9. kapitola - Znovuobnovení BA (I. část)

4. prosince 2007 v 10:25 | Lucinka256 |  Povídka "I já mám city" (FF)
Konečně jsem to dopsala. Už mi celá tahle kapitola začínala lízt na nervy, poněvadž se mi pořád nechtělo ji upravovat a upravovat a nemohla jsem se k tomu dokopat... Takže jsem ráda, že to mám z krku.
O čem celá tahle kapitola je? Jak již název napovídá, setkáme se znovu s některými členy někdejší Brumbálovy armády. A kdo čtel minulou kapitolu, asi už tuší, že i tahle se bude týkat Nevilla...:)
Mimochodem, jak jsem říkala, že teď čas psát nebudu, tak to platí samozřejmě i dál. Jenom jsem sem chtěla dát tuhle poslední část, abych se tím už pak nemusela zabývat...:)
A ještě něco - ráda bych upozornila slabší povahy, kterým nesedí hodně krve a jsou tak trošku citlivější na tragitější děj... Vynechte a nečtěte pasáž Lenčina snu, která je psaná kurzívou. Mně osobně to zas tak strašný nepřipadá, ale radši to sem píšu, aby pak někdo nemohl říct, že jsem vás nevarovala. Pokud tohle nesnášíte dobře, tak to vážně vynechte. Nerada bych někomu způsobila újmu na jeho psychickém zdraví. :-D
Lucinka256
PS: Kapitolu jsem už zase musela rozdělit na dvě části... Stručnost není mojí silnou stránkou...:-))

9. kapitola - Znovuobnovení BA
"Ráda bych vás zde znovu uvítala, tentokrát v dalším roce. Jsem ráda, že ani během Vánoc si většina z vás nerozmyslela nadále studovat v naší škole a proto se tu s vámi mohu setkávat znovu." Profesorka McGonagallové zahájila novoroční večeři slavnostním proslovem, jak už v Bradavicích bývalo zvykem.
Tentokrát však všemu bylo jinak než dříve. Po smrti profesora Brumbála se Bradavice od základů změnily. Jako kdyby někdo mávnutím kouzelného proutku vyměnil studenty. Kázeň značně klesla, když tu teď Brumbál nebyl.
Ze začátku školního roku se většina studentů snažila k profesorce McGonagallové chovat slušně a tím jí i ulehčit novou funkci ředitelky školy. Jenomže pak se v ní mnohokrát zklamali a spolu s tím se vytratila i snaha profesorce pomáhat.
Většina ze studentů se polohlasně bavila a veškerou pozornost věnovala snad jen tomu, co bude dnes k večeři. Slova ředitelky McGonagallové je ani v nejmenším nezajímala.
Co odešel Brumbál, nemohli se tu cítit v bezpečí. V očích mnoha z nich byste nalezli strach téměř zničující. Bylo to smutné…
"Od pondělí začne výuka," snažila se profesorka získat u studentů pozornost. Zamračeně stála u vysokého bílého svícnu a bezradně rozhazovala pažemi do všech světových stran. "Byla bych vám vděčná, kdyby jste se jí věnovali co nejpečlivěji. Věřím, že někteří z vás…"
Dál už nevnímala ani Lenka. S profesorkou sice soucítila, protože moc dobře znala její pozici. Roli té, která nikoho nezajímá. Ale tentokrát jí vlastní myšlenky přemohly a donutily ji už po pár minutách přestat poslouchat.
Bezděky se rozhlédla po celé Velké Síně a pohledem se zastavila až u nehelvítského stolu. Spatřila Ginny s Harry, kteří si spolu znuděně povídali. V tu chvíli vůbec nevyhlíželi jako dva milenci, připomínat by vám mohli snad jen velmi dobré přátele. Lenku to proti veškerému jejímu vnitřnímu odporu muselo těšit…
Ale tentokrát nechtěla pohledem vyhledat pouze je. Přestože se okamžiku, kdy se s Nevillem Longbottomem znovu střetne, téměř děsila, chtěla ho vidět. Potřebovala v jeho pohledu najít alespoň malý náznak, který by jí pak třeba mohl poradit, jak alespoň zčásti vyřešit celou tuhle zamotanou hádanku. Protiřečila sama sobě, v čemže se vůbec nevyznala.
Jenže Nevillovu hnědou čupřinu nikde nezahlédla. A to nejen ten první večer, ale i spoustu a spoustu dalších. Začínala být zoufalá. Snad se jí nevyhýbá?
***
2. 1., V Bradavicích
Milý deníčku, tak jsem zase zpátky tady.
Moje obavy týkající se Nevillova počínání, zdá se, byly úplně zbytečné. Zatím jsem ho tu nikde nepotkala. Nevím, jestli se mi vyhýbá, nebo se jedná jenom o náhodu. Vlastně ani netuším, jak se v téhle situaci zachovat. Jestli ho mám najít a promluvit s ním sama? Nebo být ráda, že nejsem nucena s ním mluvit a všechno mu znovu vysvětlovat?
Usoudila jsem, že nejlepší bude tomu všemu nechat volný průběh. Ono se to nějak vyřeší. tedy alespoň doufám…
Potkala jsem Harryho s Ginny. Je paradoxní, že čemu se člověk chce vyhnout, ho vždycky potká spíš než to, co řešit chce. Doslova a do písmene můj případ. Sice sama sobě tvrdím, že Nevilla vidět nechci, protože tím by se všechno ještě zamotalo. Ale ve skrytu duše bych tolik chtěla, abych mu mohla všechno vysvětlit. A naopak. Nesnáším vidět Harryho a Ginny v tak těsném objetí, jako jsem je potkala včera. Derou se mi slzy do očí, když na to vzpomínám… Už jsem si myslela, že to mezi nimi skončilo, soudě dle toho, jak se k sobě chovali během večeře, tak nezvykle kamarádsky. Jenže pak je tak potkám…
Nechápu to. Proč si člověk nemůže vybrat, do koho se zamiluje?
Tvá bezradná Lenka.
***
V nocích Luna znovu nemohla usnout. Před Vánoci se její noční můry na chvíli vytratily a dopřály jí tak klid. Jenže tak tomu bohužel nemělo být i nadále. Vrátily se. Mnohem krutěji než předtím…
Podvědomí jí napovídalo, že místo aby své sny trpěla, měla by se snažit je překonat. Jenže jak? Copak tohle mohla dokázat sama, bez cizí pomoci? A jak by jí mohl kdokoliv pomáhat, když nikdo nemá potuchy o probdělých nocích?
Možná že bradavická ošetřovatelka Madame Pomfreyová něco tušila. Lenka k ní častokrát chodila, aby si vzala alespoň jednu malou krabičku prášků na spaní. Její stále se opakující sen o umírající matce sice odehnat nedokázaly, ale alespoň jí zaručily spánek. V jejích silách nebylo se probudit…
Lenka zahlédla sebe samotnou, jak poprvé nastupuje do bradavického spěšného vlaku, který jí měl odvézt do Bradavic. Tolik se těšila! Už od rána měla dobrou náladu a po tváři se jí potloukal natěšený úsměv…
Sedla si do jednoho kupé, vlak zapískal a rozjel se.
Když v tom jí něco popadlo za ruku. Cítila, jak s ní někdo třásl a třásl, až se mu podařilo ji vyhodit ven z okna. Když se zvedala ze země, na kterou během nuceného výskoku z okna spadla, uvědomila si, že stojí asi dvě stě metrů od nástupiště.
Co se to děje? problesklo jí hlavou.
Pak si všimla, že její únosce jí stále drží za nadloktí. Ne drží, ale pevně svírá, téměř drtí. Rozklepala se strachy, tolik to bolelo! Obrátila se směrem k neznámému útočníkovi a lekla se, až se jí srdce rozbušilo tak divoce, že skoro nemohla dýchat. Buch, buch, museli ho slyšet všichni kolem.
Vlak zastavil a vykouklo z něj spousta hlav zvědavých studentů.
Lenka posedlá strachem zírala do tváře svého vlastního tatínka. Něco ji upoutalo na jeho očích. Byly tak nepřirozeně červené. Doslova zářily, jako rudé světélko v noční tmě, jako krev na bělostné kůži…
"Auu!" křičela a snažila se mu vytrhnout. Třásl s ní tak moc, že se jí na rukou začínaly dělat modřiny. Hlava jí bolela od toho, jak křičela, od smíchu všech přihlížejících dětí a učitelů z Bradavic.
Najednou zaslechla jeho hlas, který zněl až nepřirozeně temně. "Tys jí zabila!" křičel na ní. A přitom… přitom byl tak nezvykle klidný! Tak rozčilený, tolik zuřivý, tolik svírající. A přec zněl vyrovnaně.
"Zabilas jí! Zabila! VRAHU! Vlastní matku!!!" nepřestával na ní řvát.
Lenka si zakryla obličej, aby uhnula jeho dobře mířeným ranám. Po tvářích jí začaly stékat slzy. Strašlivě pálily, musela řvát bolestí. Pálily jako rozvařený olej, jako vroucí krev. A skutečně, když se Lenka podívala lépe, spatřila proudu krvavě rudé vody, jak tečou z jejich vlastních očí.
Zaječela ještě více, chtěla si vyřvat hlasivky, chtěla se úplně oněmět, chtěla umřít strachy…
"Já jí nezabila! Nezabila! Tati, prosím tě…"
Smích studentů se s každou následující vteřinou zdál být zlověstnější a zlověstnější. Po chvíli viděla, jak k ní proudí v podobě temně rudých skvrnek na obloze. Neslyšela už vůbec nic. Ani vlastní řev, ani křik otce, ani čím dál tím více zběsilý tlukot svého srdce. Slyšela jen smích. Tak hlasitý, že jí nezbylo jen čekat, než ohluchne…
A najednou se mezi temně rudými mraky smíchu objevil blesk. hlas otce. "Jsi vrah. Máš na rukách její krev!" Jediná věta pronikla skrze nelidský smích a donutila jí pohlédnout na své dlaně. Ty praskaly v každém svém ohybu a z prasklinek vytékaly drobné proudy krve.
Lenka nepřestávala ječet. Cítila, jak jí vypadávají vlasy, a místo nich jí z hlavy vytékají další a další kapky té odporně hořké tekutiny. Vypadaly jí zuby, polykala krev, dusila se krví…
"Pojď se na to podívat," oblohou znovu projel blesk. Lenka, nemohouce znovu popadnout dech, znovu ucítila otcovu paži a pak se začala prudce točit a točit…
Přemístili se do matčiny pracovny. Ležela tam, oči stejně mrtvolně červené jako otec, její krev sahala Lence až po kolena. A pak otevřela oči, zvedla se, udělala jeden nebo dva kroky a objala svého manžela.
Lenka myslela, že v tu chvíli omdlí strachem a děsem.
"Tak jsi jí přivedl?" zeptala se.
A pak se na ní otočili, oba zasvítili svýma strašlivě mrtvýma očima.
Lence v tu chvíli došlo, že jsou oba mrtví. Vrátili se na svět jenom proto, aby ji potrestali za to, co udělala, aby ji zabili…
Začali se smát. Znovu… Slyšela jenom ten strašlivý smích, co jí drásal na malé kousíčky.
Po chvíli si všimla, že nemá ruce. Upadly jí na zem a navždy se ztratily nekonečné kaluži krve! Začala křičet, znovu strašlivě a beznadějně řvát.
Jsou tu, aby tě zabili, jsou tu, aby tě zabili… V uších jí zněl šepot jejích rodičů, který jí bral sílu.
A pak najednou… Přišlo ticho.Tak kontrastní s řevem a rámusem, které Lenka předtím zakoušela.
Vyděšeně pozorovala oba své rodiče a snažila se nohama najít své ruce, aby si je mohla znovu přiložit k ramenům. Jenže marně. Krev začínala houstnout…
Ticho znělo strašlivě zlověstně. Možná věštilo zlo i smrt ještě více než předcházející řev. Vypalovalo Lence do uší pálivé boláky… Najednou zas slyšela svůj vlastní dech i tlukot srdce. Chtěla něco říci, aby to ticho porušila… Ale pak si uvědomila, že nemá jazyk. Vyrvali jí ho. Už nemohla ani křičet…
Vyděšeně pohlédla zpět k rodičům, kteří se na ní krutě usmívali. A z jejích očí pak vyrazily nové proudy krve, mísíce se s tou, která již ležela na zemi.
Hladina se pomalu zvedala. S každou vteřinou byla o kousíček výše…
Lence to pak konečně došlo. Utopí se! Utopí ji vlastní rodiče! Zabijí ji!
Po několika hodinách dosáhla hladina až k jejím ústům. A pak najednou stoupla tak prudce, že se pod ní Lenka potopila.
Nemohla se nadechnout, nemohla vyplavat na hladinu, protože už neměla ruce.
A pak jí jedna po druhé upadly i obě nohy.
Chtěla řvát, ale nemohla. Chtěla křičet, ale nešlo to… Topila se, absolutně bezmocná. Umírala rukou svých vlastních rodičů, kteří zlověstně mlčeli a propalovali jí svými pohledy.
Umírala…
"Lenko! Lenko!"
Někdo s ní prudce třásl, až její světlé vlasy vířily všude kolem. Zrychleně dýchala, srdce jí stále zběsile tlouklo, cítila po celém těle strašlivou horkost, která jí kůži rozpalovala téměř doběla.
A pak jí to došlo. Byl to jenom sen. Další děsivý sen…
Úlevně vydechla, když si uvědomila realitu.
Byl to jen sen… Jenom hloupý sen…
"Ach, Lenko! Strašně jsi křičela. Jako by tě někdo mučil. Bylo to hrozné. Slyšeli jsme tě až ve společenské místnosti…"
Byla to Ilone. Seděla na její posteli a třásla s ní, aby jí probrala z té děsivé noční můry. Měřila si ji očima plnýma strachu, jako by snad zahlédla útržek z jejího snu… A nebo jenom měla o Lenku starost?
"Děkuju ti…" Lenka se ztěžka usmála a pak přivřela oči. Hukot v hlavě i nesnesitelná horkost pomalu ustupovaly. Pomalu se uklidňovala…
Zase měla jazyk. Mohla mluvit…
"Za co, prosím tě?" Ilone její úsměv opětovala. Byť mohl působit trochu rozpačitě, Lenka za něj byla velmi vděčná. "To je přece samozřejmost, nemohu tě tu nechat takhle vřískat…" dodala pak ještě. "Už je to lepší?"
Lenka mlčky kývla. Začínala si pomalu uvědomovat, co museli všichni slyšet. Nechápala to. Ještě nikdy ze spaní nekřičela! Cítila se trapně a poníženě…
Ilone zavrtěla hlavou, jako by odtušila její myšlenky. A pak udělala to, co nikdo nikdy dříve neudělal. Bez jediného slova Lenku objala.
Možná by Lenka neměla být tak slepá. Měla by přestat házet všechny své spolužáky do jednoho pytle. Ne všichni ji nesnáší. Ne všichni ji přejí to špatné.
Hlavou jí proběhlo pár vzpomínek, ve kterých se Ilone vždy přiklonila na její stranu. Mnohdy se jednalo o naprosté hlouposti a zbytečnosti. Ale se zpětnou platností si Lenka uvědomovala, že nikdo pro ni nikdy neudělal tolik, co Ilone.
Záleží jí na mě, problesklo Lence hlavou. A bylo to nejkrásnější zjištění, které jí ten den potkalo…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama