2. kapitola - Deník? (V2) 1/2

9. února 2008 v 15:53 | Lucinka256 |  Povídka "I já mám city" (FF)
Na úvod bych chtěla jenom stručně poznamenat, že se omlouvám za to, že mi to tak dlouho trvá... Ale poslední doou jsem čím dál víc líná...:)) No, snad to bude lepší.
Lucinka256

2. kapitola
Deník?
Krásná a poměrně mladá žena právě seděla u svého psacího stolku. Její oči horlivě kmitaly mezi jednotlivými písmeny jakési knihy, kterou četla. Vlasy si zapletla do elegantního, sytě žlutého copu a na nose jí sedělo několik hnědých pih, co jejímu mírně roztržitému obličeji dodávaly matný nádech inteligence. Někdo, kdo by jí snad tehdy spatřil poprvé, by se nejspíše udivil nad její krásou, jejími ladnými pohyby, nad jejím přirozeným půvabem. Říká se sice, že vědci nejsou hezcí. Ale ona byla.
V příštím okamžiku se sehnula níže, aby mohla otevřít zásuvku stolu a z něj vytáhnout čistý pergamen. Vtom se dveře její pracovny otevřely a dovnitř jako lehký vánek vcupitala malá holčička.
Maminka rychle vzhlédla od své práce a když si své malé dcerky všimla, vlídně se na ni usmála. "Zlatíčko," pravil její hlas s něžným přízvukem, "pročpak ještě nespíš?"
Holčičce chvilku trvalo, než byla schopna odpovědět. Unaveně si protřela oči svými baculatými ručkami, vyvalila na maminku jejich nesmírně kulaté panenky a pak dlouze zívla. Snad nikdo by nemohl pochybovat o jejich vzájemném příbuzenském vztahu. Dcerčiny vlasy byly téměř stejné, husté a světlé, jenom se vlivem vlhka podzimního večera mírně zvlnily u konečků. Oči se dívaly na svět se stejnou jiskrou, na dětském nosíku se malé dívce již začalo rýsovat několik roztomilých pih. Bosými chodidly přešlapovala na kamenné podlaze, místností se rozléhaly téměř slyšitelné zvuky, to jak se pokaždé dotkla země svou nohou. Oděna do nevinně bílé košilky, v ruce držela jakousi dětskou hračku, tmavou, špinavou a umolousanou, ale každý by hned poznal, že by ji nevyměnila za nic na světě.
"Mami," odpověděla po chvíli ticha, "já nemůžu usnout..."
Maminka se odvrátila od své práce nadobro a roztáhla svou náruč. Na tento pokyn se k ní dcerka rozběhla a ukryla se v objetí jejích láskyplných paží. "To bude dobré. Taky se mi to už mnohokrát stalo. Běž si lehnout a uvidíš, že to za chvíli bude dobré," konejšila dcerku, "Já se na tebe za chvilku přijdu podívat, jestli už spíš, ano?"
Malá holčička jen neochotně přikývla a postavila se zpět na zem. Vlepila své matce na tvář mlaskavou pusu a ospale odcapkala zpět do svého pokoje.
Jakmile se za ní zavřely dveře, žena si potichu povzdechla a vrátila se zpátky ke své práci...
Nepřišla. Nepřišla se podívat, jestli její malá víla spí...
Lenka se vystrašením rozklepala, probudila se ze spánku a otevřela své oči. Stačilo jí jen pár chvil, než si uvědomila, že její tváře zdobí několik slz. Celé její tělo plálo, jako by bylo v jednom ohni, záda měla upocená a cítila jen a jen strach.
Až po několika dlouhých minutách se dokázala přenést zpět do reality. To byl jenom další sen, chlácholila v duchu sebe samu, jen další hloupý sen...
Zavrtěla hlavou, jako by ho chtěla zahnat, a opět si lehla. Víčka stiskla tak, jak nejvíce to jen bylo možné, a hlavu zabořila zpět, hluboko do svého polštáře.
Musí usnout. Cítila se strašně unaveně, celé dny jen zívala. Jestli něco potřebovala, byl to spánek. Musela usnout...
Ale to se jí nedařilo, nebo alespoň ne tak rychle, jak by si bývala přála. Uvnitř hlavy jí vířila nepřeberná spousta myšlenek a jejích vlastních vzpomínek. Vzpomínek z dětství, které ji pronásledovaly snad každou noc.
Mračila se, snažila si vyčistit mozek a vyprázdnit si hlavu třeba jen na malou chvíli, která by jí bohatě stačila k tomu, aby se mohla ponořit pryč, do tichého a prázdného světa, po kterém tolik toužila.
Přesně tak jí to radila Madame Pomfreyová, když ji minule žádala o další uspávací lektvar. Nemůže je prý pít věčně.
Peřinu si vyhrnula až k bradě, ruce zmáčkla v pěst a neustále si opakovala, že nesmí na nic myslet, prostě nesmí. Ale nešlo to. Nemohla se vymotat ze svých snů, nemohla tak snadno uniknout pohledům svých spolužáků. Jenom ty totiž stačili k vyjádření toho, co si o ní myslí. Tedy spíš nemyslí...
Až po velmi dlouhé době se jí podařilo začít znovu vydechovat ze spaní. Kdyby jen tušila, že ani v tuhle těžkou chvíli není sama...
***
Dnes jí přálo štěstí. Žádné další sny ji již ze spaní nehonily. Naštěstí.
Probrala se až nezvykle pozdě. Vlastně ne probrala, ale byla probuzena. Tiché hlasy jejích spolužaček se domlouvaly, co společně podniknou dnes odpoledne. S Lenkou samozřejmě nepočítala ani jedna z nich, ale to ji vůbec netrápilo.
Otevřela své oči do podzimního sobotního rána a slunce ji jemně pohladilo na špičce nosu. Musela se sama pro sebe usmát. Dnes mohli všichni studenti od třetího ročníku výše navštívit Prasinky, malou kouzelnickou vesničku nedaleko od Bradavic. Na tyhle návštěvy se vždy těšila.
Překvapeně a dalo by se také říci, že mírně vyděšeně, zjistila, že všechny spolužačky už jsou dávno oblečené a chystají se k odchodu. Ani jedna z nich si nevšimla, že Lenka už je vzhůru. Možná právě proto mluvily potichu, pološeptem. Lenku tohle zjištění zarazilo. Nikdy, nikdy jim nezáleželo na tom, jestli ji ráno vzbudí nebo ne. Byla jim ukradená. Tak co se to najednou stalo?
Počkala, než odešly, a pak se stále ještě trochu ospale posadila na své posteli. Odkdy se mě snaží neprobudit?, uvažovala, zatímco se protahovala, hledala své bačkory a následně vstávala z postele, aby si mohla dojít rozčesat své dlouhé světlé vlasy a vyčistit zuby. Odkdy jim na mně záleží? Bylo jí jasné, že tohle nemůže být samo sebou.
Nechápala už vůbec nic. A i kdyby chápala, co by s tím vlastně mohla nadělat? Taky nic. Nezbývalo jí nic jiného, než být ráda a zbytečně se v tom nerýpat. Ona je přeci tou poslední, která by si chtěla stěžovat!
Ospale zívla a spěchala se převléknout ze své noční košile, aby se před sobotním výletem do Prasinek stihla ještě nasnídat.
O jednu nebo dvě hodiny později, to nebylo podstatné, již osamoceně bloumala ulicemi Prasinek.
Sama sebe se často ptala, proč sem vlastně chodí a proč se sem pokaždé tak těší. Nikdy neměla peněz nazbyt. Její otec sice vedl Jinotaj, známý kouzelnický časopis, ale na druhé straně zase byl doslova posedlý šetřením a spořením galeonů. Prý na budoucnost. Pche...
Když neměla peníze, nezbývalo jí než chodit po obchodech a předstírat, že nakupuje. Občas si sice udělala radost a dopřála si nějakou maličkou drobnost, ale to však ani zdaleka nebylo vše, co by si přála.
Milovala procházení se po malém náměstíčku a bezcílné nahlížení do výkladních skříní, na druhé straně ho však nesnášela. Nevyznala se už ani sama v sobě. Těšila se tam, kde se nakonec stejně jenom nudila. Tohle nemělo a ani nemohlo mít žádné logické vysvětlení...
Ráda by si občas s někým sedla do kavárny nad šálkem dobrého zeleného čaje a dlouze rozprávěla o nepodstatných důležitostech všedního života dospívající dívky. Jenomže neměla s kým a to jí kazilo náladu ještě více.
Pod ušima se jí vesele pohupovaly velké červené náušnice ve tvaru ředkviček, které svým radostným vzhledem natolik kontrastovaly s Lenčiným duševním rozpoložením. Přikrčila se mezi několika postavami v černých studentských hábitech a pak automaticky zabočila do první uličky vpravo, která se klikatila a zahýbala směrem pryč od hlavního nádvoří vesnice.
Cesta tam, kam mířila, nemohla Lence zabrat více než dvě minuty. Nenašel se totiž nikdo, kdo by ji mohl zdržet. V uličce sice potkala skupinku tří zmijozelských studentů, ti ale byli zapředení do bujarého hovoru a proto si Lenky vůbec nevšimli.
Po chvíli stanula před malým obchůdkem, zastrčeným v rohu obytné ulice. Lenka pochybovala, že kromě ni sem vůbec někdy někdo vlezl. A pokud ano, pochybovala pak, že se sem ten dotyčný ještě někdy vrátil. Tenhle krámek totiž rozhodně nepatřil k těm, které byste mohli doporučit svým přátelům.
Lenka se spíše jenom ze zvyku pokusila prohlédnout dovnitř obchodu skrz skleněnou výlohu, co se schovávala za mnoha silnými vrstvami pavučin. Samozřejmě nic neviděla, tímhle nánosem špíny se zkrátka nedalo prohlédnout. Povzdychla si a vzala za zaprášenou kliku dveří obchodu. Společně s něčím, co snad mělo připomínat zvuk znovu oznamující příchod návštěvníka, a tlumeným vrznutím dveří vešla Lenka dovnitř.
Vůbec jí nevadilo, jak to tady vypadá. Na tom jí nezáleželo. Podstatné bylo v tu chvíli pouze jedno - zde mohla Lenka konečně najít alespoň kapku porozumění. Tady totiž mohla nalézt snad jedinou osobu, kterou kdy považovala za přítelkyni.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama