5. kapitola - Pravá havraspárská studentka

20. října 2007 v 18:00 | Lucinka256 |  Povídka "Anglická dcera" (FF)
Aneb to se nepomátla Lucia, ale autorka povídky. Nebudu prozrazovat nic ohledně toho, co se v této kapitole stane, poněvadž to vám bude jasné už v první větě. Snad se bude líbit.:)
Lucinka256

5. Pravá havraspárská studentka
Pozvedla oči, když nad sebou zaslechla něčí chraplavé zakašlání. Lekla se. Několik centimetrů nad vykachlíčkovanou zemí havraspárské koupelny se jako slepý přízrak vznášel duch mladé, vysoké ženy. Tato paní byla velmi krásná. Její oči získaly po převtělení do ducha zapadle modrou barvu, vlasy se, stejně jako za jejího života, kroutily do přísných a pravidelných pramínků a spadaly jí přes ramena až téměř do pasu. Na temeni hlavy jí však někdo umně zapletl část kudrlinek do slušivého a drobného drdolu, který byl navíc ozdoben ještě několika různě odstíněnými modrými kusy látky. Ústa se jemně a přívětivě stáčela do krásného úsměvu, v očích se též zračila dobrotivost a láska, celá tato osůbka se jevila uklidňujícím a mateřským dojmem.
Žena byla oblečena do prapodivného historického oblečení, které bylo, jak jsem si později domyslela, jakýmsi vzdáleným předchůdcem dnešního kouzelnického hábitu. Tyto zvláštní modro bílé šaty dávaly vyniknout ladným tvarům její vysoké postavy, kdosi je jemně prošil bílo stříbrnou nití a po krajích byly ozdobeny jemnou, ručně paličkovanou krajkou. Nepochybně byly jedním z mnoha uměleckých děl její autorky.
Podle obrázků a dobových maleb mi ihned došlo, kdo mě to dnes přišel navštívit. Byl to duch Roweny z Havraspáru, zakladatelky a dlouholeté patronky mé koleje.
Právě proto jsem se tolik vylekala. Nikdy jsem neslyšela o tom, že by se někdo ze zakladatelů Bradavic převtělil na ducha. Kdyby tomu tak bylo, určitě bych se o tom dočetla v jedné z mnoha knih o historii mé školy, které jsem si přečetla ještě než jsem se stala její studentkou.
Nebo že by se mi to nezdálo?
"Vy… vy… vy…" vykoktala jsem ze sebe jen ztěží několik slov. Buďto mám halucinace nebo jsem pravděpodobně prvním člověkem v historii lidstva, kdo se s jejím duchem setkal.
Mile se na mě usmála. "Ano, jsem. Jsem Rowena z Havraspáru," potvrdila mi, jako by mi četla myšlenky. Viděla jsem jí pouze několik minut, ale ihned mi začala býti sympatická. Její pohled by sám o sobě dokázal člověka uklidnit, její krása jistě ohromovala nejednoho muže, všude kolem ní se rozprostíral zvláštní duch působivé inteligence a moudrosti, která z ní přímo tryskala. Na první pohled by vám došlo, že je to nesmírně autoritativní osoba, ale zároveň jste k ní měli důvěru, protože pouze jediný její povzbudivý pohled vám dokázal pozvednout náladu. Přesně takhle jsem si jí vždy představovala.
"Vy jste duch?" zeptala jsem se trochu neurvale, ovšem než jsem si drzost své otázky uvědomila. žena se vesele zasmála.
"Ano, jsem. Vím, že se to o mě moc neví, ale přirozeně jsem to nechtěla mnoho rozhlašovat. Zjevuji se jen těm lidem, kteří mou pomoc potřebují a kteří mají vlastnosti, jichž si já vážím a vyhledávám je. Ty jsi jedna z nich, Lucio, právě proto jsem se rozhodla se ti ukázat v jedné z nejbolestivějších chvil tvého života." sdělila mi.
"Ale jak víte, že…?" vrhla jsem na ní zmatený pohled a absolutně jsem tomu nerozuměla. Rowena, pokud to tedy byla ona, znala mé jméno, věděla, co se mi v předchozích dnech událo a dokonce to vypadalo, že ví i co mě čeká. Vždy jsem si o ní myslela, že je to chytrá a vzdělaná žena, ale nyní jsem si vedle ní připadala jako nezkušená školačka u velké a slavné jasnovidky, která s obrovským úspěchem věští budoucnost svým zákazníkům přičemž já jí jen z povzdálí pozoruji a absolutně se v tom, co dělá, nevyznám.
"Ano, vím co se ti stalo, ale neptej se mě proč a odkud, protože to je tajemství nás, mrtvých," rychle mě zarazila, když si všimla, že se již nadechuji, abych se jí na něco opět dotázala.
"Vy umíte číst myšlenky? Nebo jakože pokaždé poznáte, na co myslím?"
zaujala mě.
"Ale ne, neovládám nitrozpyt ani žádnou jinou techniku čtení myšlenek. Jenom si čtu z výrazů tvé tváře a snažím se odeznít, na co právě teď myslíš. Jako mi předtím došlo, že se trápíš kvůli Victorovi, tak jsem nyní poznala, co se domníváš o mě a na co máš chuť se právě zeptat."
Victor. Na několik minut se mi povedlo na něj zapomenout a ona mi jej teď znovu připomenula. Nechápavý výraz mé tváře nyní vystřídal smutný pohled a na řasách mi opět utkvělo několik malých slz.
"Netrap se kvůli tomu, Lucio. Zradu zakoušíš poprvé v životě a jen proto tě to tolik sebralo. Až tě někdo zradí podruhé, potřetí či po ještě vícekráté, už si to nebudeš tak brát. Samozřejmě, že tě to bude mrzet, ale nebudeš kvůli tomu usínat v lese."
Tak i tohle ví?, napadlo mě. Stále více mě začala Rowena překvapovat svou inteligencí a moudrostí. Její duch má spoustu zkušeností, dokáže poradit. Z toho co řekla, bych se skoro mohla začít domnívat, že můj problém je bezvýznamný, měla bych se jím přestat zabývat.
Skoro by mě přesvědčila. Jenže mi v zápětí došlo, že moje starost rozhodně není nevýznamná. Copak prostě mohu jen tak oželit, že jsem přišla o někoho, koho miluji?
"Vybrala jsem si právě tebe, protože jsi taková studentka, jakou hledám," pokračovala po kratší odmlce zakladatelka havraspárské koleje. "pokud v životě neuděláš nějakou neuváženost, tak jednou můžeš dokázat velké věci, můžeš se proslavit a možná jednou budeš dokonce ještě slavnější než já. Pokud nesestoupíš z cesty, která ti byla určena a vybereš si správnou odbočku v jedné z nejtěžších zkoušek tvého života, můžeš jednou coby slavná bystrozorka zachraňovat spousty lidských životů, pomáhat slabým, bezmocným a trpícím a bojovat za lidská práva."
"Já?" žasla jsem. Okamžitě mě napadlo, že se nejspíše musela splést. Já a bojovnice za lidská práva? Já a slavná? S tou bystrozorkou se sice strefila, stát se bystrozorkou je skutečně mým snem. Ale pochybuji o tom, že bych se někdy mohla proslavit, jak mi ona tvrdí.
"Ano, Lucio. I když tomu možná nevěříš a nyní ti mé povídání připomíná spíše holý nesmysl než odhalení tvé budoucnosti, je tomu tak. V životě budeš vystavena jednomu velkému rozhodnutí a budeš si moci vybrat - lásku nebo kariéru. Nemám možnost tě ovlivňovat, ale protože tě již delší dobu pozoruji, tak myslím, že se rozhodneš tak, jak bys měla, jestli chceš dosáhnout čeho máš dosáhnout. Neříkám, že druhé rozhodnutí je špatně, ani že to první je správné. Obě možnosti jsou dobré, obě v sobě zahrnují řadu výhod i nevýhod. Rozhodnout se budeš smět až za několik let, je jen na tobě, jak si vybereš. Ale já mám možnost ti ukázat, co jednou budeš smět, jestli dáš přednost zaměstnání. S postupem let ti ukážu kolika lidem budeš moci pomoci, ukážu ti vše, co budu smět. I druhá strana ti bude odhalovat své dobré a špatné stránky, druhá strana si tě bude snažit získat k sobě.
Možná se ptáš, proč právě ty. Čím jsi si to zasloužila? Již několik desítek let jsem se nesetkala s žádným žákem ani žačkou, který by měl vlastnosti tak charakteristické pro Havraspáru, jako je máš ty. Vím, že mi nebudeš věřit, protože ti schází dostatečné množství sebedůvěry. Ale ty jsi pravou havraspárskou studentkou, tím si jsem absolutně jistá. Jsi pilná, vytrvalá, nebojíš se vyjádřit své názory, jsi věrná, nenecháš se ničím ovlivnit a vždy dodržíš své slovo," vyjmenovávala Rowena.
Zůstala jsem stát jako opařená. Můj vzor tu stál přede mnou a vychvaloval mě, jmenoval mi moje přednosti a vykládal mi mou budoucnost. Vyprávěla mi o něčem, čemu jsem ani za mák nerozuměla. Připadala jsem si ve snu, jako bych se z něj měla každou chvíli probudit, Jako by se mi zdál podivný a neuvěřitelný sen, jehož absurdnost nabírala s každou další vteřinou na obrátkách.
"Vím, že tomu asi těžko jen budeš věřit," nedivila se mi Rowena "Když si dnes vzpomenu na své začátky… Byla jsem zhruba stejně stará jako ty, když jsem se poznala se svou babičkou. Babička mi vyprávěla o mé pratetičce a o všem co dokázala. A svěřila se mi, že já jednou budu také taková. Neřekla mi proč, neřekla mi nic víc, ani když jsem se vyptávala. Tehdy jsem jí ani za mák nevěřila, ale dnes vím, že se její předtucha naplnila. U tebe to bude moci být stejné. Vše je jen na tobě."
"Ale já… já nevím, jestli jsem ta pravá. A krom toho vůbec nevím, kdy ta situace nastane. Co když se rozhodnu špatně?" strachovala jsem se a v mých očích se zračila neustálá nepřesvědčenost.
"Osud po tobě nechce, abys se rozhodla tak, jak ti já řeknu nebo doporučím. Dává ti možnost výběru. A až ona situace nastane, budeš se moci rozhodnout podle svého uvážení. Nesmíš o tom vědět dopředu, protože pak bys se mohla rozhodovat závisle na někom. A to se stát nemá."
Uvědomila jsem si, že ještě stále sedím pod umyvadlem a proto jsem se zvedla a protáhla si ztuhlá záda. Stále zmateně jsem se pak zeptala, proč se mi tedy vlastně ukázala.
"Abych tě varovala, abys neudělala nějakou neuváženost. Když prožíváš nešťastnou lásku, může tě napadnout cokoliv. A ty nesmíš zemřít," připomenula mi.
Stále jsem tomu nerozuměla, vůbec jsem nevěděla proč zrovna já. Ale nechtěla jsem se zbytečně vyptávat a prohlubovat tím v jejích očích svou nevědomost, takže jsem své dotazy radši zatlačila na jazyku a mlčela.
"A co mám tedy dělat?" zeptala jsem se "Jak mám splnit ten… hm… úděl?"
Rowena na mě povzbudivě zamrkala. "Věnuj se studiu jak nejvíce budeš moci. Věnuj se zejména Obraně proti Černé magii, uč se všechna kouzla, protože se ti to jednou bude hodit. To je zatím vše, co můžeš udělat. Nyní mě již musíš omluvit, náš čas již vypršel a já se musím na chvíli zase vrátit do říše mrtvých."
Nerozuměla jsem tomu. Jakože se musí vrátit do říše mrtvých? To je přeci absolutní nesmysl, vždyť duchové jsou otiskem něčí živé duše, jsou její napodobeninou a vybrali si možnost žít na zemi. Nemohou se jen tak vrátit k mrtvým. Vybrali si jinou cestu a navždy se budou vznášet jen několik palců nad zemí. Do podsvětí se nikdy nepodívají.
"Sbohem," rozloučila se, ještě než jsem se stihla dotázat toho, co mě svrbělo na jazyku. Poté se vzdálila na několik kroků, lehce mi zamávala a rozplynula se.
"Počkejte!" křikla jsem za jejím mizícím přízrakem. Spoustě věcí jsem nerozuměla, nebylo mi vše jasné, lépe řečeno mi nebylo jasné vůbec nic. Chtěla jsem vědět vše…
Jenže zakladatelka mé koleje se nevrátila ani když jsem jí znovu volala. Smutně a nechápavě jsem upřela pohled na jednu z jejích podobizen na stěně.
Co mám tedy dělat? Mám jí poslechnout? Stále jsem si nebyla jistá tím, co mi oznámila a prorokovala. Copak já jsem výjimečná?
Ovšem její rada se mi zdála být celkem přijatelnou. Učit se… Vzdělávat se ve škole po zbytek svého studia. Ano, to bych dokázala. Alespoň v tomto ohledu jsem se rozhodla jí poslechnout. Něco takového mi přece nemůže uškodit.
Nejistější jsem si již byla v otázce týkající se Victora. Jí se to řekne, zapomenout na něj. Copak to jde? Copak jde ho jen tak přehlížet a nevšímat si jeho ani Ester? Vždyť ho miluji, miluji ho a nemůžu na něj jednoduše zapomenout. I když by to možná bylo jednodušší, tak to prostě nedokážu. Nemohu si ze dne na den přestat všímat osoby, která mi je na světě nejbližší. To prostě nejde!
Zmateně jsem se přenesla ze svých úvah zpět do bradavického hradu. Vyšla jsem z koupelny, neslyšně za sebou zavřela dveře a vydala se do své ložnice. Umínila jsem si, že zameškané učivo okamžitě doženu. Budu dělat přesně to, co mi Rowena řekla. Vzdělávat se, učit se a zušlechťovat svou mysl.
A možná přitom i zapomenout na Victora. Časem…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama