Tajemství ukryté mezi listy Vrby

13. října 2007 v 20:57 | Lucinka256 |  Povídka "Tajemství ukryté mezi lístky Vrby" (FF)
Další z mých jednorázovek. Uhm, dneska jsem jí četla znova a strašně jsem se lekla, že sjem tohle mohla napsat. Je to VESELÝ! Nevěděla jsem, že dokážu něco napsat tak, aby to působilo optimisticky. Mno, (bohužel) asi dovedu, takže tady je výplod mojí snahy.
Hlavní postavou James a Lily. Jak jinak - jediná povídka, kterou jsem napsala před touhle a byla veselá, je taky o Jamesovi a Lily. Asi jsem na ně nějaká vysazená..:))
Tajemství ukryté mezi lístky Vrby

Soumrak zase usíná,
potichu a tolik klidně,
jako naše Vrba,
co nás objímá vlídně.
Na krajinu se pozvolna snášel večer.
Mohlo by se zdát, že tou dobou již budou bradavické pozemky zpustlé a opuštěné. Ale přeci jen bychom mohli na břehu rozlehlého černého jezera zahlédnout vysokou postavu tmavovlasého mladíka, mou maličkost. Ukrýval jsem se pod větvemi rozložité vrby, jejíž kořeny se žíznivě táhly až k vodám jezera. Vrba rostla do výšky i do šířky a dlouhé provazce jejích listů visely skoro až k zemi, už jen proto nebylo skoro vůbec možné mě tu zahlédnout.
Za celá dlouhá léta se tento strom stal strážcem tisíců veselým i smutných tajemství několika generací bradavických studentů.
A jedním z nich bylo i to naše...</< i>i>
Opřel jsem se o její kmen, roztáhla ruce a přivřel oči. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl, přičemž jsem jemně pohladil její drsnou kůru. Najednou jako bych cítil jenom jí, její široce rozevřenou náruč i náhlý příval optimistické energie. Vnímal jsem jen její teplo a klid...
Vzduchem voněla krev proudící jí v žilách, smůla. Ale mně smůlu nepřinesla nikdy...
Tohle místo jsem měl moc rád. A rád jsem tu čekal na ní.
A čas utíká za ním...
A já cítím, víc než včera,
že už tě nikdy nezklamu
a mě nezradí tvoje víra.
Netrvalo to dlouho s lehký šepot podvečerního vánku se změnil v silný vichr. Ohýbal svými pažemi luční květiny i vysokou sesychající trávu. Ničil její stébla, jako by chtěl zabránit jejímu snu se vyrovnat mohutné vrbě. Čeřil křišťálovou vodu jezera a pohrával si s ní v malých vlnkách.
Jen neochotně jsem otevřel oči a pozvedl je výše k nebi. Bylo černé jako uhel, zamračené a nemilosrdné. Přímo ke mě se snášelo několik barevných podzimních listů, které taktéž poháněla silná vichřice.
Schylovalo se k dešti.
Schyluje se k dešti.
A já tu stále čekám jen a jen tebe,
ano, vím, že přijdeš,
jako přišlo to zamračené nebe.
A v tom jsem jí spatřil.
Kráčela ke mě vyšlapanou cestičkou vedoucí přímo od hradu. Vítr jí zuřivě cuchal ohnivě rudé vlasy. Ztěžoval jí cestu loukou, protože donutil špičky polní trávy se zběsile kývat ze strany na stranu.
Ale ona cíl své cesty hodlala najít a nevzdávala se. I přes nepřízeň počasí a výhružně tmavému nebi došla až ke mě. Ani vichr jí nedokázal ze tváře odfouknout melancholický úsměv, pro ni natolik typický.
Podívala se na mě, až jsem se pozvolna začal ztrácet v široké zeleni jejích očí. Ten pohled, za který bych jindy musel strašně trpět, mi teď věnovala upřímně a neopakovatelně něžným způsobem. Strašně moc jsem jí miloval a chtěl tu stát až na věky věků...
"Jamesi..." oslovila mě téměř šeptem a semkla k sobě své světlounce růžové rty, aby se na mě mohla znovu usmát.
"Lily," vydechl jsem a stále z ní nemohl zpustit oči. Byla tak strašně jiná, než ostatní...
Vytáhl jsem jí ze vlasů zapomenutý lísteček naší vrby, pod kterou jsme se vždy scházeli. Její tváře ošlehané vichrem zčervenaly snad ještě více a v očích jí pohrávaly veselé jiskřičky.
Tolik se v poslední době změnila. A o tolik víc jsem jí miloval.
Díky tomu čekání,
když jsi přišla až za vichřice,
jsem si uvědomil, že
právě proto tě mám rád ještě více.
Měl jsem takový pocit, že si rozumíme i beze slov.
Rozechvělými rty mě měkce políbila na čelo a jednou rukou mě pohladila ve vlasech. Opětoval jsem jeden z jejích tisíců úsměvů, které patřily jen mě, objal jí kolem pasu a jemně jí k sobě přivinul. Položila si hlavu na moje rameno, pohladila mě po tváři svými dlouhými lesklými vlasy. Pak jen zavřela oči.
Stejně jako jsem je v příští chvíli zavřel já.
A čas? Ten jako by se najednou zastavil, nebo se zpomalil natolik, že již nebylo potřebné jej vnímat. Měl jsem pocit, že tu stojíme odjakživa a celá planeta žije jen pro ní a mě, pro nás dva. Každá květina, co se ráno probere z nočního spánku, každé západ slunce. Jako by čas běžel pomalu a zároveň nezadržitelně.
Kromě ní a její křehké krásy jsem nevnímal vůbec nic, ani počasí, ani cokoliv jiného. Byl jsem tu jen pro ní a ona zase jen pro mě, něžná bytost, kterou jsem držel v náručí a nikdy v životě jí nechtěl přestat objímat.
Zase jsme tu, jen ty a já.
Žádný nám neporoučí,
neboť neví o tom,
že tě skrývám ve své náruči.
Z naší podivně krásné zamilované melancholie nás probraly až studené kapky dešťové vody. Otevřel jsem oči a vědoucně pohlédl k nebi. Bylo ještě černější než před chvílí a oba jsme začali cítit, že se začínají prolévat i jeho první slzy. Nezbylo nám nic jiného, než jít.
A déšť již nás hladí,
je pozdě se mu schovat.
Však pro nás dva je zbytečné
si na něj zanadávat.</< i>i>
Popadl jsem jí za ruku a pevně stiskl její dlaň, jako bych se bál, že jí cestou ztratím. Usmála se na mě a tiše kývla. Pak jsme se oba společně vydali vstříc hladivému proudu vody, ruku v ruce jsme se rozběhli do neznámě černé krajiny.
Spojeni láskou a vedeni jakousi nevysvětlitelnou intuicí zamilovaných jsme utíkali směrem k hradu. Déšť nás smáčel natolik, že jsme za chvíli kromě tepla dlaně toho druhého cítili jen vodu a vodu.
Voda její pramínky slepila do dlouhých rudých provazců. Zastavila se, aby si je mohla volnou rukou odhrnout z obličeje. Podíval jsem se na ní a střetl se s jejím věčně veselým úsměvem.
Je to tak zvláštní, že jsme se už vůbec nehnali do teplého prostředí naší školy. Stáli jsme tam naproti sobě a tiše se jeden druhému dívali do očí, ruku v ruce. Najednou jsem dostal strašnou chuť pohladit její měkká ústa svými. Naklonil jsem k ní své rozechvělé rty a dlouze jí políbil. Do toho jediného polibku jsem vložil veškerou lásku a ochranu Vrby, která mi jí sama před chvílí předala.
Šibalsky se na mě usmála a pustila mojí dlaň. Rozeběhla se přímo ke dveřím hradu a její zvonivý smích se rozléhal široko daleko do krajiny, tlumen jen večerním deštěm.
Neváhal jsem snad ani jediný okamžik a vydal se za ní.
Ruku v ruce utíkáme,
zamilovaní jako nikdy předtím.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kačenka Kačenka | 5. března 2008 v 14:24 | Reagovat

to bylo naaaaaaaaaaaaaadherny

2 Maysie Maysie | Web | 26. března 2008 v 18:48 | Reagovat

Takový sladký.. moc pěkný :o)

3 Lucinka256 Lucinka256 | 28. května 2008 v 19:30 | Reagovat

Děkuju, děkuju. :)

4 veroniqa7 veroniqa7 | E-mail | Web | 25. února 2009 v 14:16 | Reagovat

Super, také romantické juj :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama