4. kapitola - Moje maska (V2)

28. července 2008 v 11:18 | Lucinka256 |  Povídka "I já mám city" (FF)
Tuhle kapitolu jsem přepiisovala asi tak půl roku. :-D Chystám se tu už brzo uveřejnit další, ale nevím, jak to budu stíhat. No, uvidí se... :)
Ať se líbí (pokud sem ještě někdo chodí:)).
Lucinka256

4. kapitola - Moje maska
Dívčí havraspárská ložnice byla zařízená v příjemném, světle modrém nádechu. Skrz průhledné bílé záclony dvou velikých oken se až do jejího středu prodíraly první mlaďoučké paprsky právě vycházejícího slunce. Na obloze stále zůstávalo několik pastelově narůžovělých obláčků jako pozůstatek temné noci. V kombinaci se zlatavou sluneční září a cvrlikavým zpěvem ranních ptáčků dodávaly celému obzoru zvláštní, jedinečně romantické kouzlo. Příroda se právě probírala ze svého nočního spánku a probouzela vše k životu.
Právě v tom okamžiku vešla do místnosti Lenka s rozespalým výrazem ve tváři a rozcuchanými vlasy. Vycházející slunce, které majestátně čnělo na obloze, se jí jako zlatavá koule odráželo v hlubokých očích. Lenka se na kratičký okamžik zastavila před svou postelí, k níž se malátně blížila, zadrhla se a s obrovským zaujetím to nádherné kouzlo oblohy obdivovala. Podobné věci jí vždy fascinovaly - narozdíl od většiny svých vrstevníků si pokaždé všímala drobných detailů, které celému světu vdechovaly život a krásu. Dokázala celé hodiny a hodiny tiše stát, vše pozorovat a pozvolna se v jedinečnosti Matky Přírody začít ztrácet. Pryč, do jiného světa...
Dnes ovšem čas neměla, alespoň ne v tuto chvíli. Rychle si uvědomila, že pospíchá na snídani. Chtěla se najíst dříve, než do Velké Síně dorazí většina studentů, aby se jim mohla vyhnout.
Svůj nový deník položila na stůl a opatrně pohladila jeho kovově lesklou koženou vazbu. S téměř posvátnou úctou se od něj vzdálila. Tak tiše, aby nevzbudila ostatní spící studentky. Popošla k její šatní skřínce v rohu místnosti a otevřela jí.
Velice jí potěšilo, že ta stará zatuchlá věc nevydala žádný ze svých oblíbených skřípavých zvuků. Rychle nahlédla dovnitř a popadla první oblečení, které jí přišlo pod ruku. K její velké radosti dnes panovala neděle - a proto na sobě nemusela nosit ten odporný školní hábit. Pokud nemusela mít ten, dokázala se spokojit s jakýmkoliv jiným oblečením.
Popravdě řečeno jí ani tolik nezáleželo na tom, jak vypadá. Nepotřebovala za každou cenu upoutat pohledy kolemjdoucích svým perfektním vzhledem. Jediné, co od svého oblečení vyžadovala, bylo pohodlí a přizpůsobivost. Ať již by byla kterákoliv její část šatníku na první pohled sebevíce odpudivá, nikdy by jí nevyhodila, pokud věděla, že se v ní cítí dobře.
Po krátkém rozhodování zvolila tmavé a nevýrazné mudlovské kalhoty, ke kterým si vzala tričko ve stejné barvě. Přes něj si přehodila zářivě červené pončo, ze kterého na koncích vlály dlouhé kousky silné příze. V tomto oblečení se cítila báječně a proto byla pevně odhodlána ignorovat kritické pohledy ostatních.
Znovu popadla svůj nový deník, spolu s několika knihami a propiskou, a potichu za sebou zavřela dveře ložnice. Až po chvíli jí došlo, že se nejspíš zapomenula učesat a umýt si obličej. Nad tímto zjištěním jen roztržitě mávla rukou. Vždyť je to stejně jedno...
Ihned po vstupu do Velké Síně jí prudce ozářilo sluneční světlo. Automaticky pozvedla svůj zrak ke stropu, od kterého se sluneční paprsky odrážely až k ní. Tento strop byl další z mnoha věcí, kterých si ostatní už ani nepovšimli. Ona ho však milovala a nikdy se na něj při vstupu nezapomenula podívat. Prostě se jí líbila ta myšlenka, že stačí pozvednout oči a může se ihned přesvědčit, jaké je dnes venku počasí.
Dnes venku opět svítilo sluníčko. Lenka určitě nebyla jediná, kdo se tolik divil nad tím, že na zem ještě nespadla jediná sněhová vločka. Ačkoliv se právě listopad přehoupl v prosinec, bradavické pozemky nebyly obvykle zasněžené, jako by tomu bylo v kterýkoliv jiný rok. Ale nevadilo jí to. Milovala sychravý podzim a ráda si užívala pohledů na zahnědlé listí v seschlé trávě. Milovala snad každý podzimní rozmar počasí.
Posadila se k havraspárskému stolu. Kromě ní, několika zmijozelských studentů a všudypřítomného Filche, byla Velká Síň úplně prázdná. To jí vyhovovalo. Knížky si položila vedle sebe a pustila se do jídla.
Po snídani zamířila do knihovny. Chtěla klid, volnost a pocit zdánlivé svobody. Ten jí knihovna během svátečních dní určitě mohla poskytnout - málokterý student by sem během chvil volna zamířil.
Knihovna byla dalším z jejích oblíbených bradavických míst. Pokud se schovala v některé z jejích zadních částí, mohla na čas naprosto zmizet ze světa. Ve druhém ročníku si na jejím samotném konci našla malý koutek obestavěný kruhovou skříni, do kterého se mohla dostat jen úzkou škvírou podél zdi. Zde jí ještě nikdy nikdo nenašel.
Vdechla vůni starých pergamenů, která se mísila se smítky prachu, poletující ve vzduchu téměř neustále. Ve "svém" koutečku se posadila do útulného hnědého křesla. Knihy, které si s sebou přinesla, položila na menší stolek vedle něj. Vytáhla deník ukrytý mezi nimi a opatrně jej otevřela. Přestože v místnosti díky vysokým policím starých knih vládlo spíše šero, Lenka viděla do stránek deníku velmi dobře a proto jí nedělalo problém začít psát.
30.11.2006, v Bradavicích
Milý deníčku!
Když jsem si myslela, že žádná věc typu deník mi nikd nedokáže pomoct, možná jsem se mýlila. Začínám si uvědomovat, že to tak možná vůbec nebude.
Občas lituji, že nemám žádné kamarády, kterým bych se mohla svěřit. Občas se dá mluvit s bývalými členy Brumbálovy Armády (spolku, který se pod vedením Harryho zabýval procvičováním kouzel z obrany proti černé magii), ale není to nic osobního, nedokázala bych s nimi mluvit o tom, co cítím nebo co si myslím.
Dříve jsem si také hodně povídala s Ginny. Ale ty časy už jsou dávno pryč. Dnes mi dělá velké obtíže při rozhovoru s ní nijak nedat najevo svou žárlivost. Vím, že to není správné. Ale já se k ní zkrátka nedovedu chovat jako ke své kamarádce a předstírat, že se nic neděje. Ubližuje mi - byť nevědomky. A na tom se nic nezmění...
Dnes bych s Tebou znovu chtěla mluvit o jednom ze svých problémů. I když se spolu známe jenom pár hodin, jsi stále jediný, kdo má ochotu mi naslouchat. A občas mívám pocit, že moje potřeba se někomu vypovídat roste s každou následující vteřinou o dvojnásobek. Připadám si jako blázen. A přiznávám, že někdy bych bláznem byla docela ráda. Všechno by pak bylo mnohem jednodušší... Kdybych se zkrátka propadla do svého vlastního, šíleného, bláznovského světa a nemusela už žít s tou věčnou přetvářkou, která mě občas dovádí k šílenství.
Občas bych dala úplně cokoliv za to, abych se mohla vrátit o pár let zpět a začít znovu. Znovu nastoupit do Bradavic, znovu zazářit tou dětskou nedočkavostí - a už tehdy zabránit tomu, abych se chovala jinak, než mi je přirozené. Chtěla jsem být oblíbená. Chtěla jsem vypadat vesele, humorně, optimisticky. Začala jsem si hrát na něco, čím jsem nikdy nebyla a čím nikdy nebudu. Jenom se mi to časem vymklo z rukou...
Nepříjemné vzpomínky na děti ze sousedství, které se mi, kdo ví proč, odjakživa vyhýbaly, mě donutily se začít chovat jinak. Alespoň před ostatními. Nechtěla jsem znovu vidět ty zhnusené pohledy, které na mě sousedé vrhali, kdykoliv jsem se ukázala v jejich blízkosti. Hrozně jsem tím trpěla. Ve svých jedenácti letech jsem neměla jedinou kamarádku - a byla ochotná udělat úplně cokoliv, abych to změnila.
Dodnes se svojí "pohodové" masky nedokážu zbavit. Možná vůbec nikdo netuší, že ve skutečnosti nejsem tak lhostejná, tolik melancholická. Já mám city. Mnohem více, než si ostatní myslí.
Už tehdy si mě každý zařadil jako nějakou poťouchlou prvňačku. A to už se nejspíš nikdy nezmění...
"Lenko?" ozval se přímo za ní něčí vyplašený hlas, až se samým leknutím otřásla. Otočila se a v temnu místnosti poznala siluetu nebelvírského studenta Nevilla Longbottoma. Neville postával za skříní, skrz kterou se sem dostal, a měřil si jí trochu překvapeným a zároveň nevěřícným pohledem. Jako vždy působil typicky nevillovsky. Rozcuchané vlasy, vyjevený výraz a pro něj charakteristická nemotornost.
Jak se sem proboha mohl dostat?, napadlo Lenku okamžitě a nepříliš nadšeně se na něj zamračila.
Naneštěstí si nestačila dostatečně rychle uvědomit, že před sebou drží svůj nový deník a svěřuje se mu se svými nejtajnějšími pocity. Až příliš pozdě jí došlo, že i přes pološero, které vládlo v místnosti, si Neville určitě musel deníku všimnout. Když si všimla jeho pohledu, rychle deník zaklapla a schovala ho pod hromadu knih, které si sem s sebou přinesla přinesla.
"Co to tam máš?" zeptal se Neville dobromyslně. Udělal směrem k ní několik houpavých kroků, v jeho očích se ukázaly zvídavé jiskřičky. Rozčilovalo jí to.
"Starej se laskavě o sebe, ano?" vyjela na něj trochu více ostře, než si možná původně představovala, a sesbírala všechny své knihy ze stolu, aby mohla co nejrychleji odejít. Neměla chuť se s ním bavit. Neměla chuť se bavit s nikým.
Rázně vstala a, aniž by mu věnovala jediný pohled, zamířila ke škvíře, která jí mohla umožnit tento kout opustit.
"Nechtěl jsem tě-"
"Nech mě na pokoji!" zařvala za ním ještě a rychle vycouvala úzkým vstupem do místnosti.
Vůbec nechápala, co to do ní zase vjelo. Jistá si byla jenom jedním - chce být sama.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Giner Giner | 23. srpna 2008 v 21:04 | Reagovat

Jsem ráda, že jsi zase zpátky a k tomu s touhle dlouhou kapitolou:) super:)

2 Tracy Tracy | Web | 29. srpna 2008 v 18:03 | Reagovat

krásný, moc se mi to líbilo, je dobře, že ses vrátila....

3 Lucinka256 Lucinka256 | 3. září 2008 v 7:02 | Reagovat

Děkuju moc:)

Další kapitoly bych snad měla přidat co nejdřív, do konce roku počítám s tím, že už by tu měly být snad úplně všechny, takže to tak snad i dopadne.:)

4 Kris Kris | Web | 11. prosince 2008 v 12:33 | Reagovat

KOukám a další kapitola nikde. japato? Jinak, je to pěkný.

5 Lucinka256 Lucinka256 | 21. prosince 2008 v 17:14 | Reagovat

No, nějak mě to přepisování přestalo bavit, takže další přepsaná kapitola asi nebude... Pokud ti nevadí ta nepřepsaná verze, tak si ostatní kapitoly můžeš přečíst, jsou tady:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama