Nejkrásnější vánoční dárek

13. října 2007 v 20:57 | Lucinka256 |  Povídka "Nejkrásnější vánoční dárek" (FF)
Další moje jednorázovka.
Já tomu nemůžu uvěřit! Úplně jsem zapomněla, že jsem někdy napsala něco tak veselýho a kýčovitýho… Uhm, stačilo mi přečíst si poslední větu a hned mi je jasný, že tahle povídka patří k mým slabším dílkům. Nějak nechápu, jak jsem tohle někdy mohla napsat…
Dneska už třetí VESELÁ povídka, kterou jsem objevila. Mě asi brzo klepne..:)) No alespoň uvidíte, že veselý konce mi fakt psát nejdou a nejmenovaní si přestanou stěžovat.:)
Námětem - jak jinak - James a Lily. I mně samotný začíná připadat divný, že všechno veselý, co jsem kdy napsala, je o nich… Budu muset napsat něco hodně smutnýho, aby se to vyrovnalo… :)

Nejkrásnější vánoční dárek
Vánoce, svátky míru a klidu. Dny, během kterých se konečně sejde celá rodina a všichni zapomínají na hádky a spory. Jsou přeci Vánoce... tak proč bychom se měli hádat? O Vánocích bychom si měli užívat volna a nicnedělání. Zavzpomínat spolu s našimi blízkými na krásné příhody a společně se zasmát nad novými historkami.
Vánoce jsou kouzelným obdobím zejména pro děti, těšící se na nové dárečky pod vánočním stromkem. Pamatuji si, že jako malá holčička jsem se nikdy nemohla dočkat rána, kdy se pod mou postelí objevila obrovská spousta slavnostně zabalených krabic. Vždy jsem z nich nadšeně strhala barevný papír a pak ještě celý den nemluvila o ničem jiném, než o tom, co se pod ním skrývalo.
S postupem času, když jsem vyrůstala a dospívala, jsem Vánoce začala brát spíš jako odpočinek. Coby bradavická studentka a později i primuska jsem měla ve školních dnech mnoho povinností. Neustále jsem přeletovala mezi učebnicemi, knihovnou a chodbami s neposlušnými studenty. Volného času mi pak zbývalo jen minimálně. O Vánocích jsem se na všechno vykašlala a odpočívala. Celé období vánočních svátků jsem považovala za relaxační.
A teď? Jsem si jistá, že kdyby Caroline několik týdnů před Štědrým dnem nezačala bláznit při shánění vánočních dárků, asi bych vůbec nepostřehla, že se blíží Vánoce. Vánoce - a svátky klidu? Pchá! Leda tak v mých vzpomínkách. Letos jsem se na ně vůbec netěšila, snad prvně ve svém životě. Místo abych se snažila přemýšlet, čím bych asi tak svým blízkým udělala největší radost, jsem přemýšlela, jak bych pro ně dárky co nejrychleji sehnala. Abych měla od Vánoc pokoj.
Nedaly mi ho. Na každém kroku mě začaly pronásledovat jako hladový lovec, který se snaží vystopovat svou kořist. Ať již to byla zářivá výzdoba, která mi začala připadat nesmírně kýčovitá, nebo hromada bílého sněhu za okny, vše mi najednou připadalo podivně nevkusné. Takové přehnaně krásné. Zářil z toho můj starý svět. Můj krásný a starý svět. A vzpomínky na něj mi ubližovaly.
***
Dvacátého čtvrtého prosince. Otevřeným oknem ke mě proniká zpěv nočních ptáků a záře venkovní lampy. Chladný vzduch si mě zamotává nepříjemně studenou šálou. Za okamžik se promění v prudký větřík a vdechne mi do tváře několik mrazivých sněhových vloček. Vločky se mění v malé kapičky vody a stékají po mé tváři. Jako by i bělostnému snížku bylo do pláče...
Omrzí mě pozorovat zasněženou krajinu, na které se leskne žlutý kruh svitu lampy. Už několik minut, možná hodin, se nic nemění. Stíny se rozprostřely všude kolem mě a obejmuly vše černočernou tmou. Lampa září, vzduch ledově voní a obrovská Luna ční nad zastíněným obzorem. Příroda ztichla, usíná. A já už hezkých pár chvil němě pozoruji její pomyslné paprsky vánočního štěstí.
Zavírám okno a pro jistotu přes něj zatáhnu i závěsy. Ne, nebudu přece v takový den tiše zírat do světla lampy. Je přeci Štědrý den...
***
"Ne... to přece nejde, nemohu je tam nechat..."
"Lily! Prosím tě, pojď, nemusí se stát ještě něco tobě."
"Jsou to moji rodiče, Jamesi! Přece je nenechám na pospas tomu..."
"Sakra, Lily! Mysli taky jednou na sebe a ne jen na ostatní. Rychle pryč, než bude pozdě..."
"Ale to přece-"
"Žádný ale..."
***
Máma s tátou. Oba mrtví. Nejhorší výjev mého života. Bezvládné tělo ženy a v druhém rohu místnosti krvavý flek, pod nímž leží mrtvola starého muže. Moji rodiče. Oba před svou smrtí trpěli. Mučili je, týrali je. Nikdy v životě si to neodpustím. Mohla jsem jim pomoct! Kdybych nebyla tolik zbabělá a nenechala se od Jamese přemluvit...
Odvracím hlavu od toho hrůzného pohledu a přivírám oči, ze kterých se mi řinou slzy. Opřu se o jeho rameno a nemohu přestat hlasitě vzlykat.
Obejme mě. "Mrzí mě to, Lily."
***
Hypnotizuji pohledem hodiny, osvětleny plápolavým plamenem svíce. Tik, tik, tik... Jejich ručičky nezadržitelně kráčí vpřed. Krok za krokem, vteřinu za vteřinou, minutu za minutou. Čas ubíhá a já už ho skoro ani nevnímám.
Pozvednu oči. Je půl desáté. Kde jenom může být?
Opravdu chci znát odpověď?
***
"Jamesi?" oslovím svého přítele nad šálkem kávy v Příčné ulici. S Jamesem sedíme na něčem, co by mudlové nazvali terasou, a oba popíjíme objednanou kávu. Tuším, že se zrovna schylovalo ke konci podzimu. Matně si vybavuji zahnědlé listí, šustící kolemjdoucích pod nohami i zaslepenou tmavnoucí záři Slunce, která pomalu začínala ztrácet svůj lesk.
"Copak je?" zeptá se mě. Natáhne svou ruku k mojí, která je opřena o stolek. Jemně se jí dotkne a usměje se na mě.
"Asi... Chtěla bych se tě na něco zeptat," odpovím mu zdráhavě. Nejsem si jistá, jak bych měla začít.
"Jen se ptej," věnuje mi další ze svých úsměvů a povzbudivě mi stiskne dlaň. Však on mu brzo zamrzne...
"Miluješ mě?" začnu trochu rozpačitým způsobem a tázavě mu pohlédnu do tváře.
"Co je tohle za otázku? Samozřejmě, že ano. Strašně moc tě miluju. Ale proč-"
Rychle mu skočím do řeči. "A budeš mě stále milovat, když ti teď oznámím, že jsem těhotná?"
Ještě než větu dořeknu, sklopím zrak a neodvažuji se na něj znovu podívat.
Zaskočeně mlčí.
***
Pozoruji pozvolna vyhasínající plamen svíčky.
Jistě, mohla jsem tehdy tušit, že jej to zaskočí. Předpokládám, že James se nikdy nechtěl vázat na jednu dívku. Od té doby, co jsme spolu, ho sice zajímám jenom já. Ale přeci...
Copak jsem mohla doufat, že bude chtít zůstat s ženou, se kterou jej váže něco víc než láska? Dítě?
***
Podobný večer jako dnes. Jenom vánek tehdy ještě voněl podzimem a při pohlazení nestudil mou tvář. Nervózně jsem seděla u stolu a čekala, až se James vrátí domů. Stejně jako předchozí den a, což jsem tehdy pochopitelně ještě netušila, mnoho dalších následujících dní.
Otevřely se dveře a do předsíně vešel rozesmátý James. Vstanu ze židle, zamířím k němu a se založenýma rukama ho zpražím nepříjemným pohledem.
Všimne si jej a zmrzne mu úsměv na rtech. "Co se stalo?"
"To bys snad měl vědět sám, nemyslíš?"
"Trochu jsem se zpozdil, no. Stavili jsme se s Tichošlápkem u Děravýho Kotle a pozapomenuli na čas," omlouval se. Tehdy jsem mu to ještě věřila a on si snad ještě myslel, že se vůbec nic nestalo.
Ale stalo se. Stejně jako každý následující den jsem si i ten večer byla jistá, že už u něj nejsem na prvním místě. Že přede mnou stojí jeho přátelé a zaměstnání. Že já jsem až ta třetí.
A začínalo mi to vadit.
***
Byla bych ochotna mu odpustit, že se několikrát opozdil. Mohla bych se pokusit zapomenout na dlouhé minuty, během kterých jsem pozorovala nástěnné hodiny a trnula strachy. V duchu bych si vymazala všechny obavy o jeho život a už nikdy víc si na ně nevzpomenula.
Ale přijít na Štědrý večer pozdě? První Vánoce, které nestrávím se svou rodinou, ale s Jamesem. Nikdo jiný než on a hrstka přátel mi už nezbyli. A přesto všechno si zase našel důvod, aby nemusel přijít včas.
Svíčka dohořívá, knot pomalu zhasíná a stíny se zmocní vlády i nad místností. Černota všude kam pohlédnu. Další slzy mi stékají po tváři. Teď už to ale nejsou roztáté sněhové vločky, ale slané kapky mého smutku.
Usínám.
***
"Třeba jenom potřebuje čas. Nesmíš si to všechno tolik brát. Nemůžeš očekávat, že se k tobě nadšeně vrhne, když mu oznámíš něco takového," utěšovala mě Caroline snad stokrát.
Zamračím se na ní. Prostě se nemohu ovládnout. Caroline sice je už několik let mojí nejbližší přítelkyní a jednou z mála osob, kterých si skutečně vážím. Ale právě v tento okamžik mám chuť jí za její slova uškrtit.
I když vím, že jsou pravdivá. Ale nechci si to přiznat. A ještě dlouho chtít nebudu.
***
"Lily?" donese se ke mě jeho hlas jakoby z dálky. Pomalu otevřu oči a chvíli se vzpamatovávám ze zamlžené ospalosti. Po dvou nebo třech vteřinách si uvědomím, že ležím opřená o stůl v kuchyni a probouzím se ze spánku. Přede mnou sedí James.
Narovnám se na židli a protřu si oči. "Víš, že už máš zpoždění skoro tři hodiny?" zasyčím na něj ostře, jakmile se vzpamatuji. Začínám mít pocit, že pohár mé trpělivosti již brzy přeteče.
"Omlouvám se," řekne klidně. Jeho klid mě ještě více vytáčí. Jako by se tu vůbec nic nedělo. Snaží se snad jen předstírat klid, nebo jsem mu skutečně tolik lhostejná?
"Ty jsi brečela?" zavadí pohledem o nezaschlé slzy na mých tvářích. Zřejmě jsem nespala příliš dlouho. Slzy si rychle stírám a jen tiše přikývnu.
Nakloní se ke mě před desku stolu a obejme mě kolem ramen. "Ty jsi brečela kvůli mě? Protože jsem se k tobě takovou dobu choval tolik... nepříjemně?"
"Jak o tom-" zeptám se ho překvapeně.
Zarazí mě. "Caroline mi všechno řekla. Dneska jsem odpoledne něco zařizoval v práci a ona přišla za mnou. Proto jsem se tolik zdržel. Povídali jsme si."
"O mě?" položím mu další, tentokrát celkem zbytečnou, otázku. Pohledem zabloudím k jeho rozevřeným rtům. Najednou si s hrůzou uvědomuji, že už jsme se velmi dlouho nelíbali. Samozřejmě, že nepočítám letmé polibky, když James ráno dochází do práce a loučí se se mnou. Toto zjištění mě dost zaskočí.
"Ano, o tobě. Já... Chtěl jsem se ti vlastně omluvit. Víš, nikdy mě nenapadlo, že bych ti mohl takhle ublížit svým jednáním. Opravdu jsem měl poslední dobou hodně práce. Bystrozoři jsou potřeba stále častěji..."
Jeho oči na mě upírají omluvný pohled a já poznávám, že svá slova myslí vážně. Mohla bych mu nevěřit a předstírat uraženou. Ale výraz jeho tváře mi cosi připomíná. Že jej i přes to všechno miluji. Nedokážu se na něj zlobit.
Trochu se mi uleví. "A já myslela, že je to kvůli tomu dítěti..."
"Ale miláčku," pohladí mě po tváři "tak to přeci vůbec není. Já jsem rád, že jsme spolu. Jsem rád i za to děťátko. Opravdu."
"Opravdu?" kladu další otázku.
Když přikývne, začne ze mě starost opadávat docela. Cítím se najednou trochu uvolněněji. A vím, že mi nelže.
Vstane ze své židle a udělá ke mě několik kroků. "Chtěl bych ti něco ukázat," oznámí mi a vezme mě za ruku.
Nebráním se, i když jsem trochu zaskočena. Opatrně si mě odvede až do naší ložnice a otevře svůj noční stolek.
Stále zaraženě ho pozoruji. Ze stolku vytáhne malou krabičku, která je potažena tmavě modrým sametem. Otočí se zpět ke mě. "Chtěl jsem ti to říct už dřív. Ale nenaskytla se příležitost..."
Opět uchopí mou ruku, kterou na krátký okamžik upustil, aby mohl krabičku otevřít. I přestože je v místnosti stále tma se z ní odrazem z venkovní lampy zaleskne zlatý kov. Ze tmy se na krátký okamžik vynoří kruhový obrys.
Překvapeně se na něj podívám. Poznávám tu věc. je to prstýnek. Snubní prstýnek.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 gigi gigi | Web | 4. listopadu 2007 v 15:53 | Reagovat

Náhodou! Vždyť je to dobrý! (Co dobrý, sqělý!!!)

2 Lucinka256 Lucinka256 | 4. listopadu 2007 v 17:13 | Reagovat

Ale moc sladký.. Na můj vkus. :)

Ale díky moc. :))

3 Dia Dia | 6. prosince 2007 v 17:27 | Reagovat

Lucko, tak to je snad poprvé co od tebe čtu něco, pozitivního, hele je to super, ani jsem nevěděla, že by se ti mohlo takle povíst napsat něco jiného než záporná povídka o smutky, či něco jinýho.

4 Lucinka256 Lucinka256 | 6. prosince 2007 v 17:55 | Reagovat

Upřímně řečeno - já to taky NIKDY v životě nepředpokládala.:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama