3. kapitola - Za pokus nic nedám

21. října 2007 v 9:52 | Lucinka256 |  Povídka "I já mám city" (FF)
Konečně se začneme dozvídat, co to vlastně Lenku trápí...

3. kapitola - Za pokus nic nedám…

29.11.2006, v Bradavicích
Milý deníčku!
Nikdy jsem takovým věcem, jako je deník, příliš nevěřila. Nechápala jsem, proč bych vůbec měla začínat psát do nějakého sešitu a svěřovat se mu se všemi svými starostmi a problémy. Vždyť ho přeci může objevit kdokoliv a vše si v něm přečíst! Kdokoliv by pak mohl znát mé nešvary a veškeré pocity. Kdokoliv by mě pak mohl znát stejně dobře, jako se znám já. A já nic takového nechtěla.
Ovšem obzvláštně v posledních letech se mé problémy začínaly množit a množit. Pomalu se začínám ztrácet ve svých vlastních myšlenkách a jen zoufale toužím mít nějakého přítele, kterému bych se s nimi mohla svěřit. Žádného opravdového přítele nemám. A nejspíš ani mít nebudu.
A právě proto jsem se rozhodla překročit tu širokou hranici mezi mnou a Tebou. Poté, co mi Rose, velmi hodná prodavačka z Prasinek, darovala tento sešit, začala jsem o psaní do deníku poprvé uvažovat. Nejprve jenom uvažovat, nezískal sis mou důvěru okamžitě. Stále jsem ještě měla určité pochybnosti a výhrady. Ale po několika probděných hodinách dnes v noci jsem se rozhodla to přeci jenom zkusit. Nemohu dále žít bez osoby, či věci, které bych se mohla svěřovat. Nedokážu již nadále nasazovat před ostatními svou pevnou, optimistickou a flegmatickou masku. Proto jsem se rozhodla to alespoň zkusit. Protože za pokus nic nedám.
Trochu se mi ulevilo, když jsem zjistila, že tento deník je kouzelnický. Když jsem Tě poprvé otevřela a nadepsala na titulní stránku své jméno, okamžitě jsi mě donutil si vymyslet heslo. Heslo, bez jehož zadání se dovnitř nikdo jiný nedostane. Hodnou chvíli mi trvalo, než jsem ten kód vůbec vymyslela. Nejprve mě napadala spousta věcí - jako je moje jméno, jméno otce, matky a podobně. Jenže to by každý mohl příliš rychle uhádnout. A pak mě napadlo něco jiného a neváhala jsem to heslo zvolit…
Moje heslo je tedy
Harry. Jsem si stoprocentně jistá, že toto heslo se nikomu nepodaří uhádnout. Protože o tom nikdo neví… A tím se zároveň dostáváme k mému prvnímu problému. K mojí nešťastné lásce.
Již od čtvrtého ročníku, kdy si ke mně Harry Potter se svými přáteli, Ginny Weasleyovou, Ronem Weasleym, Nevillem Longbottomem a Hermionou Grangerovou, přisedli do jednoho kupé v bradavickém spěšném vlaku, jsem v sobě dusila ty náhlé pocity. Až letos o prázdninách, kdy jsem nemohla skoro jeden týden v jednom kuse přestat myslet, na toho úžasného chlapce s zářivýma hnědýma očima a uhelnatými vlasy, jsem byla nucena si to přiznat. Jsem do něj zamilovaná.
Harry… je to neuvěřitelně krásné jméno a ještě neuvěřitelnější je jeho majitel. Celosvětový hrdina, který jako jediný dokázal přežít kletbu Avada Kedavra a mnohokrát se odvážně dokázal postavit Ty-víš-komu. Chlapec, kterému se pokaždé zablesklo v očích, když mě viděl. Lítostí.
Litoval mě. A navíc mě pořád bere jenom jako kamarádku. Možná právě proto mě v minulém ročníku pozval na vánoční Křikův ples. Byla jsem celá štěstím bez sebe, když jsem jeho nabídku přijala a okamžitě se začala vznášet až v sedmém nebi. Celý ten večer jsem se marně snažila se s ním dát do řeči trochu víc než kamarádsky. Ale nepovedlo se.
Tehdy jsem však ještě nebyla schopna si to přiznat. Pořád jsem si říkala, že se mi to prostě jenom zdá. A moje city mezitím v pozadí nerušeně narůstaly a narůstaly.
Až po nekončícím strachu během prázdnin mi vše konečně došlo. A teď už si to dokážu sama přiznat a žít s tímto pocitem na svých bedrech. Jsem do něj zamilovaná.
Vůbec nevím, co bych měla dělat. Pokaždé, když ho vidím, mi začnou tváře rudnout a já musím před jeho očima uhýbat pohledem. A taky se musím snažit své emoce zakrývat před Ginny Weasleyovou. S ní totiž Harry chodí.
Začali spolu chodit minulý rok po závěrečném famfrpálovém utkání sezóny. Dokud byl Harry sám, nebo dokonce chodil s Changovou, ještě jsem to jakž takž zvládala. Ale když začal chodit s Ginny, sesypalo se mi vše na hlavu a já najednou nevěděla, co bych měla dělat. Ginny je jedna z mála osob, které se ke mně chovají jako k člověku a neodsuzují mě za moje výstřední chování a doplňky. Je to dívka, která se mě častokrát zastává a mnohokrát mi podala pomocnou ruku v nejvyšší nouzi.
A teď se ve mně mísí dva pocity. Jeden si Ginny nesmírně váží jako kamarádky, zatímco druhý má chuť jí někde zaškrtit. Bojím se, že to ze mě vycítí a proto se jí radši vyhýbám. A vůbec nevím, co bych měla dělat. Nemohu na Harryho zapomenout. Nemohu na něj přestat myslet, nemohu každou chvíli nevědomky zabloudit k jeho vlasům a pozorovat v nich třpytící se slunce. Nemohu… a zároveň strašně moc chci.
Ale kdybys ho viděl! Harry je tak strašně… pohledný. Mnohdy nemám slov, abych vyjádřila jeho přirozený půvab. Sportovní postava, milý a ustaraný pohled, kulaté brýle se zelenýma očima…


Lenka na chvíli přerušila psaní a zahleděla se na stránku, kterou právě popisovala svým hustým písmem. Začaly se na ní měkce rýsovat tenké černé linky. Lenka je trochu překvapeně a zároveň zvědavě pozorovaly. Čáry se za chvíli začaly formovat. Po několika minutách jí došlo, co vlastně mají znázorňovat.
Černobíle nakreslen se na ní z linkovaného papíru usmíval Harry Potter.

To bych tedy vážně nečekala! Sotva jsem pomyslela na Harryho, na to, že by jsi ho tu měl vidět, začala se mi tu formovat podobizna přesně podle mých představ. A dokonce se i usmívá a mává mi! Myslím, že začít s psaním deníku přece jenom nebyl tak docela špatný nápad…
Venku začíná pomalu svítat. Asi budu muset končit. Pálí mě oči, protože jsem toho dnes mnoho nenaspala a navíc již začínám mít hlad. Pro dnešek tedy skončím a další část svých problémů Ti sem svěřím hned zítra.
Zatím ahoj a děkuji, že mě posloucháš,
Tvoje Lenka.


Lenka odtrhla oči od sešitu. Jsem já vůbec normální? Rozmlouvat s nějakým listem papíru? Zamračila se sama pro sebe a odfrkla si. Ještě stále si nebyla jistá, co vlastně může od deníku očekávat. Přesto se však cítila trochu… trochu volnější. Jako by část svých povinností přenesla na cizí bedra a jí se pomalu začalo tak trochu ulevovat. A rozhodně to byl příjemný pocit.
Sešit v kožené vazbě zaklapla a vydala se s ním zpět do své ložnice.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama