9. kapitola - Zase ty? (II.)

20. října 2007 v 22:19 | Lucinka256 |  Povídka "Anglická dcera" (FF)
Grrr... Druhá část deváté kapitoly!

O minutu později mi Elen zase kopla do židle. To už jsem byla opravdu naštvaná. Až budeme mít další famfrpálový trénink, asi si ode mě Jack něco poslechne.
Pochopil jsem, že nemám na holku, jako jsi ty, stálo napsáno na novém papírku. Na ten starý by se už nevešlo ani jediné slovo.
Tentokrát už jsem ale štěstí neměla. Profesor si všiml mé zarážející nepozornosti i toho, že v ruce držím jakýsi lístek pergamenu. Přistoupil k mojí lavici a aniž by řekl jediné slovo, papírek mi sebral a s úsměvem si přečetl jeho obsah.
I když jsem spíše klidné povahy a nedám se jen tak vytočit, byla jsem už teď odhodlána to Jackovi pořádně vytmavit. Jestli mi Roberts vezme body, a jakože vezme, tak nejspíš v Jackových očích přestanu být tak klidnou spolužačkou jako jsem možná byla doposud. Protože když se naštvu, neznám mezí.
Přelétl dopis pohledem a otočil se zpět ke mně. Zdálo se, že se rozmýšlí, co má udělat. Nakonec se jen usmál, takovým tím svým typickým úsměvem, který říkal, jak moc se nám snaží porozumět, a když promluvil, odpustil si své jedovaté poznámky, které jsem čekala.
"Takže vy si během mých hodin posíláte zamilovaná psaníčka," zeptal se a zase se na mě tak zvláštně podíval. Jako by se ve mně zase snažil najít lež... Jenže teď k tomu ani neměl důvod! Vůbec jsem tomu nerozuměla. Vlastně jsem ani nechápala, proč mi ještě nestrhl body. Kdokoliv jiný už by tak dávno dopadl. Proč se ke mně chová tak jinak?
Bylo mi jasné, že celá třída hádala správně, od koho dopis pochází. Dokonce jsem i na svém zátylku téměř cítila Karinin propalující pohled. Asi budu mít problémy, napadlo mě.
Trochu jsem zrudla, ale pohled od profesora neodvrátila. "Ano," odpověděla jsem silným hlasem. Nechvěl se mi, dokonce jsem v něm k vlastnímu překvapení zaslechla náznak vzdoru. Profesor Roberts pro mě už tehdy začal být záhadou. Nejenom on se ke mně choval divně, ale i já k němu jsem si dovolila mnohem více než k ostatním učitelům. Jenom jsem neměla sebemenší potuchu, proč.
"Nepředpokládám, že byste mi chtěla sdělit, kdo vám tento dopis zaslal?" zeptal se, hlas stejně odhodlaný jako já. To mi dodalo sílu.
"To předpokládáte správně," přikývla jsem rázně. Možná až moc rázně. Nehodlala jsem mu říci Jackovo jméno. Přestože Jack mě štval snad každou vteřinou svého života, takhle hnusné chování si nezasloužil.
"Jak tedy myslíte. V tom případě budete potrestána pouze vy," propálil mě pohledem, ale přesto jsem mu stále neuhnula "Přišla jste pozdě na hodinu, což bych byl ještě ochoten tolerovat. Během hodiny jste nebyla zrovna dvakrát vnímavá, což bych s přivřením obou očí také možná přenesl přes srdce, i když se tomu musím velice divit. Vy, taková pilná studentka? Ale když u vás navíc najdu dopis, nemohu udělat jinak. Musíte se naučit, že během mých hodin si své osobní záležitosti řešit nebudete."
Zarytě jsem mlčela. Podvědomě jsem tušila, že mlčení ho rozčílí ještě víc. Stejně jako třída, která rázem ztichla a pozorovala náš napjatý výstup.
"Havraspár vaší zásluhou příjde o deset bodů. Dále budete v pátek v šest hodin večer čekat před mým kabinetem a odpykáte si svůj školní trest."
Polkla jsem. Vzít mi body a ještě k tomu udělit školní trest? To rozhodně NENÍ spravedlivé! Málem už bych si stěžovala, ale na poslední chvíli jsem se ovládla. Ne, nehodlala jsem mu udělat radost tím, že bych dala najevo, jak mě to štve. Sice je to první školní trest a první minusové body v historii mého studia, ale i tak...
"Fajn," odpověděla jsem jednoduše. Hlas se mi naštěstí netřásl, ani jsem se neklepala. Takže si nemohl ničeho všimnout. Přesto mě však i nadále propaloval tím svým nevěřícným pohledem.
Po chvíli opět promluvil. "Stále mi nechcete říci, kdo vám ten dopis poslal?"
Samozřejmě, že jsem nechtěla! Dokonce jsem měla sto chutí mu to dát najevo nějakým ne zrovna vychovaným způsobem, ale naštěstí jsem se zadržela. Tušila jsem, že by o mohlo dopadnout ještě hůře.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou.
"V tom případě přijdete ještě o dalších deset bodů, za toho dotyčného..."
Do konce hodiny už naštěstí zbývalo jen pár minut. Nepamatuji si, že bych někdy ve svém, životě slyšela školní zvonek tak ráda. Vlastně jsem nikdy nesledovala, kdy bude konec hodiny. Protože jsem ho nikdy nečekala.
No co, vždycky je něco poprvé.
Z učebny jsem vyšla jako poslední. Profesorovi jsem ani neřekla "nashledanou". Věděla jsem, že už mi další body nestrhne, tolik kuráže a urážlivosti v krvi zase nemá. Prostě jsem si potřebovala si na něm svůj vztek alespoň částečně vybít... Upřímně jsem doufala, že si toho všiml.
Na chodbě mě čekalo další překvapení. Jack. Stál tam a očividně na mě čekal. Nikdo jiný totiž v okolí nebyl, takže jsem to jistojistě musela být já, koho hodlá otravovat. Achjo, povzdechla jsem si a bezradně pokrčila rameny. Zdá se, že nemám úniku. Alespoň si to s ním ale vyřídím hned...
Když jsem šla kolem něj, kývl na mě. No jasné, pozdravit je přeci nad jeho úroveň! Zastavila jsem se a zhluboka se nadechla.
"Co zas chceš?" obořila jsem se na něj. Dala jsem si záležet, aby z tónu mého hlasu bylo poznat, jak moc jsem na něj naštvaná.
Nevinně se na mě zazubil a ignoroval můj vztek. Jako by se nic nestalo!
"Poděkovat ti," odpověděl svým typicky nenuceným hlasem. "Žes mě nepráskla. Nemá mě zrovna v oblibě," kývl hlavou směrem ke dveřím učebny, které právě Roberts zavíral.
Zamračila jsem se na něj. Když už se omlouvá, tak by se alespoň mohl omluvit normálně! Zabručela jsem "hm" a chystala se odejít. Všimla jsem si totiž, že nás pozoruje Roberts a z toho usoudila, že by nebylo zrovna vhodné teď hned začít Jackovi vyčítat jeho dopisy.
"Počkej!" zakřičel za mnou Jack. Asi mi nebylo souzeno se ho tak rychle zbavit.
Proti své vůli jsem se k němu otočila, protože mi tak radilo dobré vychování. "Co zase chceš?"
Ohlédl se kolem sebe, jako by chtěl zjistit, jestli nás někdo nepozoruje. Roberts okamžitě zavřel dveře učebny a už se neukázal. Naštěstí. Cítila jsem, že mi moje ovládání dlouho nevydrží v tak ledově klidném stavu. Když se ujistil, že kolem nás se nenachází jediná živá duše, otočil se zpět ke mně.
"Omlouvám se," řekl téměř šeptem. "Víš kvůli čemu. Už ti dám pokoj..."
Asi jsem na něj musela zírat dost překvapeně, protože hned vzápětí nasadil zpět svůj obvyklý výraz.
"Fajn," zmohla jsem nakonec na jedno jediné slovo. Co jiného jsem na to taky mohla říct? Že mu nevěřím? Když to tvrdí, tak mu to tak snad i vydrží. Bez něj bude všechno snadnější.
Po chvilce se na mě usmál a nabídl mi pravou ruku. "Přátelé?" zeptal se.
Nejprve jsem zaváhala, ale nakonec jsem usoudila, že svá slova výjimečně myslí vážně. Podala jsem mu svou ruku.
"Přátelé," přikývla jsem a taky se na něj usmála.
A/N: Omlouvám se, pokud jsem v předchozích kapitolách psala, že Jack je o rok starší než Lucia... Nakonec mi to tam vyšlo takhle a tak to prosím ignorujte... Od téhle kapitoly jsou prostě staří stejně. :-))
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama