Kapitola 1. - STŘÍPKY VZPOMÍNEK (2/2)

25. října 2008 v 12:50 | Lucinka256 |  Povídka "Ve světle vzpomínek" (FF)



Druhá část první kapitoly. :)



***

Horečnatě přecházel sem a tam po svém pokoji. Jeho tělem jako elektrický proud probíjela vlna vzpomínek. V tomto domě musel chtě nechtě vzpomínat na vše, co tu jako dítě a později dospívající muž zažil. Pamatoval si úplně vše. Pamatoval si každý okamžik, kdy pocítil bezmoc a beznaděj. Nesnášel svou rodinu, její posedlost čistotou vlastní krve a tyranské činy, které se na něm matka nikdy příliš nezdráhala napáchat.
Věděl, že mu to tu nikdy nebude chybět. Nesnášel každý kout tohoto prokletého rodinného sídla.
Rozhodl se odejít. Odejít jednou pro vždy.
Z otevřené šatní skříně vzal svůj poslední hábit, ledabyle ho složil do kufru, který o chvíli později zaklapl a postavil na zem.
Letmo pohlédl na svůj noční stolek, na kterém stála stará, časem zašlá a zaprášená fotka. Na ni on, matka, otec, bratr Regulus. Tehdy mu bylo pouhých devět let a on ještě ledacos nechápal a ani chápat nemohl. Tehdy si ještě myslel, kdovíjak si nežijí spokojeně a idylicky...
Okamžitě odvrátil zrak, aby se na tu lživou fotografii nemusel dívat. Nesnášel ji. Neříkala pravdu...

O několik minut později už stál oblečený v rodinném salónku, kde také nalezl oba své rodiče.
"Odcházím," oznámil jim stroze, avšak velmi výstižně. Pronesl to takovým tónem hlasu, jako by to bylo naprosto samozřejmé se v šestnácti letech odstěhovat od své rodiny. Na důkaz svých slov svíral v ruce těžký cestovní kufr. Přestože to na sobě za žádnou cenu nechtěl dát znát, cítil ohromnou nervozitu. V tom neskrytějším koutě své duše přeci jenom doufal, že ho matka začne přemlouvat, aby tu zůstal, že se mu snad začne omlouvat za všechna ta příkoří, která mu kdy sama způsobila, že mu poví, jak moc mu na něm záleží... Ale tomu už dávno nevěřil.
Otec, který seděl u stolu a četl nějaké ze svých učených lejster, předstíral, že si svého prvorozeného syna vůbec nevšiml. Byl pro něj neviditelný, postradatelný. Nestál mu už ani za jediný pohled.
Matka na kratičký okamžik zvedla oči od rozečtené knihy. Zpod brýlí s drahými zlatými obloučky věnovala Siriusovi neurčitý pohled. Pohled, který byl tolik zastíněn její vlastní necitlivou aristokratickou maskou, že nemohl říci vůbec nic.
"Utíkáš z domova?" zeptala se ho chladně a zrentgenovala jej tím svým podivným pohledem. "Jako nějaký psanec?"
Siriuse však její slova dávno nemohla vyvést z míry. Přesně věděl, co odpovědět.
"Ne." Zachoval chladnou hlavu a odvětil velmi klidně, aby dal najevo, jak už si vše dávno ujasnil. "Já neutíkám ze svého domova, ale z vašeho. A sbohem vám říkám jenom ze slušnosti..."
Na její odpověď nečekal. Stejně pochyboval, že by se vůbec něčeho dočkal. Co se týče vztahu mezi ním a jeho matkou, již dávno dospěl k bodu, kdy i lhostejnost byla velmi slabým výrazem, který by jej mohl charakterizovat. Odhodlaně se otočil na podpatku a ničím nezadržen, s hlavou hrdě vztyčenou, naposledy prošel vstupními dveřmi.
Nebo alespoň doufal, že je to naposledy.
Ani se nenamáhali ho přemlouvat. Ani se nenamáhali se s ním rozloučit, říci mu sbohem. Pro ně byl synem jenom dokud se choval tak, jak oni vyžadovali. Jenom dokud byl jejich loutkou bez vlastních názorů a citů. A to Sirius již dávno odmítl.
Necítil žádné zklamání. Naopak. V záři letního slunce, které mu čechralo černé vlasy, když kráčel jejich zahradou směrem ke vstupní brance, pocítil nesmírnou úlevu. Konečně bude moci žít svobodně.
O chvilku později se s tichým prásknutím přemístil pryč.

A/N2: Já vím, že v šestnácti letech se asi těžko mohl přemístit... Ale nic jinýho mi tu nesedělo, takže to snad nevadí...

***

V překrásné podzimní atmosféře babího léta se rozezněly polední zvony. Vítr se zachvěl v korunách stromů aleje, která zdobila příchodovou cestu ke katolickému kostelu. K zemi se v křehké melodii svého posledního tance sneslo několik zlatavě červených listů.
A najednou se obrovité dveře kostela rozevřely dokořán a objevil se v nich dav veselých svatebčanů. Vysoký, pohledný ženich s uhlově tmavými vlasy a kulatými brýlemi nesl v náruči rozesmátou rusovlasou nevěstu. Oba vypadali tak spokojeně, jak jen to bylo možné.
V těsném závěsu za nimi kráčel také Sirius Black, ženichův svatební svědek. V pohledném obličeji se mu odrážela radost novomanželů, kterou s nimi nepochybně sdílel. Nic svému nejlepšímu příteli nepřál víc než tenhle den a tento okamžik.
James a Lily Potterovi. Bude si muset zvykat na spoustu nových věcí...
Kráčeli dolů po kostelních schodech a čekala na ně svatební hostina. Všichni byli tak šťastní. Nemohli tušit, co je jednou čeká a nemine...

***

Sirius se zády opíral o roh stroze vybavené vězeňské cely. Nedokázal najít nic, co by mu v těchto chvílích mohlo alespoň trochu pozvednout náladu. Popravdě řečeno, ani se o to moc nesnažil. Už neměl sílu se snažit o cokoliv.
Ponurně šedé zdi kolem něj osvětlovalo jenom slabé světlo žárovky, která visela ze stropu. Hleděla na něj tak přísně, jako by se mu vysmívala. Za všechno si můžeš sám... Chvíli měl dokonce dojem, že ji slyší mluvit nahlas. Jako by si s ním povídala. A nebo se už zbláznil definitivně?
Za všechno si můžeš sám...
Nejhorší na tom všem bylo, že vlastně říkala pravdu. Nepopíratelnou pravdu. Ať už mluvila a nebo ne, nedokázal ji vyvrátit.
Můžeš si za to sám...
Sirius se nikdy v životě necítil více vinen, než právě v posledních dnech.
James, Lily... Ti oba byli mrtví. A on tomu nedokázal zabránit. Proč si jenom nemohl dávat větší pozor? Když se teď ohlížel zpět, nacházel v chování svého někdejšího přítele Petera Petigrewa mnoho a mnoho náznaků blížící se zrady. Kdyby jim věnoval jen o trochu větší pozornost... Kdyby jen mohl tušit, co se za těmi vyhýbavými pohledy a nepřesvědčivými výmluvami skrývá. Proč nikdy Petera nebrali vážně? Proč by nikoho ani ve snu nenapadlo, že ten neohrabaný a věčně zamlklý Peter by se mohl přidat na temnou stranu Pána Zla? Proč se k němu chovali tak povýšeně? A proč na to všechno museli tak ostře doplatit?
Sirius si vyčítal úplně vše. Uvnitř srdce ho bolela zrada, obrovská ztráta dvou přátel i vědomí, že chudák malý Harry je teď sirotkem.
Až někde pak, až daleko za tou vší bolestí, se nacházel pocit bezmoci. Nespravedlivě ho zajali a on teď musel trčet zavřený na ministerstvu, než ho kouzelnický soud pošle do Azkabanu.
Měl vůbec nějakou možnost, jak dokázat svou nevinu? Vše svědčilo proti němu. Peter to naplánoval dokonale, to mu holt nikdo nikdy nevezme.. Dokonale... I kdyby měl sílu se křivému obvinění ze vraždy svých nejbližších přátel bránit, nemohl mít sebemenší šanci. Všechno hovořilo proti němu. Úplně všechno.
Sirius pohlédl na rozvrzanou postel, která se jako jediná nacházela v místnosti spolu s ním s ním. Skutečně neodolatelná společnost... Při každém sebemenším pohybu hlasitě protestovala, že už je moc stará a rezavá. Téměř se na ní nedalo spát. Sirius dokonce začínal mít dojem, že mu ji sem nastražili naschvál. Vždyť celý kouzelnický svět ho teď musí nenávidět.
Voldemort byl konečně zničen. Nastane období klidu, všem se hrozně moc uleví. Šance pro nové začátky, pro nová manželství a možná i děti.
Sirius se oklepal. Jeho štěstí bylo doslova na dosah ruky a on ho musel tak hloupě ztratit.
Christine... Při vzpomínce na ni se cítil ještě víc hořce. Tolik ji miloval. Věděl, že netouží po ničem víc, než aby se mohla stát matkou. Kolikrát o tom již spolu mluvili? Kolikrát plánovali, že s dítětem počkají do té doby, než pro něj na světě bude bezpečno? A teď je to všechno nenávratně pryč. Bezpečí, klid i mír už nastal... Ale oni dva mají jednou pro vždy smůlu.
Ze dne na den ztratil úplně všechno a nemohl s tím udělat vůbec nic. Nepochyboval o tom, že Christine děti mít bude. Jenomže ne s ním...
Žárovka nad ním naposledy slabě zablikala, zasyčela a pak zhasla. Celý jeho svět se ponořil do ještě větší tmy, než v jak se nacházel doposud.

***

Soudní síň se zaplnila do posledního místa. Mnozí přítomní dokonce dobrovolně několik hodin v kuse stáli, jenom aby mohli být u toho. Sirius Black, masový vrah a nejtemnější ze Smrtijedů, to si přece nikdo nemohl nechat ujít. Místností se rozléhalo škrábání několika novinářských brků, které pečlivě zaznamenávaly dokonce i to, co neslyšely a neviděly. Tlumený šepot a opovržlivé pohledy, nenávist a povýšenost, Sirius to vše cítil každou vteřinou stále intenzivněji a intenzivněji.
Samozřejmě svou vinu popřel. Jako by mu to mohlo pomoci...
"... Sirius Black byl jednomyslně shledán vinným..."
Monotónní hlas předsedajícího Starostolce, jehož jméno Sirius ani nepovažoval za důležité si zapamatovat, se rozléhal mezi všechny přítomné. Odevzdaně poslouchal člověka, jenž se právě chystal vyřknout jeho ortel. Ortel, který odsoudí nevinného a naprosto zničeného člověka k věčnému zatracení.
Jenomže to nikdo nevěděl. A ani vědět nemohl. Jediní dva svědci byli mrtví, Siriusovým slovům nikdo nevěřil... A on se ani nemohl divit.
"... odsuzuje k doživotnímu vězení v Azkabanu..."
Hlas předsedajícího mu zněl už jenom jako zvuková kulisa. Poprvé za dobu trvání soudního procesu zvedl svou tvář a rozhlédl se po lidech kolem sebe. Nemusel hledat dlouho, aby je našel. Remuse Lupina, pobledlého a skleslého ještě více, než u něj bývalo zvykem, a Christine Lynthamovou-Blackovou, bílou jako stěna, s pohledem chladným jako smrt. Takže i ona... Ani ona mu nevěřila...
V krátkém pohledu se jejich oči střetly. V jejích očích nalezl bolest, zklamání, nejistotu. Znal ji. Věděl, že bojuje sama se sebou, že neví, čemu má věřit. Jestli celému světu - a nebo svému manželovi. Přece si nemohla myslet, že by jí celé ty roky nemiloval tolik, co tvrdil, a dokázal jí takovou dlouhou dobu lhát. Sirius se snažil sám sebe přesvědčit, že by Christine nikdy nemohla uvěřit tomu, že by se mohl dopustit takové zrady. Přestože věděl, jak je to marné. Naprosto marné.
Sálem se náhle rozezněl vzrušený šum. Sirius si uvědomil, že jeho soudní jednání je už nejspíš u konce. Nespouštěl však oči z Christine. Kdyby to jen šlo, vysvětlit ji pravdu pouhým pohledem, dávno už by to udělal.
Ještě než pocítil nepříjemný, otupující chlad dvou mozkomorů, kteří ho odtáhli s sebou zpět do věznice, zahlédl v jejích hnědých očích dvě malé slzy.
A z jejích rtů odtušil poslední slovo.
Siriusi...

***

"Siriusi!"
Remus Lupin, někdejší Blackův přítel a nynější profesor Obrany proti černé magii na Bradavické škole Čar a Kouzel, nemohl uvěřit svým očím. Ještě před chvílí by byl přísahal, že onoho zanedbaného, špinavého psa vidí poprvé v životě. A teď se před ním zčistajasna objevil jeho dávný kamarád.
Sirius Black si protahoval svaly ztuhlé od toho, jak dlouho musel být proměněný ve zvíře. Přitom se však nezapomněl ostražitě rozhlížet kolem sebe, jestli je někdo nepozoruje. Poslední, co teď potřeboval, bylo nechat se najít nějakým zbloudilým bradavickým studentem.
Poté, co se mu podařilo utéci z azkabanskéého vězení, nemyslel na nic jiného než na pomstu. Už věděl, kde se mu podaří Petera najít. Potřeboval však něčí pomoc. A jeho dávný přítel byl pro tuto roli jako stvořený. Osud stál výjimečně na jeho straně a povolal Remuse Lupina do role bradavického učitele.
Nebylo těžké Remuse zastihnout. Nejprve se dostal do blízkosti Bradavic, kde trpělivě vyčkal nejbližšího úplňku. Pak několik dní pozoroval Remuse, jak se přemisťujel do Chroptící chýše a jak zde trávil hrůzné okamžiky svého vlkodlačího života. Když úplněk konečně ustal, počkal na něj před Vrbou mlátičkou. A tady se mu ukázal...
Remus se rychle vzpamatoval a pečlivě si zarostlého, pohublého a staře vypadajícího muže prohlédl. Léta v Azkabanu ho dokázala změnit k nepoznání. Až na jeho oči, které zůstaly stejně odevzdané jako v den, kdy se viděli naposled. Tyhle oči byly nezaměnitelné.
"Vypadáš hrozně," poznamenal na Siriusův účet dřív, než se stačil zarazit.
Sirius se na něj zašklebil a jeho tváří na okamžik prolétl náznak něčeho, co by se snad dalo nazývat humorem.
"Taky tě rád vidím," odpověděl.
A pak se po tolika letech, konečně, přátelsky objali...

***

Po čtyřech nohách utíkal pryč z hřbitova. Musel se tam jít podívat. Musel to vidět na vlastní oči, jinak by snad ani neuvěřil.
Byla mrtvá.
Když se dozvěděl od Remuse, že Christine byla i s jejím nynějším manželem a dětmi vyvražděna skupinou novodobých Smrtijedů, zasáhlo ho to stejně bolestně jako smrt Lily a Jamese. Nejprve si odmítl přiznat, že by tomu tak mohlo být. Doufal, že se jedná o žert.
Ale marně. Náměsíčník by o takových věcech nikdy nežertoval...
Musel vidět její hrob. Alespoň jako pes.
Věděl, kdo jí to udělal. Samozřejmě že Peter.
A touha zabít jej v něm ještě více sílila...

***

Sirius tam stál a tiše pozoroval sám sebe, svůj život. Pociťoval obrovskou beznaděj. Viděl sám se, jak vyrůstá v dospělého muže, jak se za ta léta mění a dospívá. A přitom nemohl dělat vůbec nic. Jeho vzpomínky se nedaly změnit...
Než se stačil vzpamatovat, už tu byl konec. Zahlédl sám sebe z pohledu někoho druhého, jak propadává závojem smrti a navždy mizí v bílé mlze za ním ukryté.
Přivřel oči. Nemohl unést tíhu emocí, které se na něj valily. Jako by to byl jenom zlý sen...

Když v tom se a ním ozval něčí mírně posměšný hlásek.

"Ale copak, snad nelituješ?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lily of the valley Lily of the valley | Web | 28. října 2008 v 16:28 | Reagovat

Jaj:D Ty PÍŠEŠ! Och, Bože... Já to nechápu:D Takže, tuhle povídku máš rozplánovanou na příští tři roky, jo? Fajn...

Pěkné. Já nevím, co jinýho říct... Nemůžu to ještě posuzovat, protože ten děj byla jen rekapitulace. Až na to, že božsky napsaná:D

Uhm... Fajn, já musim končit, ale až zase něco napíšeš, ozvi se, já než to tu najdu...

2 Lucinka256 Lucinka256 | 29. října 2008 v 11:20 | Reagovat

Já si říkala, že se ti budu muset ozvat, ale nakonec jsem na to nějak pozapomenula, tak příště. :p

Tři roky? ŠÍLÍŠ? Tuhle kapitolu jsem psala už od února, takže to vidím tak na... dvacet let?:-D

3 Tracy Tracy | Web | 29. října 2008 v 20:24 | Reagovat

Díky za komentík, bla jsem pryč a k počítači jsem se dostala až teď. Doufám, že pokráčko bude brzy, bylo to mos pěkný...A s Lily musím souhlasit, za jak dlouho chceš tuhle povídku dopsat i ty tři roky by byly málo ne? XD Ne sranda. Už by to chtělo pokročit dále...

4 Lucinka256 Lucinka256 | 30. října 2008 v 10:35 | Reagovat

Už skoro mám další dvě kapitoly... skoro (tzn. že tu budou tak za měsíc:-D). Já naštěstí nemám zase tolik čtenářů (vlastně skoro žádný), takže nemusím psát rychle..:-D Vidím to tak na dva roky - pokud mám bejt reálná:)

Jinak díky za komentář, nemám jich tu zrovna stovky, tak mi to udělá radost, když někdo napíše:)

5 L. o. t. v. L. o. t. v. | 30. října 2008 v 10:37 | Reagovat

Se mi nechcou vypisovat údaje, tak věz, že sem to já:D

Jéva:D

Hehe, budem dělat komentáře tady, jo? Ať jich tu máš co nejvíííc...

6 Lucinka256 Lucinka256 | 30. října 2008 v 10:39 | Reagovat

Tak jo, souhlas:) I když - ne at jich tu mám co nejvíc, ale at tu hlavně NĚJAKÝ mám:-P

7 L. o. t. v. L. o. t. v. | 30. října 2008 v 10:40 | Reagovat

Fuj, co to bylo?

8 Lucinka256 Lucinka256 | 30. října 2008 v 10:41 | Reagovat

co...? co? CO?

9 L. o. t. v. L. o. t. v. | 30. října 2008 v 10:41 | Reagovat

Ten VZUK! Teda, zvuk... Kurňa...

10 Lucinka256 Lucinka256 | 30. října 2008 v 10:42 | Reagovat

Už jsi to ode mně pochytila (lietrku:-D). Jakej zvuk?

PS: Chceš udělat dobrej skutek? Zabij moje oči!

11 L. o. t. v. L. o. t. v. | 30. října 2008 v 10:44 | Reagovat

Ach Bože... já nevim:D Když oni jsou takový sympatický, ty oči:D

A vzuk - už zase - to vrrrrrrrrn!:D

12 Lucinka256 Lucinka256 | 30. října 2008 v 10:46 | Reagovat

Nj, sympatický, tos mě potěšila - ale na co mi to je, s mojí životní krizí? Tam ani oči nezabraly!!!:(:-D Tenhle tejden už potřetí, potřetí! To není normální.. ne, já nejsem normální!:-D Jsem o tom vyprávěla máti, že mi pořád mžitkujou oči a píská v uších a ona na to, že to je nějaká nemoc a že se pak z toho zmagoří:-D Optimistický, že?

Ale slyšela jsem to taky!!:-D

13 L. o. t. v. L. o. t. v. | 30. října 2008 v 10:49 | Reagovat

Zmagoří... víš, jak dlouho už tě to postihuje? Jen tak, pro zajímavost, není to tak 5 let?

14 L. o. t. v. L. o. t. v. | 30. října 2008 v 10:51 | Reagovat

Mě už to tvoje oko štve. To oko, co máš na blogu, ne to magořící, sympatický oko+ jedno další oko, co máš na hlavě.

15 Lucinka256 Lucinka256 | 30. října 2008 v 10:51 | Reagovat

Ne, není.. tyhle mžitkovací oči a pískání mám tak měsíc, maximálně šest tejdnů:-D Zmagoření tak tři roky:-D

16 Lucinka256 Lucinka256 | 30. října 2008 v 10:52 | Reagovat

Mně už taky štve, ale nechce se mi ho předělávat:(

17 L. o. t. v. L. o. t. v. | 30. října 2008 v 10:52 | Reagovat

Na strom, né?

18 Lucinka256 Lucinka256 | 30. října 2008 v 10:54 | Reagovat

No já vím, už jsem ho i někde měla vybranej a uloženej, ale prostě se mi do toho pořád nějak nechce (ach ta lenost). Asi až budou další prázdniny... Možná na to ředitelský volno příští tejden by to šlo... Ale mně se vlastně líbí, tak máš asi smůlu:p

19 L. o. t. v. L. o. t. v. | 30. října 2008 v 10:55 | Reagovat

Příští tejden je ředitelský volno?:D

20 Lucinka256 Lucinka256 | 30. října 2008 v 10:55 | Reagovat

No přece v pátek - na ten den otevřenejch dveří... Nebo jsem to blbě pochopila?

21 L. o. t. v. L. o. t. v. | 30. října 2008 v 10:56 | Reagovat

Mno, já to mám v pátek odpoledne, takže sem dopoledne doma, pokud vim... Ale já to nechápu:D

22 L. o. t. v. L. o. t. v. | 30. října 2008 v 10:57 | Reagovat

Vietnamská vláda zakázala lidem s malými prsy řídit motorku

23 Lucinka256 Lucinka256 | 30. října 2008 v 10:59 | Reagovat

Já sem jdu v sobotu dopoledne, héč:P

Chudáci Vietnamci... Ještěže jsem češka:-D I když nepochybuju o tom, že mně to zakáže i česká vláda!!!:-D Z nějakýho záhadnýho nevysvětlitelnýho důvodu...:(

24 L. o. t. v. L. o. t. v. | 30. října 2008 v 11:00 | Reagovat

čéška:D Lucie je čéééška:D

Chjo...

Co jinýho můžou dělat, než před tebou a nastupující demencí chránit malé i velké i prostřední i mrtvé....

25 Lucinka256 Lucinka256 | 30. října 2008 v 11:03 | Reagovat

Já to nemůžu přečíst.. ůbec nic nepřečtu, pokud na to usilovně nečuím deset minut.. dementní oči!!! Jdu za psychiatrem.

26 L. o. t. v. L. o. t. v. | 30. října 2008 v 11:04 | Reagovat

Chi chi...:D

Jak to, že píšeš tak divně? Já si pořád ty ukazováčky opírám o f a j...

27 Lucinka256 Lucinka256 | 30. října 2008 v 11:06 | Reagovat

Já si to přečtu odpoledne a pak ti odepíšu.. né, už jsem to přeluštila, ale nepohcopila, tak se snažím působit inteligentně, blik, cvak? jak divně?

28 L. o. t. v. L. o. t. v. | 30. října 2008 v 11:07 | Reagovat

No, všema deseti, ale ty prsty ti furt visej ve vzduchu:D

29 Lucinka256 Lucinka256 | 30. října 2008 v 11:07 | Reagovat

No a co je na tom divnýho? :-D

30 L. o. t. v. L. o. t. v. | 30. října 2008 v 11:08 | Reagovat

Všechno:D

31 Lucinka256 Lucinka256 | 30. října 2008 v 11:08 | Reagovat

NICHTS!

32 L. o. t. v. L. o. t. v. | 30. října 2008 v 11:09 | Reagovat

Ksicht?:D

33 Lucinka256 Lucinka256 | 30. října 2008 v 11:09 | Reagovat

Nn, to by byl Gesicht!:-D Nichts! říkám nichts.

34 L. o. t. v. L. o. t. v. | 30. října 2008 v 11:11 | Reagovat

cooo?

35 Lucinka256 Lucinka256 | 30. října 2008 v 11:11 | Reagovat

nic:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama