5. kapitola - Pocit viny

21. října 2007 v 9:57 | Lucinka256 |  Povídka "I já mám city" (FF)
Poslední dosud napsaná kapitola. Mylsím, že není třeba k tomu dodávat něco více...:)

5. kapitola - Pocit viny
1. 12. 2006, v Bradavicích
Včerejší zápis jsem nedokončila. Jsem si toho až příliš dobře vědoma a tímto bych se ti také chtěla omluvit. Snad mě ospravedlní, že jsem neměla žádnou příležitost ani dostatečné množství klidu.
Asi jsem se už zmínila o tom, že často chodívám do knihovny, když chci být sama. Pokaždé se schovám do malého prostoru mezi dvěma obrovskými policemi s knihami. Ještě nikdy mě tam nikdo nenašel. I když hledal mě vůbec někdy někdo? Spíš bych měla tvrdit, že zatím nikdy jsem nebyla vyrušena.
O to více mě překvapilo, když se tomu tak po dlouhé době stalo. Zničehonic se za mnou objevil Neville Longbottom. Neville je nebelvírský student, který chodí do stejného ročníku jako Harry. Seznámili jsme se ve čtvrtém ročníku, protože jsme oba byli členy Brumbálovy Armády. Od té doby si spolu občas povídáme a zdravíme se. Neville je v podstatě jedním z té malé skupinky odvážlivců, kteří jsou ochotní se ke mně hlásit, přestože vědí, jak mnou ostatní opovrhují. Možná je to tím, že Neville je na tom podobně jako já, není příliš oblíbený.
Když tam najednou tak přiletěl, strašně jsem se lekla. Počáteční šok za nedlouho vystřídal vztek. Došlo mi, že nejsem jediná, kdo o této skrýši ví. Byla jsem tak dokonale vyvedená z míry, že jsem na Tebe na chvilku úplně zapomenula. A Neville si toho samozřejmě musel všimnout a hned se mě ptal, copak že si to vlastně píšu. Tím mě vytočil ještě víc. Nakonec jsem na něj zařvala něco ne zrovna hezkého a rychle odkráčela pryč.
Až teď mi dochází, že jsem se nezachovala zrovna dvakrát přátelsky. Sice jsem měla určité právo se rozčílit... Ale takhle na něj vyjet? Ne, to jsem opravdu neměla.
Neville se úplně odtáhl. Už mě nezdraví a na mé pozdravy neodpovídá. Když vejdu do místnosti, tak buď odejde a nebo předstírá, že mě nevidí. Přehnala jsem to, to asi těžko popřu.
Mám pocit, že musím vždycky všechno zkazit. Takhle ztrácím dalšího člověka, kterému jsem nebyla nikdy v životě úplně lhostejná. A to jen svojí vinou. Kdybych se snažila jí popřít, lhala bych.
Budu se mu muset omluvit. Protože jinak bych si to nikdy v životě nepřestala vyčítat.
Už budu muset končit. Víkend včera skončil a já mám s učením více starostí, než je zdrávo. Snad se mi povede Ti zase brzy napsat, protože ještě stále je tu tolik věcí, o kterých bych ti chtěla vyprávět...
Tvoje Lenka.
Pracovní týden uběhl nevídaně rychle. Než se Lenka stačila nadechnout, přehouplo se pondělí v pátek. Starostí s učením neubývalo, ba naopak. Na jejím psacím stole čekala obrovská spousta domácích úkolů a zadaných esejí. Ani její sny si nedaly pokoj. Obtěžovaly jí úplně každou noc.
Nedokázala si najít čas, aby deníku, svému nejlepšímu příteli, napsala. Prostě nestíhala. Jakmile skončilo vyučování, letěla do knihovny. Trávila tam obvykle celé odpoledne, když se snažila najít vhodnou knihu, ze které by mohla opsat zadané úkoly. Měla pocit, že každý rok jich profesoři zadávají dvojnásob, co stačili studenti napsat minulý rok.
A pokud jí přes to všechno přeci jen nějaký ten volný čas zbyl, šla se projít ven. Raději osamoceně bloumala pozemky školy a vnímala jen dech krajiny, něž aby zase musela psát. Byť se jednalo o její deník o deník.
A najednou tu byl pátek. Konečně!, napadlo ji, když skončila poslední odpolední hodina. Přitom jí paradoxně ani nenapadlo, že by se týden mohl rozkutálet do kraje tak rychle. Bylo to zvláštní.
Rozhodla se dát škole sbohem alespoň pro dnešní odpoledne. Chtěla se zase jednou zhluboka nadechnout a nabrat novou sílu a chuť do života. Však také, proč ne? Odpočinek si tedy rozhodně zasloužila!
Úplně nejdřív napsala dopis svému taťkovi. Cítila se provinile, když si uvědomila, že už téměř čtrnáct dní od ní nečetl jedinou řádku. Milovala ho nade vše a proto jí to nemálo trápilo. Sice neměla čas, jenže to jí nemohlo omluvit. Aby napravila svou mlčenlivost, neobvykle se rozepsala. Až se divila, že její malá sovička unese tolik pergamenů…
Teprve potom se dostala ke svému deníku. Popadla ho pod rameno a vypravila se ven. Přírodě vládla stále větší zima, proto se kolem ní nepotloukalo mnoho jiných studentů.
Usmála se - a v té své dobré náladě si dokonce uvědomila, že její úsměv působí radostně. Zní to divně, ale byla spokojena sama se sebou.
Posadila se k menší bříze na kraji Zapovězeného lesa a začala psát. Nedokázala shrnout vše, co se v minulých dnech událo, proto se omezila pouze na to podstatné. Zmínila se o únavě a téměř depresivním nedostatku volného času, o dopisu pro svého otce, o pocitech z uplynulých školních dní. Krátce také připsala pár vět, které se týkaly Harryho.
Když dopsala, svou knihu zaklapla a zavřela oči. Jednou jí otec vyprávěl, že stromy mohou lidem předávat svou energii. Záleží jen na tom, jestli se lidé naučí jí přijímat.
Opřela se o kmen stromu, zezadu jej objala rukama a prsty hladila jeho drsnou kůru. Cítila, jako by z něj skrz její kůži až ke konečkům prstů prostupovalo hřejivé teplo. Uklidňovalo jí.
Ano, ona už se stromy komunikovat uměla.
Při večeři bylo ve Velké Síni neobvyklé rušno. Většina studentů byla stejně jako Lenka ráda, že už je pátek a tudíž je čekají dva dny volna. Nic je nedokázalo oživit tolik jako myšlenka na bezstarostný víkend. A proto mleli jeden přes druhého.
Lenka je pozorovala se zamyšleným výrazem ve tváři. Popravdě řečeno ani nevnímala, co si mezi sebou vykládají. Nezajímalo jí to, protože myšlenkami se vznášela někde úplně jinde.
Neměla přílišnou chuť k jídlu. Nabrala si na talíř to, co měla nejblíže, aniž by vnímala, co to vlastně jí. Sebrala veškerou svou vůli, aby sama sobě zabránila se podívat k nebelvírskému stolu. Na Harryho a Ginny.
Z jejího světa jí vytrhlo náhle ticho. Rozhlédla se kolem sebe a zjistila, že všechny pohledy jsou upřeny na profesorku McGonagallovou. Po smrti Albuse Brumbála se ujala ředitelství ona.
"Děkuji," kývla nejprve.
Lenka se zamračila. Vůbec nepostřehla, za co vlastně profesorka děkuje. Podle naprostého ticha jí však došlo, že nejspíše žádala po studentech chvilku pozornosti. Obrátila se k ní, stejně jako se na ni už dívali ostatní, a zaposlouchala se do jejího proslovu.
"Jistě si většina z vás pamatuje, jak to letos dopadlo s naší tradiční oslavou Předvečera všech Svatých. Z tajných zdrojů se nám dostalo hlášení, že několik Smrtijedů chystá útok na školu. Proto jsme byli nuceni slavnostní večeři zrušit." Profesorka McGonagallová vypadala úplně stejně jako každý den. Vůbec nebyla vyvedena z míry a všechny si měřila svým obvyklým přísným pohledem.
Lenku ani v nejmenším neudivilo, že jí všichni věnují absolutní pozornost.
"Profesorský sbor se rozhodl vám tuto ztrátu napravit," pokračovala. "Na návrh profesorky Prýtové jsme se rozhodli pro vás uspořádat Vánoční ples. Bude povoláno několik bystrozorů z Ministerstva, kteří budou po dobu jeho konání dohlížet na bezpečnost školy. Proto by se tentokráte nemělo nic stát."
Několika studentům přeběhl po tváři nadšený úsměv, především těm z mladších řad. Někteří si vyměnili pár slov s ostatními, ale jejich hlas umlkl hned, jak se profesorka opět ujala slova. Její autorita nabírala obdivuhodných rozměrů.
"Ples se uskuteční dvacátého třetího prosince. Vybrali jsme toto datum, aby na plese mohli být i ti, kteří by na druhý den chtěli odjet domů a strávit Vánoce s rodinou. Tentokrát se budou moci zúčastnit i studenti prvních, druhých a třetích ročníků.
Partner či partnerka nejsou podmínkou. Jediné, co musíte dodržet, je společenský hábit. A pak samozřejmě pravidla slušného chování, dána školním řádem.
Tímto bych vás chtěla všechny pozvat," usmála se profesorka a pokynula studentům, aby pokračovali v jídle. Pak se usadila zpět ke stolu, což byl pro studenty pokyn, že se mohou znovu začít bavit.
Pokud před proslovem mluvili hlasitěji než je obvyklé, musela by teď Lenka uvést, že se doslova překřikovali. Někteří začali přemýšlet o svých případných partnerech, jiní už dokonce i zvali své vyvolené. Zamilované páry se na sebe šťastně usmívaly, protože byly domluveny už dávno předem, s kým půjdou.
Lenka si nedokázala odepřít letmý pohled na Harryho a Ginny. Harry právě Ginn cosi šeptal a ta se na něj mile usmála. Harry úsměv opětoval, pak lehce kývnul a objal jí kolem pasu.
Ach, proč nikdy nebudu taková, jako je Ginny? Proč se nikdy nebudu tak hezky usmívat, proč nikdy nevypadám tak okouzlující?, napadlo Lenku. Svět se jí nezdál spravedlivý.
Obdivovala ředitelku školy za její originální nápad, ale přesto nemohla ples ocenit osobně. Neměla důvod tam chodit - nepředpokládala, že by jí někdo pozval, a vydat se na ples samotná se jí taky nechtělo. Kdo by s ní chtěl tančit?
Na plese byla jenom jednou. Jednalo se o Křikův večírek, na který jí v minulém ročníku pozval Harry. Tehdy byla jeho pozváním nadšená mnohem více, než dokázala dát najevo. Ve skrytu duše tajně doufala, že by jí mohl přeci jenom mít alespoň trochu rád…
Ale neměl. O pár měsíců později už se začal vodit za ruku s Ginny.
Tahle nepříjemná vzpomínka Lence vehnala několik drobných slz do očí. Zamrkala, aby jim zabránila se rozutéct po tváři, a rychle vstala. Tím pro ní večeře skončila.
Z Velké Síně vyběhla jako kulový blesk. Nepochybovala o tom, že jí nikdo nevěnoval sebemenší pozornost. Proč taky, když byla jen vzduchem?
Stačila zachytit Nevillův pohled. Měřil si jí úplně stejně lhostejně jako během celého týdne. Mrzelo ji to.
6. 12. 2006, v Bradavicích
Milý deníčku!
Nedokážu se ovládnout a přestat brečet.
Tatínek mi vždycky říkává, že velké holky nepláčou. Pak vytáhne kapesník a utiší mě. Jenže co mám dělat, když tu není, aby mě objal?
Už zase se na mě všechno sype.
Neville, který mnou stále opovrhuje. Pořád jsem se mu neomluvila. Snad se taky přidal k ostatním? Vím, přehnala jsem to. Ale takovou reakci jsem nečekala.
Navíc se koná další ples. Oznámila ho dnes večer profesorka McGonagallová. Dvacátého třetího prosince. Všichni jsou nadšení, jen mně to vehnalo slzy do očí.
Vloni jsem byla na svém prvním plese. S Harrym. Jenže nic nedopadlo podle mých představ. Za celou tu dobu se mnou prohodil asi dvě slova.
Ta vzpomínka mě skoro rozbrečela. Zbaběle jsem utekla z Velké Síně, i s Tebou se zavřela v koupelně a brečím a brečím.
Nemůžu si pomoct. Proč to všechno? Co jsem komu udělala, že se tak strašně liším? Proč mě nikdo nemá rád tak, jako se milují Harry s Ginny? Proč jsem pro Harryho jenom tou nejdivnější dívkou pod sluncem? Proč jsem pro všechny tolik odporná, jako by se mě dokonce štítili? Copak si nezasloužím lásku a pochopení?
A co moje rodina… Proč nemůže maminka pořád žít?
Ach bože, maminka. Nevím, jestli jsem Ti o ní vůbec někdy vyprávěla. Je to pro mě příliš bolestivé…
Když umřela, bylo mi devět let. Neměla jsem sebemenší ponětí o tom, jak ošklivě mohou některé kouzla působit. Moje maminka jimi byla doslova posedlá - pořád zkoušela vynalézt nová a zdokonalit už objevená. Strašně ráda experimentovala.
A to se jí nevyplatilo.
Nedovedu si představit nic horšího, než vidět umřít vlastní matku.
Usínala jsem ve svém pokoji a téměř přestávala vědět o světě. Když vtom jsem najednou zaslechla řev. Strašlivý řev, který mi dral uši a trhal moje srdce na kousíčky. Okamžitě jsem poznala, že to křičí maminka.
Celá jsem se klepala strachy. Jako smyslů zbavená jsem se rozběhla tam, odkud jsem její křik slyšela vycházet.
Vešla jsem do její pracovny a...
Lenka se rozechvěla a přestala psát. Trvalo jí několik chvil, než se dokázala uklidnit a pokračovat. Ta bolest, kterou cítila tehdy, neustala ani po letech.
Vešla jsem do její pracovny a ona tam ležela. Polomrtvá, topila se v obrovské kaluži vlastní krve. Byl to pohled, který bych nepřála ani svému největšímu nepříteli.
Nikdy v životě nezapomenu na výraz jejích očí, když se na mě naposledy podívala. Byl tak beznadějný, prosící, zhrzený bolestí...
Přeběhl mi mráz po zádech, zakryla jsem si oči a začala křičet ještě více než ona. Mami, mami, ty nesmíš umřít…
Ale stejně umřela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama