7. kapitola - Spřízněná duše

20. října 2007 v 18:06 | Lucinka256 |  Povídka "Anglická dcera" (FF)
S kým že se to vlastně Lucia potkala v knihovně?

7. kapitola - Spřízněná duše
V jejích očích jsem postřehla obavy v kombinaci s důvěrou. Zřejmě nevěděla, zda má ode mě čekat výsměch a nebo přívětivé chování. Značně znervózněla, když si všimla, že jí pozoruji.
Stejně jako ona jsem se nemohla rozhodnout, jak bych se měla zachovat. I přes své rozpaky jsem však cítila něco, co nás v tu chvíli spojovalo dohromady, jakousi neuvěřitelnou sílu našeho poslání. Napadlo mě, že jsme se tu možná měly setkat, protože naše osudy si to tak přály.
Nastala dlouhá chvíle ticha, během níž jsme si vzájemně hleděly do očí a obě se snažily rozluštit onu hádanku, zda se k sobě máme chovat jako přítelkyně a nebo na tento okamžik prostě zapomenout.
Pak se konečně odhodlala, vstala a natáhla ke mě svou ruku, stále ještě trochu rozklepanou.
"Já jsem Annie," představila se. S obavou v očích očekávala mou reakci, protože si ještě pořád nebyla jistá, co jsem vlastně zač.
"Já jsem Lucia," přijala jsem její nabízenou dlaň a krátce si s ní potřásla. Její dlaň byla podivně vlhká, zřejmě od slz, které jí hyzdily obličej.
Přesto se však na mě usmála a já se usmála na ní.
A pak už nám to bylo oběma jasné - nepřátelství nehrozilo ani v nejmenším. Obě jsme si úlevně vydechly.
"To je španělské jméno?" zeptala se nejistě.
Přikývla jsem. "Ano. Můj otec byl Španělem."
"Byl?" položila svou novou otázku. Ovšem velice opatrně, protože tušila, jak je pro mě toto téma nepříjemné.
Zhluboka jsem se nadechla a zpříma se jí podívala do očí.
"Ano, byl. Zahynul při nějakém kouzelnickém souboji, když mi byly asi dva roky."
"Ach... To mě mrzí," řekla. Věděla jsem, že nic nepředstírá, cítila jsem z jejího hlasu upřímnost.
"Já si ho vlastně vůbec nepamatuji. Nevím, zda by mi to mělo být líto, když si dnes už ani nepamatuji, že jsem nějakého otce měla. Vždycky jsem vyrůstala jen s maminkou, která mi věnovala všechnu svou lásku... Ano, chyběl mi otec, jako každému dítěti, které vyrůstá jen s matkou. Ale nikdy jsem pro něj nebrečela, protože nemohu brečet pro někoho, koho ani neznám."
Rychle sklopila oči, přesto jsem si však stačila všimnout nepatrných slz.
"Promiň, nechtěla jsem tě rozbrečet-" omlouvala jsem se rychle.
"Ne, to je v pořádku... Jen mi to trochu připomenulo moje vlastní rodiče," setřela si rychle dvě malé slzy, které jí stékaly po tvářích, a znovu mi věnovala svůj nejistý pohled.
"Moji rodiče zemřeli oba. Maminka při porodu, taťka zahynul jako bystrozor v boji za spravedlnost. Dozvěděla jsem se to až nedávno, od tety Jane, kterou jsem celá léta považovala za svojí matku."
Ohromeně jsem na ní zírala a vůbec nevěděla, co bych měla říct. V porovnáním s tím, co zakoušela ona, se mi moje starosti zdály být až pošetile malé a malicherné. Snažila jsem se rychle najít způsob, jakým bych jí dodala odvahu a útěchu. Ale nic mě v tu chvíli nenapadlo.
Zřejmě si všimla mého zaskočení, protože mluvila dál.
"Jsem slabší povahy a proto mě to hodně trápí... Víš, já jsem ten typ člověka, který se rozbrečí při každé příležitosti, rozená pesimistka, která ve všem vidí jen to zlé. Když mi to teta řekla, strašně dlouho jsem brečela. Zavřela jsem se u sebe v pokoji a několik dní odmítala jíst a pít. Jenže pak mi došlo, že vůbec nemám právo se na ní zlobit. Ona mi to řekla, protože mě chtěla uchránit od bolesti, kterou bych zakoušela, kdybych na to někdy v budoucnu přišla sama. Řekla mi to, i když věděla, že mě zraní. Ale chtěla mě jen uchránit před tím, co by mě mohlo v budoucnu dozajista zničit. Uvědomila jsem si, že mě má ráda jako vlastní dceru. A taky že jí svým chováním jen ubližuji. Proto jsem se jí omluvila.
Prostě jsem se s tím smířila, nebudu se kvůli tomu trápit celý život. Bylo by to jen zbytečné mrhání drahocenným časem," domluvila a povzbudivě se na mě usmála. Přestože sama o sobě mluvila jako o bezmezné pesimistce, v tu chvíli jsem z ní viděla čišet spíše nekonečný optimismus, kterým mě naplňovala a určitým způsobem mě jím i uklidňovala.
Ano, má pravdu, pomyslela jsem si a přikývla.
"Slyšela jsem, že jsi nejlepší studentkou čtvrtého ročníku," poznamenala klidně. Z tónu jejího hlasu jsem nebyla schopna poznat, jestli to myslí v dobrém nebo ve zlém.
"Nevím jestli nejlepší z ročníku, ale snažím se pro svůj prospěch dělat maximum," přiznala jsem se.
"V tom případě máš přesně tu vlastnost, která mi chybí - ctižádostivost. Vím, že bych se měla škole věnovat více, ale nikdy se k tomu nedokážu přinutit," přiznala se. Značně se mi ulevilo, nemyslela svá slova ve zlém, spíše mi v něčem záviděla.
"Já..." zhluboka jsem se nadechla, jako bych si chtěla dodat odvahu. Stále jsem si nebyla jistá, jestli jí mám svěřit to tajemství, které jsem už několik měsíců držela v sobě - a to sic, ž jsem se setkala s duchem Roweny z Havraspáru.
Když jsem však viděla její zamyšlený výraz, ztratila jsem veškeré obavy a pustila se do řeči.
"Možná máš pravdu, pro mě je učení hodně důležité, protože vyrůstám už od malička s pocitem, že na něm se zakládá veškerá má budoucí kariéra. Ale ani tento pocit nebyl schopen mě donutit k tomu, jak moc se učím teď," přiznala jsem se.
Pohlédla na mě s otazníkem v očích.
"A co tě k tomu donutilo?"
"Jsou tu dvě věci. První touha zapomenout - a druhá touha splnit přání jisté osobě."
Nechápavě na mě pohlédla, jako by mě chtěla vyzvat k tomu, abych jí o tom všem pověděla více. Stiskla jsem rty, ale přesto jsem pokračovala.
"Minulý školní rok jsem si našla přítele. Znamenal pro mě strašně moc. Nikdy jsem nikomu tolik nepropadla, abych na něj myslela snad každou vteřinu. Nevím, jestli ho znáš. Jmenuje se Victor."
"Ano, znám ho," přikývla pomalu a pak na mě pohlédla, v očích předtuchu toho, co jsem se právě chystala říct. "To je ten, co chodí s Ester?"
Její slova mě zasáhla tolik bolestivě. Byla jsem si jistá, že to nebyl jejich účel... Ale stejně mě to zastihlo nepřipravenou a vehnalo mi to slzy do očí. Kývla jsem a potlačila zavzlykání.
"Jé... Promiň, nechtěla jsem tě rozbrečet, nevěděla jsem, že..." váhavě na mě pohlédla a pak mi položila ruku na rameno, jako by mi chtěla dodat sílu.
Pohlédla jsem na ní ale nepokoušela jsem se svoje slzy maskovat. Ne, nechci před ní předstírat, kdovíjak nejsem silná, jako jsem to doposud předstírala před ostatními.
"To je v pořádku... Jen jsem si vzpomněla na ten den, kdy jsem je spolu uviděla... Bylo to strašné, jako by mě bodli nožem," vydechla jsem.
Pozorovala mě s úžasem v očích, zasáhnuta mými slovy. Věděla jsem, že za tím je něco víc, než jen lítost, ale nedokázala jsem rozpoznat, o co jde. A navíc jsem si byla jistá, že dříve či později se mi s tím svěří sama.
"Rozešel se se mnou, protože prý má rád jí. Až dodnes na něj nemůžu přestat myslet. Kdybych se neučila, tak celé dny jen sedím a zírám do prázdna. Takhle myslím na tu složitou látku a ne na něj a na ," pronesla jsem slova "něj" a "ní" s obrovskou ironií v hlase. Chtěla jsem naznačit, že pro mě bude lepší, když se o tom nebudeme bavit. Nebylo to pro mě ani trochu příjemné téma.
"A ten druhý důvod?" zeptala se opatrně, když pochopila účel tónu mého hlasu.
"Den nebo dva poté, co jsem to zjistila," opět jsem se ve svých slovech vyhýbala tomu bolestivému tématu "jsem se zavřela v naší havraspárské koupelně. A tam se mi zjevila Rowena z Havraspáru, patronka mojí koleje."
Zírala na mě s úžasem v očích, jako by mým slovům nemohla uvěřit.
"Řekla mi, že pokud se budu hodně snažit, mohu jednou dosáhnout něčeho, co se povede jen málokomu. Prý mám předpoklady k tomu, abych jednou zachránila mnoho lidských životů. A jediné, co mohu udělat, abych tohle dokázala, je se teď učit, jak nejvíc to bude možné."
Pořád si mě prohlížela velice překvapeně. Stejně jako jsem byla tehdy překvapená já, když mi to Rowena sdělila. Popravdě řečeno jsem se ani nedivila tomu, že jí to připadá hodně nepravděpodobné. Několik vteřin si mě překvapeně prohlížela. Pak z mého výrazu zřejmě pochopila, že nelžu.
"Tak to je tedy... Vůbec nevím, co na to říct," pronesla jedním dechem.
"Taky jsem byla tak překvapená, jako teď jsi ty. Ale věřila jsem jí. A proto se snažím plnit to, co mi řekla," odpověděla jsem jejímu údivu. Nepatrně jsem se pousmála, protože jsem cítila jistotu. Jistotu, že mě nezradí a že jsem si právě našla takovou kamarádku, která mi chybí. Někoho, kdo mi dokáže nahradit Elen, která se se mnou v poslední době vůbec nebavila... Nebo jsem se nebavila já s ní?
"Tak to už tě chápu. Taky bych jednala stejně," souhlasila se mnou. A pak se usmála - a já si tehdy poprvé všimla, že její slzy už docela zaschly. A byla jsem tomu ráda.
Přesto jsem si však nebyla schopna odpustit si svou další otázku.
"Co vlastně trápí tebe?" zeptala jsem se. Snažila jsem se mluvit tak, abych jí příliš nezranila, ale moc se mi to nedařilo.
Úsměv jí rychle vyprchal z obličeje. Pohlédla na mě se stejnou nejistotou, jako před několika minutami, kdy jsem jí poprvé uviděla. Okamžitě jsem pochopila, co se jí honí v hlavě. Stále ještě nevěřila, jestli mi může všechno říct.
Zklamalo mě, že ke mě nemá důvěru. Ale přesto jsem jí vybídla, aby mi své tajemství klidně vyzradila.. Vždyť já nemám komu jej říct!
"Když jsi mluvila o tom, jak jsi potkala Victora s Ester, připomenula jsi mi tím to, co mi poslední dobou dělá takové starosti. Cítila ses tolik zraněná a zrazená... Měla jsem strach, vlastně ho ještě pořád mám. Strach z toho, e mě potká to samé.
Mám totiž přítele, jmenuje se Tony. A poslední dobou se chová... Tak nějak divně," roztřásl se jí hlas a zadrhla se v půlce věty. Pak se náhle rozbrečela a mezi vzlyky nebyla schopna ze sebe vypravit jediné slovo. Chvíli jsem na ní užasle hleděla, protože jsem nevěděla, co dělat.
A pak jsem se odhodlala k něčemu, co by mě nikdy dřív nenapadlo - objala jsem jí. Cítila jsem, jak je rozechvělá a měla potřebu jí pomoci a utěšit.
"Annie... Určitě to tak není!" bylo jediné, co jsem ze sebe dokázala vypravit.
Pozvedla ke mě oči plné stříbřitých slz.
"Já vů-vůbec nevím, co-co bych měla-la dělat... To-to-totiž já ho mám straš-ně moc ráda, pro-proto se tak bo-bojím. Moc ho-ho posled-ní dobou nevídám a-a mám strach, že-že si našel ji-jinou," vzlykala.
Vzala jsem jí kolem ramen a donutila jí se mi znovu podívat do tváře. Usmála jsem se na ní tak povzbudivě, jak jen to v tu chvíli šlo.
"To určitě není pravda. Má tě rád, tím si jsem jistá. A kdyby se něco takového přeci jen stalo, určitě by ti to řekl."
Přestala brečet, přesto se však chvěla.
"A co když ne?"
"A čím si pomůžeš, když se budeš takhle strachovat! Hlavu vzhůru, tohle ti stejně nepomůže. Pokud ho máš ráda, tak mu věř. Vždyť on ti určitě věří také. Když se budeš takhle bát a vídat podobné děsivé představy jedině ve své fantazii, všechno tím zhoršíš. Právě těmito obavami ho nevědomky vyprovokuješ k tomu, aby něco takového opravdu udělal. Vycítí, že mu nevěříš.
Ne, musíš se vzchopit. Pokud máš strach, řekni mu to. Ale pláčem si vůbec nepomůžeš," promluvila jsem k ní. Sama jsem se divila, kde se e mě najednou bere tolik moudrosti. A také jak velký měly má slova účinek.
Dlouho se na mě dívala a zvažovala jejich váhu. Pak vytáhla z kapsy žlutého mrzimorského hábitu kapesník a osušila si slzy.
"Máš pravdu. Děkuju," zašeptala.
"Za co?" podivila jsem se.
"Za to, žes mi dodala naději. Za to, žes tu celou tu dobu seděla a poslouchala mě."
"Ale to ty přeci také! Nikomu jinému jsem tohle neřekla, jenom k tobě cítím podivnou důvěru. Ne, jsem to já, kdo by tu měl děkovat," bránila jsem se proti slovům její chvály.
Usmála se na mě.
"Není zbytečné se kvůli tomuhle hádat?" zeptala se.
Přikývla jsem a také jí věnovala úsměv.
"Samozřejmě, že je. Naprosto zbytečné," dodala jsem.
Podívala se na hodinky.
"Je už velmi pozdě, asi bych měla jít, protože jinak tu nejspíš do dvou minut usnu. Ale přesto bych chtěla, abychom si slíbily, že tohle naše setkání nebude poslední. Potřebuji kamarádku, jako jsi ty, která mi dokáže dodat naději a nové světlo do mého života. A myslím, že i ty mě potřebuješ," řekla tiše.
"Samozřejmě. Moc ráda se s tebou někdy znovu uvidím, protože už teď vím, že ty mě nikdy nezradíš."
Po tváři se jí rozlil úsměv a znovu mi podala ruku.
"Tak dobře. Jsem ráda, že jsem tě poznala, Lucio," stále se usmívala. Viděla jsem jí v očích, že se vůbec nebojí, že už ke mě našla cestu.
"Také jsem ráda, že už tě znám. Určitě se uvidíme co nejdříve," slíbila jsem jí. Přikývla.
A svědkem té naší noční dohody byla pouze stříbřitá Luna, která pomalu kráčela nebesy a pečlivě střežila naše společné tajemství.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama