jamesových slov a nepříjemně se ošil. "Proč bych se měl..." chtěl vyhrknout novou otázku, ale tentokrát se stačil zarazit v pravou chvíli. Najednou se totiž v jeho očích objevilo mírné zděšení. Jako blesk z čistého nebe ho zasáhla jedna velmi nepříjemná vzpomínka.

"Sakra!" zaklel, okamžitě se zvedl a co nejrychleji se oblékl do školního hábitu. Vzápětí vyběhl z místnosti tak rychle, že málem zakopl o práh dveří.

"Magor," pronesl James upřímně. Z jeho vědoucího úsměvu však bylo jasné, že svá slova vůči Siriusovi rozhodně nemíní zle. Měl ho rád jako svého nejlepšího kamaráda a myslel to s ním dobře.

Remus nesouhlasně zavrtěl hlavou. "Není magor. Jenom se zamiloval. No, jednou to přijít muselo," poznamenal mudrlantsky.

James přikývl a odpustil si poznámky o tom, kterak Remus spolknul všechnu moudrost světa. Už dávno si musel zvyknout, že Remus je mezi nimi zdaleka nejchytřejší a občas to lidem kolem sebe dává najevo. Ale byl to jeho kamarád, takže mu to snad ani nedokázal vyčítat.

Rozhodl se celý rozhovor přeladit na novou notu. "No a kde je vlastně Peter?" zeptal se smířlivým tónem o chvilku později.


***


Bradavický pátý ročník měl právě těsně před zkouškami NKÚ. Jeho studenti se rychle stačili rozdělit do dvou skupin. Ta první, počtem výrazně převažující druhou, se v posledních dnech snažila dohnat to, co dříve nestihla. Od rána do večera ležela v knížkách a na poslední chvíli se učila vše, co považovala za důležité u zkoušek znát. Druhá, méně početná skupina, se snažila na zkoušky připravit tím, že si pořádně odpočine a den před testy si v klidu pročte výpisky z jednotlivých předmětů za posledních pět let.

Sirius i Chistine, kteří spolu chodili zatím jenom šest měsíců, se bez nejmenšího zaváhání zařadili do druhé skupiny. Ani jeden z nich to s učením nikdy příliš nepřeháněl. Učit se dlouhé definice a pro život zcela nepoužitelné poučky a pravidla je vůbec nebavilo, takže se na to jednoduše vykašlali. V tomhle si spolu naprosto rozuměli. Oba zastávali názor, že nic se nemá přehánět, a učení už vůbec ne.

Jenže den před zkouškami je oba dohnalo vlastní sebevědomí. Rozhodli se, že by si to všechno měli alespoň trochu zopakovat, a došli k závěru, že nejlépe se naučí společně.

Zavřeli se do knihovny, pootevírali kolem sebe několik knih a společně je pročítali jednu za druhou. Jenže počáteční energie z nich vyprchala až neuvěřitelně rychle. Po jedné nebo dvou hodinách už oba měli co dělat, aby neusnuli. A to bylo teprve ráno...

"Siriusi?" Christine dlouze zívla a tázavě na něj pohlédla.

Jakmile spatřil její výraz, okamžitě zvážněl. Tímhle nezvykle vážným tónem spolu promluvili zatím pouze jednou. A to když společně rozhodovali, zda se vyplatí riskovat jejich dlouholeté přátelství ve hře zvané chození a láska. Ten večer si oba přiznali, že jsou do sebe zamilovaní a nemá cenu to dále zastírat. Začali spolu chodit.

Sirius se provinile skousl do rtu. "Ano?" zeptal se a snažil se zachovat chladnou hlavu. Podvědomě totiž tušil, kam Christine svou nesměle vyřčenou otázkou směřuje.

Tmavě hnědé oči jí zesmutněly, a když nejistě sklopila hlavu, jemné kudrliny se jí nahrnuly do obličeje. Takhle smutnou Christine nikdy předtím neviděl.

Až po chvíli se odhodlala své oči znovu pozvednout a pohlédnout na něj s neskrývanou bolestí. "Vím o tom, co se stalo s Catherine," zašeptala potichu.

Siriuse nikdy nic nedokázalo zamrzet víc, než když z ní vycítil bolest. Christine sice na cizí lidi působila velmi otevřeně, bezstarostně a s obrovským smyslem pro humor. Ve skutečnosti však byla trochu jiná. Taková křehčí a mnohem zranitelnější. Sirius měl vždy nutkání ji ohraňovat, protože ona si to zasloužila.

Jenomže tentokrát to bylo jiné. Tentokrát jí ublížil on.

Christine odjela před čtyřmi týdny na jeden víkend za svou rodinou. Jejím rodičům se totiž narodila druhá dcera, takže Brumbál uznal za vhodné ji na chvilku uvolnit ze školy.

Ten víkend zrovna profesor Křiklan pořádal jeden ze svých slavných večírků a Sirius tam samozřejmě nemohl chybět. Ke své smůle to trochu přehnal s alkoholem… A když se vzpamatoval, stál úplně sám na chodbě s havraspárskou Catherine Johnsonovou a poněkud vášnivěji se objímali. Hned jak si uvědomil, co provádí, Cate odstrčil a jasně jí vysvětlil, že to nesmí zajít dál. Protože chodí s Christine, kterou nade vše miluje.

Od té doby noc co noc usínal s výčitkami svědomí. Věděl, že se mu neuleví, dokud Christine o všem nepoví. Jenomže stále nedokázal najít odvahu… Až se to nakonec Christine dozvěděla od někoho jiného a pověděla mu o tom sama.

V tu chvíli Siriusovi snad úplně poprvé v životě došla slova. Nevěděl co říct. "Já… Chris, hrozně se omlouvám," vypadlo z něj po chvíli trapně napjatého ticha.

Nikdy nespatřil Christine tolik naštvanou, jako v příští chvíli. Mračila se, z očí jí sršely blesky a vypadala, jako by měla každým okamžikem explodovat v tisícero drobným kousků. "Proč jsi mi to neřekl? Proč? To jsem se to musela dozvědět až od ní?" Její hlas zněl zcela oprávněně absolutně rozzuřeně. Působila zklamaně a zničeně.

Sirius sklopil zrak. "Byla to chyba. Chtěl jsem ti o tom říct, ale-"

"Nechtěl jsi!" Christinin hlas začínal přecházet do mírného ječáku. Sirius ji vůbec poprvé viděl ztratit kontrolu nad svým chováním a jednáním. "Kdybys chtěl, tak už jsi to mohl udělat nejmíň stokrát! Jak ti sakra mám věřit, že…" Zasekla se v půlce věty, když si uvědomila, že je může kdokoliv slyšet. Nehodlala ze sebe dělat hysterku a ztrapnit se tak v očích celé školy.

V očích se jí zaleskly slzy. Rychle sesbírala několik knih, které jí jako první přišly pod ruku, a chystala se odejít. Vydala se svou typickou lehkou chůzí směrem k východu z knihovny, aniž by mu věnovala jeden jediný pohled.

Sirius se naštěstí rychle stačil vzpamatovat. Několika spěšnými kroky ji dohonil a v duchu přemýšlel o tom, že by si měl nafackovat. "Chris, počkej, prosím," požádal ji o pozornost. "Nech si to vysvětlit."

Christine se snažila ho úplně ignorovat. "Není co vysvětlovat," zavrčela nepřívětivě.

"Je," nesouhlasil s ní, "právě, že je." Ačkoliv to nedělal rád, popadl jí za zápěstí a rychlým trhnutím ji obrátil k sobě a donutil ji se mu podívat do očí. Ucítil, jak se v jeho sevření slabě zachvěla, ale nedokázala v sobě najít sílu se mu bránit. Dokázal vyčíst z jejího pohledu, jak moc to chce všechno pochopit a odpustit mu.

Když si byl jistý, že mu neuteče, vzal její obličej do svých dlaní. "Christine, miluju tě a ty to víš. Nechtěl jsem ti ublížit. Byla to chyba a neměl jsem to dělat… Jenomže jsem se trochu napil a ztratil kontrolu, vůbec jsem nevěděl, co se děje… Ale to mně neomlouvá. Nevím, co ti řekla, ale prosím, věř mi, nezašlo to nijak daleko. Měl jsem ti to říct. Promiň."

Znovu se rozechvěla, tentokrát potlačovaným pláčem. "Neměla… neměla jsem na tebe takhle vyjet," vzlykla.

"Měla. Zasloužím si to," ujistil ji skálopevně.

Christine už mu nedokázala odporovat. "Asi máš pravdu," souhlasila nakonec více méně ochotně.

"Určitě," přikývl a přiblížil se k ní. Když jí políbil, neprotestovala už ani v nemenším. Jenom jí samým leknutím vypadly všechny učebnice z rukou.


"AU!" ozvalo se v příští chvíli.

A tenhle výkřik již zakrátko doprovodil lehký dívčí smích. "Patří ti to!"


***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama