II. část

5. října 2007 v 18:13 | Lucinka256 |  Povídka "Poslední výkřik" (FF)
Hlavní postava: Harry Potter, Ginny Weasleyová
Postavy: Voldemort, Lucius Malfoy, Severus Snape
Žánr: Psychologické, Drama, Temné
Časové zařazení: Po Bradavicích
Kapitola: 2/7




II. část


Prásk!

Vychrtlý, černovlasý mladík se zničehonic objevil na okraji vesnice Malý Visánek. Postavil se na nohy, několik krátkých vteřin se vzpamatovával z přemístění, protože (i když se rozponě nepřemísťoval poprvé) si stále nemohl zvyknou na ten ošklivý a nepříjemný pocit, který jej při přemisťování pokaždé doprovázel. Nemeškal a vytáhl si z kapsy svého hábitu svou hůlku, protože si byl jist, že teď jí bude potřebovat více než kdykoliv předtím. Pevně jí uchopil do dlaně a rozhlédl se kolem.

Chtěl zjistit, jestli není sledován, protože opravdu netoužil být zlikvidován ještě předtím, než splní svůj úkol.

Slunce již zapadlo za obzor a smutná, tichá a zlověstná tma se rozlila do krajiny. Osvětlení uprostřed noci tvořily jen měkké, stříbřité měsíční paprsky, které se sem tam ukázaly a lehce ozářily část netknuté noční přírody. Příroda dýchala svým kouzlem, člověka té noci osvěžoval příjemný noční vánek a, jako by se krajina domluvila, dnes každý stín vypadal smutně a soucitně. Jako by snad chtěl Harrymu vyjádřit, že stojí při něm, jako by ho chtěl povzbudit před tím důležitým okamžikem…

Harry se ještě jednou rozhlédl kolem a když nikoho nespatřil, odhodlal se, stiskl svojí hůlku ještě pevněji a použil na sebe zastírací kouzlo, tak aby se alespoň dočasně vyhnul několika párům očí krvechtivých Smrtijedů. Jen velice nerad si uvědomil, že mu adrenalin nepříjemně stoupá v krvi, že se mu začíná klepat ruka, ve které stále svíral hůlku, a na jeho čele se objevilo několik kapek potu.

Buď teď, nebo nikdy, pomyslel si a vykročil směrem k Raddleovu statku, kde se podle jeho posledních informací ukrýval Pán Zla, střežen několika svými nejbližšími přívrženci. Ani lehký, noční vánek, ani zbloudilé měsíční paprsky, dokonce ani vzpomínka na jeho milovanou, ho v té chvíli nedokázali uklidnit. Jeho dlouhý stín se za ním prodlužoval, zatímco on kráčel po kamenité cestě, vedoucí po okraji malé, anglické vesničky. Harry se rozhlížel kolem sebe a snažil si vrýt do paměti, jak malebně může působit temná noc. Když spatřil několik odkvetlých růžových keřů, jeho myšlenky se zatoulaly zpět ke Ginny.

Nechtěl se s ní rozloučit. Nechtěl jí nechávat samotnou uprostřed tak zlého a zlověstného světa. Bál se o ní. Obával se, že až bude po smrti, najde si Ginny někoho jiného a on tomu bude moci z podsvětí jen nečině přihlížet a žárlit na ni. Největší starosti mu ale dělalo, že se Ginny bude po jeho případné vraždě něj vzpomínat až do své smrti.

Ne, to se nestane, Ginny je velmi hezká dívka, která dlouho nezůstane osamocena. Je milá, upřímná a spolehlivá. Určitě si brzy najde někoho, kdo s ní vydrží déle než já, určitě si již po několika týdnech najde nového ctitele, který jí bude více hoden nežli já, který s ní vydrží déle než jen rok a půl, napadlo Harryho. Nepochyboval o tom, že za několik let, až bude Ginny šťastně vdaná, si na Vyvoleného ani nevzpomene.

Nebo si na něj vzpomene jen jako na svého bývalého a zesnulého přítele, až bude šťastná stát po boku svého manžela.

Ale přál jí to. Miloval jí, a i za cenu, že on nebude jejím životním partnerem, jí přál jen to nejlepší. Protože ona si to skutečně zaslouží.

Harry, zaneprázdněn svými úvahami, postupně došel až k zastaralému a opuštěnému domu Radleových. Raději je odehnal, protože byly chmurné a příliš mu zatemňovaly mozek.

Ihned si všiml tlumeného světla, které vycházelo z okna ve druhém patře a nepatrně se zarmoutil. Jeho duše pochopila, že již nemůže nic dělat…

Možná by byl v tu chvíli radši, kdyby zjistil, že v domě se nikdo nenachází, a on bude nucen znovu několik dlouhých měsíců pátrat po Voldemortovi a až poté ho zabít. Znamenalo by to pro něj jediné - mohl by ještě několik týdnů strávit s Ginny a se svými přáteli, Ronem a Hermionou.

Ale takhle již nesmí déle otálet - musí tam vejít, rychle vyslovit dvě zakázaná slova… a pak, až zastírací kletba po vraždě přestane fungovat, co nejdříve se přemístit pryč, kamkoliv jinam z toho strašlivého domu.

Řekl jsem jí vůbec, že ji miluji?, napadlo jej zčistajasna a v příštím okamžiku si byl jist, že na to zapomněl. Už je pozdě, uvědomil si, už je pozdě a pravděpodobně jí to již nikdy neřeknu…

Harrymu se nyní potily i ruce, z jeho čela lil pot nepřetržitě a byl si zcela jist, že jak vzal za starou kliku dveří, zůstal na jedné její straně mastný, zpocený flek. Otřásl se, protože v domě byla ještě větší zima, než venku. Naposledy se otočil a rychle pohledem přejel vesnickou krajinu. Zhluboka se nadechl, aby cítil jemný noční vzduch a pak zavřel dveře do temného a zatuchlého domu.

Nyní již nebylo úniku. Již stál uvnitř domu, již byl rozhodnut, co udělá.

Na chvíli zavřel oči… Vybavily se mu poslední chvíle s Ginny, její slzy a její smutný úsměv. Vzpomenul si na Rona a Herminou, kteří ho oba přemlouvali, že mu pomohou s tou obrovskou vraždou.

Zabránil jim v tom. Muselo býti přece jasné, že vydat se zabít druhého nejmocnějšího čaroděje všech dob, je stejné, jako si koupit jízdenku na vlak smrti. On měl své přátele rád, stejně jako miloval Ginny. A byl si jist, že tento čin musí vykonat on sám… Nepustil je jít s ním právě proto, že je nechtěl vystavit tak obrovskému nebezpečí a to zbytečně.

Zabít Voldemorta nyní nebylo tak těžké jako dříve. Zlikvidoval všechny jeho viteály a ten zhrzený a zničený kousek jeho duše, který mu ještě zbýval uvnitř těla, byl slabší, než duše kteréhokoliv jiného kouzelníka. Byl si jistý, že to zvládne, ale mnohem více se obával toho, co přijde potom…

Harry vystoupal schody, které kupodivu nevrzaly a nevydávali ani jiný zvuk, který by mohl nynější obyvatele domu upozornit na jeho přítomnost. Pak se zastavil před dveřmi do pokoje, z pod nichž vycházel úzký pruh světla. Jediné, co mu teď zbývalo, aby naplnil smysl svého života, bylo vejít dovnitř a vykřiknout dvě slova. Říct ta dvě smrtící slova, zamířit hůlku na Pána Zla a pak už jen čekat, až jej pramen sytého, zeleného světla umlčí navždy.

Pokud se mu to povede, bude ho celý svět uznávat za hrdinu, a to i v případě, že by při vraždě položil svůj život. Ale k čemu mu to bude? Pokud bude po smrti, kouzelnický svět bude oslavovat smrt Pána Zla, a na Harryho všichni zapomenou. Bude jim jedno, že jeden kouzelník položil svůj život pro dobro celého světa, bude jim jedno, že on zahynul a zarmoutil tím své nejbližší. Všichni budou rádi, že skončila doba teroru, krutá doba druhé kouzelnické války. S nadšením budou každý den ráno číst v novinách nudné zprávy z ministerstva kouzel, které vymění za dennodenní oznámení o něčí smrti.

A na Harryho si nikdo nevzpomene…

Přesto však byl právě ten slavný kouzelník, s obrovskou jizvou na čele, odhodlán udělat ten strašný čin.

Stačí jen krok, několik málo kroků ke dveřím, poté je rychle otevřít, zorientovat se v té zapadlé místnosti a pak jen vyslovit dvě krutá slova… A pak už jen zdrhat…, zopakoval si.

Zevnitř neslyšel vůbec nic. Domyslel si, že Voldemort nejspíš odpočívá a jeho věrní kumpáni jej nechtějí rušit z blahodárného spánku.

Oklepal se. Najednou je zachvátil strašný strach. Co když se mu to nepovede? Co když jej zabijí ještě než on stačí zabít jejich vůdce? Co když to všechno bude zbytečné?

Potil se nyní snad po celém těle, kapky potu mu stékaly po tvářích, po zádech i po dlaních. Byl čím dál nervóznější. Přestože Voldemorta z duše nenáviděl, nebyl si zcela jist, že to, co dělá, je správné. Přeci jenom to je vražda… Na krátký okamžik ho dokonce napadlo se přemístit zpět do svého domu v Londýně.

Pak mu ale hlavou proběhlo několik myšlenek… V mysli se vrátil ke dni, kdy spolu s Ronem a Hermionou seděli u bradavického jezera, smáčeli si nohy ve vodě a vesele se bavili o nadcházejících zkouškách. Připomenul si září očí svých přátel, připomenul si plaché štěstí, které se v nich zobrazovalo a chtěl jej za každou cenu udržet. Byl si jist, že pokud tam nyní nevejde a Voldemorta nezabije, štěstí jeho přátel bude v ohrožení…

Nakonec si už jen vzpomenul na podivný, nadšený zápal v očích Siriuse, jeho kmotra, když mu vyprávěl o jeho udatných rodičích. Živě se mu vybavily jeho slova, když říkal: "Tvůj otec by na tebe byl pyšný, Harry…"

A v příští sekundě se rozhodl. Udělá to, vejde dovnitř a sprovodí ze světa tu zrůdu, která připravila o život jeho rodiče. Pokud zemře, bude to přeci jen pro něco dobré setká se se svými rodiči i se svým kmotrem. A umínil si, že pokud se mu nějakým zázrakem podaří přežít, ještě ten den se vrátí ke své Ginny a požádá jí o ruku…

Udělal jeden rozhodující krok a otevřel dveře. Místnost byla ponurá a byla osvětlena jen zvláštní lampou, která byla postavena vedle okna. Dvě postavy, zřejmě trochu pospávající, seděly na zemi, vedle houpajícího křesla a opírali se o nej. Při pohledu do něj se Harry zhrozil a jen s velkou dávkou sebeovládání zadržel výkřik, který mu jen taktak nevyšel z úst. Pod kostkovanou dekou byl zahrabán jakýsi příšerný tvor, nedalo se konkrétně určit, zda to byl člověk či zvíře. Kruhy pod očima byly velmi výrazné, vlasy mu zešedivěly a již skoro všechny vypadaly. Kůže byla svraštělá a seschlá. Celkově působil dojmem starého a scvrklého starce, který nemá již daleko ke smrti. Harry však nikdy v životě neviděl nikoho tak ošklivého jako je on… a v tu chvíli si byl jist, že snad už ani nikdy neuvidí.

Tak tak tedy vypadá Voldemort, postrach celého světa…, pomyslel si Harry.

Jen na kraťoučkou setinu vteřiny znovu přivřel oči a promítl si za zavřenými víčky poslední obrazy ze svého dosavadního života. Znovu se ve svých myšlenkách setkal s Ginn, vrátil se o několik minut zpět, k jejich průzračně čistému jezírku, znovu se mu zobrazily její krásné oči… A znovu ho popadlo jeho předsevzetí jí ochraňovat.

A poté, zcela naštván a odhodlán, se spoustou veselých i méně veselých myšlenek v hlavě, udělal jeden dlouhý krok, napřáhl hůlku tak, že mířila přesně k hrdlu té nehezké bytosti, a silně vyslovil: "Avada kedavra!"

V příštím okamžiku zaslechl poslední, slabý a nemocný výdech z jeho seschlým plic. Pozoroval, jak Pán Zla svěsil hlavu a jeho ruka poklesla. Znatelně se mu ulevilo. Tak se mu to tedy povedlo, splnil svůj úkol.

Je po smrti...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama