1. Prolog

30. ledna 2008 v 18:59 | Lucinka256 |  Povídka "Stmívá se" (FF)
Pamatujete si na básničku "Stmívání"? Pokud ano, je to dobře, pokud ne, nevadí, můžete si ji tady přečíst znovu.:) V článku, kde jsem básničku kdysi uveřejnila, jsem psala, že celá tahle básnička má doprovázet mojí chystanou povídku. Tehdy jsem vůbec nehodlala povídku napsat, ale časy se mění...:)
Takže tady je prolog. Pokud povídka uspěje v anketě, kterou sem brzo uveřejním, má potom velkou šanci, že ji budu psát dál.
A teď k ději. Nebudu prozrazovat hlanví postavu, bude lepší, když se pokusíte hádat.:) K tomuhle není co dodat, je to prostě jenom, jakýsi úvod k povídce. Tak doufám, že se bude líbit...
Za komentáře bych samozřejmě byla moc vděčná.:)
Lucinka256

1. kapitola
Prolog
V listnatém a světu téměř ukrytém lesíku ubíhal čas mnohem rychleji než kdekoliv jinde na celém světě. Příroda si tu žila svým vlastním životem, svým vlastním tempem. Za ta dlouhá léta si tu stačila vytvořit svůj maličký svět, jenž se od ostatních koutů naší planety odcizil natolik, že už to snad ani nebylo možné více. Vystačili si sami pro sebe, po ničem více už netoužili. Takhle jim to stačilo.
Nesídlil tu nikdo, kdo by odpočítával ubíhající dny. Pro veškeré stromy, zarůstané hustým a vysokým travnatým porostem, se den od noci vůbec nelišil. Tma nebo světlo, smích nebo slzy. Pro ně jedno a to samé.
Od chvíle, co krajina zpustla, mohla uběhnout již celá stovka let. Možná více, možná méně, ale na tom příliš nezáleží. A za celou tu dlouhou dobu se tu objevilo jenom pár lidí.
Za zvláštnost mohli lesní živočichové považovat také to, že při každé z těchto návštěv se zde objevila ta samá žena. Někdy tudy prošla sama, jindy ji zase někdo doprovázel. Ale pokaždé, pokaždé to byla ona.
Pomalu se začínalo schylovat k večeru. Tou dobou vládl krajině podzim. Jeho mocné kouzlo jí dodávalo magický, nezapomenutelný a téměř neuvěřitelný nádech. Paprsky slunce zvolna pronikaly mezerami v korunách vysokých stromů a vytvářely tak kouzelné sloupce sluneční záře. Se klidem a temnotou okolního stínu dokonale zkontrastovaly. Až by se mohlo zdát nemožným, že něco tak protikladného může stát vedle sebe.
Ten les vypadal nádherně, romanticky. Přestože byste v něm nebyli schopni ujít jeden jediný krok, v tak husté trávě to prostě nemohlo být možné. Jenže tenhle fakt se nezdál být podstatným. Podstatné bylo jen a jen kouzlo, kterým celé tohle lesní společenství doslova vyzařovalo…
Prásk!
Zčistajasna se přímo uprostřed té podzimní nádhery zjevila ženská postava. Jako kdyby někdo vzal kouzelný proutek, znenadání jím švihl a ona se tu najednou ukázala. Sama od sebe, dobrovolně a šťastně.
Zlatavé pásy slunečních paprsků se jí okamžitě vmotaly do věkem zšedivělých vlasů a spojily se s nimi. Společně vytvořily nádherný obraz staré ženy.
A to byla znamení. Znamení, že les tuhle paní zná a více než ochotně ji zde znovu přijímá.
Byla to totiž ona, kdo ho tu již tolikrát navštívil…
Vítr barvil ženiny tváře do červena, rozverně si hrál s jejími vlasy, cuchal je a zamotával. Co mu záleželo na tom, že její vlasy již dávno ztratily svůj původní rudý lesk?
Vypadala skoro jako královna. Stříbrná královna babího léta.
Ale něco tenhle dojem kazilo. Její oči. Při pohledu do nich muselo každého zamrazit. Kdo ji znal dřív, vyděsil se. Ne, už dávno to nebyly ta krásná hnědá kukadla, plná barevných jiskřiček naděje, které se nikdy nezdráhala rozdat. Už nehýřily životem, nepřekypovaly láskou a něhou.
Místo toho zeskelnatěly, zledověly. Ztratily svou krásu a veškerá moudrost se z nich rozutekla. Byly tak nepřítomné, chladné, nic neříkající. Kdybyste se do nich ponořily, už by vám nerozdaly naději, ale jen prázdnotu. Tyhle oči už roky nečekaly svou smrt. Umřely již dávno…
A taková teď ona byla celá.
V obličeji se jí usadilo spousta vrásek a s každým novým dnem se prohloubily o mnoho a mnoho žalu. S jejími zbledlými a mírně popraskanými rty si pohrával nepřítomný úsměv. Jako by tu snad ani nebyla.
A pak se ten úsměv zčistajasna změnil ve smích. V děsivý, šílený smích, ze kterého tuhla krev v žilách.
Ona myslela, že je to smích jejího mládí. Viděla vedle sebe člověka, kterého tak vroucně milovala. S ním by se dokázala smát navěky. Smála se a smála, až nedokázala ani popadnout dech.
Příroda se ale nestáhla. Chápala ji. Někdo přeci musel…
Po chvíli se svezla na zem a zmizela v husté záplavě lesní trávy. I její hysterický záchvat smíchu konečně ustal.
S očima přimhouřenýma proti slunci se rozhlédla kolem sebe, jako by tu někoho hledala, jako by na někoho čekala. Až když spatřila starou mohutnou lípu, největší ze všech, znovu se jí na rtech rozprostřel úsměv.
Sebrala veškeré své síly, zvedla se a dovrávorala až k jeho kmeni. A pak ho objala. Pro ni bylo samozřejmé ho obejmout. Úplně samozřejmé…
"Harry," zašeptala zaslepeným hlasem, "Harry, tady jsi. Celý den jsem tě hledala. Nedovedeš si představit, jaký jsem o tebe měla strach."
Když promlouvala, krajina ztichla ještě o mnoho více. Jako by se i její život na krátký okamžik zastavil. Každé její slovo znělo tak zřetelně, jako kdyby stála vedle vás a šeptala vám jej přímo do ucha. A přitom naříkala tak potichu, jenom tak jí to její stáří povolilo.
Bez kapky studu pokračovala ve svém monologu. "Tohle už mi nikdy nesmíš udělat. Nikdy, rozumíš? Víš ty vůbec, jaký jsem o tebe měla strach?"
Stále objímajíc kmen stromu se jí po tvářích rozutekly desítky kapek slaných slz. Ale ona je nevnímala, vlastně si vůbec nevšimla, že brečí.
Náhle se větřík rozfoukal mnohem silněji než kdy dříve. Foukal tak moc silně, až jí zakryl tvář i pomatený úsměv vlastními vlasy. Musela přestat mluvit, zacpal jí i ústa.
A pak se to podivné hlasité prásknutí ozvalo podruhé. Jako by spadla z nebe, objevila se tu další žena, ne nepodobná té druhé. Byla cvak podstatně mladší než ta stojící u lípy. Skrývalo se v ní mnohem více energie a touhy žít. Vlasy jí zářit nepřestaly, oči se leskly nejen slzami, ale i svou ojedinělou krásou a zelení. A vrásku měla jedinou - starostlivou.
"Mami!" zakřičela jako smyslů zbavená. Několika dlouhými kroky se prodrala skrz vysoký porost ke stařičké ženě objímající lípu a nemilosrdně ji od stromu odtrhla. "Co to zase provádíš?" mračila se na ni.
Žena ji ale neposlouchala. "Ne, ne, NE!" rozječela se šíleně, "Proč nás od sebe zase trháš? Proč nás nechceš nechat žít spolu? Jsi zlá, zlá! Harry mě potřebuje, nech mě tady!" křičela a vzdorovitě sebou škubala.
Její věkem zesláblé tělo se však nevydrželo bránit příliš dlouho. Dceři se vytrhnout nedokázala. Ta ji jen silně objala, zašeptala "to bude dobrý, mami" a ustoupila o pár kroků zpátky.
Nepouštějíce ji ze své náruče zavřela oči, luska prsty a ono záhadné prásknutí se ozvalo potřetí. Stejně tak nenápadně jako sem ty dvě ženy přišly, stejně tak i zmizely. Beze stopy.
Krajina zase zůstala opuštěna ve své vlastní samotě.
Slunce již pomalu zapadalo. Jeho paprsky se procházely krajinou a naposledy čechraly zbarvené listy mnoha a mnoha starých, mohutných stromů. Nechtělo se jim odcházet, tohle místo milovaly. Ačkoliv si mohly být jistí, že zítra se sem stejně podívají znovu, jenom neochotně se rozloučily a pak zmizely za obzorem.
A nebyly jedinými, kdo sem chodíval rád.
***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kristy Kristy | 21. února 2008 v 18:11 | Reagovat

to bylo moc hezké... vážně se mi to líbilo... ale... možná bych to nechala spíš jen jako jednorázovku

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama