9. kapitola - Zase ty? (I)

20. října 2007 v 22:18 | Lucinka256 |  Povídka "Anglická dcera" (FF)
Mně z toho kouskování šibne!!! :(
V minulé kapitole Lucia potkala Jacka s Karin. V této bude jakési "pokračování" a následky toho jejich setkání. Nebudu prozrazovat nic více.:)
Lucinka256

9. kapitola - Zase ty?
Když to na mě přijde, dokážu brečet třeba celé hodiny. Oči mi zarudnou a zapadnou, vlasy zmokří pod návalem mých slz a rty ohyzdně popraskají. Nepřála bych nikomu mě v tu chvíli vidět. Bohužel pro mě - když už se jednou za čas přeci jen přihodí, že mě taková deprese popadne, je mi úplně jedno, co si o mně ostatní v tu chvíli budou myslet. Takže mě ani nezajímá, jestli mě uvidí nebo neuvidí. Je mi pak totiž jedno úplně vše...
V sobotu večer to však naštěstí nedopadlo až tak katastrofálně. Stačila jsem si totiž brzy uvědomit, jaké následky by podobné jednání mohlo mít. A protože jsem moc dobře věděla, že všichni jsou teď ve Velké Síni a obědvají, rozhodla jsem se i riskovat přechod společenskou místností. Naštěstí byla prázdná, jak jsem doufala. Dostala jsem se do mojí oblíbené koupelny, zabezpečila dveře několika kletbami (nehledě na to, že mi právě tento čin v případě odhalení mohl dozajista vysloužit školní trest) a posadila se k nim.
Brečela jsem strašně dlouho. Prý je nějak dokázáno, že slzy dokážou duši ulevit. A u mě to rozhodně platilo - alespoň v tu chvíli.
Nejvíce mě ale naštvalo, že Rowena se neukáže. I když bych jí zrovna teď tolik potřebovala...
Celou neděli jsem pečlivě vypracovávala své domácí úkoly. Dávala jsem si pozor, abych se za celý den ani jednou neukázala mimo svou ložnici. Nechtěla jsem se s nikým bavit, protože by mi to na náladě určitě nepřidalo. Samozřejmě jsem to nemohla dělat věčně. Bylo mi jasné, že pondělím tohle mé ukrývání bude muset skončit. Ale přesto jsem si ráda užila ten jeden den, kdy jsem se schovala za závěsy své postele a dala celému světu sbohem. Kupodivu se po mě nikdo nesháněl. I když... Nemám spíše říci naštěstí?
Pondělní ráno už bylo podstatně horší. Nemohla jsem se probrat ze spánku, přestože jsem měla obrovský hlad. Vlastně jsem už od sobotní snídaně nesnědla ani sousto. V břiše mi kručelo téměř nepřetržitě. Stejně tak jsem byla strašně unavená a vyčerpaná. Jako bych poztrácela všechnu svou sílu...
Po půlhodině jsem se ze své postele přeci jen vyhrabala. Donutil mě k tomu pohled na budík. Čas nemilosrdně utíkal - a právě teď mi naznačoval, že pokud si nepospíším, promeškám začátek první vyučovací hodiny. Pokud mě dokázalo něco spolehlivě probudit, byla to právě hrozba stržených bodů.
Rychle jsem se zmátožila a oblékla. Bylo mi jasné, že snídani už nestihnu, ale vydala jsem se alespoň k učebně, abych stačila dorazit včas.
Ostatní spolužáci už povětšinou seděli uvnitř učebny. Rychle jsem obsadila prázdnou lavici přímo před katedrou a vytáhla své učebnice. Jen o pár vteřin později do učebny přišel profesor Roberts.
"Dobrý den," pozdravil nás a když jsme zabručeli dvě slova podobného významu, pokynul nám, abychom se posadili. Jako obvykle obešel katedru, zepředu se na ní posadil a mlčky nás sledoval. To by nebyl on, kdyby si nebyl zcela jist, že všichni studenti mu věnují pozornost. Měla jsem ho docela v oblibě, protože nás hodně naučil. Ale na druhou stranu mi neustále lezlo na nervy tohle jeho chování. Tím myslím, když na začátku každé hodiny poměrně dlouho všechny pozoroval, než se ujistil, že je vše v pořádku.
Naneštěstí pro mě se o tom dnes ujistit nemohl.
Jeho pohled utkvěl na mě. Skousla jsem spodní ret, ale zpříma se mu podívala do očí. Nehodlala jsem se nechat jeho chováním zastrašit.
Odkašlal si. "Slečno Casteelová, můžete mi vysvětlit, proč jste tak zadýchaná?" zeptal se. V jeho tváři jsem našla náznak úsměvu, jako by snad něco tušil. Pche... Upřímně řečeno, v ten okamžik jsem ho opravdu moc ráda neměla.
Doufat, že si mého pozdního příchodu nevšimne, to by bylo bláhové. Naštěstí jsou jeho myšlenky tak očividné, že jsem několik vteřin předem dokázala poznat, co asi řekne. Rozhodla jsem se odpovědět pravdu.
"Zaspala jsem," řekla jsem stručně. Pořád jsem se mu dívala do očí a doufala, že mi uvěří. Ostatně, jestli mi neuvěří, pak je to jeho věc. Já výčitky svědomí mít nebudu.
Musela jsem se v duchu podivit, kde se ve mně najednou bere tolik odvážlivosti. Vždycky mi záleželo na tom, aby si o mně mí učitelé mysleli jen to nejlepší. Jak jsem chytrá, přizpůsobivá a spolehlivá. A zatím tu klidně vykládám profesorovi svého nejoblíbenějšího předmětu, že jsem zaspala? Poslední dobou jsem své chování občas přestávala chápat...
Profesor se na mě díval stejně upřeně jako já na něj. Ovšem mlčel podstatně déle než já. Už jsem si myslela, že to celé přejde bez jediné poznámky, ale mýlila jsem se. Když promluvil, došlo mi, že se jen snažil v mém výrazu najít nějaké stopy lži. Samozřejmě marně, protože já nelhala.
"No jistě, také jsem býval mladý," zasmál se. Zamračila jsem se ještě více. Tak on ví, že mu nelžu... A přesto se chová, jako bych mu pravdu neříkala? Naštvaně jsem semkla rty a jen silou vůle se donutila mlčet. Protože jinak bych mu něco řekla... A tím bych si pověst vynikající studentky zkazila stoprocentně
Celá třída mlčela. Nikdo se nezasmál. Jak zvláštní... Kdyby se jednalo o kohokoliv jiného, nejspíš by se už váleli smíchy po zemi. Jenže teď jsem to byla já, Lucia Casteelová. A ta v průšvihu často nebývá. Vlastně se do něj teď dostala snad poprvé v životě - a to si přece musí náramně užít. No, možná že někteří z nich byli spíše zaskočení mým chováním.
Ani jsem se jim nedivila. Já sama jsem byla zaskočená až moc.
"Ať již se to víckrát neopakuje," napomenul mě. "Nerad bych vaší kolej připravil o body."
Bezva! Pokud nepřijdu o body, bude to všechno v pořádku. Úlevně jsem si vydechla.
Profesor si mě pak konečně přestal všímat, místo toho vzal křídu a napsal ní na tabuli téma dnešní hodiny. Vlkodlaci. Hodina začala v normálním duchu.
Bohužel to tak nezůstalo nadlouho.
Po několika minutách se stalo něco, co mě dosti zarazilo. Ucítila jsem, jak někdo zezadu kope do mojí židle. Když jsem se otočila, spatřila jsem Eleninu hubenou ručku, která mi podává malý list papíru. Elen se omluvně pousmála a pokrčila rameny, jako že s tím nemá nic společného. Překvapeně jsem si od ní vzala papírek a rychle se otočila zpět. To by se mi tak hodilo, kdyby mě Roberts přistihl ještě teď!
Chvilku jsem počkala a když si byla stoprocentně jistá, že mě profesor nepozoruje, otevřela jsem jej.
Promiň. J, stálo tam. Okamžitě mi došlo, že "J" bude nejspíš Jack. Nikdo jiný v naší třídě nebyl pojmenován jménem začínajícím písmenem J.
Ale proč se mi omlouval? Nejspíš to bude mít co do činění s tím, jak jsem ho potkala tuhle sobotu s Karin. Tuší snad, proč jsem takhle zaspala? Nebo si myslí, že je to kvůli němu?
Nechápavě jsem se zamračila. Pokud někoho nechápu, je to rozhodně Jack. A hned po něm Roberts, samozřejmě. Rychle popadla svůj brk a naškrábala stručnou odpověď: Proč? Vůbec jsem neměla chuť se s ním bavit, navíc pak během hodiny a pomocí dopisů pod lavicí. Ale přirozená zvědavost mi nedala.
Dopis jsem rychle poslala zpátky a v duchu děkovala všem svatým, že si toho profesor nevšiml. Teď už by mě asi bodová ztráta neminula.
Neuběhly ani dvě minuty a papírek byl zase u mě. Za všechno. Tehdy za ten pátek. A za tu minulou sobotu, stálo tam.
Cloumaly mnou smíšené pocity. Tím pátkem myslel tehdejší famfrpálový trénink? To by mohlo být ono, vždyť tehdy jsme přece na hřišti zůstali sami dva... Ale vůbec jsem nepochopila, jaktože se mi omlouvá za tu sobotu. I kdyby věděl, že nesnáším pohled na zamilované páry, tak to přeci není důvod se mi omlouvat.
Znovu jsem se zamračila. Pokud to takhle půjde dál, tak mi to mračení nejspíš zůstane nadosmrti. Pak jsem znovu zkontrolovala pohledem Robertse, jestli mě zase nepozoruje, a když zjistila, že opět něco píše na tabuli, otočila jsem se dozadu, kde seděl Jack. Okamžitě si mě všiml. Naznačila jsem mu, že vůbec nechápu, proč mi tohle píše. Než však stačil odpovědět, ozval se přede mnou profesorům mohutný hlas.
"Slečno Casteelová, mohla byste prosím odpovědět na danou otázku?"
Okamžitě jsem se obrátila zpět dopředu a v duchu proklínala všechny Jacky Broonty, kteří chodí po zemi.
"Mohl by jste mi prosím zopakovat znění otázky?" zeptala jsem se. Dala jsem si záležet, aby můj hlas zněl klidně a ne zaskočeně. Dokonce jsem se i usmála, jako by se vůbec nic nestalo. Jako bych se prostě jen náhodou otočila dozadu, protože mi, dejme tomu, spadla tužka na zem. Zároveň jsem se divila, kde se ve mě bere tolik drzosti. Dnes už podruhé!
Profesor si mě sice změřil dosti nevěřícným pohledem, ale nakonec podlehl mému úsměvu a také se pousmál. Pokud si něčeho všiml, nedal na sobě nic znát, protože mi otázku trpělivě zopakoval. Pravda, že za její správné zodpovězení mi sice nepřidal žádné body, jako to jindy dělával, ale i tak jsem byla spokojena, že jsem zase vyvázla beztrestně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama