Já půjdu dál (I.)

13. října 2007 v 20:56 | Lucinka256 |  Povídka "Já půjdu dál" (FF)
Fňuk, jen 20 000 znaků na jeden článek... To není spravedlivý, takhle budu muset většinu svých povídek rozkouskovat..:( No co se dá dělat...
Tahle povídka vypráví o Hermioně Grangerové poté, co odešla z Bradavic. Prostě a jednoduše psychologická, mírně depresivní a trošku (ale opravdu jen trošililinku) romantické povídka z mojí tvorby. Asi jsem měla hodně blbou náladu, když jsem to psala, protože je to hodně vyčerpávající...
Pozor - jeden z mých pokusů o konec, který není absolutně tragický!:)

Já půjdu dál
(inspirováno písní "My Heart Will Go On".)


Cítím v sobě to chvění,
co předznamenává smrt.
Vím, že tě právě ztrácím.
Tvé srdce už tu není,
protože moje bolestí puká.
Ke svým slzám se vracím...
Odcházíš pryč z mého světa,
sice jsem to čekala...
Avšak zaskočila mě ta bolest.
Žádná uklidňující věta,
ani jakékoliv vysvětlení.
Nic mi nepomůže tě znovu nalézt.
Broukám si neznámou písničku beze slov.
Melodie je náhodná, chvílemi veselá a jindy zas tak teskná. Jako by tryskala přímo z mého srdce. Sama nevím, nač ten zpěv. Netuším, kde se ve mně najednou bere tolik emocí. Láská, radost, pocit štěstí, spokojenost, jistota... A na druhé straně zase strach, úzkost, beznaděj, zklamání... A bolest.
Moje veselé city tak dlouho překrývaly ty nepříjemné. Až se mezi nimi vytvořila obrovská propast. Puklina v mém srdci. Nekonečně temná a dlouhá díra. Vím, že z ní už mi pomoci nebude. Když mě ovládne deprese, propadnu se do ní. A to tak hluboko, že už nikdy nebudu mít šanci se vyšplhat zase zpátky nahoru.
Vím, že ještě nejsem úplně na dně. Ale také podvědomě cítím, že padám. Propadám se hlouběji a hlouběji...
A bojím se. Bojím se toho dna, ke kterému se tak rychle blížím...
Můj zpěv se rozléhá ozvěnou a zastavuje se až v nekonečnu. Zpívám tiše a přesto mě je slyšet. Skoro šeptám a přesto jej nic nepřehluší.
Mořské vlny bouřlivě naráží na břehy skalních útesů. Nemilosrdně je bičují a ošlehávají. Když se opřu zády o obrovský kámen, za kterým jsem před vlnami schovaná, cítím sílu. Proudí do mě energie mocného živlu, vody. Ta energie mě vysává, jako by si brala kousek ze mě. A zároveň mi dodává pocit jistoty. Ujišťuje mě, že ještě žiji. Že stále cítím. Že jsem ještě pořád člověkem.
Oboustranně naladěné emoce mi přímo před očima promítají celý můj život. Každá z nich je střípkem rozbitého zrcadla. Jedna bez druhé by neznamenala nic. A všechny dohromady mi přináší jen neštěstí...
A pak... Zničehonic pocítím bodnutí. Přímo u srdce. Jako by mě někdo propíchával. Vím, co to znamená.
Dopadla jsem na dno. Protože teď už žiji sama.
Já zůstávám tady, na zemi.
Ty odcházíš pryč do neznáma.
Jsme spojeni jen svou bolestí.
Tisíce světů ční mezi námi,
ale žádný z nich bolest nepřehluší.
Ta nás zavazuje k věrnosti.
Nevnímám čas nemilosrdně se hrnoucí vpřed. Nevnímám hlad, žízeň, necítím teplo ani zimu. Moje emoce se ztrácí do neznáma. Zůstávají nad propastí. A nevrací se.
Necítím vůbec nic. Jen bolest. Tu strašlivou bolest. Nerozlišuji bolest fyzickou ani psychickou. Slévají se do jedné a společně vytvářejí až smrtelnou kombinaci.
Bodnutí v mém srdci se prohlubuje. Nemilosrdně jej roztahuje. Mám pocit, že srdce pukne. Že puknu bolestí, která z něj vystupuje a nezadržitelně se šíří do všech částí mého těla.
Chci tu bolest umlčet. A zároveň si nepřeji, aby odcházela. Protože je tím posledním, co mi Tě bude navždy připomínat...
Dokud budu cítit svou bolest, ucítím i Tebe. A já Tě chci cítit. Představovat si, že tu jsi se mnou...
Nerozlišuji noc a den, spánek a bdění. Nerozlišuji sny a představy. Nerozeznávám skutečnost od imaginární reality, kterou teď žiji. Jsou to vzpomínky na Tebe, které jí vytváří. Je to ta bolest, která nás spojuje i po Tvé smrti... Přestávám vnímat energii tryskající ze sklaních útesů a moře. Místo toho se ocitám na pláži, na vymyšlené pláži. A nejsem tam sama. Ty stojíš vedle mě a vdechuješ vůni mořské soli spolu se mnou...
Ty jsi mě tak náhle opustil,
já jsem tě nečekaně ztratila.
Věděli jsme to předem, oba,
že zapadneme do této propasti
a vícekrát se neuvidíme.
Nepotkala nás ta správná doba.
Věděla jsem, že pryč odejdeš.
Že zůstanu na zemi sama.
Nemohla jsem se na to připravit.
Pak jednoho dne oči zavřeš,
naposledy zašeptáš mé jméno.
Já vím, budu trpět. A snažit se žít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama