17. kapitola - Prázdninové překvapení

30. listopadu 2008 v 15:03 | Lucinka256 |  Povídka "Anglická dcera" (FF)
Takže, jak jsem (tuším včera) slibovala, přidávám sem další kapitolu. Tahle povídka má jednu úžasnou výhodu - krátký kapitoly:) Pak to netrvá roky a roky, než jednu napíšu.
V týhle kapitole se nic moc nestane. Vzhledem k tomu, že jsem tuhle povídku nepsala víc než rok, je spíše taková "úvodní". Tak snad se to bude dát přečíst:)



17. kapitola - Prázdninové překvapení


Podvečerní slunce zlehka osvětlovalo nástupiště číslo devět a tři čtvrtě, ukryté před zraky nekouzelnických cestujících. Dnes bylo nezvykle plné, kam se člověk podíval, spatřil hloučky příbuzných, kteří čekali na své ratolesti. Děti a také podstatně starší studenti, již téměř dospělí, měli přijet každou chvílí.

A už se sem blížila pára lokomotivy, oznamujíc brzký příjezd Bradavického Expresu. Za chvíli vlak opravdu zahoukal a zastavil přímo před zraky čekajících. O několik minut později se z něj vyhrnuly desítky až stovky studentů a radostně se objímali se svými rodiči, sourozenci a prarodiči.


Jack se galantně nabídl, že mi ven vynese můj ne zrovna droboulinký kufr. Nejdřív jsem se bránila, že ho neunese, ale když vytáhl svojí hůlku a můj kufr spolu se svým očaroval, přestala jsem cokoliv namítat. Oba kufry se vznášely několik stop nad zemí a my dva se zařadili do davu, snažícího se dostat ven z vlaku.

"Á, konečně vzduch," nadechla jsem se a opatrně seskočila ze stupínku na pevnou zem. Podlaha byla kamenně vydlážděna a tím poskytovala mnoho příležitostí se zranit. Když jsem byla ve druhém ročníku, někdo do mě strčil a já na ní upadla a rozbila si koleno. Brečela jsem jako blázen, skoro jako nějaké tříleté dítě a ještě několik měsíců poté jsem chodila s nehezkou modřinou. Od té doby si dávám pozor.

Za chvíli vedle mě stál Jack, pro jehož obří nohy nebylo problémem se bezpečně dostat na zem. Pohlédla jsem na kufry levitujícící ve vzduchu, které právě otloukaly hlavy několika prvňákům, a v tu chvíli mě něco napadlo.

"Jacku... Není náhodou kouzlení mimo školu zakázáno, Myslím jako po odjezdu z Bradavic..." namítla jsem, přičemž jsem pohledem sledovala prchající prváky.

Jack se zasmál. "Teď ale ještě vlastně jsem ve škole, ne?"

Ani jsem se nemusela otáčet, abych věděla, jaký triumfální výraz se mu usídlil ve tváři. To byl celý on - porušovat pravidla. Jenže on je porušoval tak, aby za ně nemohl být potrestaný. Pokaždé si našel nějakou skulinku. A vyvázl beztrestně.

"Já si ho stejně radši vezmu," zamračila jsem se, protože jeho počínání se mi vůbec nezdálo. "Nepotřebuji, aby mi ho nakonec ještě zabavili," dodala jsem o poznání tišeji, tak, aby mě nemohl slyšet. Přeci jen jsem se ho nechtěla dotknout.

Natáhla jsem se pro svůj kufr a stáhla ho na zem. Když jsem ho ale pustila, vyletěl zpět nahoru a vznášel se ve vzduchu vedle Jackova.

Naštvaně jsem se na něj otočila. "Ha, ha, ha," poznamenala jsem ironicky.

Poraženě pokrčil rameny, neodpustil si však uličnické ušklíbnutí. "Tak sorry, no," řekl a zrušil nadnášející kouzlo.

Oba kufry s hlasitým prásknutím dopadly na zem. Až se po nás několik přítomných otáčelo. Nespokojeně jsem je pozorovala a v duchu děkovala všem těm malým studentům, že už utekli. Jinak by nejspíš byli rozmláceni na padrť.

Zhluboka jsem se nadechla a pak zase vydechla. Potřebovala jsem se uklidnit, abych na Jacka nezačala řvát. Přeci jenom mi pořád zůstaly některé staré návyky, které jsem si získala ještě tehdy, než jsme spolu začali chodit. A zbavit se jich bylo mnohem obtížnější, než jsem si myslela.

Došla jsem ke svému kufru a rozhlížela se kolem. Mamku jsem nikde neviděla, asi se zase někde zdržela. To by jí bylo podobné.

"Lucio?"

Otočila jsem se po směru, odkud zavolání pocházelo, a spatřila Karin. Svoje zavazadlo už netáhla, z čehož jsem usoudila, že už si pro ni rodiče přijeli a ona se jde rozloučit.

Netvářila se sice neskonale šťastně, když nás s Jackem viděla vedle sebe. Určitě se musela v duchu hodně překonávat, aby se nerozbrečela nebo tu neztropila nějakou žárlivou scénu. No, to možná přeháním. Když jsem s ní mluvila po oslavě havraspárského famfrpálového vítězství, kam jsem dorazila s Jackem ruku v ruce, zdála se být docela klidná. Dokonce prohlásila, že pokud se máme rádi, tak to samozřejmě chápe a nezlobí se na mě.

Za což jsem jí byla vděčná. Poslední dobou jsme se hodně sblížily. Poznala jsem jí mnohem blíže, než za celé ty předchozí roky dohromady. Minulý červen by mi možná nevadilo, kdyby mě začala kvůli Jackovi nesnášet, ale teď už mi to rozhodně nebylo lhostejné.

"Už asi odjedu, tak jsem se jen přišla rozloučit," zrozpačitěla. Všimla jsem si, že se usilovně snaží dívat jenom na mě, hlavně aby se její pohled nemusel střetnout s Jackovým.

"Jasně," nenapadlo mě nic lepšího, co bych mohla říct. Upřímně řečeno mě tu Jack taky nemálo rušil, protože jsem jí nemohla říct všechno to, co jsem chtěla.

"Tak se měj hezky... Uvidíme se po prázdninách a já ti určitě napíšu," slíbila.

"Užij si prázdniny," popřála jsem jí. "Třeba se někde uvidíme i během prázdnin."

A pak mě napadlo něco, čím bych zajistila, že nás Jack alespoň na chvíli neuslyší. Obešla jsem svůj kufr a objala jí.

Když jsem si byla jistá, že má slova uslyší jen ona, zašeptala jsem. "Určitě se najde někdo, kdo si tě zaslouží. Kvůli jedné prohře se nesmíš vzdát."

Muselo o znít divně, vzhledem k tomu, že zrovna já jsem byla ta, která nad ní jakoby vyhrála. Ale Karin to tak zřejmě vůbec nebrala, protože mi potichu odpověděla, že v to taky doufá.

Vlastně jsem jí záviděla její optimismus. Já bych tohle nebyla schopna říct jen několik týdnů po rozchodu s Victorem. I když to byla samozřejmě jiná situace.Při vzpomínce na Victora jsem se se vší svou nenápadností rozhlédla kolem sebe a vyhledala jej svýma očima. Spatřila jsem jeho, jak se objímá s Ester. A radši jsem se zase rychle odvrátila, protože to pro mě pořád ještě nebyl docela tak příjemný pocit. Jak spolu mohou vydržet tak dlouho?

Karin se na mě naposledy usmála. "Už budu muset jít... Tak ahoj," rozloučila se.

"Ahoj... A měj se hezky... A určitě napiš!" zavolala jsem za ní. Přikývla na znamení souhlasu, zamávala mi a pak už v doprovodu dvou starších lidí prošla zdí rozdělující nástupiště číslo devět a deset.

Podívala jsem se zpátky na Jacka, který se tvářil značně neurčitě, ale když mě uviděl, jenom se na mě usmál.

"Už zas mě podvádíš?" zeptal se, v očích opět pobavený výraz. Když se usmíval takhle, upřímně, slušelo mu to mnohem víc, než ty jeho uličnické úšklebky. Hnědé vlasy se leskly v záři slunce, které už pomalu začínalo zapadat, a v očích - a nebylo to jen zdání - měl výraz štěstí.

Škádlivě jsem semkla rty. "No jasně... Že ti to trvalo, než jsi na to přišel," rozesmála jsem se.

Zatvářil se nadmíru uraženě, ale o chvilku později už mě pevně sevřel v náruči. Prý abych mu neutekla.

Na prsty si namotal pramínek mých světlých vlasů. "Nejradši bych ti jeden ustřihl. Abych měl kousek tebe pořád vedle sebe," přiznal se.

Rukama jsem ho objala kolem krku. "Opovaž se.. Na svoje vlásky nedám dopustit," varovala jsem ho, opět se smíchem. Ještě před měsícem by mi podobné řečičky připadaly naprosto nesnesitelné. Jenže věci se změnily.

"Škoda," usmál se na mě, už asi posté. Pak mě jemně políbil. "Už budu muset jít," kývl směrem k mladě vyhlížející paní, která spolu s mužem v uniformě, zřejmě šoférem, postávala a netrpělivě se na Jacka ohlížela.

Překvapilo mě, jak ta paní, zřejmě jeho matka, vypadá bohatě. Neměla jsem ani ponětí, že by byl z tolik dobře zaopatřené rodiny. Když mají i šoféra…

"Dobře," kývla jsem. A pak jsem dodala: "A nepodváděj mě, ano?"

Kupodivu se zasmál spolu se mnou. "Neboj se. A uvidíme se o prázdninách?" ujistil se ještě.

Po chvilce váhání jsem přikývla. "Samozřejmě. Napíšu ti."

"Fajn. Budu ti psát, jak jen to půjde," slíbil s odhodlaným výrazem ve tváři. V duchu jsem se divila nad jeho marnými sliby, protože mi bylo jasné, že se svojí povahou to nevydrží ani tři dny. Nahlas jsem ale radši nic neřekla.

"Dobře." Uvědomila jsem si, že už se začínám opakovat, ale jeho to zřejmě nevyvedlo z míry.

Ještě jednou, naposledy, mě políbil, tentokrát mnohem déle a mnohem vášnivěji. Pak mě přestal objímat a otočil se směrem k Alanovi s Elen, kteří se opodál loučili "po svém".

"Asi bych je neměl rušit, že?" zasmál se.

"Ne, to by asi nebylo zrovna na místě," přitvrdila jsem. "Já jim vyřídím, že už jsi musel jít. Kdo ví, kdy zas mamka dorazí."

"Jestli chceš, můžeme tě domů vzít," nabídl se. Nervózně se podíval směrem, kde postávala jeho mamka. Když kývla, že ještě chvilku počká, otočil se zase zpět ke mě.

"Ne, to je v pořádku. Já si ráda počkám. Aspoň se stihnu rozloučit," usmála jsem se.

"Tak dobře," souhlasil. "Tak... Tak se měj."

"Ahoj," usmála jsem se.

Jack popadl svůj kufr, stiskl na rozloučenou mojí dlaň a pak se vydal směrem ke svojí mámě. Ještě chvíli jsem pozorovala. Uchvátilo mě, že za ní přišel, objal jí a políbil jí na tvář. Bylo poznat, že jí má opravdu rád.

Mně to přišlo nepochopitelné. Nikdy jsem s mamkou neměla takový vztah... A že bych jí objala nebo políbila už vůbec nepřicházelo v úvahu!

"Lucí!" zaječela Deborah a bouřlivě mě objala. Přihnala se jako vítr, vůbec jsem si nevšimla, že tu někde je - a najednou mě objímá. Všimla jsem si, že má v očích slzy.

"Mně se po vás bude tak stýskat..." škytla. "To není spravedlivý, takhle dlouhý prázdniny! Jak to má jeden bez vás vydržet?"

Typická Deborah. Během normálních školních dní jsem jí byla prakticky ukradená, ale jakmile přišlo na řadu loučení, rázem jsem byla její pomalu nejlepší kamarádka. Vlastně nejenom já, ale celý náš ročník, půlka čtvrtého ročníku z Mrzimoru a ještě pár lidí z jiných ročníků a kolejí. Bylo to takové její divadlo - mít nás najednou všechny strašně ráda a brečet, že nás musí opustit. Byla jsem si jistá, že to nemůže myslet upřímně, nebo alespoň ne u všech. Copak se jí po mně může stýskat?

Možná to nedělala naschvál, ale stejně mi to přišlo až příliš falešné...

Překonala jsem se a dokonce se i povzbudivě usmála. "Vždyť to jsou jen dva měsíce. Uteče to jako voda. Ani se nenadechneš a už tu bude září..."

"Já vím... Ale stejně mi budete chybět..." zamrkala, aby zahnala další kapky slz a ještě jednou mě objala.

"To mně taky," přiznala jsem se. A teď jsem opravdu nelhala...

"No, tak ahoj," rozloučila se a rázem jí to objímání přešlo. Ani nečekala, než se rozloučím a běžela zas za někým dalším.

Jak říkám. I poslepu bych poznala, že se jedná o ni.

Rozhlédla jsem se po už pomalu se vyprazdňujícím nástupišti, ale mamka se tu stále neukázala. Zvedla jsem svůj kufr a s obtížemi jej dotáhla ke stěně, těsně pod obrovské nádražní hodiny.

Za chvilku se se mnou přišla rozloučit ještě Annie s Tonym. Tony měl dnes v noci přespávat u nich doma a proto odcházeli společně. S oběma jsem se rozloučila už včera večer, protože mi bylo jasné, že ve vlaku budu muset sedět u Jacka. No, samozřejmě, že "budu muset" je asi trochu přehnaný výraz. Jenže by mi přišlo divné si prostě jen tak odejít a tak jsem se s Annií a Tonym domluvila takhle, i když bych asi radši byla s nimi.

Ale co, vždyť na tom nezáleží.

"Napíšu ti," slíbila Annie a Tony mi na rozloučenou stiskl dlaň, stejně jako před chvílí Jack. Pomyslela jsem si, že to asi bude nějaký nový zvyk, protože to teď dělají všichni. Teda aspoň všichni kluci. Taky mě napadlo, jestli by Jack žárlil, kdyby viděl, že se mě dotkl někdo jiný než on. Když se obejmu s kamarádkou, bere to s humorem. Ale s kamarádem?

O chvilku později se ke mně přihnali ještě Elen s Alanem.

"To se dneska musí všichni zamilovaní loučit společně, či co?" neodpustila jsem si menší rýpnutí. Jim to ale úsměv z tváře nesebralo, dokonce se i pořád drželi za ruce. Asi k sobě přirostli...

"On tě tu Jack nechal samotnou?" všimla si konečně Elen. To mají všichni zamilovaní tak pomalé vedení?

"Už musel jít, přišla pro něj mamka a asi spěchali. Mám vás pozdravovat a že prý je mu líto, že se s vámi nemůže rozloučit osobně... Ale nechtěli jsme vás rušit," použila jsem opět tón s mírně ironickým nádechem. Jako bych mluvila do větru. Ti dva se na sebe jen spiklenecky podívali a nijak mojí poznámku nekomentovali.

"Tak to chápu," přikývl Alan po chvíli. Kdo ví proč mi strašně lezlo na nervy, že se navzájem pořád drží jako klíšťata. "Stejně se s ním uvidím o víkendu..."

"Jaktože?" zajímalo mě.

"Mistrovství světa ve famfrpálu, sehnal lístky. Půjdem se v sobotu podívat n zápas Maďarska s Itálií..."

O tom mi Jack nic neřekl! Vůbec jsem to nechápala, vždyť musel vědět, že i já jsem do famfrpálu úplně zblázněná a ráda bych se podívala na profesionální zápas! Tak proč mi o tom nic neřekl?

Alan si zřejmě všiml mého zaražení a už chtěl něco říci, jenže Elen byla rychlejší. Pustila se ho (konečně!) a objala mě. Dnes už podruhé.

"Napadlo mě, že bychom se během prázdnin mohly někde vidět. Tady si v klidu nepromluvíme..."

Měla na mysli Victora. To jsem poznala okamžitě, ani jsem se nemusela ptát. Ale vůbec se mi nechtělo to s kýmkoliv řešit, ne teď, když jsem s Jackem. Jenže odmítnout jí mi přišlo neslušné, tak jsem jednoduše souhlasila a v duchu doufala, že na to třeba ani nedojde.

"Tak ahoj," rozloučila se, stále mě objímajíc.

"Ahoj," odpověděla jsem. Mám takový pocit, že ten den jsem to řekla už nejmíň posté. Škoda že mě nenapadlo to spočítat...

K mému překvapení mě objal i Alan. Tentokrát jsem už nemusela váhat, jestli by Jack žárlil, protože v tomto případě by žárlil na sto procent. Nebo by se minimálně zarazil, stejně jako Elen. A to, že Alan je Jackův nejlepší kamarád a že s Elen chodí už bezmála dva roky, by v tu chvíli nehrálo žádnou roli.

"Ahoj. Třeba se potkáme," rozloučil se záhadně.

Já automaticky přikývla. "Ahoj."

Pak konečně odešli. Vůbec jsem se nechápala, proč jsem najednou byla tolik ráda, že už jsou pryč...


Na nástupišti zůstali už asi jen dva nebo tři studenti, když mamka konečně dorazila. No jistě, to je celá ona! Od té doby, co založila tu svou firmu, na mě vůbec nemá čas. Nejspíš pospíchá z jedné obchodní schůzky na druhou a já, její jediná dcera, jsem jí na obtíž, tak mě chce mít rychle z krku.

"No konečně! už jsem si myslela, že se tu ubytuji a strávím tu celé prázdniny!" nemohla jsem si odpustit svoje výtky.

"Ale zlato…" Jako by nevěděla, že nesnáším, když mi někdo říká zlato! "Nešlo to dřív, promiň. Mimochodem," mrkla na mě, "mám pro tebe překvapení…"

Úžasem jsem na ní vyvalila oči. "Prosím?"

"No, uvidíš sama…"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama