2. kapitola - Famfrpálové zvraty (II.)

20. října 2007 v 11:55 | Lucinka256 |  Povídka "Anglická dcera" (FF)
Druhá část...:) Tím přidávání pro dnešek končí.:)

"No dobře, jak myslíš," přestala se mě vyptávat Elen a naložila si na svůj talíř několik čokoládových koblih. "Hm, pokud se na mě ještě zlobíš kvůli tomu rannímu smíchu, tak mi to prosím promiň. Vážně jsem se tě nechtěla dotknout, ale prostě jsem se nemohla ovládnout," omlouvala se Elen.
"To je v pořádku, pochopila jsem to tak," špitla jsem a znovu se pustila do své snídaně "Můžeš mi ale říct co vás tak strašně rozesmálo?" zajímala jsem se.
"No… Všechny jsi nás probudila, protože jsi ze spaní vyřvávala jak na lesy. Nebylo ti moc rozumět, protože jsi mluvila rychle, ale přece jenom něco jsme slyšely…"
"A co?" zeptala jsem se.
"No… pořád jsi brblala něco jako: Nesahej na mě! Nech mě být!. A Deborah nahlas vyslovila domněnku, že se ti asi zdá o Victorovi… všem nám přišlo divný že jsi se ze včerejší schůzky vrátila tak pozdě…"
Zadrhla jsem se a nebyla schopna slova. Moc dobře si pamatuji na koho jsem ve snu tak řvala, ale za žádnou cenu jsem se s tím nehodlala svěřovat Elen, nebo alespoň prozatím. Ještě že jsem neřekla jméno… to by pak bylo nadevše jasné, že za mnou včera byl Jack. Pak bych asi těžko vysvětlovala, že jsem ho odmítla… a kdovíco by si pak mohly ostatní domýšlet.
Hm, to je tedy pěkný začátek dne, pomyslela jsem si v duchu. Nechci se Elen svěřit s něčím co mě trápí, Jack mě zase otravoval a…
V příštím okamžiku mi někdo zakryl oči a za mnou se ozvalo: "Hádej kdo?"
Usmála jsem se a otočila se. "Ahoj, Victore."
"Ahoj, Luci," letmo mě políbil na rty. "Jak jsi se vyspala?"
"Abych se přiznala tak to nebylo nic moc," pokrčila jsem rameny. "… a ty?"
"Radši se ani neptej," zatvářil se tajemně.
"Dobře, už mlčím," usmála jsem se. A pak jsem si na něco vzpomněla. "Victore, vadilo by ti kdybych musela dnes zrušit naší dopolední schůzku?"
Zesmutněl. "A copak ti do toho vlezlo?"
"Dnes je famfrpálový konkurz… a moc mi na tom záleží, omlouvám se."
"Aha tak to chápu," pousmál se na mě při vzpomínce na dlouhé debaty o famfrpálu, které jsme spolu občas vedli. Věděl, že mi na dnešním dni hodně záleží a zbytečně mi to nezatěžoval. Je úžasný, napadlo mě, tohle by nikdy neudělal Jack ani kdyby měl tu nejlepší náladu za posledních deset let.
"Díky moc. Domluvíme se na jindy," řekla jsem.
"Dobře. No už asi budu muset jít, abych se stihl nasnídat. Tak zatím ahoj," rozloučil se a odešel k mrzimorskému stolu.
Ani nevíš o kolik radši bych dnes byla s tebou, místo toho abych se musela několik hodin dívat na našeho drahého Jacka, pomyslela jsem si jízlivě. Ale přesto jsem konkurz nevzdávala, jak jsem si umínila už v noci, budu se snažit a nedám Jackovi jinou možnost než vybrat mě. Už jsem si to sice umínila více než desetkrát, ale stejně mám neustále tendenci si svůj plán pořád připomínat.
Po snídani jsem se šla rychle převléknout do famfrpálového hábitu, rozloučila jsem se s Elen a Deborah a vydala se na famfrpálové hřiště.
Počasí mi dnes rozhodně přálo. Sluníčko svítilo, nebe bylo bez jediného mráčku, ale nebylo příliš velké vedro, takže dnešní podmínky byly ideální pro hraní famfrpálu. Ve vzduchu vál jemný větřík, který mě příjemně osvěžoval.
Když jsem se dostavila na famfrpálové hřiště, převážná část uchazečů již zde byla a čekala na Jacka. Posadila jsem se na famfrpálovou tribunu do první řady a připojila se k čekajícím.
Jack vyšel ze šatny po několika minutách. "Nejprve vyberu střelce, poté nového brankáře, druhého odražeče a nakonec chytače," oznámil nám stručně a přečetl ze seznamu jména uchazečů o post famfrpálového střelce.
Zdálo se mi, že na mě při vyslovení slova "chytač" podíval a trochu nesměle se usmál. No jistě, ušklíbla jsem se v duchu, samozřejmě, že chytači budou zkoušeni jako poslední, aby si co nejméně lidí všimlo že nevybral mě i když budu jednoznačně nejlepší. Jeho pohled jsem chladně oplatila a pozorovala, jak se jmenovaní kandidáti trochu roztřeseně blížili na střed hřiště.
Výběr střelců trval nesmírně dlouho. Uchazeči, které Jack předtím jmenoval, nejprve dostali za úkol proletět na koštěti kolem famfrpálového hřiště a během toho se snažit prolétnout všemi brankovými obručemi, dotknout se jich a přitom nespadnout z klíštěte. Mezi asi dvacet lidí, kteří v této schůzce obstáli, potom Jack vpustil několik famfrpálových míčů, rozdělil je na dvě skupiny a dal jim za úkol navzájem si přihrávat. Posadil se na tribunu a dlouhou dobu je pozoroval.
Asi po půlhodině si odkašlal, povolal uchazeče zpět na zem a oznámil tři vybrané hráče. Tři vybraní střelci hned poté postupně testovali uchazeče o post brankáře - každý střelec se snažil trefit brankářovi gól a brankář se naopak snažil Camrál zachytit. Poté, co byli ozkoušeni všichni brankáři, Jack vybral nejlepšího uchazeče.
Zrovna když povolával uchazeče o post odražeče, vešla na hřiště Elen a zamířila si to rovnou ke mně.
"Ahoj," řekla a posadila se vedle mě.
"Ahoj," zamručela jsem trochu naštvaně.
"Nevěděla jsem, že je konkurz už dneska… jinak bych sem samozřejmě přišla dříve. Ale to nevadí… povídej… Už tě vybrali?" zajímala se.
"Ne. Chytači budou ozkoušeni až poslední," přiznala jsem jízlivě. Elen se zatvářila dost překvapeně a očividně jí zaujal nepříjemný tón mého hlasu. Už při snídani jsem si uvědomila, že Elen doposud nemá žádné potuchy o mé včerejší hádce s Jackem. A tehdy jsem se také poprvé v životě rozhodla, že o tom Elen nepovím, nikdy.
Zvláštní. Jako by to krátké ticho, které nyní mezi námi nastalo, už teď věštilo svou nezvyklostí budoucnost našeho kamarádského vztahu. Jako by nám chtělo naznačit, že se jednou odloučíme a že se poté budu…
Ale zpátky k famfrpálovém konkurzu. Poté co Jack vybral nového odražeče začal zkoušet chytače. Z krabice vytáhl několik Zlatonek a vypustil je na hřiště. Nám, uchazečům, přikázal nasednout na košťata a snažit se co nejrychleji a nejlépe chytit nějakou z nich. Sám se posadil na tribunu a pozoroval nás.
Vím, že se mi ten den vůbec nevedlo. I přes své předsevzetí jsem se cítila nervózně a několikrát málem spadla z koštěte. Uchazečů bylo čím dál méně, každou chvíli se ozval nadšený výkřik nějakého havraspárského studenta a o několik vteřin později se tento šťastlivec snesl na zem i s malým okřídleným míčkem v ruce.
Již si přesně nepamatuji jak dlouho mi trvalo než jsem já chytila svou Zlatonku, ale vím že jsem na hřišti zůstala jako jedna z posledních. Poté co jsem byla již opravdu nervózní a mé naděje dostat se letos do famfrpálového týmu se neustále zmenšovaly a zmenšovaly, jsem najednou postřehla dole zlatý záblesk. To je nepochybně Zlatonka, napadlo mě, snesla jsem se na zem a bez problémů jí ihned chytila.
Zklamaně jsem se postavila na zem a šla zpět na tribunu. Bylo mi jasné, že jsem se moc nepředvedla. Spousta studentů chytla Zlatonku mnohem dříve nežli já, nebylo by vůbec nápadné, kdyby Jack vybral někoho z nich. Cítila jsem se totálně pobouřeně. Když mám konečně alespoň nepatrně vyšší šanci si konečně splnit svůj sen, tak se mi to nepovede.
Byla jsem si stoprocentně jistá, že za to může Jack. Kdyby mě včera tolik nerozbouřil, nikdy by se to nestalo… Na tribuně jsem si položila své koště a Elen mi místo slov věnovala jen krátký soucitný pohled. Sklopila jsem hlavu. Jak já toho idiota nesnáším!
"Lucio!" zavolal na mě Jack směrem od hřiště. Pozvedla jsem hlavu a podívala jsem se na něj. Stál tam ještě s ostatními hráči a na něčem se domlouvali. Vstala jsem z tribuny a šla k ním.
"Dnes se ti to moc nepovedlo. Ovšem když jsme tě pozorovali, všimli jsme si několika originálních zákroků. A i když jsi nechytla Zlatonku jako první, rozhodně jsi nás příjemně překvapila. Tvoje neúspěchy přikládáme nervozitě a doufáme, že v tobě je přeci jenom o něco více než jsi dnes předvedla," řekl a podíval se na mě pohledem, který nevyjadřoval vůbec nic "takže jsme tě vybrali za hráče."
"Jo…já… děkuju," bylo jediné co jsem ze sebe v tu chvíli byla schopna dostat. Vybrali mě za hráče?, znělo mi v hlavě. To je přeci pitomost, vždyť se mi dnes vůbec nepovedlo zahrát dobře. A krom toho Jack přece naznačil něco v tom smyslu, že mě nevybere… To je divné. Určitě to není samo sebou, budu se na to muset někoho zeptat, ideálně Jacka, protože právě on by mi to měl vysvětlit.
Dnes už jsem to tomu bohužel neměla možnost. Naše kompletní sestava si ještě domluvila trénink prvního famfrpálového tréninku - příští úterý od čtyř hodiny - a poté se všichni rozešli. Chtěla jsem s Jackem mluvit, ale Elen se mě zrovna na něco ptala, takže než jsem jí celá nadšená vysvětlila, že mě jmenovali, odešel Jack i celý zbytek famfrpálového týmu zpět do hradu.
No nic, však budu mít možnost příští týden, napadlo mě a vydala jsem se zpět k hřišti. Byly již skoro dvě hodiny po poledni, oběd ve Velké Síni již byl k mé obrovské smůle celý dávno sněden, takže mi nezbývalo než se vrátit do své ložnice a pokusit se sníst něco ze svých dosud nesnědených zásob jídla.
Celé odpoledne jsem potom sepisovala esej na přeměňování a procvičovala si nové zaklínadlo z kouzelných formulí. Neděli jsem strávila podobně - od učebnic a sešitů jsem vzhlédla pouze tehdy, když jsem se šla nasnídat, naobědvat, navečeřet a nebo pokud jsem akutně potřebovala na záchod.
Po neděli mě zase čekalo obyčejné školní pondělí, takže dvouhodinovka péče o kouzelné tvory, hodina lektvarů a dvouhodinovka přeměňování. Právě když jsem odcházela z učebny přeměňování, zastihla jsem na chodbě Victora, jak se vybavoval s několika svými kamarády.
"Ahoj," pozdravila jsem ho.
"Ahoj. Lucio, můžeš na chvíli?" zeptal se a rozloučil se s přáteli.
"Jasně," následovala jsem ho stranou od ostatních "co potřebuješ?"
"Od pátku jsme nikde nebyli… tak mě napadlo, že bychom si asi měli domluvit další den…"
"Dobře. Co třeba dneska odpoledne? Dnes nic nemám," navrhla jsem.
"Dnes to nejde, mám odpoledne starodávné runy a studium mudlů. Ale v úterý mám volno."
"Totiž… já v úterý nemůžu, je mi líto, máme famfrpálový trénink, nejde to."
"Takže jsi se dostala do týmu?" zeptal se mě.
"Ááá, já ti to ještě neřekla… Ano, jsem nyní chytačkou," usmála jsem se a zatvářila se nadmíru spokojeně.
"No, já ve středu nemůžu, mám zase odpoledne nějaké hodiny. Hodil by se mi čtvrtek."
"Jenže my máme ve čtvrtek trénink…"
"Aha," řekla už trochu podrážděně "takže nám do toho zase vleze famfrpál. V sobotu jsi nemohla kvůli famfrpálu. V úterý nemůžeš kvůli famfrpálu. A ve čtvrtek taktéž? Ani jsi mi neřekla, že tě jmenovali. Ten famfrpál ti úplně popletl hlavu! Lucio je ti sakra milejší famfrpál nebo já?"
"Jasně, že ty. Já se jenom musím přizpůsobovat ostatním členům družstva," namítla jsem zklamaně.
"A ostatní snad s nikým nechodí? Lucio, oni taky zavrhnou nějaký termín, když jsem jim to nehodí. Tak proč to neuděláš i ty," mluvil stále rozzuřeně a podrážděně. Vůbec jsem ho nepoznávala - takového jsem ho vůbec neznala.
"Nevěděla jsem to, nebyli jsme…"
Ušklíbl se. "No jasně. Takže se zase uvidíme až v pátek. Mrzí me že jsem tě obral o čas," otočil se na podpatku a bez rozloučení odešel, než jsem stačila cokoliv říct na svou obhajobu.
Zůstala jsem tam stát jako opařená několik minut. Takového Victora jsem neznala. Tak žárlivého, tak jízlivého, pošklebačného. Co se to s ním děje? Udělala jsem snad já něco špatně? Jeho reakce mě velmi překvapila… To jsem rozhodně nečekala.
Po chvíli jsem pokrčila rameny a rozhodla se, že to budu muset nějak vyřešit. Dnes již si ani v nejmenším nedovedu představit, co bych si bez Victora počala…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama