18. kapitola - Oslava narozenin

30. listopadu 2008 v 15:03 | Lucinka256 |  Povídka "Anglická dcera" (FF)
Musím mluvit stručně, aby se mi tahle kapitola vešla do jednoho článku:)
Jsou prázdniny, Lucia přijela domů... a je nemile překvapena. Stýská se jí po Jackovi? Asi ano.
Doufám, že se bude líbit. A moc prosím o komentáře:)
L.






18. kapitola - Oslava narozenin

Nejspíš jsem přecenila sama sebe, když jsem se bláhově domnívala, že mi Jack nebude chybět. Nevím, jestli bych tomu měla být ráda, nebo si to vyčítat, ale... Ale hrozně moc se mi po něm stýskalo.
Samozřejmě, zní to hrozně bláhově. Je to můj kluk, takže by asi mělo být úplně normální, že postrádám jeho přítomnost. Na druhou stranu jsem si ale nemohla pomoci od drobných, bodavých výčitek svědomí. Victor.
Victor... Kdykoliv jsem si na něj vzpomněla, musela jsem sama uvnitř sebe znovu pochybovat o tom, zda jsou a zda vůbec mohou být mé city chované k Jackovi upřímné. Vždycky jsem přece byla zamilovaná jenom do něho.
Nebo ne?
Ačkoliv jsem se tomu snažila usilovně zabránit, nedokázala jsem to. Nedokázala jsem mít ve všem jasno. Především se vyznat v tom, co a hlavně ke komu cítím.
Hodně jsem o sobě přemýšlela. Když teď nastaly prázdniny, měla jsem prakticky celé dny volno. A tím pádem také čas, abych dumala sama nad sebou. Začínala jsem si uvědomovat, že mé snahy každý problém rozebírat do těch nejdrobnějších detailů jsou možná tím, co mi nejvíc škodí.
Umínila jsem si, že o sobě už nebudu tolik přemýšlet. Nebo se o to alespoň pokusím.
Prostě mi chybí Jack. Můj přítel. Stýská se mi po něm. No a co? Proč bych se měla trápit nějakým Victorem, který by už tak dávno měl patřit do mé minulosti? Chtěla jsem ho uzamknout na klíč a jednou provždy zapomenout na svou platonickou a zcela beznadějnou zamilovanost. Měla jsem přece Jacka...

Po příjezdu domů mě čekalo jedno velké překvapení. Moje mamka si na celé prázdniny přizvala jakési hosty. Florence a Charlese. Celá tahle věc mi byla oznámena až úplně na poslední chvíli mezi dveřmi.
Nutno říci, že mě to trochu vyvedlo z míry. Se svou matkou jsem sice neudržovala kdovíjak přátelský vztah. Ale na druhou stranu jsem se celý školní rok těšila na prázdniny, kdy budu moci být s ní. Sama. Chtěla jsem jí toho tolik říct...
A pak se najednou dozvím, že nás přitom bude rušit nějaký Charles a nějaká Florence, o kterých jsem navíc ani v životě neslyšela. Už jen kvůli tomu jsem je neměla ráda.
Záminek k tomu, abych si s nimi nepadla do oka, se však časem našlo mnohem více.
Šestnáctiletá Florence byla neuvěřitelně hloupá a naivní. Ona byla takový ten klasický typ roztomile hloupé husičky. Možná si to ani sama neuvědomovala, ale těmi svými věčnými řečmi o jejích vlasech, nehtech, šatech, klucích a já nevím čím vším ještě, mě hrozně vytáčela. Dala se snést, jen dokud se mile usmívala a především mlčela.
A úplně nejvíc mě vytáčelo, jak se chovala v přítomnosti jakéhokoliv nezadaného muže. Pokaždé se nafoukla hrdě jako páv, přiblble se hihňala, mrkala dlouhými řasami a natáčela si na prst pramínky svých dlouhých blonďatých vlasů. Hrozně mi to lezlo na nervy. Florence si ale vůbec nedělala hlavu s tím, jak se před všemi ztrapňuje. Očividně ji to nijak netížilo. Když její oběť odešla, zase už básnila o jiném. Jak jinak.
Ještě k tomu si myslela, že se z nás snad stanou kamarádky. Když jsem byla v našem domě, nedala mi pokoj. Pronásledovala mě téměř na každém kroku a neustále něco žvatlala.
Jednou už jsem to nevydržela. "Promiň, Flo, ale mohla bys mě nechat chvilku v klidu?" vyjela jsem na ní poněkud víc ostře, než jsem měla původně v úmyslu. Ale už se to nedalo vzít zpátky.
Florence okamžitě zmlkla a zůstala stát s pusou mírně pootevřenou. Nějak se pozapomněla a nestačila si uvědomit, že by ji měla zaklapnout. Zřejmě na takové jednání a taková slova vůbec nebyla zvyklá. Zalapala po dechu jako ryba na suchu a ublíženě zamrkala dlouhými, černě nalíčenými řasami. V modrých očích se jí na okamžik objevilo něco jako vztek, ale dovedla to v sobě rychle potlačit.
"Tak promiň," odsekla po chvíli ticha uraženě a rázným krokem vypochodovala z místnosti. Samozřejmě za sebou nezapomenula hlasitě prásknout dveřmi. Zřejmě mě to mělo urazit.
Místo toho jsem se ale rozesmála. Netušila jsem, že bych se jí několika ostřejšími slovy mohla tolik dotknout. A upřímně řečeno, vůbec mi to nevadilo. Teď jsem mohla doufat, že mi dá alespoň na chvíli pokoj.
A to jsem jí ještě nic tak hrozného neřekla...
Její otec Charles vlastně nebyl zas až tolik nesnesitelný. Nacházela jsem na něm jenom jednu jedinou špatnou vlastnost - byl neuvěřitelně zaslepený svou dcerou. Není divu, že jednala tak rozmazleně, když se k ní celý život choval takhle. Florinko sem, Florinko tam, tobě to dneska sluší, nechybí ti něco... Z těch věčných oslavných chvalozpěvů mě mohl trefit šlak. Nedalo se to poslouchat.

Celý rok jsem se na prázdniny tolik těšila. A nakonec to dopadlo tak, že jsem byla vděčná za každou příležitost z našeho domů alespoň na chvíli vypadnout. Hrozně mě to štvalo. Připadala jsem si tam jako vetřelec. Flo, Charles a matka, která jimi byla doslova unesena, si vytvořili svůj vlastní nový svět. A já jim do něj nějak nezapadala - a ani zapadat nechtěla.
Pomocí soví pošty jsem se domluvila s Elen, že u nich strávím jeden prázdninový víkend. Obě jsme byly nadšené. Já protože se zbavím Flo a ona protože doslova milovala u sebe doma někoho hostit. Ve svém posledním dopisu mi vylíčila, že chystá nějakou párty nebo co. To byla celá ona...

S matkou jsme bydlely kousek od Londýna, v nenápadné a světu téměř neznáme vesničce. Oběma nám to ale takhle vyhovovalo. A teď nemám na mysli jenom malebnou krajinu, ale především klid. Blízko a zároveň daleko od centra všeho dění, Londýna. Naprosto ideální...
Procházela jsem se místním parkem, který touto dobou zel prázdnotou. Bylo kolem poledne a tím pádem rozhodně nehrozilo, že bych tu na někoho mohla narazit. A přesně po tom jsem také toužila - po naprosté samotě.
Sedla jsem si na lavičku téměř ztracenou ve vysoké trávě. O park se už dlouhou dobu nikdo nestaral a podle toho také vypadal náležitě neudržovaně. Ale to mi vůbec nevadilo.
Opřela jsem se zády o opěradlo lavičky a přivřela oči.
Zdálo se mi to, nebo jsem skutečně začínala hořknout? Uzavírat se před ostatními a tím si udržovat jistý odstup a nezávislost.
Už delší dobu jsem si uvědomovala, že mi na mých blízkých nezáleží zdaleka tolik co dřív. Před rokem by mě ani ve snu nenapadlo se Florence jednat podobným způsobem, už jen protože by to naštvalo mámu. A teď?
Nechtěla jsem to řešit. Nechtěla jsem v sobě hledat odpovědi na to, co stejně nedokážu posoudit já sama. Protože mi bylo předem jasné, že bych je stejně nikdy nenašla...

***

Konečně. Konečně!
Připadala jsem si jako nějaký pomatenec. Tak hrozně jsem se těšila...
Jack mi slíbil, že se u nás dnes kolem páté hodiny staví a pak se společně vypravíme k jednomu spolužákovi, která nás pozval na svou oslavu narozenin.
Mámě jsem řekla jenom o oslavě. O Jackovi ne. Nebyl čas a ani příležitost, když všechny volné chvilky trávila s Charlesem. Až nevysvětlitelně moc se sblížili a já pomalu začínala chápat, proč u nás mohou zcela zdarma zůstávat...
Rozčesala jsem si vlasy a oblékla si jednoduché letní šaty ve světle fialkové barvě, které dosahovaly délky sotva ke kolenům. Měla jsem je ráda, cítila jsem se v nich příjemně. A navíc jsem chtěla vypadat hezky - a to jsem v těchto šatech rozhodně mohla.
Do vlasů jsem si vložila tenkou bílou čelenku. Tak. A byla jsem připravená odejít. Nepotřebovala jsem hodiny a hodiny k tomu, abych se dokázala perfektně upravit jako Flo. Stačilo mi pět minut.
V mých dveřích se zčistajasna objevila Florencina kudrnatá hlava. Samozřejmě se ani neuráčila zaklepat, prostě sem vpadla a něco jako dobré vychování jí v tom nemohlo zabránit.
V duchu jsem si povzdechla, co jsem komu udělala, že jí musím neustále vedle sebe. Nedala jsem však své rozjaření nijak najevo a mám dojem, že jsem se dokonce i mírně přátelsky pousmála.
"Potřebuješ něco?" zeptala jsem se klidným hlasem. Pak jsem otevřela svou skříň, abych v ní vyhledala nějakou vhodnou kabelku.
"Ty někam jdeš?" vypálila ze sebe Flo jedním dechem. Aha, svitlo mi. Takže o to jí šlo...
Popadla jsem nejbližší bílou kabelku, která mi přišla pod ruku, a rychle se k ní otočila. "Ano, jdu," odpověděla jsem bez nejmenšího zaváhání. Ještě než stačila cokoliv poznamenat, dodala jsem rychle, že můj spolužák pořádá oslavu narozenin a požádal mě, zda bych také nepřišla. A že mě to opravdu moc mrzí, ale skutečně ji nemohu vzít s sebou, protože oslava je uspořádána jen pro zvané.
Flo zklamaně poklesla brada a kysele nakrčila svůj nosík ve tvaru knoflíku. "Škoda," odpověděla značně rozladěně. Během několika vteřin už zase byla pryč. Naštěstí...

O chvilku později už jsem sbíhala schody a spěšně se líčila s mámou. Umínila jsem si, že na Jacka počkám kousek od našeho domu. Nechtěla jsem totiž, aby se s mojí matkou musel setkat.
Nechci tím naznačovat, že bych se za něj nějak styděla, nebo se naopak štítila mu představit mámu. Problém byl pouze v tom, že mamka o něm stále ještě neměla tušení. Nenašla jsem vhodnou příležitost, jak jí oznámit, že spolu s Jackem chodíme. A kdyby k nám tak z nenadání vtrhnul, nejspíš by se ji to mohlo velmi dotknout, ne-li dokonce urazit. Nemluvě pak o Jackovi, který by si skutečnost, že o něm moje máma doposud neví, mohl vykládat po svém...
Rychle jsem se rozloučila a odešla z domu.
Když jsem dorazila před park, Jack už na mě čekal. Bylo to snad poprvé v životě, kdy jsem ho viděla v mudlovském oblečení. Mírně otrhané rifle a černé tričko mu však velmi slušely. Vypadal opravdu dobře.
Usmála jsem se na ně a když mi úsměv opětoval, pocítila jsem najednou ohromné štěstí. Ještě než jsme se stačili pozdravit, přitáhl si mě k sobě a nedočkavě, téměř prudce mě políbil. Bylo to něco úplně jiného než něha, kterou jsem s ním zatím zažívala. Ale líbilo se mi to.
Rukama mě pevně objal kolem pasu, čímž dal najevo, že se mě nehodlá hned tak pustit. Mně to ale vůbec nevadilo, naopak. Položila jsem mu ruce na ramena a spokojeně vydechla.
Políbil mě znovu, tak vášnivě, až se mi z toho zatočila hlava. "Hrozně jsi mi chyběla," zašeptal pak.
Naklonila jsem se k němu o něco blíž. "Ty mě taky," odpověděla jsem tak potichu, aby to mohly slyšet jenom jeho uši.
Spokojeně se usmál. "To jsem rád," odpověděl mnohoznačně. A já se v tu chvíli kdo ví proč ani nesnažila najít skryté významy.
Rozhlédla jsem se kolem sebe a s drobnými výčitkami svědomí jsem si musela přiznat, jak moc se mi ulevilo, když jsem v okolí nerozeznala nikoho známého. Máma se to musí dozvědět ode mě - ne z vesnických klepů.
Vzala jsem ho za ruku, čímž jsem chtěla naznačit, že máme nejvyšší čas se vydat na cestu. "Jak se tam vlastně dostaneme?" zeptala jsem se.
Jack se spokojeně pousmál. "Tohle přenášedlo," ukázal na jakousi věc položenou na lavičce jen několik kroků od nás, "nás přenese k nám domů. K Peterovi se dopravíme letaxem."
Rozhodně na mě udělalo dojem, jak už dávno všechno zařídil. Byla jsem mile překvapena. "Dobře," souhlasila jsem ochotně.
O několik vteřin později - přesně v pět hodin a pět minut - jsme se oba dotkli té podivné věci, ve které se mi nakonec podařilo rozeznat batoh. Zakrátko jsem ucítila známé škubnutí a když se odvážila znovu otevřít oči, byla jsem už někde úplně jinde.
Musela jsem několikrát překvapeně zamrkat, abych tomu všemu uvěřila. "Páni..." vydechla jsem po chvilce nadšeně. "Takže tady ty bydlíš?"
Ocitli jsme se těsně za branou velké a pečlivě opečovávané zahrady. Velká vstupní brána zakrývala to, co ostatním zřejmě mělo být skryto. Štěrkovou příjezdovou cestu lemovanou několika lavičkami a dokonale střiženými keři. Asi po padesáti metrech na nás ale čekalo to hlavní, obrovité rodinné sídlo. Tohle se nedalo jinak nazvat...
Jack pokrčil rameny. Bylo jasné, že v takovém prostředí vyrůstá odmalička a proto mu to ani nepřipadalo kdovíjak úžasné. To ale nebyl můj případ. S mámou jsme si sice rozhodně nežily špatně, dokonce jsme letos zaměstnaly vlastní hospodyni, která se nám starala o dům... Ale v porovnání s tímhle téměř-zámkem jsem si připadala stejně chudě jako nějaká ubohá kostelní myš.
Stále více překvapenou mě Jack dovedl ke dveřím toho obrovitého domu. Za nimi mi ukázal vstupní halu, představil nějakého ze služebných a pak mě za ruku odtáhl po velikých schodech do druhého patra. Nemohla jsem si odpustit se neustále otáčet po vší té nádheře kolem. Drahé obrazy, starožitný, avšak velmi vkusný nábytek, překrásně naaranžované květiny, mramorové kachle... Připadala jsem si jako ve snu. V hodně šťastném a kýčovitém snu. Proč se Jack nikdy nezmínil, že pochází z tolik zámožné rodiny?
Prošli jsme jakousi chodbou druhého patra a nakonec mě Jack zavedl do jakési místnosti, která by se snad dala nazvat obývacím pokojem. Větší pohovka, několik křesel, knihovna, tři velká okna...
Konečně se za námi zaklaply dveře.
"Jacku!" vyhrkla jsem okamžitě téměř jedním dechem. "Proč jsi mi nikdy neřekl, že-"
"Že pocházím z čistokrevné rodiny?" doplnil mou otázku sám a trochu ironicky se pousmál. "Nechtěl jsem, aby sis mě vybrala jenom kvůli tomu - kvůli penězům."
Trochu jsem znejistěla, protože jsem náhle nevěděla, co odpovědět. Měl svým způsobem pravdu. Možná už se mu dokonce i stalo, že nějakou holku dostal jenom kvůli svému příjmení. A prostě nechtěl, abych i já byla tenhle případ... Na druhou stranu mi o tom ale mohl říct, nebo alespoň něco naznačit! Teď si nikdy nebudu moct být jistá, kolik toho přede mnou ještě tají.
Když si všiml, že mlčím, přistoupil ke mně a objal mě kolem pasu. "Zlobíš se?" zeptal se jednoduše. V jeho hnědých očích se objevil lehce čitelný náznak sebevědomí. Věděl, že nebudu naštvaná. Prostě se jenom chtěl ujistit...
Povzdychla jsem si. "Ne. Co mi zbývá..." Zabořila jsem pohled do země a už zase nevěděla, co říct.
Vzal můj obličej do svých dlaní, zvedl ho a donutil mě tak na něj pohlédnout. Jenže já jsem se mu vysmekla ještě dřív, než stačil cokoliv říct. Nechtěla jsem být tvrdá ani nic podobného, ale nepřála jsem si, aby mě teď líbal. Teď ne.
Udělala jsem asi dva kroky směrem k oknu, ale pak změnila názor a rychle se otočila. "Proč... proč sis vlastně vybral mě? Zrovna mě? Určitě by se našla spousta jiných holek, co by se tvářily víc než jen nadšeně, kdyby-"
Už poněkolikáté za ten den mi skočil do řeči. "Lucio, už jsem ti to řekl tolikrát. Člověk si prostě nevybere, do koho se zamiluje." Promlouval takovým tónem, jako by malému děcku už po stopadesáté vysvětloval, proč se co narodilo a proč to pak i musí umřít.
Trochu jsem se zastyděla a zavrtěla hlavou. "Promiň," hlesla jsem potichu.
"Nic se neděje," ujistil mě klidně. "Tobě asi dost dlouho trvá, než někomu uvěříš, že?" zeptal se. Nebo spíše konstatoval.
"Zas až tolik ne," bránila jsem se. "Spíš mi dělá problémy uvěřit něčemu takřka neuvěřitelnému," upřesnila jsem.
Jack se pousmál a znovu ke mně přistoupil, aby mě objal. "Tak už mi věř," zašeptal. Jeho hlas však nevyčítal, zněl spíš laskavě a určitým způsobem taky... smířeně.
Mlčky jsem pokývala hlavou a položila si ji na jeho rameno. O chvilku později jsem Jackovy ruce ucítila na svých zádech a za malý moment na stehnech. Trochu jsem znejistěla, nebo spíš zbystřila.
Naklonil se těsně k mým uším. "Nikam se mi nechce chodit..." zašeptal téměř neslyšně. Avšak v jeho slovech se skrývalo něco víc - otázka, výzva, nevyslovená prosba.
Po chvíli uvažování jsem mu odpověděla. "Mně taky ne," souhlasila jsem, hlavu stále opřenou o jeho rameno.
Na tohle už mi neodpověděl nic. Ucítila jsem, jak jeho prsty našly okraj mých šatů a začaly jej pomalu vyhrnovat až k pasu. Nebránila jsem se, přestože jsem věděla, že bych měla. Jsme spolu jen pár týdnů... Ale to mě netížilo. Je mi patnáct. A jednou moje "poprvé" přijít musí, tak proč se chovat stejně jako ostatní a snažit se tu chvíli co nejvíc oddálit? Chtěla jsem být jiná než oni...

A tak skončila celá ta slavná oslava narozenin. Úplně jinak, než si chudák moje máti asi představovala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Phoebe15 Phoebe15 | Web | 30. listopadu 2008 v 18:19 | Reagovat

Prosím koukni se na muj blog o filmu Stmívání a přidej nějáky komentář.Dík... Jinak dobré články!

2 veronika veronika | 6. prosince 2008 v 21:30 | Reagovat

hm,  zaujímavé ako sa to skončilo

3 Lucinka256 Lucinka256 | 7. prosince 2008 v 12:54 | Reagovat

Nj, když by to nebylo ted, tak stejně každou chvílí:)

4 Dee* Dee* | 13. prosince 2008 v 22:16 | Reagovat

tahle povídka je fakt dost dobrá...děsně se mi líbíla...píšeš úžasně :)

5 Lucinka256 Lucinka256 | 15. prosince 2008 v 18:16 | Reagovat

Jé, tak to mě těší:) jsem ráda, že někdo napíše něco takhle povzbuzujícího:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama