8. kapitola - Vánoční úniky

15. listopadu 2007 v 19:35 | Lucinka256 |  Povídka "I já mám city" (FF)
Tak s emi konečně povedlo dopsat osmou kapitolu. Nějak jsem jí i upravovala, aby se to dalo číst, tak doufám, že tam nebudou žádné hrubky, protože znova už se mi to číst vážně nechce. Po těch třech hodinách už mi celá tahle kapitola abnormálně leze na nervy... :) V této kapitole se člověk dozví, jak dopadl vánoční ples. Doufám, že sem taky někdo zavítá, ay si to vůbec přečetl. :)
Lucinka256
PS: Další kapitolu se pokusím přidat co nejdříve. :)

8. kapitola - Vánoční úniky
Lenka seděla v okně, oblečená ve svých šatech, které měla skoro nejraději, schoulená do klubíčka a pomalu se kývající ze strany na stranu. Skrz studené sklo jí hladil zimní vzduch mísící se s tmou a vánoční vůní. Lenko, nebuď smutná, téměř ho slyšela zašeptat tato utišující slůvka…
Smutně se usmála. Snad chtěla smyšlenému hlasu zimy odpovědět, že se nic neděje a že brzo zas bude v pořádku. Jenže to by lhala. Byla si totiž jistá, že ještě dlouhou dobu nebude moci dnešní večer vypustit z hlavy.
Počáteční šok a následný útěk do její ložnice jí vrátili pevnou půdu pod nohama. Vliv alkoholu se okamžitě vypařil, jako se zloděj vytrácí z místa činu, když provede něco nekalého. Však se ta ohnivá whisky dnes činila opravdu znamenitě, ušklíbla se Lenka.
Nemohla si to přestat vyčítat. Tohle se nemělo stát…
24.12., Doma (konečně)
Milý deníčku!
Nebudu Ti lhát. Původně jsem se domů vůbec netěšila. Ano, mám ráda tátu, mám ráda i babičku, mám ráda náš domov a tu kouzelnou vánoční atmosféru. Ale pokaždé, když sem vejdu, na mě dýchnou vzpomínky svou nepříjemně štiplavou vůní. Začnu pak mít neodbytný pocit výčitek svědomí. Někdo mi tu chybí. Jsme tři, i když bychom tu měli být čtyři. Tváříme se spokojeně, ale ve skutečnosti zde vládne především přetvářka. A štěstí, to uteklo nenávratně pryč…
Jednou bych do našeho domu chtěla zase vnést ten pravý pocit jistoty. Strašně moc bych si přála dítě. Dcerku nebo syna, který by tu pobíhal a svým smíchem nás všechny ihned rozveselil. Vím, že to možná zní bláznivě. Ale koneckonců - všechny sny jsou tak trochu potrhlé, nemyslíš?
Možná Tě zajímá, jak to včera dopadlo s Nevillem a vlastně i celým tím zatraceným vánočním plesem. Odpověď bych mohla vyjádřit jedním jediným slovem. Katastrofa.
Možná i proto jsem tady, doma, tak ráda…
Lenka
"Lenko!"
Cukla sebou, když zaslechla babiččin hlas. Když dnes dopoledne dorazila, babička ještě doma nebyla, protože jela nakoupit čerstvé ovoce a zeleninu na sváteční stůl. Teď se nejspíše vrátila.
Lence se rozbušilo srdce radostí. Věděla, že tenhle pocit je nadmíru dětinský a kterákoliv její vrstevnice by nejspíš odmítla si ho třeba jen přidat, ale v tuhle chvíli jí to bylo jedno.
Zbrkle seběhla schody z patra do přízemí a doslova vlétla svojí babičce do náruče. "Babi!" zaječela přitom.
A to ti je šestnáct? neodpustil si jízlivou poznámku škodolibý hlásek v její hlavě. Ano, je mi šestnáct. No a co má být?
24. 12., Doma
(O něco později, večer)
Milý deníčku!
Zítra ráno se probudím a před mou postelí na mě bude čekat spousta vánočních dárků. Vzpomínám si, že když jsem bývala menší, nikdy jsem večer v tento nemohla usnout, tak moc jsem se těšila! Nejspíš mi to zůstalo až do teď. Akorát s tím rozdílem, že nemohu usnout pod náporem svých myšlenek.
Jak dopadl ples? Nechtěla jsme o tom přemýšlet, nechtěla jsem na to vzpomínat a už vůbec ne uvažovat o tom, jaké bude mít ten večer následky. Ale v lidském životě tomu bývá tak, že co člověk nechce, stejně ho časem dožene. A tak se zákonitě musela přikrást ona dotěrná otázka a vybafnout na mě zpoza rohu.
Lenko, cos to proboha provedla?
Ano, to je trefné. Co jsem to proboha provedla?
Ve svém minulém dopise jsem už stačila naznačit, že celý předvánoční ples dopadl katastrofálně. Myslím si, že jsem ani v nejmenším nepředpokládala.
Když jsem se oblékla do svých růžových šatů, které jsem kdysi dávno dostala od babičky, rozčesala si vlasy a pak dokonce i použila vůni, svojí nejoblíbenější (vlastně jedinou oblíbenou), sešla jsem dolů po schodech a Neville už tam na mě čekal. Přinesl mi kopretinu, čímž mi dokázal vykouzlit úsměv n tváři. Mám ráda květiny, zejména pak kopretiny…
Lenka na chvíli přestala psát a zavřela oči. V uplynulých vteřinách psala tak rychle, až se jí ruka s psacím brkem doslova míhala po papíru ze strany na stranu. Nejspíš není nutno podotýkat, že občas zkrátka potřebovala přestávku. Jednak aby své paži dala možnost si na chvilku odpočinout, jednak aby si v hlavě utřídila své myšlenky a ve svých dalších slovech pak nevyznívala chaoticky a neuspořádaně.
Proklepávaje si dlaň, Lenka oči neotevírala. V podvědomí jí vytanula jedna krátká vzpomínka. Vlastně to byl jenom takový záblesk. Blik. Stála s Nevillem před Velkou Síní a líbali se. Blik. Celý ten obraz zase zmizel…
Po tvářích jí začaly stékat slzy. Takhle se to přece nemělo stát!
Jenom silou vůle se donutila opět otevřít oči a spatřit tak podivný výjev, jenž byl názor na následující, před chvílí ještě úplně čisté a zcela nepopsané, stránce deníku.
Objevil se tam obrázek. Přesně ten, který se tam objevit neměl. Ona, v těsném objetí s Nevillem, líbající se jako o život. Celý výjev rámovaly kopretiny propletené s jmelím. Pokud se jich Lenka dotkla, zjistila, že tyto květiny jsou skutečné. Nemohla uvěřit svým očím. Ne, nepřekvapovala ji schopnost deníku oživit zdánlivě neživé. Ten obrázek byl tak, tak.. smutný?
Dokonce měla pocit, jako by slyšela svůj vlastní, nepřirozeně opilý smích…
Nějaký chytrák všem přítomným podával alkohol. Tak jsem se, netušíce jeho činu, napila. Stačilo pár skleniček a ztratila jsem téměř všechny zábrany. Ach bože, nejradši bych se neviděla.
Pak nějakého primuse napadla spásná myšlenka. Oznámit to profesorům. Nejspíš to byla Hermiona, jak jí tak znám. Ale vlastně udělala dobře, teď zpětně to musím uznat. Jenom nám, opilým, její nápad v tu chvíli přišel téměř bláznivý.
A tak jsme se s Nevillem pro jistotu vytratili. Oba jsme souhlasili s tím, že bychom se jen velice neradi dostali do průšvihu.
Sotva jsme vyšli ven z Velké Síně, políbil mě poprvé. Pak podruhé, potřetí…
PŘÍSAHÁM, ŽE UŽ NIKDY V ŽIVOTĚ NEVYPIJU JEDNU JEDINOU SKLENKU ALKOHOLU!
Vůbec si nepamatuji, jestli se mi naše společné polibky zamlouvaly nebo ne. Vybavuji si pouze strašný pocit viny, který mě v ten okamžik zachvátil. Jako by někdo stál vedle mě a neúnavně šeptal, že takhle to být nemá, Lenko, co to děláš?
Najednou jsem věděla, že bych tam neměla stát. Že bych ho neměla objímat… Vůbec nevím, co o tom říct. Stále tomu nemohu uvěřit.
Svůj první polibek jsem si představovala úplně jinak. S někým jiným., za jiné situace, v jiném stavu. Ne opilá, s klukem, ke kterému nic necítím a navíc na očích desítkám uhihňaných studentek a vysmátých studentů.
Celé to je špatně. Kdybych mohla vrátit čas o jeden nebo dva dny zpátky, neváhala bych ani vteřinu…
Promiň, klíží se mi víčka únavou. Je už něco po půlnoci a tak není divu. Měla bych jít spát…
Určitě se Ti zítra ozvu. A pokud ne, tak se ozvu nejdříve, jak budu moci.
Lenka
S myšlenkami na Nevilla a jejich zkrat se Lence úspěšně podařilo se pro dnešní noc vyhnout všem nočním můrám. Ale kdyby tvrdila, že ji to netěší, lhala by. Zkuste si představit děsivý sen, co vás pronásleduje téměř každou noc… A pak pochopíte.
Vánoce s rodinou si užila, jak jinak. Nevyhnula se sice nostalgii, ale to by ani nečekala. Žila v domě své matky a tak prostě nebylo jediného vyhnutí výčitkám, které jí stále ještě sužovaly.
Přesto to však byly jedny z nejkrásnějších Vánoc, jaké kdy ve svém životě prožila. S opětovným návratem Lorda Voldemorta jako by se jejich rodina stmelila ještě více než předtím.
Deníku se ozývala téměř každý den. Stále a stále se musela vracet k události, která jí tolik zamotala hlavu. Nedalo se vyhnout jakýmkoliv pocitům, které se onoho večera týkaly.
Ani se nestačila nadechnout a už tu byl Nový rok. A s ní i povinnost návratu do Bradavic. Dnes se tam, snad poprvé v životě, vůbec netěšila…
  1. 1., Doma
Milý deníčku!
Dnes navečer se budu muset vrátit zpátky do Bradavic. Vůbec se mi nechce opouštět domov a jeho klid, který jsem zde našla. Jako by snad moje podvědomí tušilo, že mě v Bradavicích nečeká nic dobrého.
Jak by taky mohlo? Vždyť nebudu schopna se setkání s Nevillem vyhýbat věčně. Co si teďka vlastně myslí, co se mu honí hlavou? Že spolu chodíme? Nebo je snad smutný, že jsem od něj ten večer utekla?
Co mám dělat? Hlavou mi víří podobné otázky, jsou jich tisíce a já nemám, kam před nimi utéct, a vyhýbat se jim také nemohu. Na návrat do školy se těším skutečně pouze symbolicky. Mám strach z toho, co se stane. Vůbec nevím, jak se teď vlastně budu k Nevillovi chovat.
Nechci s ním chodit ani nic podobného, tím si jsem jistá. Časem by určitě poznal, že ho nemám skutečně ráda. Vždy je to přece Harry, s jehož obličejem za zavřenýma očima každý večer usínám! To mi neříkej, že by si toho Neville nevšimnul. A krom toho se k sobě vůbec nehodíme.
Zároveň mu ale nechci zlomit srdce. Vím, že se teď budu opakovat. Nevím, co si mám počít…
Budu muset jít. Za chvíli se budu muset letaxem dostavit do Bradavic a nechci mít zpoždění…
Zdraví Lenka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama