Kapitola 1. - STŘÍPKY VZPOMÍNEK (1/2)

25. října 2008 v 12:48 | Lucinka256 |  Povídka "Ve světle vzpomínek" (FF)
Po hrozně, hrozně, hrozně dlouhý době konečně začínám psát a taky uveřejnovat novou povídku. Plánuju ji napsat už od února, takže je asi nejvyšší čas jí sem konečně dát:) Plánuju cca. 30 kapitol, tak snad to vydržím psát až do konce. No, uvidíme:)
Pokud sem po tak hrozně dlouhé době ještě někdo chodí, tak moc prosím o nějaký komentáře, abych věděla, jestli vůbec bude zájem tuhle povídku číst:)
A tedka k první kapitole. Jak asi pochopíte už z prvních odstavců, hlavní postavou celého příběhu je Sirius Black. Tahle kapitola měla být původně krátká a úvodní, ale nakonec se mi nějak nepovedlo jí napsat krátce, takže je dlouhá a úvodní:-D No, snad se bude líbit.
Ještě jednou moc prosím o komentáře.
Dík.
L.





Kapitola 1.
STŘÍPKY VZPOMÍNEK



Pouze jediná dvojice ještě bojovala, protože si nově příchozího zjevně nevšimla. Harry sledoval, jak se Sirius vyhýbá Belatrixinu paprsku rudého světla a vysmívá se jí.
"No tak, snad se zmůžeš na něco lepšího!" dráždil ji a jeho hlas se ozvěnou nesl rozlehlým sálem.
Druhý světelný paprsek ho vzápětí udeřil přímo do prsou. Siriusova ústa zůstala ještě roztažena v posměšném úsměvu, ale oči se mu rozšířily ohromením.
Harry pustil Nevilla, a přestože si sám nebyl vědom toho, co dělá, seběhl po kamenných stupních zpět dolů a vytáhl hůlku v okamžiku, kdy se k pódiu otočil i Brumbál.
Vypadalo to, jako by Sirius padal celou věčnost - jeho tělo opsalo elegantní křivku, když po zádech klesal k roztřepenému závoji, visícímu z kamenného oblouku.
Harry ve vyzáblém s kdysi pohledném obličeji svého kmotra spatřil výraz, v němž se mísil strach s překvapením. Pak Sirius propadl prastarým obloukem a zmizel závojem, jenž se na okamžik rozechvěl jako v prudkém větru a pak znovu zůstal nehybně ležet...

(A/N: Harry Potter a Fénixův řád)

***

A pak najednou bylo úplně všechno pryč. Sirius jako by se ocitl v jiném světě. Už před sebou neviděl Smrtijedy marně bojující se členy Fénixova Řádu, už nemohl zaslechnout beznadějné výkřiky svých přátel.
Jenom ticho a tma. Nic víc.
Velmi rychle si stačil uvědomit, že padá kamsi do neznáma. Nemohl vědět, odkud a kam se to vlastně řítí a vůbec netušil, co se s ním teď bude dít. Kde je? A co bude dělat? Nebyl a ani nemohl být schopen si odpovědět na jednu jedinou z té dlouhé řady otázek, které mu vířily hlavou.
Tlak, který ho donutil se hroutit stále níž, každou vteřinou zesiloval. Zakrátko dosáhl takové velikosti, že už se Sirius jeho vinou nemohl pohnout ani o jednu jedinou píď. Nedokázal vnímat vůbec nic kromě svého vlastního srdce, které zběsile a nesouhlasně tlouklo. Jeho pravidelné rány však Siriuse jakýmsi podivným způsobem uklidňovaly. Protože jedině ony mu ještě mohly dát naději. Naději, že stále žije.
Nejvíce ho na tom všem znervózňovala skutečnost, že nemůže udělat vůbec nic, čím by si pomohl. Tahle bezmoc mu nepříjemně stahovala hrdlo.
Buch, buch, buch.
Srdce nepřestávalo tlouct. Jeho rány posiloval strach, který se Siriuse pomalu, ale jistě začínal zmocňovat.
Buch, buch, buch...
Jako by mělo každou chvíli puknout, rozpadnout se na tisíce drobných kousků a ztratit se světu jednou provždy.
A pak je najednou zaslechl. Bellatrix a její děsivý smích. Prudce se mu rozezněl v uších jako ozvěna vlastního neklidného dechu, který si právě začal uvědomovat. Řezavý, mrtvolně hlasitý smích, při kterém Siriusovi tuhla krev v žilách.
Na mysli mu na kratičký okamžik vytanuly její pichlavě černé oči. Řád, bitva, Bellatrix a její kletba, závoj Smrti, konec všeho... Najednou to začínalo dávat smysl.
Jsem snad mrtvý? napadlo ho.
A nedokázal si odpovědět.
"SIRIUSI! SIRIUSI!"
V uších se mu náhle zjevila ozvěna dalšího výkřiku. Tentokrát však bezmocného a zoufalého. Přišel a odešel stejně rychle a nečekaně jako Bellatrixin řezavý smích. Ten hlas poznal Sirius téměř okamžitě...

Harry, Harry, HARRY!
Chtělo se mu odpovědět. Chtělo se mu křičet tak moc nahlas, až by si dočista vyřval hlasivky. To vše pro jednu jedinou vteřinu, ve kterou by ho Harry mohl znovu zaslechnout.
Jenže na co je chtít, když nemohl?
Do obličeje se mu znovu začala vlévat beznaděj. V té samé chvíli mu na mysli vytanula myšlenka neodbytná jako smrt sama. Umírá. On umírá...
A pak Harry zaječel znovu. "NE! NE, ON NENÍ MRTVÝ!"
Není mrtvý, není mrtvý, není mrtvý... Pouhá ozvěna jeho slov dokázala v Siriusově podvědomí vyvolat novou vlnu emoci. Prudce se otřásl a ucítil, jak se mu srdce strachy rozechvělo ještě víc. Bál se a přitom sám pořádně nevěděl, čeho se vlastně bojí.
Buch, buch, buch...
Zběsile rychlý tlukot vlastního srdce jako by ho chtěl donutit explodovat. Ozvěny slov a křiklavého smíchu ho řezaly do uší, jeho dech se strachem téměř rozztrácel v minulosti... Sirius si přál, aby to všechno už konečně skončilo. Už dokonce ani nedokázal vnímat onen prudký pád, který ho jistojistě vedl do záhuby.
Znovu se mu chtělo křičet. Ticho, ticho!
Svět kolem něj zase zčernal. Sirius si téměř začínal přát, aby umřel, hlavně ať už tohle všechno skončí...

A pak konečně přišlo vysvobození. Sirius ucítil, jak jeho tělo dopadlo na jakési dno, a nesmírně se mu ulevilo.
Konec, stačil si uvědomit.
Upadl do bezvědomí...

***

Nevěděl, jak dlouho to trvalo, než se s trhnutím probudil.
Ale na tom mu v tuhle chvíli vůbec nezáleželo. Tak nějak usoudil, že tady není čas vůbec důležitý.
Téměř bolestivý hluk, který ho pohlcoval během pádu, teď vystřídalo nekonečné ticho. Kontrastovalo s tím rámusem tak moc ostře, jak jen to bylo možné.
Sirius otevřel oči. Uvědomil si, že stojí nohama pevně na zemi, což bylo poněkud zvláštní. Byl by přísahal, že když dopadl na dno, ležel. A teď najednou stojí? Vůbec nevěděl, co se děje.
Jsem snad mrtvý? napadlo ho znovu.
Zase se ho začal zmocňovat děs. Na světě se jen málokdy skutečně bál. Jenže tady to neznal, nemohl si být jistý snad ani svým vlastním jménem. dokonce ani netušil, kde se to vlastně nachází. Tak jak zabránit svému strachu?
Přiložil si ruku na prsa, aby zjistil, zda mu stále tluče srdce.
Bouchalo.
Ulevilo se mu, jakkoliv to jen v téhle situaci bylo možné. Tlukoucí srdce mohlo znamenat jediné - ještě stále je naživu.
Uvědomění si vlastního tepu mu lehce dodalo na odvaze. Rozhodl se trochu rozhlédnout kolem sebe, pokud to tedy bude možné.
Ačkoliv se kolem sebe rozhlížel s neobvyklou bedlivostí, nespatřil nic jiného než neobvykle hustou bílou hmotu. Stál přímo uprostřed ní, zahalovala ho do jakéhosi podivného pláště. Nemohl ji přirovnat k ničemu, co doposud poznal. Nepodobala se mlze, vodě ani žádnému plynu, zkrátka ničemu, co kdy v životě viděl. Byla všude - nad ním, pod ním, vedle něj. Když ji chtěl polapit, proklouzla mu mezi prsty jako obyčejný pozemský vzduch. Zároveň si ale uvědomoval, že nemůže stát na ničem jiném než na ni.
"Haló?" pokusil se zeptat. Někdo tu někde přece musí být... A nebo ne?
Začal se v tom nekonečně bílém prostoru procházet, ve snaze najít nějaké vodítko či východisko, které by mu mohlo pomoci.
Současně s tím si také uvědomil, že nemá svou hůlku a oblečen je do jakéhosi podivného roucha. Roucha, které mělo, jak jinak, bílou barvu.
Zmateně se zamračil a nepřestával se rozhlížet kolem sebe. Prodíral se tou bílou temnotou kolem sebe, nenacházel však nic jiného než znovu a stále dokola ji.
"Haló?" zkusil se zeptat podruhé. "Je tu někdo?"
Nic. Ticho neustávalo, popadlo ho do svých pařátů a ne a ne ho pustit.
Užuž chtěl udělat něco, čeho by později dozajista litoval, když vtom se stalo něco zvláštního. Přímo před ním se z oné podivné bílé hmoty pozvolna začínala vynořovat jakási ostrá plocha. Pozoroval ji poněkud překvapeně, nedokázal si vybavit, k čemu by mohla být. Byla kulatá, bílá a vypadala pevně a neprostupně. Když se ji však dotkl, zjistil, že se skrze ni dá protáhnout ruka na druhou stranu. Nepřestával vycházet z údivu.
V příštím okamžiku byl Sirius zaskočen podruhé. Bílá clona před ním se totiž nejprve zbarvila do černé a pak se na ní objevil jakýsi obraz. Obraz se zvětšoval a zvětšoval, hýbal se a Sirius by byl odpřísáhl, že v jednu chvíli zaslechl dokonce i smích, který nemohl vycházet odnikud jinud, než právě z té zdi.
A pak ta bílá clona udělala něco moc zvláštního. Začala promítat jakýsi příběh. Příběh složený ze vzpomínek Siriuse Blacka, seřazených posloupně za sebou...

***

"Siriusi! Siriusi!"
Hlas maminky Blackové, unavený a přesto tolik veselý, se rozlehl celým jejich rodinným domem a volal si k sobě svého syna.
Sirius právě seděl na své posteli a hrál si. O Vánocích našel pod stromečkem spoustu nových hraček, se kterými se ještě ani nestačil pořádně seznámit. Pokud by ho tak často nevolali, byl by schopen si hrát od rána do večera.
Hlavně se Sněhurkou. Jeho živou, sněhově bílou hračkou.
Sněhurka mu seděla na klíně a předla. Sirius ji svými hubenými prstíky hladil mezi hebkou srstí a šeptal jí svá dětská tajemství.
"Siriusi!" ozvalo se znova.
Cukl sebou, svoji kočku jen velmi neochotně položil na zem a vydal se za matčiným hlasem. Teď už nemohl otálet.
Po chvíli otevřel dveře do její ložnice... A zůstal stát jako zaražený. Kromě maminky stálo v pokoji několik lidí, které viděl poprvé v životě, ale těch si vůbec nevšímal.
Jeho maminka ležela v posteli a šťastně se na něj usmívala.

"Siriusi, pojď se seznámit. Tohle je tvůj bratříček. Regulus..."


***

Stejně jako ostatním studentům mu bylo pouhých jedenáct let, když poprvé vstoupil do Bradavic. Ostatní prvňáčci kolem něj se mírně ustrašeně usmívali pokaždé, když se jeho oči střetly s pohledem některého z nich. Všichni přece moc dobře věděli, kým je. Téměř nikdo nenašel odvahu s ním promluvit.
Tou dobou ještě dávno nemohl tušit, jakou cestou se začne jeho život uvíjet. Nevěděl, jestli se stane bystrozorem nebo třeba lékouzelníkem, jestli se ožení a nebo zůstane svobodný.
Jedno mu ale jasné bylo. Nechce být jako oni. Jako jeho rodina, která by pro svou ctěnou krev zabíjela. Nechce se stát jedním z nich, z těch nafoukaných aristokratů, kteří zaslepeni vlastní hrdostí ani nevědí, jaké to vlastně je. Žít.
Vyrostl mezi nimi - a mnozí mu to záviděli. Hezký bohatý, čistokrevný. Co víc by si mohl přát?
Snad třeba jen - lásku.

"Black, Sirius!"
Postarší profesorka, která se nastupujícím studentům představila jako Minerva McGonagallová, teď stála před učitelským stolem a vyvolávala jména budoucích prváků. Ti měli za úkol k ní jeden po druhém přijít, před zraky všech přítomných se posadit na předem připravenou kulatou stoličku a nechat starý Moudrý klobouk, aby rozhodl o jejich bradavické budoucnosti.
Sirius vstal a pomalu se vydal tam, kde už ho Moudrý klobouk dávno očekával.
Nevyznal se v tom, jak by se měl cítit. Všichni předpokládali, že skončí ve Zmijozelu. Brali to jako hotovou samozřejmost a proto ani samotného Siriuse nenapadlo o jejich slovech pochybovat. Sám očekával, že bude zařazen mezi své příbuzné, že se bude muset celých sedm let přetvařovat, kdovíjak do zmijozelské koleje nezapadá. To patřilo k jeho roli.
Sedl si a pokusil se nevnímat zvědavé pohledy všech přihlížejících. Dívali se na něj tak ostře, jako by mu chtěli říci "patří ti to". Ale on věděl, že ne. Že tohle si nezaslouží.
Odevzdaně zavřel oči a čekal.
"A máme tu dalšího Blacka." Moudrý klobouk šeptal tak potichu, aby jeho slova nemohl zaslechnout nikdo jiný než Sirius sám. "Měl jsem tu čest zařadit do Zmijozelu oba tvé rodiče..."
"Já vím." Na nic víc se v té chvíli Sirius nezmohl.
"Kdyby jsi o to stál, bezpochyby by jsi do jejich koleje zapadl. Přál by sis to?"
Sirius se zamyslel. Najednou nevěděl co říci. Komu ze svých dvou já - Siriusovi nebo Blackovi - dát přednost?
"Měl bych si to přát. Ale nepřeju," odpověděl popravdě.
Moudrý klobouk se usmál. "Věděl jsem to," slyšel ho Sirius zašeptat naposledy.

"NEBELVÍR!"

***

Milý Siriusi,
vůbec nevím, co bych si v tuto chvíli měla myslet.
Dozvěděla jsem se, že jsi nebyl zařazen do Zmijozelu, nýbrž do Nebelvíru. Všichni jsme přeci doufali, že se z Tebe stane zmijozelský student, stejný jako jsme kdysi bývali také my ostatní. A ty nás mezitím takhle zradíš. Jak jsi to jenom mohl dopustit?
Jméno Black je více než jenom příjmením. Je pojmem. Všichni Ti ho závidí. Měl by jsi nám dělat čest! A ne dopustit, aby jsi skončil v takové koleji, jakou je Nebelvír.
Nevím, jestli má vůbec cenu se snažit Ti popřát, aby se Ti dařilo. V takovém rozhořčení nedokážu být neupřímná. Doufám, že si uvědomuješ, jak moc jsi mě i svého otce zklamal.
O vánočních prázdninách se uvidíme znovu a určitě si povíme více.
Matka

Stejně jako tehdy večer seděl na posteli. Jeho dávno již velká a urostlá Sněhurka mu spokojeně vrněla na klíně a vůbec netušila, jaké zklamání se teď zrcadlí v očích jejího pána.
Předpokládal, že ho matka jejími slovy chtěla ranit a donutit k zamyšlení. Ale to se nestalo. Místo toho se konečně ujistil o tom, co věděl již dávno.
Že nechce být Black. Nechce být jedním z nich.
A když nebyla ani jeho vlastní matka schopná dát přednost svému synovi před falešnou pýchou čistého rodu, pak měli mít všichni Blackovi smůlu. Už není a ani nechce být jejich příbuzným...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama