8. kapitola - Závist (I.)

20. října 2007 v 18:16 | Lucinka256 |  Povídka "Anglická dcera" (FF)
Tak už jsem se dostala ke kapitolám, u kterých si pamatuji, co se v nich odehrálo. Není to moc dlouho, co jsem je napsala, takže to vím naprosto přesně. Konečně budou moje úvody ke kapitolám trošku duchaplnější!:)
Názv je originální asi tak jako moje koleno, ale mě prostě nic lepšího nenapadlo a teď už se mi to zase nechce zpětně měnit. Takže - kdo, komu a co vlastně bude závidět, to se dozvíte uvnitř kapitoly.
Zase se trošku blíže seznámíme s Annií, potkáme Tonyho a na scéně se mimo jiné znovu objeví také Jack.
Snad se bude líbit!:)
Lucinka256

8. kapitola - Závist

A čas letěl dál.
Možná se mi dříve zdál pomalý. Trpěla jsem tím, jak hluboce jsem musela prožívat každou uplynulou vteřinu. Vteřiny se prodloužily v hodiny a hodiny v nekonečně dlouhé roky.
Jenže teď se všechno změnilo. Od té doby, co jsem se s Annií poprvé potkala v knihovně, se můj život změnil úplně od základů. Zase jsem měla něco, co mě drželo nad hladinou. Annii. Ačkoliv jsme se ten večer spolu daly poprvé do řeči, aniž bychom se vůbec znaly, za dva nebo tři další týdny se z nás staly nerozlučitelné nejlepší kamarádky. Potřebovaly jsme se - Annie potřebovala mojí podporu a já potřebovala zase jí. A nikdo jiný nám vyhovět nemohl, to jedině my navzájem. Brzo jsme pochopily, kolik pro sebe znamenáme a naše přátelství se tím ještě upevnilo.
Ve škole se mi dařilo čím dál lépe. Učení mě stále ještě neunavovalo a nevyčerpávalo - ba naopak. Cítila jsem se, že mi pomáhá zapomenout. Měla jsem pocit, že veškerou svou energii a sílu dále žít čerpám ze svých vědomostí a několika kratších či delších rozhovorů s Annií.
A byla jsem tomu ráda. Přestože Victor s Ester byli vidět snad na každém rohu, jak se společně vedou za ruce, věděla jsem, že budu žít dál. Přestože mě při pohledu na něj pokaždé píchlo přímo u srdce, začala jsem se chvět a kolena mi pravidelně vypovídala službu, přes to všechno jsem se cítila silněji a vyrovnaněji než o těch pár dnů dříve.
Dokonce i čas už neběžel tak strašlivě pomalu. Kdybych řekla, že se nezadržitelně rozletěl vpřed, asi bych lhala. Ale i tak jsem si povšimla změny. Drobné, ale důležité. V mém dni se našly i takové vteřiny, kdy mi slovo "Victor" ani jednou nezaznělo v uších. Bylo jich sice málo, ale přeci jen existovaly. A tím, že vůbec přežívaly a nenechaly se ničím utlačovat, nevědomky zrychlily můj život.
S Annií jsem se vídala téměř každý den. Zdravily jsme se během snídaní, obědů i večeří. Kdykoliv jsme se potkaly na chodbě, zamávaly jsme na sebe a prohodily spolu několik slov. Pravidelně jsme si posílaly naše sovy, které nám domlouvaly termíny našich společných setkání. Chodily jsme do knihovny a nebo se jen tak projít na pozemky. Zkrátka a jednoduše jsme byly obě rády, že jsme se našly.
"Annie," zeptala jsem se jí dva týdny po našem prvním setkání. Zrovna jsme seděly v knihovně, v jejím zastrčeném rohu, kde nás nikdo nemohl najít, a povídaly si o Victorovi a Tonym. Původně jsem sice chtěla Annii pomoci s úkolem na přeměňování, protože si mi už několikrát stěžovala, že má s tímto předmětem nemalé problémy. Nakonec z toho ale sešlo, takže jsme se jako obvykle bavily jen o nás a školu úplně vypustily z hlavy. "Kdy mi vlastně představíš Tonyho?"
Upřela na mě své oči neidentifikovatelné barvy. Po chvilce pátrání jsem v nich našla stopy strachu.
"Čeho se bojíš?" zeptala jsem se překvapeně. Předpokládala jsem, že bude z mého návrhu nadšena a zatím se tu tváří takhle ustaraně...
Zřejmě si uvědomila, jak průhledné jsou její pocity, protože letmé stopy strachu z jejích očí okamžitě vyprchaly. Přišlo mi to divné a tak jsem se trochu zamračila. Vůbec jsem to nechápala. Co se děje?
"Promiň. Jen jsem nevěděla, co na to říct," odpověděla mi. Hlas se jí sice chvěl, ale v jejích očích jsem už žádné znaky zaváhání nebo lži nenašla. Neměla jsem důvod jí nevěřit. Jednoduše jsem se domnívala, že se bojí toho, jak by naše setkání mohlo dopadnout. Její pesimismus jsem stačila poznat až moc dobře už první den. Bylo mi jasné, že už teď se jí v hlavě vynořují fantasmagorické představy toho, jak se já a Tony vzájemně vraždíme.
Musela jsem se pousmát, protože jsem věděla, že její strach je zbytečný. Téměř vždy byl zbytečný. Jak bych mohla špatně vycházet s někým, o kom ona tak hezky mluví?
"To je v pořádku. Hlavně se ničeho neboj, určitě to dobře dopadne. Pokud vím, za týden by se mělo jít do Prasinek. Co kdybychom společně zašli třeba ke Třem košťatům?" navrhla jsem nenuceně.
Annie souhlasila s tím, že se s Tonym zítra domluví a ještě ten den mi dá vědět.
V sobotu večer mi pak přišel malí lístek pergamenu od její sovy Eleonor. Stálo tam jednoduché "Budeme tam".
V průběhu příštího týdne jsme se domluvily, že na ně počkám přímo před hostincem. Neprotestovala jsem, protože jsem byla ráda, že se alespoň trochu projdu. I když jsem měla Annii a své učebnice velmi ráda, stále jsem milovala i svoje procházky klidnou přírodou, které mě dokázaly uklidnit a navíc jsem se během nich bezvadně odreagovala. U Tří Košťat jsem měla být až v půl jedenácté, proto jsem hned za Bradavicemi odbočila z vyšlapané cesty a prošla se kolem Zapovězeného lesa až do Prasinek.
K vysoké a na první pohled útulné budově jsem dorazila akorát včas. Byla jsem totiž promočená až na kost. Ten den padal sníh tak hustě, jak jsem si ještě nikdy nepamatovala, že by sněžilo. Měla jsem pocit, že vidím jen bílo a bílo. Kamkoliv jsem se podívala, rozprostíraly se nekonečné bílé pláně. Musela jsem mhouřit oči, aby mě ta sněžná zář neoslepila. Sníh se mi omotával kolem pramínků vlasů a rozpouštěl se v nich. Snad poprvé v životě jsem litovala toho, že moje vlasy jsou tak dlouhé - protože čím delší je člověk měl, tím víc byl mokrý.
Postavila jsem se ke vchodu do hostince a začala vyhlížet Annii a Tonyho. Přestože jsem cítila jen vodu, nepřišlo mi zrovna dvakrát slušné si jít sednout dovnitř, když jsme byli domluveni čekat před dveřmi. Proto jsem se rozhodla na ně počkat venku.
Už jsem se pomalu začínala bát, že nedorazí. Od chvíle, co hodiny na radnici odbily půl jedenácté už uběhla pěkná chvilka. Jenže se stalo něco, co mě z mých úvah nekompromisně vyrušilo.
Do hostince přicházela Elen s Deborah a nějakou další holkou, kterou jsem neznala jménem. Na tom by nebylo vůbec nic zvláštního, ani jsem se tolik nedivila tomu, že mě Elen s Deborah pozdravily. Rozrušilo mě, když Deborah se vší nenápadností sobě vlastní drcla do Elen, naklonila se k ní a "zašeptala" jí. "Podívej tamhle."
Instinktivně jsem se otočila k místu, kam ukázala, stejně jako její kamarádka a Elen. Na tom, co jsem viděla taky nebylo nic až tak zvláštního.
"Že mu to ale trvalo," vydechla Deborah. Na mojí tváři se rozprostřel úsměv Těžko říct, zda spokojený nebo škodolibý. Když se mi totiž podařilo zaostřit skrz neprůhlednou clonu bílých sněhových vloček, spatřila jsem tam Jacka. Po chvíli jsem si všimla i přicházející dívky, ve které jsem poznala Karin, se kterou sdílím svou ložnici. Jack jí věnoval okouzlující úsměv a pak společně zamířili do Medového Ráje.
Vlastně mě to ani nepřekvapilo. Na tehdejším famfrpálovém tréninku jsem ho odmítla a od té doby se ke mě choval už celkem normálně. Pochopil, že nikdy nebude šanci a vzdal to. Prostě se vrátil zpět ke svému předešlému způsobu života. Docela mě to i zklamalo. Netušila jsem, že tak snadno zanevře na své cíle. Jak mu pak má někdo věřit?
To podstatné, co jsem si uvědomila, byla závist. Když jsem je viděla, oba tolik rozzářené a spokojené, strašně jsem v tu chvíli chtěla být taky tou, kterou někdo miluje a bude se na ní tak hezky usmívat. Vlastně ne někdo, ale Victor. Ach jo.
Když jsem promluvila, můj hlas zněl podivně chladně a odtažitě. Jako by ani nepatřil mě, ale mluvila ze mě jen obyčejná závist.
"Co je na tom tak zvláštního?"
Rázem se na mě všechny tři překvapeně otočily. Debořina světlovlasá kamarádka nakrčila nos a ironicky se na mě usmála.
"Pokud jsi o ještě nepostřehla, Jack od září nechodil s nikým," pronesla afektovaně a změřila si mě dosti nepřejícným pohledem. Začínala mi silně lézt na nervy.
Zamračila jsem se na ní. V tu chvíli mi byla protivnější než deset Ester dohromady. Přesto jsem se však ovládla a skousla protiútočnou poznámku, která se mi užuž hrnula na jazyk. Neměla zapotřebí se hádat s takovou husou. Ani jsem nechtěla vyjadřovat svoje pochybnosti vůči Jackovi. To byla čistě moje osobní záležitost. Jim to může být úplně jedno.
Elen si jako jediná všimla mého napjatého výrazu a tak se do toho rázně vložila.
"My jsme se už totiž bály," vysvětlovala mi "že Jack s holkama skoncoval. Nebo se zamiloval, což by byla ještě větší katastrofa. Dovedeš si představit, jak moc by se změnil? Už by to vůbec nebyl Jack, ale nějaká jeho napodobenina. Toho bychom už rády neměly."
Ohromeně jsem se na ní dívala. Kdybych měla v tu chvíli použít správný výraz, asi bych řekla, že se Elen "podeborahštila". Mluvila, chovala se a dokonce i uvažovala stejně jako ona. Bylo mi jí upřímně líto, ale nebyla jsem schopna v sobě najít dostatek odvahy, abych jí na to upozornila. Otázkou je, jestli by mě vůbec poslouchala. Po tom, co jsem jí udělala...
Popravdě řečeno, mně by byla mnohem sympatičtější Jackova napodobenina, alespoň podle toho, jak jí popsala Elen. Taková napodobenina by znamenala normálního Jacka. Jenže to by se asi musel stát zázrak.
"Nemyslím si," odpověděla jsem tiše, ale zase dost hlasitě, aby z tónu mého hlasu poznaly, že si pevně stojím a vždy budu stát za svým názorem. Doufala jsem, že Elen dojde, co jí tím chci naznačit. A to sic, že ani ona by neměla kopírovat někoho, kdo pro ní možná hodně znamená.
Na okamžik se rozprostřelo mírně nervózní ticho, protože ani jedna z nás nevěděla, co říci. Nakonec situaci vyřešila Deborah.
"Já asi zmrznu," prohlásila a pak vtáhla Elen a onu nafoukanou mrzimorskou studentku dovnitř hostince. Elen se na mě ještě omluvně usmála, ale pak už mi její obličej zmizel v záplavě zimních plášťů, šál a čepic. Snad pochopila...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama