V. část

8. října 2007 v 18:10 | Lucinka256 |  Povídka "Poslední výkřik" (FF)
Hlavní postava: Ginny Weasleyová
Postavy: Hermiona Grangerová, Ron Weasley, Moly Weasleyová
Žánr: Psychologické, Drama
Časové zařazení: Po Bradavicích
Kapitola: 5/7


V. část

Ťuk, ťuk, ozval se hlasitý zvuk směrem od pečlivě vycíděného okna v Doupěti, který následně probudil všechny přítomné. Spolu s tímto zvukem pronikal dovnitř pokoje sluneční svit, který tvořil zajímavé stíny a odrážky tím, jak pronikal skrz pečlivě háčkované záclony. V místnosti nastalo ráno již před několika hodinami, ale někteří nynější obyvatelé domu Weasleyových si toho všimli až nyní, až v okamžiku, kdy byli nemilosrdně nuceni se probrat

"Co to je?" zeptala se rozespale Hermiona a zvedla se z Ronova ramene. Hermiona těmito třemi slovy prolomila to nesnesitelné, několikahodinové mlčení. Postavila se na nohy a protáhla se. Cítila se svěže a odpočatě, protože spala více než deset hodin, stejně jako Ron a paní Weasleyová. Ale její duše byla v neklidném stavu.

Ron si povšiml Hermionina smutného výrazu. Došlo mu, že si nejspíš vzpomněla na Harryho a tak se jí pokusil povzbudit lehkým úsměvem. Ale nedokázal to. I jeho ještě stále sužovala strašná starost o Harryho, obava o jeho život mu nedovolila usnout téměř až do jedné hodiny ranní. Právě proto jeho úsměv působil tak nepřirozeně… a Ron si byl jistý, že Hermionu ani kapánek nepovzbudil.

Jediná paní Weasleyová se v rozespalé situaci urychleně vzpamatovala. "To bude nejspíš jen sova, každé ráno nám nosí Denní Věštec," uklidnila ostatní a belhavě se dovrávorala k oknu. Když ho otevřela, ukázalo se, že měla pravdu a dovnitř vletěl nádherný výr. Paní Weasleyová došla ke kuchyňské lince, otevřela jednu její část a až z nejkrajnějšího rohu této malé skřínky vytáhla nevelký kožený váček. Váček vesele zachrastil, čímž by se mu povedlo dokonale narušit smutné ovzduší v domě, kdyby zvuku, který vydával, někdo věnoval pozornost. Což se ovšem nedělo.

Molly vytáhla několik svrčků a strčila je do malé taštičky, kterou měl výr s sebou. Nosil jí pokaždé, když se vydával na svou ranní roznášku. Sova naopak položila tlustý, tiskařskou černí potištěný svazek několika nažloutlých papírů na stůl v obýváku a děkovně zahoukala. Zatímco paní Weasleyová pečlivě ukládala malou taštičku s penězi zpět do své skrýše, Hermiona sáhla po novinách a nepřítomným pohledem stručně přejela jejich titulní stránku.

A v příštím okamžiku zděšeně vykřikla: "To snad ne!"

Těch několik slov získalo hysterický podtón, Hermiona se hrozně lekla a rozklepaně upustila denní tisk na zem a stáhla ruku zpět, jako by to snad byl nějaký odporný hmyz.

Konečně se probrala Ginny, která jako jediná nespala ani tři hodiny. Neodraditelná dívka s rudými vlasy hlídkovala u malého, šikmého okénka až do ranní rosy. Spánek jí přemohl teprve před chvílí… a usnula tak hluboce, že si ani nevšimla tlukotu poštovní sovy.

Teď však, jako by vycítila cosi zlověstného, se při Hermionina výkřiku posadila a promnula si oči. Únava jí přemáhala, ale ona se nenechala. Harry mohl přijít kdykoliv.

Když se ozval Ron, jeho hlas jí zněl podivně, jako by mluvil z veliké dálky a nebo ona špatně doslýchala. Protřepala hlavou a protáhla se.

"Co se děje, Hermiono?"

Ginny však uvažovala rychleji. Ihned se v místnosti zorientovala a všimla si novin, ležících na čistém koberci v obýváku. Hermiona se určitě musela vylekat nějakou zprávou v nich… Jako správnou pesimistku jí napadalo jen to nejhorší… ale nechtěla tomu věřit, ne do té doby, než si ti někde přečte černé na bílém.

Sehnula se pro ně a v duchu se modlila. Přála si, aby to byly jen normální noviny, aby se dočetla jen obyčejných denních zpráv. Hlavně aby to nebylo to, čeho se obávala. Zvedla tiše noviny ze země a rozložila je před sebou. V zápětí zavřela oči. Bála se. Klepala se strachy.

Ještě, než se na ně odvážila podívat, jí přepadla zlá předtucha. Došlo jí, že Hermiona by se nenechala tak jednoduše vyvést z míry, kdyby se nejednalo o něčí smrt. A v poslední době mohl umřít a vylekat tím jen jeden člověk…

Otevřela oči a odvážila se nahlédnout na titulní stránku. Neklidně přečetla první slova.

Velký titulek hlásal: Vy-víte-kdo je mrtev!

Ginny se ulevilo. On to dokázal! Harry to dokázal, zabil ho, dokázal to… Na tváři se jí však rozlil šťastný úsměv jen do té doby, než si vzpomenula na útlý výkřik, který jí před nedávnem probudil. Znovu se oklepala a nahlédla do novin znovu.

A tam bylo vytisknuto to, čeho se obávala. Písmena dávala dohromady text, který se v posledních několika dnech stal její nejstrašnější noční můrou. Při čtení se jí oči strachem rozevřely a její ústa zůstala pootevřena v němém úžasu.

Včera, dne 31. 10. 1987, byl ve starém statku zaslechnut dlouhý, bolestivý výkřik. Několik bystrozorů, kteří měli za úkol hlídat tento dům, kde byl údajně naposledy spatřen Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, se okamžitě vypravili na místo, odkud vycházel.
V prvním patře objevili rozražené dveře a uvnitř místnosti našly tři mrtvoly. Mrtvolu Vy-víte-koho, mrtvolu slavného Harryho Pottera a mrtvolu bývalého profesora lektvarů v Bradavicích, Severuse Snapea.
Jeden z přítomných bystrozorů se nám svěřil, že…


Ginny už dále nevnímala. Poslední písmena se jí rozmazávala před očima a místo, aby je vnímala se jí smazávala ve velký, mastný flek uprostřed papíru. Už pro ní neměla sebemenší význam.

Čas, jako by se zastavil. Ginny přestala vnímat vteřiny a minuty, přestala vnímat okolí, přestala vnímat vše. Dokud ještě seděla u okna a Harry nepřicházel, dalo se to nějak rozumně vymluvit. Dokud ještě nepřečetla první řádky hlavního článku v dnešním Denním Věštci, mohla se stále domnívat, že je Harry naživu. Mohla si stále myslet, že Hermiona se vylekala kvůli něčemu jinému a Harry třeba Voldemortovo sídlo nenašel. Pořád ještě tu byla naděje, že Harry žije.

Ale teď už není. Nyní už si nemůže nic namlouvat, nyní už se nemůže planě utěšovat zbytečnými myšlenkami. Teď už zná pravdu, zná už tu děsivou skutečnost, která jí zatemnila mozek.

Ginny nevnímala nic. Nevnímala okolí, jen němě upustila noviny na zem, slyšela je dopadnout a pak už absolutně nevěděla co se děje.

Je mrtvý, došlo jí. Je mrtvý… je mrtvý… je mrtvý… V její hlavě se začaly ozývat podivné hlasy, hluboké i vysoké, jednotlivě nebo několik naráz. Slyšela podivnou směsici několika různých lidských hlasů, které opakovali pořád to samé. Je mrtvý…

Ginny se začala zamotávat v jejich neustálých ozvěnách. Nechtěla je slyšet, bolela jí z nich hlava a ona si nepřála nic jiného, než aby přestaly. Přála si, aby jí přestaly pronásledovat a krutě jí našeptávat to, čeho se tolik obávala. Říkaly pravdu, krutou a holou pravdu, která jí děsila a nyní již nemohla odmítnout jí uvěřit.

Avšak jejich podivná píseň nevymizela ani po několika minutách. Ba naopak, hlasy se navzájem ještě více prolétaly, mluvily ještě rychleji a zmateněji.

"DOST!" vykřikla Ginny nahlas. Chtěla je utišit, což se jí kupodivu povedlo. Podivní našeptávači umlkli. Ale na trápení jí to neubralo. Ginny se pořád cítila, jako by jí někdo polil studenou vodou… Cítila se příšerně.

Nechápala již nic, jen se nechala odnést na svých vlastních nohách, ani sama nevěděla kam. Netušila, zda si jí ostatní všimli a zaregistrovali její výkřik, nebo ani nepostřehli, že odešla. Jediné, o co v tu chvíli stála, bylo zmizet. Chtěla zmizet a zůstat sama…

Ocitla se u sebe, ve svém pokoji, padla na postel a nezakrývaně se rozbrečela. Dveře od jejího pokoje se za ní samy od sebe zavřely, jako by jim někdo poručil nějakým kouzlem. Ale toho si Ginny nevšimla. Chtěla být sama. Sama, se svou bolestí, se svým zármutkem a se svým trápení.

Když si uvědomila, že Harryho již nikdy neuvidí, rozbrečela se ještě více, pokud to tedy ještě bylo možné…

Nemohla se s tím smířit, nedokázala se smířit s myšlenkou, že její Harry by mohl být po smrti. To prostě nebylo možné.

Mnohokrát jí upozorňoval, že by se to mohlo stát. I Ginny to moc dobře věděla. Ale nikdy si nedokázala přesně uvědomit a ni představit, jak se bude cítit, pokud doopravdy zemře. Nebyla na to připravena a nikdy by na to nemohla být připravena, tím si byla jista. Nikdy nemůžete být připraveni na odchod svého nejbližšího, nikdy si to nebudete moci dokázat vybarvit až do té doby, než ona situace konečně nastane.

Ginny brečela hrozně dlouho, ztratila pojem o čase a vůbec si neuvědomovala hlad ani strašlivou únavu, i přestože jí oboje nenechalo býti na pokoji ani pár vteřin.

Proč zrovna Harry? Proč?

Byl mrtvý. Z jejího hrdla vyšel jakýsi prazvláštní zvuk. Hlasitý, krátký zvuk, připomínal bolestivé zavití nějakého vlkodlaka. Ale nepomohlo to, nepomohlo jí to si ulevit. Nic nepomáhalo…

Zhoršovalo se to, svět se zdál být čím dál horší a nespravedlivější. Když si Ginny již alespoň po desáté vzpomenula na jeho vášnivé polibky, něžné doteky, na jeho horký přerývavý dech, milá a uklidňující slova. Když si znovu vybavila zápal v jeho očích z večera, kdy jí poprvé políbil, bylo jí nanic.

Neviděla absolutně žádné východisko. Vůbec netušila, co si počít. Nevěděla, co bude dělat. Neviděla důvod, proč by měla žít, když Harry není… Myšlenky v hlavě se jí zpily v jednu velkou, neprůhlednou kaluž přes kterou nemohla přejít ani jí obejít. Nemohla dělat vůbec nic…

Venku se setmělo, ani nevěděla jak. Přemožena únavou usnula, aniž by si to uvědomila a po několika minutách již tvrdě, silně, ale neklidně a neuspokojeně oddechovala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dee* Dee* | 28. března 2009 v 23:26 | Reagovat

skvěle popsané :))

2 Lucinka256 Lucinka256 | 29. března 2009 v 15:01 | Reagovat

Já si dneska skoro u ani nepamatuju, o čem tahle povídka vlastně byla... Hmm,  budu si to msuet někdy přečíst odznova:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama