Každý se někdy může mýlit (IV.)

13. října 2007 v 20:56 | Lucinka256 |  Povídka "Každý se někdy může mýlit" (FF)
Poslední část.:)

Každý se někdy může mýlit (IV.)
Nevšimla si, že několik posledních minut už není v místnosti sama. James Potter, právě ten, který jí tolik zklamal a zároveň překvapil, vyšel ze své ložnice, když uslyšel její lehké kroky na chodbě vedoucí do společenské místnosti. Také on nemohl spát. Postřehl, že odešla uprostřed velkolepé oslavy a nemohl na ní přestat myslet. Je možné, že by se konečně splnilo jeho mnoholeté přání a změnil se její pohled na něj? Je snad pravdou, že se mu svými činy podařilo jí vyprovokovat a zároveň si konečně uvědomila, že není takový, jak si o něm myslela?
Našel jí v jednom z útulných a teplých křesel, ozářenou svitem měsíce. Slušelo jí to. Její oči v měsíční záři získaly ještě krásnější zelenavý nádech, její vlasy, byť se zamotaly a zacuchaly, i v té tmě rámovaly její již tak krásný obličej a zdůrazňovaly jedinečnou ženskost její postavy. Narůžovělá ústa se sice zkřivila kvůli jejím, ne zrovna pozitivním, myšlenkám, ale i přesto působily stejně něžně a jemně jako obvykle, vyvolávaly v něm ten dobře známý pocit zamilovanosti a chuť je políbit. Dokonce i slzy, které jemně hladily její tvář s nevídanou lehkostí, byly krásné a milé. Stříbrně se zaleskly, jako perly v hlubokém moři, a smáčely její hebkou kůži. James zatoužil být jednou z nich jen pomalu stékat po její líci a přitom si vychutnávat poddajnost její pokožky…
Byla tak smutná a přitom tak nádherná. Nechtěl jí nechat déle se trápit, každá buňka v jeho těle se dožadovala jí pomoci a on je zadržel jen proto, aby se mohl ještě chvíli nepozorovaně dívat a obdivovat jí. Teď už ale nedokázal jen stát a mlčet. Dnes má šanci, větší než kdykoliv předtím, a nechtěl jí opět promarnit.
"Lily?" váhavě se ozval a několika téměř neslyšnými kroky se k ní přiblížil. Otočila se a upřela na něj své úžasně hnědé oči. Zaskočil jí, zatvářila se překvapeně a rychle setřela své slzy z tváří.
"Ehm… no… ahoj," vyrazila ze sebe po delší chvíli. Očividně nevěděla, jak se v dané situaci zachovat, zda se na něj obořit, že jí tajně pozoroval, či být ráda, že je právě zde. Váhavě volila slova a nedokázala v tu chvíli říct více.
James se trochu pousmál, jakkoliv to jen bylo možné, když jí viděl tak zarmoucenou. "Proč brečíš?"
Kdybys jen věděl…, pomyslela si. Nevěděla co odpovědět. Rozhodně mu nehodlala oznámit, že tu prolévá své slzy kvůli němu, ale na druhou stranu mu zase nechtěla lhát. Pozvedla k němu své oči. "Já… jen jsem trochu smutná… to občas bývám, když mě to popadne…"
Co to plácám? Větší pitomost jsem snad ani nemohla říct. Teď budu vypadat, jako bych…
Z jejich úvah jí vyrušila jeho odpověď. "Aha, to se někdy stane, moc dobře to znám."
Nemohla si nevšimnout, že byl značně nervózní. Udivilo jí to. Snad mu není tak úplně lhostejná? Nebo jen prostě neví co říct?
"Jo, to jo."
Nedokázala ze sebe vypravit více, než ta tři hloupá slova. Rozhodně se ocitli v netradiční situaci. Uprostřed noci, ozářeni měsícem, který již za pár dní dosáhne úplňku, sami dva. Upřela na něj svůj pohled a trochu si jej začala prohlížet. Nemělo cenu se tomu bránit, již několik hodin věděla, co k němu skutečně cítí. Neklidně se na ní usmíval a zřejmě nevěděl, co odpovědět.
Musela přiznat, že mu to rozhodně slušelo. Pořád ještě na sobě měl svůj školní hábit, zřejmě se ještě nepřevlékl. Nebo, že by se nestačil převléknout? Že by byl natolik zaneprázdněn svojí novou přítelkyní, že by se ještě ani nestačil odstrojit do noční košile? Že by se zrovna odebral ze své ložnice, poté co…
Ne, tak to není, napomenula se v duchu a podobně myšlenky radši zahnala…
Jeho oči nevyjadřovaly absolutně nic. Z jejich výrazu se nedal vyčíst žádný pocit, žádná myšlenka. Jenom jí němě pozorovaly a hnědě se na ní usmívaly, byť silně znepokojeně, schovány za kulatými skly jeho brýlí. Tmavě hnědé vlasy se jako obvykle zformovaly do netradičního tvaru, jako by je právě cuchal vítr, působily nesmírně bujaře a charismaticky - přesně jako James.
Vstala. Situace jí začínala být čím dál trapnější a chystala se odejít. "Chtěla jsem se napít," řekla prostě a v duchu se pochválila za smysluplnou odpověď. Věděla, že mu muselo dojít, že lže, protože vedle jejího křesla ležela prázdná sklenice od vody. Ale to jí v tu chvíli nezajímalo, jenom chtěla jít pryč…
Než se však stačila dostatečně vzdálit, jeho silná paže jí chytla za loket a přitáhla jí k sobě. Oči mu zářily jako dvě hvězdičky, okouzlovaly jí svým jedinečným leskem a šarmem.
Lily se překvapeně zamračila. Chtěla se mu vytrhnout, ale nepovolil jí to. Místo toho k ní přistoupil ještě blíže, takže mohla cítit jeho teplý dech a působivou dokonalost jeho postavy. Byli od sebe vzdáleni jen několik krátkých centimetrů. A přesto chtěla být ještě blíž…
Pak se odhodlal a zvolna přivřel oči. Naklonil se k ní a lehce jí políbil. Jenom se na kratičký okamžik jemně dotkl jejích úst, jako by jí chtěl těmi svými jen jemně pohladit. Zlehka, krásně, zamilovaně, jako by čekal, jak zareaguje.
Nejdřív se cítila pobouřeně a rozčileně, pravděpodobně se v ní projevil pozůstatek její bývalé nenávisti. Ale pak si vzpomněla, co se kvůli němu natrápila a dlouho nebyla schopna si přiznat svou lásku. Uvědomila si své dnešní slzy, které prolila právě pro tento okamžik. Nechtěla ho promarnit, ztratit svou šanci.
Jen se zlehka usmála, zavřela oči a vdechla jeho přítomnost a příjemnou vůni. Lehce se nahnula a opětovala jeho políbení. Vložila do něj vše, své dnešní pocity i své zklamání a žárlivost. Chtěla se ho ústy dotknout a ochutnat je. Zlehka je políbit, zapomenout na dávno minulou nesnášenlivost a vnímat jen jeho.
Jeho ústa se hladově zformovala do příjemného tvaru a nepřestávala se něžně dotýkat těch jejích, hladit je a užívat si jich a jedinečnosti tohoto okamžiku. Objal jí kolem pasu a přitáhl ještě blíže k sobě. V tomto okamžiku je jen jeho a bude moc jen jeho zůstat. Už jí nikdy nechtěl ztratit…
Následujícího dne byla celá škola vystavena obrovskému překvapení. Při snídani si ti dva sedli vedle sebe a výjimečně zapomenuli na své kamarády. Dýchali jen pro sebe, cítili jen sami sebe a každý tu byl jen pro toho druhého. Usmívali se na sebe a jen velmi nevnímavému studentovi či profesorovi by v tu chvíli nemohlo nedojít, že se cosi změnilo.
James Potter a Lily Evansová se po dlouhé době dali konečně dohromady.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama