8. kapitola - Závist (II.)

20. října 2007 v 18:18 | Lucinka256 |  Povídka "Anglická dcera" (FF)
Ono se mi to zas nevešlo do jednoho článku. :'( Tak tady je druhá část…

Moje myšlenky se rozutekly zpět k tomu, co jsem před chvílí viděla. Jack a Karin. Další zamilovaný pár. Třeba budou spokojeni, napadlo mě, přestože mi Jack poslední dobou tak neuvěřitelně lezl na nervy.
A přesto mě to pořád mrzelo. Měla jsem chuť uškrtit Victora, protože to byl právě on, kvůli komu jsem začala závidět...
Podobné úvahy jsem se donutila zahnat až když jsem za sebou zaslechla něčí smích. Otočila jsem se a spatřila ty dva, na které jsem tu takovou dobu musela čekat. Kráčeli spolu ruku v ruce a něčemu se hlasitě smáli. Přestože se tolik třásli zimou, tvářili se oba nadmíru spokojeně. Dokonce i zamlklou Annii dokázala láska proměnit v někoho tak veselého, až se mi zdálo nemožné, kolik hodin už kvůli němu proplakala. Usmívala se a zářila štěstím. Nepamatuji si, že bych jí někdy dříve viděla takhle vesele naladěnou.
Její společník byl ve stejné náladě jako ona. Už na první pohled jsem pochopila, proč Annie tolik přitahuje. Nebyl to jeho vzhled, který mi už tolikrát popisovala - přestože by se o něm rozhodně nedalo říci, že je ošklivý. Měl vysokou postavu, tmavé vlasy a černé oči. Docela mu to i slušelo. Ovšem ty oči - ty jí musely upoutat. V nich mu totiž zářily malé jiskřičky jistoty. Z každého jeho pohybu zářilo něco, čím dokázal člověka uklidnit a ujistit ho, že bude vždy stát za ním. A Annie právě takovou jistotu potřebovala.
"Ahoj," pozdravila mě Annie zadýchaně, když ke mě doběhli. Usmála jsem se na ní i na něho a pak kývla směrem ke dveřím do hostince. Docela jsem si už přála být někde, kde není žádný mokrý sníh.
"Že vám to ale trvalo," poznamenala jsem, stále s úsměvem na tváři.
Vešli jsme dovnitř hostince. Hospůdka byla doslova přecpaná kouzelnickými studenty. Kam jsem jen pohlédla, viděla jsem někoho známého. Prodrali jsme se skrz ně a posadili se k poslednímu volnému stolu. Popravdě řečeno jsem se divila, že tu vůbec nějaký prázdnž stůl je. Protože na první pohled to vůbec nevypadalo, že tu bude alespoň jedno volné místo. Stůl byl úplně vzadu, takže jsme byli docela dobře skryti před zraky ostatních. Vyhovovalo mi to. I kdyby, čistě teoreticky, samozřejmě, vešel Victor s Ester, neviděla bych je. Stejně jako by si ani oni nevšimli mě.
Objednala jsem pro nás tři máslové ležáky a svlékla si svůj zimní kabát. Annii s kabátem pomohl Tony a pak se oba posadili naproti mě.
Po chvíli se Annie ujala slova.
"Takže... Tony, tohle je Lucia... Lucio, tohle je Tony," představila nás jednoduše.
Vzápětí se na mě podívala s obavami v očích, co si o něm budu myslet. Nenápadně jsem přikývla, jakože je vše v pořádku a pak otočila svůj pohled k Tonymu, který mi už podával svou ruku.
"Lucia," zopakovala jsem se po Annie a potřásla si s ním rukou. "Těší mě."
Usmál se na mě také se představil. "Já jsem Tony, jak už Annie řekla. Jsem rád, že jsem tě konečně mohl poznat. Poslední dobou nemluví o nikom jiném než o tobě..."
Annie vypadala jako ž by se nejradši propadla, ale nic neříkala.
"Tak o tom bych mohla vyprávět. Annie totiž neustále mluví jen o Tonym," zasmála jsem se. Nelhala jsem, tohle se totiž popřít nedalo.
"Vážně?" nadzvedl obočí a pak se trochu překvapně otočil k Annie. Ta po chvílí váhání pochopila, že své překvapení jen předstírá, usmála se na něj a jemně ho políbila.
Ach, vydechlo mé romanticky zaměřené, nešťastně zamilované a žárlivé srdce. Vypadali, jako by byli stvořeni jeden pro druhého. Chtě nechtě jsem se přistihla, že už mě zase sžírá závist. Zastyděla jsem se a rozhodla se na sobě nedat nic znát. Naštěstí se mi to povedlo, protože zrovna přišla číšnice a přinesla nám objednané pití.
V hostinci jsme si povídali skoro dvě hodiny. Kdybychom nespěchali do Bradavic, abychom se stihli naobědvat, určitě bychom tam zůstali ještě déle. Bavili jsme se opravdu dobře. Především jsme rozebírali naše záliby, abychom se lépe poznali.
Když jsme vyšli ven z hostince, zjistili jsme, že už přestalo pršet. Nemálo se nám ulevilo, protože najít cestu by v té ranní sněhové vánici vůbec nemuselo být snadné. Po silnici vedoucí k Bradavicím jsme se vydali společně, protože tentokrát se mi už nechtělo obcházet Zapovězený les sama.
Neuběhlo ani třicet minut a už jsme procházeli branou bradavické školy. Rozloučili jsme se před vstupem do jejich společenské místnosti. Přestože jsem už měla hlad, vydala jsem se do té své, abych se ještě před obědem stačila převléknout do čistého a hlavně suchého oblečení.
Jenže to bych nejspíš nebyla já, kdyby mi v tom něco nezabránilo. Jen o několik kroků dále jsem natrefila na další zamilovanou dvojici. Ti dva se těsně objímali a líbali se tak vášnivě, až jsem se sama divila, že si ještě neukousli jazyky. Znechuceně jsem si odfrkla. Přestože jsem byla původně odhodlána si jich nevšímat, nemohla jsem odejít. Jako by mě tam něco drželo. Ano, to byla zase závist.
Věděla jsem, že nebudu moci věčně ignorovat všechny zaláskované, které potkám. Stejně tak jsem podvědomě tušila, že se budu muset vší silou vzepřít tomu, co cítím k Victorovi. Budu na něj muset zapomenout, to mi byla jasné. I kdybych měla třeba vstoupit do kláštera. Bohužel jsem si to v tu chvíli ještě nebyla ochotna připustit.
A také jsem nebyla schopna se donutit od nich odvrátit zrak. A ani jim přestat závidět.
Nevím, jak dlouho jsem tam stála. Mohlo to být pár vteřin, možná i minut, opravdu jsem si vůbec nebyla jistá tím, jak rychle nebo pomalu ubíhal čas. Pamatuji si jediné. Tu svou závist. Strašlivě mocnou závist, která mě ten den ničia už kdoví pokolikáté a já se jí nedokázala zbavit. Nejsem dokonalá, to jsem věděla. V tu chvíli mi to bylo jasné obzvlášť, protože jsem nebyla schopna jim přestat závidět. Nemám na to. Stejně jako nedokážu sama sebe přesvědčit o tom, že nemusím mít výčitky svědomí. Protože jsem je měla.
Teprve když student, podle barvy hábitu jsem poznala, že je z Havraspáru, přestal líbat svou přítelkyni a otočil se na mě, jsem si uvědomila, jak hloupě asi musím vypadat. Moje závist nejspíš musela prostupovat vzduchem skrz naskrz, když jí tak dokonale vycítil, otočil se ke mě a upíral na mě své krásné zelené... Ach bože!
Zděšeně jsem se rozklepala, když jsem ho poznala. Proč zrovna já musím mít takovou smůlu?
Než jsem si stačila uvědomit, co vlastně dělám, otočila jsem se na podpatku a utíkala pryč od nich.
Budu působit trapně a nevyrovnaně, problesklo mi hlavou. Přesto mi to však bylo jedno. V tu chvíli mi bylo jedno úplně všechno - jediné, po čem jsem toužila, byla moje klidná havraspárská koupelna, kde jsem se mohla zavřít před celým světem.
"LUCIO! Počkej!" zaslechla jsem za sebou jeho hlas. Ani mě nenapadlo se otočit, i když mi to radila snad každá rozrušená částečka mého těla.
"Nech jí být, Jacku! Copak nevidíš, že..."
Stačila jsem ještě zaslechnout naštvaný Karinin hlas, ale nic víc už ne. Vyhrkla jsem heslo, proběhla společenskou místností (přičemž se mi povedlo okázale ignorovat pohledy všech přítomných) a zalezla do ložnice.
Tam jsem se schovala za světlými závěsy své postele, opřela se o zeď a rozbrečela se. Victore, proč jsi sakra takový hajzl? Proč kvůli tobě musím trpět při každém pohledu na někoho šťastného? A proč jsem musela natrefit zrovna na Jacka?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama