VI. část

8. října 2007 v 18:11 | Lucinka256 |  Povídka "Poslední výkřik" (FF)
Hlavní postava: Ginny Weasleyová
Postavy: Hermiona Grangerová
Žánr: Psychologické, Drama
Časové zařazení: Po Bradavicích
Kapitola: 6/7


VI. část

Ginny probudilo až hlasité klepání na dveře jejího pokoje, jak se zřejmě někdo domáhal vstupu dovnitř. Probrala se a jen velice neochotně otevřela oči a přestala myslet na blahodárný a uklidňující spánek, protože během něj mohla alespoň na chvíli zapomenout na své včerejší trápení a přestat myslet úplně na vše, přenést se do kouzelné krajiny snů…

Měla nutkání předstírat, že ještě spí a neotevřít nikomu. Nechtěla, aby jí někdo utěšoval a říkal jí, jak nyní musí být silná. Copak jí takové řeči mohou pomoct? Samozřejmě, že nemohou. Ona by chtěla být silná, moc dobře ví, jak by se nyní měla zachovat a ještě jasněji si uvědomuje, že dělá přesný opak. Jenže ona v sobě nemá sílu. Nemá sílu zapomenout, přestat na něj myslet.

Podle sytých slunečních paprsků, které jí okamžitě rozverně poškrábaly na nose, Ginny poznala, že už je nový den. Kdejaký mudrlant by jí řekl, že zítra bude lépe a pozítří už si na Harryho ani nevzpomene. Ale jedině ona věděla, že se tak nestane.

Nikdo jí nedokázal pochopit, nikdo nedokázal pochopit, co pro ní Harry znamenal. Za svůj krátký život poznala mnoho mužů, kteří o ni měli zájem a dávali jí to jasně najevo. Ovšem Harry byl jediný, ke kterému kdy cítila něco více, než jen náklonnost. Alespoň z její strany to tedy byla láska na první pohled. On si jí sice zprvu všímal jen jako kamarádky. Přesto mu to však nikdy nevyčetla. Když se o ní začal zajímat, octla se na vrcholu blaha a neměla ani pomyšlení mu něco předhazovat.

Milovala ho, byla si jistá, že on je ten pravý. Harry byl stvořen pro ní, stejně jako ona byla stvořena pro něho. Hodili se k sobě, ladili spolu, nikdy si navzájem ani vlásek nezkřivili, slušelo jim to spolu. Taková láska se vyskytne jen jednou za život.

A pak Harry prostě zemřel. To je ironie osudu.

Ginny si byla jistá, že se již nikdy nenajde někdo, kdo by byl schopen jí Harryho nahradit. Nemůže si najít někoho dalšího, protože by s ním nebyla šťastná. Možná, že on by byl z její přítomnosti nadšený, ale ona by to nedokázala vydržet dlouhou dobu. Ne bez Harryho.

Z hnědých očí vy vyhrkly dvě velké slzy. Popotáhla, aby se je pokusila zahnat zpět.

Na nevítaného návštěvníka zapomněla až do té doby, než za dveřmi uslyšela známý dívčí hlas. "Ginny? Ginny! Slyšíš mě? Já vím, že tam jsi, nemusíš předstírat, že spíš. Ginny!"

Ta holka je snad jasnovidka! Ginny okamžitě poznala Hermionu. Nechtěla se s ní setkat. Nechtěla od ní být konejšena. Nechtěla si připadat jako hrozný chudáček, nechtěla slyšet její uspokojivá slova a poslouchat, jak se to spraví. Nechtěla nic. Jenom Harryho, svého Harryho…

"Ginny, takhle nic nevyřešíš. Budeš se akorát trápit, uzavřeš se sama do sebe a pak si můžeš nést následky na celý život. Potřebuješ o tom mluvit, vypovídat se, potřebuješ někoho, kdo ti rozumí. Prosím, pusť mě tam. Záleží mi na tobě. Nejedla jsi již skoro dva dny. Ginny, bojím se o tebe. Pusť mě dovnitř, prosím… Prosím!"

Hermiona byla skutečně neoblomná. Pokud si jednou usmyslela, že si s Ginny promluví, tak také byla pevně odhodlaná to tak udělat a nechtěla se snadno vzdávat. Podobné věci jí namlouvala celé dlouhé minuty, bušila do dveří a snažila se jí něčím oslovit.

Ale Ginny jí po chvíli přestala poslouchat. Přestala jí vnímat, její slova skrz ní procházela jako skrz lehkou a průsvitnou stěnu a ona si jich již vůbec nevšímala, doslova je ignorovala. Opřela se o zeď nad postelí, na které ještě stále seděla a přivřela oči.

Snažila se vyprázdnit si hlavu. Snažila se nemyslet, nepřemýšlet nad ničím a alespoň na chvíli zapomenout. Němě pozorovala sluneční paprsky, procházející se po dřevěné podlaze jejího pokoje, po příjemně, meruňkově hnědých stěnách, po jejích knížkách, oblečení, nábytku. Ale nešlo to. Ona to nedokázala.

Hermionin hlas po chvíli utichl, přestal jí otravovat a Ginny se znatelně ulevilo. Zaslechla jen již hlasité a beznadějné dupání jejích nohou po vrzajících schodech, ze kterých se dalo vyčíst, že si absolutně neví rady.

Ginny si trochu oddechla. Nyní již mohla zase brečet, mohla přestat skrývat své emoce a pocity ve snaze předstírat spánek. Nerada Hermionu takhle klamala a odmítala, jenže nyní se nacházela ve zvláštní situaci a tam by se to snad mělo tolerovat.

Naštvaně otevřela oči a postavila se na podlahu.

Proč, sakra? Proč musel jenom zemřít? Proč? Proč zrovna on? Ginny nabubřele kopla do svého nočního stolku ve snaze ulevit si a v příštím okamžiku sykla bolestí, protože jí na palec u levé nohy dopadlo několik tlustých a těžkých knih. Ginny se jen neochotně sehnula, aby je ze země posbírala.

A snad to bylo nějakým znamením osudu, že právě Ronova kniha o šachách, kterou již několik let bezvýsledně hledal, se jí v tu chvíli otevřela před očima, na stránce, která popisovala šachovou věž. Rozhodně to nemohla být náhoda.

Ginny lehce pootevřela ústa a v hnědých očích se jí zablesklo. Kdožvíproč se jí vybavila stará, lidová básnička, kterou jí ještě jako mále holčičce vyprávěla její babička. Vzpomenula si na její smutný text, vybavila si její krásné rýmy. Jako by teď její babička stála vedle ní a znovu a znovu jí přednášela…

A když pak zaslechla hlasité, dusavé Ronovy kroky na schodech, pevně se rozhodla. Již věděla, co udělá. Věděla, jak svůj problém vyřeší.

Luskla prsty a s hlasitým prásknutím se přemístila pryč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama