6. kapitola - Překvapení

21. října 2007 v 19:54 | Lucinka256 |  Povídka "I já mám city" (FF)
Premiéra tohoto blogu - článek, který jsem na tom starém už uveřejnit nestihla!:) Tahle kapitola je vůbec první, která je novou a ne staronovou. O to si jí víc vážím.:)
Nevím, jestli je napsaná dobře, nemohu to posoudit. Jsem si jistá tím, že bych byla schopna ji napsat mnohem lépe, ale už se mi nechce to zas a znova přepisovat. Takže zůstane takovou, jakou je teď.
První rozhovor Lenky a Nevilla od jejich "hádky". Vzhledem k mojí "nenápadnosti" je už stejně dávno poznat, co se v něm stane, takže nemá cenu se to snažit nějak zakrývat.
Snad se bude alespoň trošku líbit. A protože je to už premiérová kapitola, tak také prosím o komentáře!:)
Díky moc!
Lucinka256

6. kapitola - Překvapení
Někdy mě napadá, že to vlastně byla moje chyba. Asi je špatně, když si tohle myslím. Jenže já si nemohu pomoci.
Pak mívám pocit, že kdybych tehdy bývala rychlejší, mohla maminka ještě žít. Místo křiku jsem mohla zavolat otce, aby jí pomohl. Protože on by to určitě dokázal.
Ale to jsem neudělala. Místo toho jsem tam zůstala stát, v očích hrůzu a děs, neschopna se pohnout. A ten řev…
Odchod někoho milovaného prý zanechá v srdci člověka výraznou stopu. Ano, i u mě to tak je. A nikomu bych to nepřál
Je strašné v devíti letech ztratit osobu, která Ti je nejbližší. A ještě k tomu svou vinou. Nikdy si to nepřestanu mít za zlé.
Moc Ti děkuji, za to, že existuješ. I když jsi jen věcí, jsem ráda, že se Ti mohu svěřit. Jsi jediný, kdo o tomhle ví. A já se zoufale potřebuji svěřit. Komukoli.
Ještě jednou díky.
Tvá Lenka
Už sedmým rokem se snažila žít dál, bez maminky, bez přátel a bez opravdové lásky. Zatím se jí to dařilo, ale ve skrytu duše už začínala cítit, že to dlouho nevydrží. A tím by její život skončil…
***
Lenka si v sobotu umínila, že čím dříve se Nevillovi omluví, tím lépe udělá. Opravdu už bylo na čase to udělat, protože jí přehlížel čím dál více. Ač si to ještě neuvědomovala, bylo to pro ní velmi bolestivé.
A ona rozhodně nepotřebovala další bolesti.
Marně bloumala nad tím, kde by ho mohla najít. Napadlo jí se podívat do knihovny, na místo, kde se posledně náhodou setkali. Prošla snad všechny chodby, prohledala celé pozemky školy.
Buď se sami sobě míjeli - a nebo se před ní jednoduše ukrýval. Raději nechtěla znát odpověď. Stačila jí její pesimistická povaha, která si jasnou představu začala utvářet okamžitě. Už tě nechce znát, holka, nechce. Stejně jako ostatní…
Během oběda ani večeře ho ve Velké Síni nepotkala. Kvůli tomu začínala být čím dál tím více nervóznější.
Konečně, po několika dnech, jí bylo dopřáno Nevilla zastihnout. Stalo se tomu tak v úterý. Ten den vstávala trošku později než obvykle, protože zaspala. Zbývalo jí už jen pár minut do začátku první vyučovací hodiny, tak rychle spěchala do Velké Síně, aby se ještě stačila nasnídat. Knížky si táhla s sebou, ovšem nestihla je naskládat do aktovky, takže je prostě jednoduše nesla v rukou.
Když v tom - BUM!
Jako na potvoru musela do někoho vrazit! No to jí opravdu chybělo!
Učebnice jí vypadly z rukou i s několika nepopsanými pergameny a knihami, vypůjčenými ze školní knihovny. Jak se Lenka uhýbala, přišlápla si navíc i svůj nejoblíbenější brk. Její tvář začínala být čím dál víc podmračená. Připomínala temné mraky na obloze jen pár vteřin před začátkem hromobití.
No to mi ten den pěkně začíná, pomyslela si ironicky. Klekla si na zem a začala knihy sbírat zpět do náruče. "Nemůžeš sakra dávat pozor, do koho vrážíš?" vyjekla. Užuž chtěla pokračovat a viníkovi vynadat ještě více… Jenže pak pohlédla výše a zjistila, že se nesrazila s nikým jiným než s Neviklej Longbottomem osobně.
Zarazila se v půli slova, ústa otevřená dokořán, a zírala na něj, jako by ho spatřila poprvé v životě. Ani nevnímala, že pár kolemjdoucích studentů se začíná pochichtávat. Až po několika trapných minutách si uvědomila svou průhlednost a rychle zabodla pohled do podlahy.
Ty jeho tmavě hnědé oči jí tolik dostávaly do rozpaků!
Neville se sklonil vedle ní a pomohl jí knihy sesbírat. V jednu chvíli se nepatrně otřel svým loktem o její a oba se jako na povel zachvěli a odtáhli. Lenka zkousla spodní ret a pocítila ještě větší vinu než dříve. Už zase na něj začala řvát, opět úplně bezdůvodně. Je vážně naprosto neponaučitelná!
Cosi jí našeptávalo, že teď je ta správná příležitost se omluvit. Ale jí najednou úplně vyschlo v krku a nevěděla, co říci. Kam se poděla její jindy hbitá slova?
Oba se ocitali v čím dál tím více nepříjemnější situaci. Lence to nepřipadalo jako pár vteřin, ale jako celá jako věčnost, než se zase postavili naproti sobě a jejich učebnice už drželi posbírané ve svých rukou. Byla Nevillovi nesmírně vděčná za to, že mu žádná z knih nevypadla na zem, jak bývá jeho dobrým zvykem. Ostatní studenti už si jich také přestávali všímat. Naštěstí.
Uvědomila si, že by mu asi měla poděkovat. Zmohla se jen na pár slov. "No, totiž… Díky," špitla hlasem téměř přiškrceným. Snažial se mu znovu nepohlédnout do obličeje, aby se znova nerozklepala. Protože ta čokoládová hněď…
Soudila, že přikývl. "Není za co," téměř zašeptal svou odpověď.
Lenka se vzpamatovala, až když se Neville otočil a rázoval si to pryč od ní. Okamžitě se rozběhla za ním.
"NEVILLE! Počkej!" zakřičela na něj. Zastavil se tak rychle, jako by právě použila kouzelné zaříkávadlo. Snad tahle slova čekal?
Otočil se zpět k ní a zkoumavým výrazem jí pohlédl do očí. Poměrně dlouhé, taměvé a nepříliš upravené vlasy mu splývaly do obličeje. A ty jeho oči jí už zase hypnotizovaly...
Lenka byla proti své vůli donucena uznat, že mu to takhle celkem sluší...
Sakra! Co to říká?
"Ano?" tázavě se na ní podíval. Lenka se nejistě zašklebila.
"No... Já..." začala opět nejistým tónem. Ale pak jí došlo, že už možná nebude mít žádnou další možnost mu tohle říct. Odkašlala si, čímž si dodala na síle, a když promluvila, její hlas už zněl opět normálně, jen více odhodlaně, než bylo zvykem.
"Chtěla jsem se ti omluvit za to, jak jsem na tebe tehdy řvala v knihovně... Víš, já byla hodně rozrušená a nějak jsem se nedokázala ovládnout. Cože mě tedy samozřejmě neomlouvá, ale stejně jsem chtěla říci, že se omlouvám, i když..."
Uvědomila si, že se začíná zamotávat do svých slov. Vůbec to nechápala, vždyť ona nikdy nekoktala ani neměla problémy mluvit s kýmkoliv o čemkoliv!
Uklidnilo jí, když Neville kývnutím přijal její omluvu. Oddychla si, aniž by si uvědomila, že to na ní opět bude poznat.
Neville se na ní stydlivě usmál. Tohle bylo zvykem pro změnu pro něj. "Neomlouvej se, byla to taky moje chyba. neměl jsem tam tak vtrhnout a otravovat tě..." přiznal se, hlas téměř provinilý. Ten jeho výraz vypadal absolutně nemožně.
"Né, není za co se omlouvat. To byla především moje chyba," nesouhlasila s ním. Až příští okamžik si uvědomila, že se usmívá, nejspíš stejně přihlouple jako Neville.
My jsme fakt dvojka!
"Ale ne…" chtěl se bránit, ale Lenka ho nenechala domluvit.
"Zapomeňme na to," uzavřela jejich spor a nabídla mu ruku na usmířenou. Sama sebe v tu chvíli nepoznávala. Podobné chování prostě nebylo jejím stylem. I Neville si té náhlé změny všiml, ale její dlaň nakonec stiskl, byť trochu překvapeně.
"Dobře," souhlasil jednoduše.
Lenka si ohrnula dlouhý pramínek vlasů, který se jí dral do obličeje a přikývla. Nevěděla co říci. Rozpačitě se zašklebila a pak se rychlým gestem rozloučila, kráčejíc zase zpět do velké Síně.
Ani ne dvě vteřiny poté se za ní ozval Nevillův hlas.
"Lenko! Počkej... Ještě něco jsem ti chtěl," zarazil jí jeho výkřik jako ostří nože zařezávající se do těla své oběti. Popadl jí za zápěstí, takže mu nemohla uniknout.
Mimoto mu vůbec utíkat nechtěla.
Otočila se a opět značně nejistě pohlédla do jeho nervózní tváře. Nechápala, co se děje. Nebo jí to ještě nestačilo dojít.
"Ano?" pobídla ho, když se sám neměl k tomu, aby se ujal slova.
"Chtěl jsem se zeptat… Jestli bys… se mnou nešla na…?"
Zamotal se ve svých vlastních slovech a raději zmlkl. Pohledem pohladil špičky svých bot, než se odvážil se Lence znovu podívat do očí.
Lenka na něj nechápavě zírala. Stále ještě nevěděla, o co jde.
"Kam nešla?" Znovu si zastrčila za ucho onen nezbedný pramen vlasů, takže se její oblíbené ředktvičkové náušnice roztřásly.
"Na ples," upřesnil.
Lenka konečně pochopila význam jeho slov a úplně zkameněla. "Co-cože?"
Jednou už se překonal - a podruhé to bylo snadnější. "Chceš jít se mnou na ples?" zeptal se Neville znovu, teď již mnohem pevněji a odhodlaněji.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 gigi gigi | Web | 28. října 2007 v 12:48 | Reagovat

Ještě jsem si nenašla čas si to přečíst... Ale máš u mě řetězák...

Jo, na tvůj deštník si pamatuju velmi dobre... Boris, nebo tak nějak, že???

2 Lucinka256 Lucinka256 | 28. října 2007 v 16:11 | Reagovat

To neva, však mě znáš - než já se někdy v životě dokopu něco začít číst, přečíst a pak k tomu dokonce i dopsat komentář... Trvá to celé roky... (možná naštěstí, možná bohužel :-))

Deštník se jmenuje Bedříšek... a nedávno jsme ho pohřbila.. Dosloužil jako můj bratro-mlátič.. :-(( :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama