4. kapitola - Moje maska

21. října 2007 v 9:54 | Lucinka256 |  Povídka "I já mám city" (FF)
Další kapitola, ve které se o příběhu Lenky Láskorádové dozvíme zase o trochu víc. Na scéně se objeví další, velmi důležitá postava. Protože neumím být nenápadná, většina z vás nejspíš okamžitě pozná, jakou roli sehraje...:)
Lucinka256

4. kapitola - Moje maska
Dívčí havraspárská ložnice byla zařízená v příjemném, světle modrém nádechu. Skrz průhledné bílé záclony dvou velikých oken se až do jejího středu prodíraly první mlaďoučké paprsky právě vycházejícího slunce. Na obloze stále zůstávalo několik pastelově narůžovělých obláčků, jako pozůstatek temné noci. V kombinaci se zlatavou sluneční září a cvrlikavým zpěvem ranních ptáčků dodávaly celému obzoru zvláštní, jedinečně romantické kouzlo. Příroda se právě probírala ze svého nočního spánku a probouzela vše k životu.
Právě v tom okamžiku vešla do místnosti Lenka s rozespalým výrazem ve tváři a rozcuchanými vlasy. Vycházející slunce, které majestátně čnělo na obloze, se jí jako zlatavá koule odráželo v hlubokých očích. Lenka se na kratičký okamžik zastavila před svou postelí, k níž se malátně blížila, zadrhla se a s obrovským zaujetím to nádherné kouzlo oblohy obdivovala. Podobné věci jí vždy fascinovaly - na rozdíl od většiny svých vrstevníků si pokaždé všímala drobných detailů, které celému světu vdechovaly život a krásu. Dokázala celé hodiny a hodiny tiše stát, vše pozorovat a pozvolna se v jedinečnosti Matky Přírody začít ztrácet. Pryč, do jiného světa...
Dnes ovšem čas neměla, alespoň ne v tuto chvíli. Rychle si uvědomila, že pospíchá na snídani. Chtěla se najíst dříve, než do Velké Síně dorazí většina studentů, tak, aby se jim mohla vyhnout.
Svůj nový deník položila na stůl a opatrně pohladila jeho kovově lesklou koženou vazbu. S téměř posvátnou úctou se od něj vzdálila. Tak tiše, aby nevzbudila ostatní spící studentky. Popošla k její šatní skřínce v rohu místnosti a otevřela jí.
Velice jí potěšilo, že ta stará zatuchlá věc nevydala žádný ze svých oblíbených skřípavých zvuků. Rychle nahlédla dovnitř a popadla první oblečení, které jí přišlo pod ruku. K její velké radosti dnes panovala neděle - a proto na sobě nemusela nosit ten odporný školní hábit. Pokud nemusela mít ten, dokázala se spokojit s jakýmkoliv jiným oblečením.
Popravdě řečeno jí ani tolik nezáleželo na tom, jak vypadá. Nepotřebovala za každou cenu upoutat pohledy kolemjdoucích svým perfektním vzhledem. Jediné, co od svého oblečení vyžadovala, bylo pohodlí a přizpůsobivost. Ať již by byla kterákoliv její část šatníku na první pohled sebevíce odpudivá, nikdy by jí nevyhodila, pokud věděla, že se v ní cítí dobře.
Po krátkém rozhodování zvolila tmavé a nevýrazné mudlovské kalhoty, ke kterým si vzala tričko ve stejné barvě. Přes něj si přehodila zářivě červené pončo, ze kterého na koncích vlály dlouhé kousky silné příze. V tomto oblečení se cítila báječně a proto byla pevně odhodlána ignorovat kritické pohledy ostatních.
Znovu popadla svůj nový deník, spolu s několika knihami a propiskou, a potichu za sebou zavřela dveře ložnice. Až po chvíli jí došlo, že se nejspíš zapomenula učesat a umýt si obličej. Nad tímto zjištěním jen roztržitě mávla rukou. Vždyť je to stejně jedno...
Ihned po vstupu do Velké Síně jí prudce ozářilo sluneční světlo. Automaticky pozvedla svůj zrak ke stropu, od kterého se sluneční paprsky odrážely až k ní. Tento strop byl další z mnoha věcí, kterých si ostatní už ani nepovšimli. Ona ho však milovala a nikdy se na něj při vstupu nezapomenula podívat. Prostě se jí líbila ta myšlenka, že stačí pozvednout oči a může se ihned přesvědčit, jaké je dnes venku počasí.
Dnes venku opět svítilo sluníčko. Lenka určitě nebyla jediná, kdo se tolik divil nad tím, že na zem ještě nespadla jediná sněhová vločka. Ačkoliv se právě listopad přehoupl v prosinec, bradavické pozemky nebyly obvykle zasněžené, jako by tomu bylo v kterýkoliv jiný rok. Ale nevadilo jí to. Milovala sychravý podzim a ráda si užívala pohledů na zahnědlé listí v seschlé trávě. Užívala si každý rozmar počasí.
Posadila se k havraspárskému stolu. Kromě ní, několika zmijozelských studentů a všudypřítomného Filche, byla Velká Síň úplně prázdná. To jí vyhovovalo. Knížky si položila vedle sebe a pustila se do jídla.
Po snídani zamířila do knihovny. Chtěla klid, volnost a pocit zdánlivé svobody. Ten jí knihovna během svátečních dní určitě mohla poskytnout - málokterý student by sem během chvil volna zamířil.
Knihovna byla dalším z jejích oblíbených bradavických míst. Pokud se schovala v některé z jejích zadních částí, mohla na čas naprosto zmizet ze světa. Ve druhém ročníku si na jejím samotném konci našla malý koutek obestavěný kruhovou skříni, do kterého se mohla dostat jen úzkou škvírou podél zdi. Zde jí ještě nikdy nikdo nenašel.
Vdechla vůni starých pergamenů, která se mísila se smítky prachu, poletující ve vzduchu téměř neustále. Ve "svém" koutečku se posadila do útulného hnědého křesla. Knihy, které si s sebou přinesla, položila na menší stolek vedle něj. Vytáhla deník ukrytý mezi nimi a opatrně jej otevřela. Přestože v místnosti díky vysokým policím starých knih vládlo spíše šero, Lenka viděla do stránek deníku velmi dobře a proto jí nedělalo problém začít psát.
30.11.2006, v Bradavicích
Milý deníčku!
Nejspíš jsem se v Tobě opravdu mýlila, když jsem si myslela, že mi nikdy nepomůžeš.
Samozřejmě, že mít nějaké kamarády by asi bylo lepší... Ale já je nemám. Nemám žádné opravdové kamarády. Možná akorát bývalí členi Brumbálovy Armády (spolku, který se pod vedením Harryho zabýval procvičováním kouzel z obrany proti černé magii) se mnou někdy prohodí pár vlídných slov. Dříve se se mnou hodně bavila taky Ginny. Ale to už je dávno pryč. Jakkoliv jsem jí dříve měla ráda, tak jí dnes nemohu ani vidět. Ano, může za to obyčejná žárlivost. Dokážu si to přiznat, jsem žárlivá. Ale nemohu toho nechat, nemohu se k ní prostě chovat jako ke kamarádce a předstírat, že se nic neděje. Nedokážu udržovat přátelské vztahy s někým, kdo mi tolik ubližuje, byť jen nevědomky.
Dnes bych se Ti chtěla svěřit s dalším svým problémem. Přeci jenom, i když se spolu známe jenom několik hodin, jsi stále jediný, kdo neztratil ochotu mi naslouchat. A moje potřeba se někomu vypovídat s každou následující vteřinou roste o dvojnásobek. Je to divné, cítím se, jako bych byla blázen. Možná by to někdy bylo jednodušší. Kdybych se prostě propadla pryč a nemusela žít s tou neskutečnou přetvářkou, která mě pomalu ale jistě ničí.
Někdy bych se strašně ráda vrátila o několik let zpět a začala znovu. Když jsem poprvé vstoupila do Bradavic, samou nedočkavostí jsem doslova zářila. Ale - ke své obrovské smůle - jsem se už tehdy začala chovat podivně nepřirozeně, úplně jinak, než jaká jsem ve skutečnosti. Snažila jsem se chovat jako optimistická a veselá studentka, tak, abych se mezi ostatními stala oblíbenou.
Až příliš dobře jsem si vzpomínala, jaké to bylo mezi dětmi ze sousedství, které se se mnou nikdy nechtěly bavit. Nevím proč. Jenom si pamatuji ty jejich zhnusené pohledy, které po mě vrhaly, kdykoliv jsem se ukázala v jejich blízkosti. Strašně jsem mezi nimi trpěla. Vůbec jsem nechápala proč se ke mě tak chovají a tolik mě přehlížejí. Vadilo mi, že ve svých jedenácti letech nemám jedinou kamarádku. A chtěla jsem to změnit. Proto jsem s tím vším už tehdy začala a až dodnes se té své "pohodové" masky nedokážu zbavit. Nejsem tak lhostejná a melancholická. Já mám city. Více než si možná myslí ostatní.
Spousta studentů si mě už tehdy zařadila jako nějakou poťouchlou prvňačku. A už se to nejspíš nikdy nezmění, i když bych...
"Lenko?" ozval se přímo za ní něčí vyplašený hlas, až se samým leknutím otřásla. Otočila se a v temnu místnosti poznala siluetu nebelvírského studenta Nevilla Longbottoma. Neville postával za skříní, skrz kterou se sem dostal, a měřil si jí trochu překvapeným a zároveň nevěřícným pohledem. Jako vždy působil typicky "po svém". Rozcuchané vlasy, vyjevený výraz a pro něj charakteristická nemotornost.

Jak se sem proboha mohl dostat?, napadlo ji okamžitě a nepříliš nadšeně se na něj zamračila.
Naneštěstí si nestačila dostatečně rychle uvědomit, že před sebou drží svůj nový deník a svěřuje se mu se svými nejtajnějšími pocity. Až příliš pozdě si uvědomila, že i přes pološero, které vládlo v místnosti, si Neville určitě musel deníku všimnout. Když si to přiznala, rychle deník zaklapla a schovala ho pod hromadu knih, které si do místnosti přinesla.
"Co to tam máš?" zeptal se Neville dobromyslně. Udělal směrem k ní několik houpavých kroků, v jeho očích se ukázaly zvídavé jiskřičky. Rozčilovalo ji to.
"Starej se laskavě o sebe, ano?" vyjela na něj trochu více ostře, než si možná původně představovala, a sesbírala všechny své knihy ze stolu, aby mohla co nejrychleji odejít. Neměla chuť se s ním bavit. Neměla chuť se bavit s nikým.
Vstala od stolu a aniž by mu věnovala jediný pohled, zamířila ke škvíře, která jí mohla umožnit tento kout opustit.
"Nechtěl jsem tě-"
"Nech mě na pokoji!" zařvala za ním ještě a rychle vycouvala úzkým vstupem do místnosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama