6. kapitola - Knihovna ve slzách

20. října 2007 v 18:04 | Lucinka256 |  Povídka "Anglická dcera" (FF)
Život Lucii se pohrne dál i poté, co se setká s Rowenou. V čem se ale změní? Dozvíme se, jak vypadají famfrpálové tréninky a také jak Lucia nese Victorovu ztrátu.
Nevím, co víc k tomu dodat!:)
Lucinka256

Co mi zbývalo?

Nešťastná láska, která mě pronásleduje snad na každém mém kroku. Všude jí vidím, na každičkém místě se mi ukazuje on. Ať už jako vzpomínka, která mi náhle prolétne hlavou, omluvný Esteřin výraz nebo třeba jen naše stará společná fotografie. Pořád jenom on. Jako by mě očaroval, jako by poručil mým myšlenkám, aby mi nedaly jedinou chvíli klidu. Nemohla jsem na něj zapomenout, nemohla jsem na něj ani přestat myslet. Nešlo to.
Vždyť já ho milovala. Víc, než jsem si kdy dříve pomyslela. Až teď, když jsem o něj přišla, jsem si konečně uvědomila kolik pro mě znamenal. Moc pro mě znamenal, opravdu hodně.
Ačkoliv mi tehdy bylo teprve čtrnáct let, osud mi již tehdy dopřál zakusit pouto lásky i její silné sevření. Možná až příliš silné. Natolik intenzivní, že jsem ho nedokázala zničit, zapomenout.

A tak jsem před ním unikala. Uposlechla jsem rady zakladatelky mojí koleje a začala se věnovat učivu s ještě větší pílí. Učila jsem se stále více, stále častěji, stále pečlivěji. Učila jsem se prakticky nepřetržitě. Všechny knížky z knihovny, které se týkaly probírané látky, jsem s obrovským nadšením čítala večer před spaním. Neustále jsem procvičovala nová a nová kouzla a s obrovským nadšením vypracovávala všechny domácí eseje.
Proč? Protože jsem mohla zapomenout. Uniknout pryč, do světa, kde není žádný Victor ani žádná Ester. Na chvíli opustit bolest jejich zrady a plně se soustředit na něco jiného. Na cokoliv jiného, jen ne na ně.

Se stejnou energií jsem se věnovala tréninkům na famfrpálovém hřišti pod Jackovým vedením. Vždy jsem dorazila včas, vždy jsem se snažila hrát co nejlépe a svým výkonem jej potěšit. Častokrát i mě samotnou udivovalo, kde se ve mě najednou bere tolik nového elánu a chtíče zvítězit.

Ne, to nebyl elán. To byla touha zapomenout, utéct.

Všechno marně. Jakmile jsem je spolu zahlédla, třebas jen na kratičký okamžik, zjistila jsem, že má snaha je naprosto marná. Nemohla jsem zapomenout. Nemohla jsem se prostě ze dne na den odmilovat. Nešlo to, nešlo.

A přesto jsem se pořád učila. I když se pro mě knihy staly spíše závislostí, než zábavou, byly pořád jediným, co mi pomáhalo. Byť jen částečně, ale pomáhalo.

Elen zamlkla a už se se mnou skoro vůbec nebavila. V prvních týdnech se mě snažila vylákat někam ven, kde by si se mnou mohla v klidu promluvit a pomoci mi. Ale já nechtěla. Odmítla jsem jí. A ani si neuvědomila, kolik tím ztrácím. Elen byla jednou z mála mých opravdu dobrých kamarádek. Záleželo jí na mě, viděla, že nejsem šťastná, že se trápím. Chtěla mi pomoci.
Ale já jí odmítla. Kvůli vlastnímu sobectví. Kvůli vlastní bolesti. Nedokázala jsem si připustit, že by mi dokázala poradit. Viděla jsem v ní jen bolest a vzpomínku. Viděla jsem v ní Victora, o kterém jsme spolu častokrát mluvili. A nechtěla ho v ní nacházet. Právě proto jsem se nechtěla stýkat ani s ní.

Během těch několika málo týdnů jsem si strašně moc věcí ztratila a změnila se prakticky k nepoznání. Stala se ze mě zraněná, zatrpklá a ublížená osoba.

A čas letěl. Jako by už ani nešel zastavit...

***

Po téměř dvou měsících jsem začala cítit, že potřebuji oporu. Chtěla jsem se začít spoléhat na něco jiného, než na svoje věčné knihy a pár moudrých vět bradavické zakladatelky. Věděla jsem, že nemohu věčně jen sedět a číst. Nemohu věčně jen létat na koštěti. Nemohu se věčně snažit zapomenout. Já musím zapomenout.
A pomalu jsem začínala tušit, že se mi to samotné nepovede.

Až do dnešního dne si velice přesně vybavuji ten večer, kdy jsem svou oporu našla. Matně tuším, že byl zrovna pátek. Famfrpálové tréninky jsme mívali vždy v ten den, po skončení vyučování.
Dnes se právě vlády ujímala zima, která mrazivě odstrkovala podzim. Snažila se nám svou moc dát najevo prvními letošními sněhovými vločkami. Pamatuji si, že jsem se úplně klepala zimou a strašně moc si přála, aby už byl konec. A to bylo opravdu co říct, protože já famfrpálové tréninky milovala. Pokud jsem si už i já přála, aby byl trénink předčasně ukončen, je to opravdovým důkazem špatného počasí.
Naštěstí i Jack pochopil vážnost situace. Musím říci, že mě samotnou to velmi překvapilo. Jack je prostě osobou, která žije a dýchá jen pro famfrpál. Každé jeho slovo i pohyb, jako by se odráželo v jeho srdcové hře, kterou byl tolik uchvácen. Pokud si něco přál, rozhodně to bylo trénovat jak nejdéle to půjde. A ne skončit o téměř celou hodinu dříve. Neodradila by ho ani teplota sto stupňů pod nulou, ani horký pouštní žár. Proč tak najednou?



Snesla jsem se na zem a slétla ze svého koštěte. Ostatní členové týmu už stáli na zemi v hloučku kolem Jacka, který právě něco vykládal.
"Příští sobotu nás čeká náš druhý famfrpálový zápas letošní sezóny. Myslím si, že jsme už takhle ve vynikající formě a mrzimorští prostě nemají šanci nás porazit. Přeci jenom ale bude třeba sem ještě párkrát zajít, abych vám mohl znovu představit naše tajné zbraně. Pro dnešek už sice skončíme, protože opravdu netoužím po nachlazené skupince lidí, která tu za týden bude předstírat, že hraje," při těchto slovech významně upřel svůj pohled na mě, protože jsem se celá klepala zimou ve vlasech mi utkvívaly malé sněhové hvězdičky. Oklepala jsem se a zarytě pohlédla do země, abych se na něj nemusela dívat.
Pokud jsem řekla, že Jackovo srdce patřilo jenom famfrpálu, nevyjádřila jsem se asi dostatečně přesně. Nutno znovu připomenout Jackovu zálibu v randění a lámání naivních dívčích srdcí. Zřejmě si myslel, že mu každá skočí kolem krku, jakmile se na ní usměje a nebo na ní třeba jen mrkne. Už několikrát jsem postřehla, jak něco podobného zkouší i na mě. V podstatě mě to ani nepřekvapilo, protože po mém odmítnutí tehdejšího výletu do Prasinek jsem zřejmě byla jakousi výzvou. Prostě dívkou, která jej oslovila jenom proto, že ho už jednou poslala do háje.
Rozhodně jsem však nehodlala svůj postoj změnit. Ne, Jack určitě není ten, koho hledám. Nehodlám se podruhé nechat oklamat kvůli jemu, Victor mi bohatě stačí.
Zamrkáním jsem se bleskově probrala ze svých myšlenek a odhodlaně mu pohlédla do tváře, jako bych chtěla říci: Na mě si jen tak nepřijdeš... Zdálo se mi, že v jeho očích se na okamžik ukázalo zaváhání, možná i dokonce zklamání. Okamžitě jej však zakryl svým bezstarostným úsměvem a pokračoval dál ve svém prostoru, jako by se vůbec nic nestalo.
"Takže se tu uvidíme v pondělí, jak bylo domluveno. Rád bych vás požádal, aby jste se oblékli přiměřeně pondělnímu počasí, abych zas nemusel končit předčasně. Ten jeden týden to ještě vydržíte, pak bude následovat náš famfrpálový zápas a po něm budeme mít až do jara klid.
Nezapomeňte tedy v pondělí od šesti hodin, zde. A nenechte se vyhecovat zbytečnými poznámkami protihráčů z druhé koleje," varoval nás a pak nám pokynul směrem k šatnám. Ostatní se bleskově vydali do sucha a tepla, zatímco já ještě stále stála na hřišti. Nechtělo se mi dovnitř, přestože mrazivý sníh nebyl zrovna příjemný. Ale přesto se mu podařilo mě dokonale uhranout, já prostě jen tiše pozorovala blýskavou sněhovou nádheru a se zatajeným dechem si přála být jednou z nich. Jednou sněhovou vločkou, bez starostí, bez problémů... Bez Victora a té nazrzlé husy...
"Lucio?" zaslechla jsem za sebou Jackův nepříjemně hlasitý hlas. Kouzlo prvního sněhu se okamžitě vytratilo a já byla nucena se vrátit zpět do reality. Otočila jsem se k němu.
Na hřišti už jsme byli sami dva, protože ostatní členové týmu se už dávno převlékali v šatnách. Nejspíš jsem tu musela stát opravdu dlouho, protože po nikom nebylo v okolí ani vidu ani slechu. Ale co tu dělá on?
Sněhové kapičky se mu zamotávaly do vlasů a já si nemohla nevšimnout, že na mě upírá ustaraný pohled. "Stalo se něco? Stál jsi tu, jako by měl přijít konec světa..."
"Ne, to ne. Jen jsem se... Zamyslela," odpověděla jsem a když si všimla jeho nechápavého pohledu, radši jsem rychle zamířila k šatnám, ještě než by se mě zase chtěl na něco ptát a rušit mě.
"Lucio! Počkej chvilku," doběhl mě a popadl mě za paži, ve které jsem nedržela své koště. Otočila jsem se k němu a mírně šokovaně si uvědomila, že jsme od sebe vzdáleni jen několik centimetrů... Kdyby se jen natáhl...
"Ano?" tázavě jsem povytáhla obočí a snažila se mu nenásilně vyrvat.
"Jen jsem se ti chtěl omluvit za to, jak jsem se choval ještě před záříjnovým konkurzem. Chodila ji s Victorem a prostě nebylo zrovna vhodné se tě ptát. Promiň."
"Hm."
Zmínka o Victorovi mě polila jako studený pot a já se mu zase nedokázala podívat zpříma do očí. Nedokázala jsem rychle formulovat žádnou větu.
Ve vzduchu jsem ucítila lehké zachvění, jak se ke mě blížil jeho dech. Došlo mi o co se snaží a znovu se mu vytrhla, tentokrát už se mi to povedlo.
"Ne!" zamračila jsem se a aniž bych na něj pohlédla, rázně jsem oddupala do šaten.
Nešel z mnou. Zas to jen zkusil a nevyšlo to. Tak se nedá nic dělat...

O několik minut později jsem si to, stále ještě trochu naštvaně, rázovala do havraspárské společenské místnosti. Měla jsem toho ignoranta plné zuby! Co si sakra o sobě myslí? Vůbec jsem nechápala, o co se dál snaží, když už jsem ho jednou dost rázně odmítla.
Vůbec jsem nevnímala okolí, což se mi rozhodně nevyplatilo. V záchvatu zamračenosti a rozzuřenosti jsem do někoho narazila.
"Ááá... co...," okamžitě jsem se zasekla, když jsem nad sebou spatřila omluvně se tvářící Ester a Victora, který jí pomáhal vsát ze země. No to mi tak ještě scházelo, potkat je dva. Aniž bych se omluvila, vstala jsem a rychle zamířila do prvních nejbližších dveří.

Knihovna, moje nejoblíbenější místo. Možná to byla náhoda, možná jen dílo osudu, že jsem zamířila právě sem. Úplně mimo, jako v nějakém zlém snu, jsem se posadila na nejbližší křeslo, složila hlavu do dlaní a rozbrečela se. Bylo toho na mě už prostě moc, nedokázala jsem to déle vydržet...
O několik vteřin později jsem zaslechla tlumené vzlykání jen o několik metrů dál. Ztuhla jsem. Zřejmě jsem nebyla jediná, koho v tuto chvíli napadlo knihovnu navštívit. A zřejmě jsem ani nebyla jediná, kdo sem přišel za stejným účelem. Nadzvedla jsem hlavu a v pološeru snášející se noci spatřila drobnou, asi o rok mladší dívenku, která se choulila u jedné z poliček, rukama si objímala kolena a po tvářích jí stékala jedna slza za druhou. Obličej jí zarudl od pláče a na kráse jí to rozhodně nepřidalo. Již od prvního pohledu jsem poznala, že nepatří k těm, u kterých matka příroda krásou nešetřila. Přeci jenom byl její obličej trochu moc kostnatý a vlasy podivné tmavé barvy všelijak zakroucené a nezvladatelné. Přesto mi však už tehdy byla sympatická, jako bych snad tušila co všechno nás ještě v budoucnu čeká.
V příští chvíli postřehla i ona mě...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama