VII. část

8. října 2007 v 18:13 | Lucinka256 |  Povídka "Poslední výkřik" (FF)
Hlavní postava: Ginny Weasleyová
Postavy: ---
Žánr: Psychologické, Drama
Časové zařazení: Po Bradavicích
Kapitola: 7/7



VII. část

Prásk!

Vysoká, štíhlá dívka, jejíž zářivé ohnivé vlasy jí zuřivě plály kolem hlavy, se právě přemístila na okraj černého a hustého lesa. Pod očima se jí rýsovaly temné kruhy, byla celá vybledlá hladem a celkovým dojmem působila velmi zuboženě.

Rozhlédla se do okolní zarostlé, tajemné a neudržované krajiny. Všude okolo trčely ze země vysoké trsy seschlé luční trávy, skrz které se proplétala spousta bodláčí a neznámých druhů plevele a polních rostlin. Dívka se však nevzdávala a energeticky se prodírala nástrahami až k vysoké, hrozivě vyhlížející kamenné věži.

"Alohomora!" použila notoricky známé kouzlo k otevřený tlustých dřevěných dveří s mosaznou klikou. Dveře zaskřípěly a umožnily jí vejít na tmavé, točité schodiště.

Dívka nastražila hůlku před sebe, dalším kouzlem jí rozsvítila a začala stoupat po schodech. Každou chvíli se rozkašlala nebo hlasitě kýchla - v místnosti byla nánosy prachu na schodech i na stěnách a všude byly rozvěšené spousty pavučin i s odpornými pavouky. Točité schody nepříjemně zapáchaly hnilobou a popravdě řečeno nevypadaly zrovna nejpevněji.

Ale ona se nebála a po několika minutách schody zadýchaně vyšla. Octla se na kulatém, jen několik desítek metrů širokém ochozu na samotném vrcholku věže. Odmalička trpěla závratěmi, ale nyní se svůj strach z výšek pokusila ignorovat a váhavým krokem se vydala na kraj dřevěného ochozu. Opřela se o jeho zábradlí a při pohledu níže se jí zatočila hlava.

Nesnášela výšky a proto radši zavřela oči.

S velkými obtížemi přelezla na druhou stranu ochozu a křečovitě se zachytila o pevné zábradlí. Kdyby se pustila… kdyby se teď pustila, tak spadne a bude po ní.

Stačil by udělat jen jeden jediný krůček dopředu a přestat svírat plůtek. Stačilo by zavřít oči, odhodlat se… a skočit.

A právě to chtěla mladá žena udělat.

Přimhouřila oči nad nepříjemnou polední září životadárného Slunce. Nevěděla, co jiného by si mohla počít. Její milovaný, její jediná opravdová životní láska zemřela. Na světě nebyla žádná osoba, která by jí mohla pochopit. A ona se pouhé dva dny po jeho smrti cítila tak osamělá, tak opuštěná…

Život by pro ní neměl cenu. Nedokázala by se každé ráno probouzet s myšlenkou, že vedle ní nyní mohl spokojeně oddechovat krásný, milý a pozorný černovlasý mladík. Trápila by se, život by pro ní ztratil své veselé barvy.

Nepáchala sebevraždu ráda. Ale bylo to mnohem milosrdnější, než se snažil potlačit svůj smutek a nasadit pro své okolí naoko veselou masku. Nechtěla falešně předstírat, že je v pohodě. Dlouho by to nevydržela… a nakonec by to stejně skončilo takhle.

Lepší skončit rychle, než se poté dlouze odhodlávat či si dokonce připomínat, že to tehdy nedokázala.

Navíc se může v podsvětí, pokud tedy nějaké existuje, se svou láskou znovu setkat. A za jedno jediné setkání by ona dala vše. Její život pro ní nyní měl pramalou cenu a rozhodla se jej obětovat.

Mladá žena se zhluboka nadechla a trochu se rozklepala. Silný vítr, který se kolem ní proháněl, jí způsobil husí kůži. Slunce jí začínalo pálit na zátylku.

Podívala se dolů a naposledy si prohlédla zdejší krajinu. Toto místo milovala. Když ještě žila její babička, často jí sem vodila a právě zde jí vyprávěla pohádky. Bydlela ve vesnici vzdálené jen několik stovek metrů od této prastaré věže, takže to sem nikdy nebylo příliš daleko.

Vzpomněla si na babičku i na její smutnou, vrásčitou tvář. Postupně se pousmála nad vzpomínkou na všechny své bratry a že jich nebylo málo. Vybavila si před očima šedivé matčiny vlasy i vždy veselé a optimistické jiskřičky v tátových očích. Zavzpomínala na veselé vtípky Freda a George. Na Hermionu, na Lenku Láskorádovou, na profesorku McGonagallovou, na Deana, Seamuse, Parvaty, Levanduli, na všechny své bývalé nebelvírské spolužáky.

A nakonec se jí před očima vybavil Harry. Jeho vlhké oči, když se s ní loučil a znovu, naposled jí vyznával lásku. Jeho hypnotizující pohled a lichotivá slova…

Pak jí již v uších zněly jen moudré verše její babičky…

Skočila panna z věže…
skočila panna z věže…


Ginny se naposledy ohlédla kolem sebe. Naposledy pozorovala sluneční záři, naposledy přejela pohledem staré mudlovské domy z dálky, naposledy viděla svět z pohledu živé osoby.

Nechte jí tam lidé ležet,
ať zem jí vystrojí pohřeb…


Zavřela oči a pevně se zapřela o zábradlí věžního ochozu. Byla pevně rozhodnuta to udělat. Chtěla se setkat s Harrym.

Skočila,
letěla…


Pokrčila kolena, odrazila se, pustila se….

Ať blesk jí hlínou zatluče
a nikdo neví o ničem…


Několik krásných chvil se vznášela ve vzduchu, vítr jí čechral vlasy, pár krátkých vteřin měla možnost letět jako pták…

Skočila,
padala…


A pak se začala nadpozemskou rychlostí řítit k zemi…. S každým metrem se zrychlovala, každou vteřinu byla blíže a blíže…

Kam by odletěla,
kdyby jí zemička
za srdce nestáhla?


Ohnivě rudé vlasy za ní vlály, z úst se jí dral dlouhý, nepříjemný křik, poslední výkřik v jejím krátkém životě, který drásal ušní bubínky a dlouhou, několikanásobnou ozvěnou se roznesl do okolí. Na patře jí vyschlo…

Skočila,
padala,
dopadla…


Po několika děsivých vteřinách dopadla k zemi a její srdce naposledy tlouklo a pak se zastavilo navždy. Oči se jí mrtvolně obrátily v sloup . Naposledy vydechla a zemřela.

Skočila,
dopadla,
zhynula…


Již se s tím nedalo nic dělat. Byla po smrti. Stejně jako Harry. Stejně jako Voldemort. Stejně jako Snape. Stejně jako další a další nevinné duše, které zcela zbytečně přišly o život během nejstrašnější kouzelnické války v dějinách lidstva…

A ona se s nimi nyní mohla setkat.


The end

(pozn. Tyto rýmy nebudu vydávat za své dílo, protože jsem je nesepsala já. Nechala jsem se inspirovat jednou básničkou z naší šílené čítanky, díky níž jsem vymyslela děj celé povídky a proto považuji za podstatné jí sem přidat. Rýmy jsem trochu pozměnila, takže doufám, že tím nějak neporušuji autorská práva.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 gigi gigi | Web | 9. října 2007 v 17:12 | Reagovat

Ježíš, tuhle básničku jsem NESNÁŠELA. Ale tady vypadá celkem dobře:-) Lucie, doufám, že aspoň 1 jedinou povídku máš s dobrym koncem!!! Ale tady u toho by byl dobrej konec, špatnej konec.... (Já vim, že se v tom nevyznáš, ale dneska je úterý - a sama víš, jakej byl den... Hm, ještě před hodinou a půl sme běželi :D)

2 Lucinka256 Lucinka256 | 13. října 2007 v 20:18 | Reagovat

Já tuhle básničku úplně milovala... Takový krásně depresivní to je... :))) Sem se mi vysloveně hodila.:)

Já se snažím o dobrý konce, ale nějak mi to nejde... Prostě to pak vypadá kýčovitě a vůbec to není ono, tak tpo radši smažu a přepíšu smutně. To jsem prostě já...:) Asi nejsem stvořena pro veselý happy-endy.:))

Běhání - fůj. :D Ani o tom nemluv!! To už radši adminu... No, i když... O:-) :D

Lucinka256

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama