Moje letošní slohová kompozice na téma "Co mě vylekalo aneb Mami, tohle mi nedělej"

10. ledna 2008 v 17:47 | Lucinka256 |  Povídka "Mami, tohle mi nedělej..." (N)
V tomhle pololetí jsme dostali jako zadání ke kompozici ze slohu téma "Co mě vylekalo". Já měla dopředu připravenou osnovu a přesně jsem věděla, o čem psát. Takže z toho vznikla dost zajímavá povídka...
Učitelka mi řekla, že jsem jí úplně vyděsila. :-D Což byl cíl - já vyděsit chtěla! :-D Takže sjem spokojená a proto jsem se rozhodla sem tu povídku dát taky.
Samozřejmě už nebude taková, jako je v kompozičním sešitě. Tam se mi to prostě poveldo napsat úplně nejlíp a kdykoliv se teď pokusím to napsat znovu, už se to stejně nikdy nevyrovná té původní verzi. No, ale snad to nevadí.:)
Lucinka256

Co mě vylekalo
aneb
Mami, tohle mi nedělej
Do pokoje vchází nové a nové stříbřité měsíční světlo, potichu našlapuje tak, aby mě neprobudilo ze spánku, a dotváří již tak temnou atmosféru noci. Rušit ho může snad jen mé nepravidelné oddechování a dvě malé slzy, které mi nerušeně stékají po tvářích…
V den, kdy se tohle všechno stalo, visela ve vzduchu zvláštní atmosféra již od samotného rozbřesku. Ve škole, odpoledne s přáteli i večer jsem se nemohla zbavit jakési zvláštní předtuchy. Tušila jsem něco zlého, možná až tragického, jako by již brzy měla nějaká nečekaná událost od základů otřást životem celé mojí rodiny.
Večer zasedla celá moje rodina k velkému stolu. Já, bratr Ondřej, malá sestra Katka a mamka s taťkou. Sluníčko stále svítilo, ačkoliv již dávno mělo zapadnout, culilo se na nás až nezvykle vesele. Dokonce jsem měla pocit, jako by se vysmívalo do očí tomu mému tušení.
Až doposud bych celý můj den mohla nazvat normálním. Jenže pak se stalo něco, co jej odlišilo od mých tradičních dní více než jenom dokonale.
Maminka se rozbrečela.
Už jenom to nás zaskočilo. Nikdy, nikdy jsem jí neviděla plakat. Nikdy.
Trvalo nám strašně moc dlouho ji uklidnit. A po několika minutách dlouhých jako smrt, z ní konečně vypadlo pár krátkých a málo vysvětlujících slov, které se navíc ještě mísily s maminčinými slábnoucími vzlyky.
"Zbývá mi… zbývá mi už jenom týden… poslední týden… pak… pak umřu…" vyrazila ze sebe.
Zůstali jsme na ní všichni zírat jako smyslů zbavení. Ano, věděli jsme, že měla nějaké zdravotní problémy. Ale že by to bylo až tak vážné?
Srdce mi vynechalo několik tepů a do očí mi bezděky vtrhlo několik slz. A nebyla jsem jediná, kdo brečel…
Pro nás všechny to byla strašlivá, nečekaná rána. Jako by nám kdosi oznámil, že už se nikdy nerozední, že už nikdy nevyjde slunce. Jako bychom až do konce života měli žít a chodit v temnotě. Bylo to tak nečekané, tolik zarážející a strašlivě dechberoucí.
Během těch několika dnů, které následovaly, mi hlavou probleskla nekonečná spousta vzpomínek. Co všechno jsem stačila se svojí mamkou zažít? Kolikrát mi pomohla, když jsem na tom byla nejhůře?
Kromě všeho toho dobrého se mi ale vybavilo mnoho horších vzpomínek. Naše hádky se v posledních měsících staly denním pořádkem, poslední dobou byly čím dál častější. Najednou mi to vzájemné ochladnutí našeho kdysi dokonalého vztahu matka versus dcera začalo být tak strašně moc líto...
V jejích posledních dnech jsme se snažili mamince vynahradit vše, co jsme dříve nestačili. Všichni do jednoho jsme si vzali dovolenou, přestali chodit do práce, školy a školky, jenom abychom s ní mohli být od rána do večera. Mluvili jsme s ní úplně o všem, jenom ne o jakékoliv nemoci a smrti, která by ji měla následovat.
Ale už jsme s tím nemohli nic udělat, byť bychom za to v těch dnech dali cokoliv na světě,. Termín smrti se nemilosrdně blížil...
"NÉÉÉÉÉÉÉ!"
Zaječím tak nahlas, jak mi jen hlasivky dovolí, a můj výkřik ostře prořízne noční ticho. Jenom velmi matně si uvědomuji, že sedím ve své posteli a po tvářích mi stékají vodopády slz.
Jako smyslů zbavená zuřivě sbíhám ze schodů. Udýchaně otevřu dveře ložnice mých rodičů a pohledem okamžitě vyhledávám maminčinu tvář. V záři stříbrného měsíce vypadá tak zdravě, tak nedotčeně...
Úlevou se sesunu na zem a oddychnu si, jako by mi ze srdce spadlo několik opravdu těžkých balvanů.
"Mami, tohle už mi nikdy nedělej," zašeptám do temné noci a tím její ticho poruším dnes už podruhé...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 klokoci klokoci | Web | 10. ledna 2008 v 17:52 | Reagovat

hoj! máš good blog! koukni se pls na muj a napiš komentík,dík!

2 Lily of the valley Lily of the valley | Web | 12. ledna 2008 v 17:04 | Reagovat

Jejky... Mno, škoda, že sem si nemohla přečíst to v tom sešitě, to muselo být fakt lepší než... tohle. Samozřejmě, opět krása, ale... Že by to Zaňkovou vylekalo???

Mno, musim se přiznat - opět nedokážu mlčet - že mi to řpišlo zvláštní. Takový, jako bys to psala ve spěchu... (Neučila ses třebááá... na němčinu????:D)

3 Lucinka256 Lucinka256 | 13. ledna 2008 v 18:31 | Reagovat

Já to psala ve spěchu, páč jsem se musela vejít do jedný stránky ve wordu :-D Upřímně, když mi to takhle v sešitě vyjde na třA4, na kolik by mi pak vyšlo mých obvyklých deset wordových? :-D Bychom tu kompozici museli psát alespoň na tři části a to bych si asi neprosadila ani u naší češtinářky ze sekundy. :-D

No já se divila, Aduš to vylekalo taky. Mně to zas tak vylekávající nepříjde, tak nevím. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama