3. kapitola - Za pokus nic nedám (V2)

9. února 2008 v 15:56 | Lucinka256 |  Povídka "I já mám city" (FF)
Je tu třetí kapitola. V ní se Lenka konečně odhodlá k tomu, aby začala psát. Do dneíku, kam jinam. :)
Lucinka256

3. kapitola
Za pokus nic nedám
V Bradavicích, 29. 11.
Milý deníčku!
(nebo jak se to vlastně píše?)
Nikdy dřív jsem si deník nepsala. Nikdy dřív jsem takovým věcem nevěřila a dokonce i teď, když tu sedím a popisuji Tvoje první známky svými nezáživnými žvásty, cítím jakousi nejistotu. Stále nechápu, proč by zrovna deník měl být tím, co mi může pomoct. Svěřovat se tu se všemi svými starostmi a pocity, to sice zní strašně svobodně a nezávisle... Ale na druhou stranu, o kolik je pak snadnější toho zneužít?
Já vůbec nevím.
Když mi Tě moje známá, Rose, před pár dny věnovala, byla jsem si naprosto jistá, že Tě nikdy neotevřu. Tím více, že do Tebe vůbec nikdy nenapíšu ani jedno slovo.
A co dělám teď?
Píšu Ti.
V posledních letech se moje problémy začaly množit. Mám pocit, jako by se jejich počet s každým novým dnem zdvojnásobil. A co já s nimi, sama, bez jakýchkoliv přátel, mohu dělat? Nic. Leda je nechat nad sebou vyhrát... A to já nechci.
Prostě jsem se rozhodla to alespoň zkusit. Možná se staneš mým nejlepším přítelem, možná ne. To teď nejsem schopna posoudit. Jedno ale vím jistě - když to alespoň nezkusím, nic tím nezměním.
Ulevilo se mi, když jsem zjistila, že aby si Tě někdo mohl přečíst, musí znát heslo. Když jsem Tě poprvé otevřela a nadepsala na titulní stránku své jméno, ihned jsi mě donutil si ho vymyslet. Heslo, bez jehož zadání se dovnitř nikdy nikdo nedostane. Nejprve mě napadla spousta nepoužitelných slov, jako by v mé situaci napadlo asi každého, třeba jméno matky, otce, bydliště a podobně. Jenže tohle by se dalo uhádnout až příliš snadno. A tak jsem musela vymyslet něco lepšího...
Moje heslo je tedy Harry. Jsem si více než stoprocentně jistá, že nikoho nikdy nenapadne jako heslo typovat právě Harryho. Tohle heslo je dokonalé, nikdo ho nikdy neuhádne. A to mi také jde.
Harry. Nikdo o něm neví. Chci říct, nikoho by nenapadlo o něm přemýšlet ve souvislosti se mnou. Protože... Protože někdo jako já se přece "nemůže" zamilovat do někoho tak dokonalého jako je Harry Potter. Jenomže opak se stal pravdou. Jsem živým a chodícím důkazem, že takováhle láska existovat může...
Už od čtvrtého ročníku se v sobě snažím udusit všechny ty nepříjemné pocity, které se Harryho týkají. Tehdy si ke mně Harry a jeho přátele, Ginny a Ron Weasleyovi, Hermiona Grangerová a Neville Logbottom, přisedli do jednoho kupé bradavického spěšného vlaku, který nás měl na začátku školního roku tradičně dovézt do Bradavic. Svou úlohu samozřejmě splnil - ale něco v pořádku nebylo. Já.
Uvědomila jsem si to až o prázdninách. Bezcílně jsem bloumala naším rodinným domkem a cítila se tak moc sklesle jako ještě nikdy dřív. Nemohla jsem na něj přestat myslet, na toho úžasného Harryho Pottera. Chlapce s pohledem zářivě zelených očí a věčně rozcuchanými vlasy uhelnaté barvy. Jsme do něj zamilovaná, to už se nedalo déle popřít.
Harry... Dokonce i to jeho jméno už mi začíná znít téměř božsky. A co teprve, když se jeho oči náhodně setkají s mými, pokaždé pak mívám pocit, že umírám a zároveň začínám znovu žít. Je to kouzelné.
Celosvětový hrdina. Jedině on dokázal přežít kletbu Avada Kedavra. Mnohokrát se odvážně postavil Ty-víš-komu, on z něj snad ani nemá strach. Chlapec, kterému se, když se na mě dívá a mylně se domnívá, že já o tom nevím, pokaždé smutně zableskne v očích. Lítostí.
Lituje mě, já to vím. Vycítím to. A navíc - pro něj jsem vždy byla a vždy budu jen a jen kamarádka.
Možná právě z těchto důvodů mě v minulém ročníku pozval na Křikův ples. Když se mě tehdy zeptal, zda bych tam s ním nechtěla jít, byla jsem štěstím bez sebe. Vznesla jsem se až do sedmého nebe a ne a ne se dostat dolů. Umřela jsem. A pak se znovu narodila...
Celý ten večer zničil všechna moje očekávání a všechny mé sny. Marně jsem se snažila se s Harrym dát do řeči a alespoň matně mu naznačit, co k němu cítím. Nešlo to. Neodkázala jsem to. A navíc - on neměl zájem.
Jsem do něj zamilovaná. Je to snad hřích, že kvůli tomu takhle trpím?
Vůbec nevím, co si s tím počít. Když ho spatřím, začínají mi rudnout tváře a já se pak musím nutit uhýbat pohledem před jeho očima.
Musím se snažit všechny své emoce Harryho se týkající zakrývat před Ginny Weasleyovou. S ní totiž Harry chodí...
Všechno to začalo minulý školní rok, po závěrečném famfrpálovém utkání naší bradavické sezóny. Dokud byl Harry sám nebo chodil s Cho Changovou, věděla jsem, že to nic neznamená. Pořád tu existovala určitá šance... Jenže když se po chodbách začal vodit ruku v ruce Ginny, všechno se mi sesypalo na hlavu. A od té doby nevím, co dělat.
Ginny je jednou z mála osob, které se ke mně chovají jako k člověku. Neodsuzuje mě kvůli mému údajně výstřednímu chován. Je Ginny je dívka, která se mě častokrát zastala a mnohokrát mi podala pomocnou ruku e chvíli, kdy jsem to nejvíce potřebovala.
Chtě nechtě se ve mně teď začínají mísit dva pocity. Jeden si Ginny nejvíce váží jako velmi dobré kamarádky, zatímco druhý má chuť ji někde nenápadně zaškrtit. Radši se jí vyhýbám, mám strach, že by to na mně mohla poznat.
Tak co mám, sakra, dělat?
Nemohu na Harryho přestat myslet. Chtěla bych si zakázat zabloudit každou chvíli k jeho vlasům a pozorovat slunce, které se v nich třpytí. Zakázat... A zároveň to tolik chci.
Sportovní postava, milý a ustaraný pohled, kulaté brýle se zelenýma očima…
Lenka na chvíli přerušila psaní a zahleděla se na stránku, kterou právě popisovala svým hustým písmem. Začaly se na ní měkce rýsovat tenké černé linky. Lenka je trochu překvapeně a zároveň zvědavě pozorovala. Čáry se za chvíli začaly formovat. Po několika minutách jí došlo, co vlastně mají znázorňovat.
Černobíle nakreslen se na ní z linkovaného papíru usmíval Harry Potter.
Tak tohle bych tedy nečekala. Sotva mě napadlo, že bys měl Harryho také někdy vidět, začala se na téhle stránce pozvolna objevovat jeho podobizna. Přesně takhle vypadá v mých představách. dokonce se na mě i usmívá a mává mi...
Možná to vážně nebyl zas tak špatný nápad, začít si psát deník. Ale to se ještě uvidí. Časem.
Venku začíná svítat. Asi už budu muset končit... Dnes v noci jsem toho moc nenaspala, pálí mě oči a navíc mám obrovský hlad. Pro dnešek se s Tebou tedy rozloučím...
Zatím ahoj.
Tvoje Lenka.
Lenka odtrhla své oči od sešitu, který před chvílí zaklapla. Rozmlouvat s nějakým listem papíru? Je to vůbec normální? Zamračila se sama na sebe a potichu, téměř neznatelně si odfrkla.
Přesto se však cítila trochu jinak. Stále si ještě nebyla jistá, co všechno vlastně od deníku může a nemůže čekat, ale už teď z něj měla velmi dobrý pocit. Cítila se volněji, jako by se zase mohla nadechnout. Jako by část ze svých starostí přenesla na cizí bedra a proto jí bylo dopřáno, aby se jí alespoň trochu ulevilo. A to byl rozhodně velmi příjemný pocit...
S propiskou a deníkem v ruce se vydala zpátky do své ložnice...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama