3. kapitola - Nečekané zjištění

20. října 2007 v 17:56 | Lucinka256 |  Povídka "Anglická dcera" (FF)
Aneb zázrak - kapitola se mi vešla do jednoho článku! :))
Jak vypovídá název kapitoly, v této části příběhu se dozvídáme něco, co by nás možná ani zdaleka nenapadlo. Co to je a jak se s tím bude Lucia vyrovnávat?
Přeji hezké čtení.:)
Lucinka256

3. Nečekané zjištění
Myslím si, že asi každý člověk zná ten nepříjemný pocit, kdy si neustále vyčítá jak se zachoval v nějaké určité situaci. Nemusí se ani jednat o to, že by řekl něco, co říct nechtěl, nesměl a nebo neměl říkat. Alespoň v mém případě tomu tak nebývá. Já si nejčastěji vyčítám, že jsem v některých okamžicích zůstala stát a mlčet… neřekla jsem ani slovo, protože jsem byla zaskočena a v tu chvíli jsem ze sebe prostě nemohla nic vypravit.
To se mi stalo naposledy v pondělí, když jsem se na chodbě domlouvala s Victorem na naše příští setkání. Victor mi vyčítal, že mám v hlavě jen famfrpál, že si kvůli famfrpálu přestávám všímat svého okolí a začínám mít famfrpál radši než jeho. Poté co domluvil, odešel a ani se za mnou neotočil.
V tu chvíli jsem nebyla schopna dát dohromady nějakou kloudnou vědu. Victorova reakce mě překvapila, ne, to je slabé slovo. Victorova reakce mě zaskočila, dokonale zaskočila. Takového Victora jsem neznala. Victora jsem znala jako milého, spolehlivého, tolerantního a upřímného chlapce. V žádném případě jsem si ho nikdy nepředstavovala jako výbušného vyčítavce, který by se na mě vrhl kvůli nějaké nepodstatné maličkosti a nespravedlivě mi ji vytýkal.
Kdybych se dnes mohla vrátit do stejné situace, být připravena na to, co mi chce říct, jistojistě bych se sama zachovala jinak. Nenechala bych ho v klidu odejít, ale zavolala bych na něj a vše si s ním na místě ujasnila. Jenže moudré řešení mě většinou napadne až tehdy, kdy už je dávno pozdě, jako je tomu i tentokrát.
Samozřejmě, že jsem si ještě ten večer vyčítala, že jsem se nezachovala jiným způsobem. Vůbec jsem se nemohla soustředit na učení (což je u mě velmi nezvyklé) a ten dlouhý čas, než se mi podařilo usnout, jsem promarnila naprosto zbytečnými úvahami o naší hádce a výtkami na mé chování.
Je to moje chyba, napadlo mě. Ano, určitě za to mohu já. Možná má Victor skutečně pravdu, dávám famfrpál na první místo a on mi již přestává být tak blízkou osobou jako dříve. Ještě ten večer jsem si umínila, že ho najdu a omluvím se mu, protože trápit se tím až do pátečního odpoledne bych asi nedokázala…
Bohužel jsem během celého pracovního týdne Victora nikde nezastihla. To je jako naschvál - když je vše v pořádku, vídáme se pomalu na každém kroku. A pokud jsou mezi námi nějaké rozepře, nemohu na něj nikde narazit. Úmyslně jsem se co nejvíce zdržovala ve Velké Síni, více se potloukala po chodbách, ale na Victora jsem ke svému obrovskému zklamání nikde nenarazila.
Elen si samozřejmě všimla, že se se mnou něco děje. Protože je od přírody zvědavá a navíc o mě v té době ještě měla velkou starost, odhodlala se mě zeptat již v úterý.
"Lucio, děje se něco?" naklonila se ke mě při snídani a starostlivě se na mě usmála.
"Ne, nic se neděje. Proč myslíš, že by mi něco mělo být?" opáčila jsem se nepřístupně.
"Připadáš mi nějaká zamlklá… neučíš se tolik jako obvykle, nejsi tolik veselá jako obvykle. Místo toho mlčíš, prosedíš celé odpoledne na jednom místě, díváš se pořád stejným směrem, jsi zahloubaná sama do sebe a okolí absolutně nevnímáš. Znám tě již několik let, abych poznala že s tebou něco není v pořádku. Stalo se snad něco mamce? Nebo se hádáš s Victorem?" nedala se odbýt moje kamarádka. Kupodivu se poměrně rychle trefila do černého, ale to jsem na sobě nehodlala dát znát.
"Kolikrát mám opakovat, že mi nic není!" vyjela jsem na ní naštvaně a doufala, že mi dá pokoj "Kdyby mi něco bylo, tak ti to již dávno řeknu, Elen. Nech mě už být!"
Elen se zatvářila dosti překvapeně, taková reakce mi vůbec nebyla podobná. Sama nevím, proč jsem na ní tolik vyjela. Jindy jsem její starostlivost a upřímnost řadila mezi její přednosti… a teď mi leze na nervy, když se takto chová. Vůbec nevím proč jsem se vedle ní najednou začínala cítit tak nejistě, ani trochu uvolněně a přirozeně.
Elen už se od té doby neptala, proč jsem taková divná, ale nemohla jsem si nevšimnout, že se na mě zadumaně dívá pokaždé, když se na chvíli zamyslím nebo se zamračím. Na jednu stranu jsem za ní chtěla jít a všechno jí dopodrobna vylíčit. A jindy jsem naopak cítila, že k ní již nikdy nebudu mít takový vztah jako předtím a kdybych se jí svěřila, mohla by to později kdykoliv použít proti mně. Bohužel, záporná strana pokaždé vyhrála, a tak jsem mlčela a nadále předstírala, že se se mnou nic neděje.
Ani Jacka jsem se nestihla zeptat na záhadné okolnosti ohledně svého jmenování do famfrpálového týmu. Pro mě byly nyní nejdůležitější spory s Victorem, chtěla jsem nejprve vyřešit je a ostatní muselo jít stranou. Protože mám Victora ráda, nehodlala jsem se zabývat se něčím jiným než urovnáním našich sporů. Chtěla jsem se mu omluvit.
Victora jsem nakonec potakal až v pátek, jak jsme byli domluveni.
Tentokrát jsem ke kulaté kašně na nádvoří přišla dříve přišla dřív já. Opřela jsem se o ní a pozorovala bradavickou krajinu v záři posledního letního slunce. Užívala jsem si posledních letošních paprsků, nastavovala jim svou tvář a u toho pořád jen přemýšlela, jestli Victor přijde a nebo jestli naše minulá hádka znamenala náš rozchod.
Aniž bych si to uvědomila, chystala jsem si v duchu co mu řeknu. To je další z mých vlastností - vše musím mít dopředu připravené, protože jinak nebudu vědět jak jednat.
S postupem času jsem začínala být čím dál tím nervóznější. Hodinky ukazovaly již několik minut po třetí a Victor stále nikde. Začala jsem nervózně poklepávat podpatkem na kamenné dlažbě náměstíčka. Victor vždy chodil čas a proto mě jeho pozdní příchod velmi překvapil.
A pak jsem konečně zahlédla na jedné osamělé straně nádvoří jeho jiskrné oči, které se ke mně blížily mezi stromy osázenými kolem kruhového nádvoříčka. Již zdálky jsem jej poznala. Jsem si jistá, že bych ho poznala mezi miliónem jiných. Jeho postavu, jeho krásné, lehce zvlněné vlasy, jeho silné paže. I když jsem několik předchozích dní strávila spíše zápornými úvahami o jeho osobě, při pohledu na něj jsem opět pocítila staré známé a velmi příjemné zachvění v okolí žaludku.
Přišel ke mně a usmál se na mě. Cítila jsem, jak pod jeho úsměvem roztávám já i celé moje trápení. Usmála jsem se na něj a nevěděla co říct. Opět.
Mlčky mě vzal za ruku a vedl mě k našemu jezeru. Během té cesty jsem ani jeden neprohodili jediné slovo, mlčeli jsem i tehdy, když jsem si sedali do měkké trávy vedle jezera a ještě několik minut poté.
Pak už jsem to nemohla vydržet, nepřirozené ticho mi začínalo vadit a já už jsem nemohla déle snést myšlenku vzájemného sporu.
"Omlouvám se," odhodlala jsem se promluvit jako první.
"Je mi to líto," řekl Victor ve stejný okamžik jako já.
Rozesmála jsem se a Victor se spolu se mnou začal smát také. Smích jako by blahodárně účinkoval na naše nervy, smíval naše starosti a já se rázem cítila uvolněnější. Pokud se spolu smějeme, ještě to není tak hrozné, napadlo mě.
Když jsme se po chvíli konečně přestali smát a já byla zase schopna popadnout dech, mlčení již v žádném případě nehrozilo.
"S tím famfrpálem jsem to opravdu asi trochu přehnala. Už se to nebude opakovat, omlouvám se," opakovala jsem.
"Ne, neomlouvej se. Byla to moje chyba. Byl jsem hodně naštvaný na jednoho svého kamaráda, se kterým jsem se právě pohádal, a vztek jsem si nespravedlivě vylil na tebe. Bál jsem se, že jsi se urazila a už se mnou nikdy nebudeš chtít nic mít," usmál se na mě jedním ze svých nejkrásnějších úsměvů.
"Já jsem se taky bála, nebyla jsem si jistá co jsem udělala špatně a nechtěla jsem tě ztratit…"
Usmál se na mě. "Promiň mi to. Příště si budu dávat pozor."
"Dobře, ale musíš uznat že to byla i moje chyba," usmála jsem se na něj.
Míst odpovědi uchopil pramínek mých světlých vlasů mezi své dva prsty a pak mě lehce pohladil po vlasech. Podívala jsem se mu do očí a okamžitě se ztratila v jejich modři, stejně jako ten první den, v den kdy jsem ho poznala blíže. Pak již jsem na jeho odpověď nečekala…
Večer jsem se po dlouhé době opět cítila vesele a byla se schopna soustředit na učení. Náš spor jsme ihned urovnali a zbytek odpoledne strávili obyčejným povídáním u jezera, jako obvykle.
Po návratu na kolej se mi trochu zželelo osamělé Elen, která seděla v jednom z útulných křesel havraspárské společenské místnosti, a očividně se necítila dobře. Proto jsem se s ní dala do řeči. Jenže jsme si již povídaly v trochu jiném duchu než obvykle - Elen i já jsme se vyhýbaly důvěrnějším tématům (o kterých nám dříve nedělalo sebemenší problém hovořit) a pečlivě jsme si dávaly pozor, abychom nenarazily na téma "Luciin problém". Celkově by se dalo říci, že jsme se během těch několika dní od sebe velmi navzájem oddálily.
Když jsem konečně vyřešila svůj problém s Victorem, začala jsem se zase chovat normálně. Abych se přiznala, cítila jsem se trochu trapně, že jsem mojí hádku tolik prožívala. Samozřejmě, že jsem k ní neměla být úplně lhostejná, ale na druhou stranu to přeci jen neznamená, že jsem měla každý den čekat ve Velké Síni až do té doby, než snídaně zmizí, a marně doufat, že tam Victora zastihnu.
Tento způsob jednání se mi vůbec nepodobá. Jsem rozený flegmatik, takže bych asi opravdu měla spíše působit klidným a vyrovnaným dojmem i v těch nejbouřlivějších obdobích. Sama se nad svým jednáním udivuji. A když se nad tím trochu zamyslím, existuje jen jediné logické vysvětlení. Jsem zamilovaná…
Samozřejmě, že jsem si to uvědomila již dříve. Jenže je to tak krásný pocit, že si jej musím neustále připomínat. Cítím se jak v sedmém nebi, svět kolem mě se zbarvil do růžové a nic se mi nejeví být problémem. A ještě logičtější by tedy mělo být, že v okamžiku, kdy se začnu o své vrtkavé štěstí obávat, se začínám chovat mě nepřirozeným a vzdáleným způsobem. Jako tomu bylo i tentokráte…
Další překvapení mi nachystal nadcházející pondělní famfrpálový trénink. Trénování se odehrávalo v obvyklém duchu - kapitán ukázal každému členovi týmu jakým způsobem má trénovat a sám nás pak obcházel a říkal nám, co děláme špatně a co naopak děláme dobře.
Mým obvyklým úkolem bylo chytat Zlatonku, kterou v tomto případě nahrazovala kouzlem zvětšená mudlovské kulička do důlku, kterou Jack očaroval tak, aby létala a pohybovala se stejným způsobem jako Zlatonka, akorát trochu pomaleji a výrazněji, abych měla větší šance ji chytit. Vznesla jsem se nad hřiště a chvíli si vychutnávala ten úžasný pocit, kdy mi lehký podzimní větřík vál kolem uší a lehce mi cuchal vlasy (jakkoliv to jen bylo možné, protože jsem je měla opět stáhnuté do copů). Přivřela jsem oči a na chvíli zapomenula na okolní děj…
"Tsss," ozvalo se několik metrů pode mnou. Prudce jsem otočila hlavu směrem dolů a povšimla si oplácané Ilony z pátého ročníku, která se vybavovala s Timem, hráčem na postu střelce. Trochu jsem se snesla a nenápadně se zaposlouchala do jejich hovoru.
"…stejně si myslím, že jsme neudělali dobře když jsme s tím souhlasili…" slyšela jsem Ilonin ztišený hlas.
"Taky myslím. Když se na ní podíváš, všimneš si že vůbec není tak dobrá, jak nám Jack tvrdil," souhlasil šeptem Tim.
Nejsem blbá, aby mi okamžitě nedošlo, o kom mluví. Nemohla jsem to přehlédnout, vzhledem k tomu, že byli oba otočeni zády ke mně a záměrně mluvili co netišeji. Ale protože se jejich debata začala zajímavě vyvíjet, jsem se rozhodla že je ještě chvíli budu poslouchat, nebo tedy alespoň do té doby, než bude nutné nezbytně zasáhnout.
"Myslím si, že spolu asi museli něco mít, protože jinak by se jí tolik nezastával. Při konkurzu nás pořád jen přesvědčoval, že dnes neměla svůj den a snažil se nám namluvit, že je mnohem lepší, než jak se předvedla. Blbost. Já říkám, že Lucia je jen jednou z jeho dalších obětí a on, aby jí získal, jí nabídl místo v týmu. Jinak by se jí nemohl tolik zastávat," pomlouvala dál Ilona a stále si nevšimla, že je jen několik málo desítek centimetrů vedle nich sleduji.
Když jsem vyslechla její poslední slova, dokonale jsem se rozklepala a překvapeně na několik vteřin zapomenula, že sedím na koštěti a přestala jej ovládat. Jack se mě zastával?, znělo mi v hlavě a probrala jsem se až tehdy, co jsem se netříditelnou rychlostí řítila k zemi.
"Ááááá!" zaječela jsem snažila se narychlo ovládnout směr. Po několika vteřinách jsem dopadla na zem, div že se moje koště nerozpadlo.
"A sakra," zaklela jsem a sbírala se ze země.
Jack slétl níže a hladce přistál na zemi. "Lucio, co se děje? Jsi v pořádku?," zeptal se. Ostatní členové týmu se také zajímali o mou náhlou havárku, ale Jack jim pokynul, aby pokračovali v tréninku.
"Jo, to bude dobrý, postavila jsem se a téměř okamžitě zjistila, že mi v koleni pulsuje nepříjemná bolest, bolestivě jsem zasyčela a téměř okamžitě koleno skrčila, abych alespoň z části utišila onu bolest.
Jack si toho nejspíš všiml, protože se mě hned v zápětí znovu optal co se děje. A pokud mě nešálí zrak, tak se na mě dokonce i usmál. Krásně a zářivě…
Ne, nesmím se ním nechat pobláznit, napadlo mě v příštím okamžiku, mám přece Victora a navíc pokud mi neustále pomáhá a zastává se mě před ostatními členy týmu, jak říkala Ilona s Timem, usmívá se na mě a jednou mě dokonce pozval do Prasinek, tak to dokazuje jen jedno - pravděpodobně si myslí, že se brzy stanu jednou z jeho ubohých dívek. A to já nebudu!
"Jsme v pořádku, jen myslím, že jsem si asi…"
"…udělala něco z kolenem?" zeptal se a přistoupil blíže ke mně.
"Jo,… ale jak jsi to poznal?" udivila jsem se.
"Hraju v týmu již pár let a tak se v tom podle mého názoru docela vyznám," pokrčil rameny.
"Aha," odpověděla jsem a nevěděla co říct.
"No… asi bych tě měl vzít na ošetřovnu, ne?" zeptal se trochu nervózně a zazubil se na mě.
Bylo by mi mnohem příjemnější, kdyby se na mě usmíval svým debilním a obvyklým stylem a častoval mě svými pichlavými poznámkami, než kdyby takhle stál vedle mě a nervózně se na mě díval a při každém slovu se mu trochu rozklepal hlas.
To dělá schválně, pomyslela jsem si. Určitě to takhle zkouší na každou, protože si myslí, že jí tím dostane.
Rozhodla jsem se ignorovat jeho nepřirozené chování a jen odpověděla: "Jo, jasně, to by chtělo ale nevím jak se tam s tímhle dostanu," významně jsem ukázala na své koleno.
"Můžu tě podpírat… kdyby.." zarazil se, když si všiml mého pohledu, který jsem očividně nedokázala dost dobře skrýt. No jistě, to by sis přál, abys mě mohl podpírat a odvést na ošetřovnu…
"Myslím, že to zvládnu sama," opáčila jsem se a vytáhla ze svého hábitu hůlku a pomocí kouzla z kouzelných formulí jsem si nohu znehybnila. Vstala jsem a uchopila svoje koště do ruky. "Dojdu si tam… a … hm dneska už se asi nevrátím," řekla jsem a pomalu vykročila směrem k hradu.
Za famfrpálovým hřištěm jsem si odechla. V Jackově přítomnosti jsem se vůbec necítila ve své kůži. Chová se divně. Vděčím mu sice za své přijetí do týmu, ale potom co se nyní dozvídám bych možná byla radši, kdyby mě nevybral.
Ale ne, co to povídáš, napadlo mě. Samozřejmě, že jsem ráda, že jsem nyní havraspárskou chytačkou. Takže jsem pochopitelně i ráda za Jackovo podivné chování, jinak bych nejspíš asi přijata nebyla. Pokud na mě bude něco zkoušet, tak si toho vůbec nebudu všímat. Je to jeho problém. Byla bych radši, kdybych byla přijata čestně, ale takhle mi to také vyhovuje, protože být v týmu je mým snem a i pokud mé přijetí nebylo zrovna regulérní, nemohu za to já.
Ještě než jsem došla na ošetřovnu jsem si umínila, že již nebudu tuto záležitost s Jackem dále řešit. Nemusí mě to vůbec zajímat a já se nebudu snažit zjistit, jak je to ve skutečnosti. A krom toho mám Victora, se kterým jsem spokojená…
Madame Pinceová, která se na ošetřovně stará o nemocné studenty, mi na ošetřovně pomohla se zbavit bolesti v koleni během několika minut.
Ta se tedy opravdu vyzná, napadlo mě, když jsem si sedla na postel a sledovala její hbité pohyby hůlkou. Do jisté míry by se dalo říci, že bych jednou chtěla mít ve společnosti podobnou roli jako má ona - i když ne zrovna v kariéře ošetřovatelky, ale jako bystrozorka. Naše ošetřovatelka je totiž velmi vážená a nikdo jí nikdy nepomlouvá, protože to co dělá je velmi užitečné. Taková bych chtěla být.
Po chvíli jsem vyšla na chodbu a chystala se jít směrem k naší společenské místnosti, kde jsem měla původně v plánu si ještě před večerem něco málo přečíst z učebnice Obrany proti černé magii. Když jsem ale šla kolem Velké Síně, čekalo mě nemilé překvapení.
Jen několik málo metrů vedle Velké Síně stál Victor a líbal se s Ester…
Okamžitě mi došlo, že jsem viděla něco, co jsem vidět neměla a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Ztuhla jsem, okamžitě se zastavila a několik vteřin jen tupě zírala na tu dvojici. Nejprve jsem si myslela, že mě šálí zrak, ale pomyslná halucinace nezmizela ani po delší chvíli.
Pulsoval ve mně vztek spolu s nenávistí, žárlivostí a hněvem. Cítila jsem, že se za chvíli přestanu ovládat a začnu hystericky ječet na celou chodbu.
Nakonec jsem si hlasitě odkašlala a když si všimli mé přítomnosti, otočila jsem na podpatku a běžela ven z hradu, ani sama nevím kam a jak dlouho…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama