2. kapitola - Famfrpálové zvraty (I.)

20. října 2007 v 11:54 | Lucinka256 |  Povídka "Anglická dcera" (FF)
Je tu kapitola dvě - opět tak stručná, že jsem jí musela rozdělit na dvě části. :)
Hlavním tématem této kapitoly je havraspárský famfrpálový konkurz a otázka, zda se Lucie do týmu dostane i přes všechny výhružky, nebo nedostane. Toť asi vše, co byhc k tomu chtěla dodat.:)
Lucinka256

2. kapitola Famfrpálové zvraty
V sobotu ráno, den po mé hádce s Jackem Broontem, jsem se probudila celá rozespalá a rozmrzelá. Nocí mě provázel velmi nepříjemný sen, který určitě měl vliv právě na mé probuzení. Zdálo se mi, že Jack vyzval Victora na kouzelnický souboj a po několika minutách bojování Victora porazil. Victor padl ke zemi, mrtvý. Jack se začal šíleně smát, pak šel ke mně a řekl mi, že už nemám na vybranou a musím s ním jít do Prasinek, protože jinak oznámí Filchovi, že jsem se včera pozdě v noci sama potloukala po Bradavických chodbách. A pak se smál ještě víc…
"Ááááá," zaječela jsem a s úlevou zjistila, že nejsem na bradavické chodbě, kde se před chvílí odehrával kouzelnický souboj, ale že ležím ve své posteli s nebesy a všichni ostatní se hrozně smějí.
"Co se stalo?" zeptala jsem se ospale a posadila se.
"Hrozně jsi šermovala rukama," smála se Ester "vypadalo to vážně komicky…"
"Aha… tak proto jste se tak smály?"
"Lucio, o čem se ti zdálo?" zeptala se Deborah místo odpovědi na mou otázku a všichni ostatní se, nevím proč, rozesmály ještě hlasitěji.
"No zdálo se mi, že Victor se…" začala jsem, ale přerušil mě hlasitý výbuch smíchu.
"Jo, tak Victor…?" smála se Emily a dusila se smíchy.
"Může mi někdo laskavě říct, co je na tom tak směšného?" pobouřila jsem se. Všechny dívky se válely po zemi nebo na postelích a zřejmě se nemohly přestat smát. Nechápavě jsem se otočila na Elen, která se opírala o noční stolek a od smíchu byla celá rudá.
Smích neustal ani po chvíli a to už jsem byla opravdu naštvaná. Popadla jsem ručník, čistý hábit, hřeben a kartáček na zuby se zubní pastou a vztekle se vrhla ke dveřím. "Až mi bude někdo chtít říct co se tu vlastně stalo, tak se ozvěte!" zabručela jsem a práskla za sebou dveřmi. Na chodbě jsem rozzuřeně dupala směrem ke koupelně. Tohle mě opravdu naštve. Ano, jsem do jisté míry schopna pochopit, že se něčemu smějí. Ale když se evidentně smějí mě a ani po několika minutách mi nejsou schopny říct, čemu se vlastně smějí, tak to už je opravdu trochu moc.
Vešla jsem do dívčí koupelny, která byla jen kousek od dívčích ložnic. Tato místnost mě již poprvé, když jsem do ní vešla, uchvátila a její kráse jsem se nepřestávala divit ani dnes po letech.
Na jedné straně koupelny bylo několik velkých, prostorných a bleděmodrým sklem vykládaných oken. Sklíčka nejrůznějších velikostí a tvarů dohromady tvořila velkého mohutného orla, který působil dokonale živým dojmem - dokonce se mi několikrát zdálo, že otevřel zobák, zamrkal očima a nebo si protáhl křídla. Ani mě to neudivilo - již odmalička jsem si přivykla kouzelnickým obrazům a zrcadlům, takže mi vůbec nepřišlo podivné, že se orel na vykládaném skleněném okně hýbe.
Přímo pod okny se rozkládal poměrně velký bazén s čistou a průzračnou vodou, která nikdy nebyla příliš studená ani příliš teplá - prostě tak akorát. Tento bazén jsem si obzvláště oblíbila - byl zajímavě vymodelován, takže se na několika místech prohýbal, a nehrozilo zde, že bychom se mohli poranit o ostré hrany, měli jsme možnost si do něj kdykoliv napustit trochu světle modré pěny z kohoutku na jeho okraji a zůstávat zde po libovolně dlouhou dobu.
Naproti prostorným skleněným oknům vyčnívala čistá, nezdobená a bílá zeď, v jejímž prostředku čněly velké prostorné dveře, kterými se do umýváren vcházelo. Na levé a pravé zdi byla vyobrazena zakladatelka a zároveň patronka naší koleje - krásná Rovena z Havraspáru. Levá zeď jí zobrazovala jako krásnou a moudrou ženu stojící ve Velké Síni, která za pomoci svých přátel, Godrica Nebelvíru, Helgy z Mrzimoru a Salazara Zmijozela, rozřazovala prvňáčky do čtyř bradavických kolejí a na pravé zdi byla Helga vyobrazena s kouzelnickou hůlkou v ruce uprostřed souboje proti nějakému mocnému černokněžníkovi. Pod těmito obrazy se rozprostíralo několikero umyvadel v různých odstínech modré barvy.
Tuto místnost mám, jak již jsem někdy možná zmínila, velmi ráda. Možná právě protože je to typicky havraspárské umývárna (což můžeme posoudit již jen podle barevného ladění do modro-bílé barvy), možná protože Rovena z Havraspáru byla vždy mým vzorem a obrazy na stěnách, které se občas hýbaly, mi jí neustále připomínaly. Vždy jsem sem chodívala právě v těžkých chvílích svého života, kterých do tohoto dne sice moc nebylo, ale (ač jsem o tom tehdy neměla ještě ani potuchy) později bylo takových dní více a více…
Postavila jsem se u jednoho z umyvadel. V koupelně zatím nebyl nikdo kromě mě - dívky z ostatních pokojů ještě zřejmě spaly a moje spolubydlící se pravděpodobně nemohly uklidnit, takže mi rozhodně nehrozilo, že by mě tu někdo vyrušil. Můj pohled padl na zrcadlo, které bylo zavěšeno jen několik centimetrů nad umyvadlem. Já zas vypadám, napadlo mě. Dlouhé, světlé, blonďaté vlasy se během noci, kdy jsem je měla rozpuštěné, zamotaly do nevzhledných zacuchaných pramínků. Oči jsem měla ještě zúžené do malých štěrbin, protože jsem teprve před chvílí vstávala a ústa byla celá svraštělá a popraskaná. Na kráse mi nepřidal ani zlostný a naštvaný výraz mého obličeje.
Zhluboka jsem se nadechla a potom dlouze vydechovala a snažila se přitom uklidnit. To nic není, to je přece normální, že se čas od času něčemu chtějí zasmát, uklidnila jsem se. A musela jsem si přiznat, že jsem se přece jenom zachovala trochu moc výbušně. Sice mě probudily svým smíchem, ale takhle vyjet jsem na ně opravdu neměla.
Zatímco jsem se snažila rozčesat své vlasy, v duchu jsem si umínila, že se jim hned jak to bude možné omluvím. Převlékla jsem se do školního hábitu, vyčistila si zuby, omyla si obličej. Nakonec jsem jen sčesala své vlasy do úhledného drdolu na temeni hlavy a sponkami pečlivě připevnila každý pramínek vlasů, který mi nedržel tam, kde by měl. Nesnáším, když mi vlasy vlají všude kolem a cuchají se mi. Pokaždé si vlasy pevně sváži a nic s nimi nedělám celý den. Jsem přesný opak Elen, která nosí vlasy zásadně jen rozpuštěné a nikdy se nenechá přemluvit a učesat si je. Vzpomínám si, že jsem jí jednou přeci jenom přemluvila a učesala jí je do dvou dlouhých černých copů. Ale netrvalo to ani dvě vyučovací hodiny a Elen už zase měla své vlasy rozpuštěné. Takže jsem se vzdala veškerých snah a přestala jsem jí přemlouvat.
Poté co jsem se konečně upravila, jsem se šla podívat do společenské místnosti. Původně jsem měla v plánu si zde, ještě než půjdu na snídani, přečíst něco málo ze své knihy o Kouzelných Formulích. Vešla jsem do útulně zařízené místnůstky a ze zvyku se nejprve podívala na kolení nástěnku. A tam jsem si všimla, že místo plakátu, na který se zapisovali zájemci o místo ve famfrpálovém týmu, zde visí nějaký jiný papír. Šla jsem blíž, abych si přečetla co je na něm napsáno.
Hrklo ve mně. Velká, tlustě tištěná písmena, hlásala, že dnes hned po snídani se bude konat famfrpálový konkurz. Takže dnes nadešel ten den, napadlo mě v duchu. Ano, dnes se to definitivně rozhodne. Dnes mám poprvé šanci se do týmu dostat. Jistě, někdo by mohl říct, že jsem jí měla i předchozích ročnících. Jenomže to byly mé šance čistě teoretické, pokud jsem měla létat na koštěti vedle přirozeného famfrpálového talentu Alexe. Ale letos to bude jiné, letos konečně můžu…
Vzpomínkami jsem se vrátila zpět na bradavickou chodbu, k včerejší večerní nepříjemné události a rázem jsem se cítila o něco málo hůře. Opravdu mě Jack nedá do famfrpálového týmu jenom protože jsem s ním odmítla jít do Prasinek? Nedal by mě tam ani kdybych byla mezi všemi uchazeči o místo chytače nejlepší?
Tyto nepříjemné myšlenky mi vrtaly hlavou a nemohla jsem se jich zbavit ani když jsem si skoro hodinu jednom kuse četla v knížce plné teorií, na kterou jsem se musela stoprocentně soustředit, abych byla vůbec schopna si z ní něco zapamatovat. Možná jsem tam s ním opravdu měla jít, napadlo mě jednou dokonce, ale hned vzápětí jsem tuto myšlenku zavrhla. Ne, udělala jsem správně. Nejsem přece zas až tak naivní a ctižádostivá, abych pro jeden post udělala cokoliv na světě a už vůbec abych kvůli němu zklamala svou první opravdovou lásku. Nakonec jsem opět dospěla k názoru, že se na konkurzu budu snažit vyniknout natolik, aby Jack neměl jinou možnost a musel vybrat mě.
Po necelé hodině jsem si uvědomila, že řádky knihy pročítám naprosto nevnímavě a nepamatuji si z nich vůbec nic. Odložila jsem knihu na noční stolek a vzdala se snahy se dnes něco naučit. Famfrpálový konkurz mě dnes ráno natolik překvapil, že jsem prostě nebyla schopna dělat něco jiného než sedět a přemýšlet jak to dopadne… a také být čím dál tím nervóznější.
Když se po chvíli začali sbíhat studenti na snídani, vstala jsem ze svého křesla a také se vydala do Velké Síně. Byla jsem značně zadumaná sama do sebe, takže jsem si svého okolí téměř vůbec nevšímala a dokonce jsem vrazila do několika malých studentů ze Zmijozelu.
"Omlouvám se," otočila jsem se za nimi a opět se vmísila do davu studentů, kteří pomalu ale jistě postupovali do Velké Síně.
V tom jsem ucítila, jak mě někdo vzal za rameno a byla jsem nucena se otočit.Za mnou stál ten nechutný vyděrač, Jack Broont.
"Co mi chceš?" vyjela jsem na něj trochu nevlídně, až se několik kolemjdoucích po nás otáčelo.
Zatvářil se trochu zklamaně, můj tón hlasu jej dozajista překvapil. "Víš, Lucio, jen jsem se chtěl zeptat jestli sis to třeba během noci nerozmyslela…"
"Copak já někdy měním názory?" obořila jsem se na něj a opět jsem se rozohnila. "Když jsem ksakru jednou řekla, že se vydírat nenechám, tak to myslím vážně a nehodlám svůj postoj ze dne na den změnit! Nejsem tak naivní abych si s tebou jednou někam vyšla a tys mě pak po týdnu stejně opustil s nějakou jinou… Vážně nechci být další holkou, která se přidá do té tvojí sbírky…" zamračila jsem se na něj a v tu chvíli mi lezl na nervy více než kdokoliv jiný. I když bych tak možná mohla na někoho na první pohled působit, tak nejsem naivní, abych nepoznala co se za jeho podivnou žádostí skutečně skrývá. Jsem všechno možné, jenom ne naivní.
Cítila jsem se velmi rozčíleně. Asi bych měla uvést na pravou míru, že obyčejně nebývám taková výbušná a hádavá, tato nálada mě potká většinou jen tehdy, pokud mě někdo skutečně naštve. A pak si většinou vybíjím vztek na někom jiném, který vůbec za nic nemůže.
To ovšem není Jackův případ. Jack je kluk, který má v rukách moc a očividně si to uvědomuje a chce toho zneužívat. On si to rozhodně zaslouží.
"Lucio, já…" řekl potichu a trochu zklamaně.
"Nech mě být Jacku!" zařvala jsem na něj a rázně vykročila směrem do Velké Síně, kde jsem nakvašeně dosedla k havraspárskému stolu. Pokud mě někdo dokáže spolehlivě vytočit, tak je to určitě nějaký pitomec, který si myslí, že si mě získá na pár milých slůvek a já mu potom hned padnu kolem krku. Ale taková já nejsem! Možná jsem trochu zatichlá a zdrženlivá, ale rozhodně nejsem taková mrcha.
Jack se okamžitě zařadil mezi skupinu lidí se kterými už nikdy nechci mít nic společného. O místo v týmu sice stojím, ale nechci se do týmu dostat za cenu zrady svého přítele. To ani náhodou!
Vzala jsem vidličku a začala s ní nervózně dloubat do svého talíře s míchanými vajíčky. Představila jsem si, že je to Jackova tvář ozdobená krémově světlými kudrlinkami a celá rozzuřená jsem do talíře zabodla vidličku takovou silou, že se ozvalo tiché prasknutí a talíř se rozlomil na dva kusy.
No nazdar, to mi ještě sházelo, pomyslela jsem si nešťastně a začala v kapse svého hábitu hledat hůlku, abych talíř dala zpět do pořádku. Než jsem to však stačila udělat, ozval se za mnou povědomý hlas.
"Reparo!" řekl a talíř byl zase v pořádku. Otočila jsem se.
"Díky Elen," špitla jsem.
Elen se usadila vedle mě. "Co tě prosím tě tolik rozohnilo?" zeptala se zvědavě.
"To nic není, přežiju to," odpověděla jsem.
"Rozhodně to nevypadalo jako nic, když jsi praštila do toho talíře a on se rozlomil… děje se něco?" doléhala dál Elen.
"Ne, nic se neděje," opakovala jsem, přestože mi bylo jasné, že Elen poznala, že jí lžu. Poprvé v životě jsem pocítila touhu si nějaký problém nechat jen pro sebe.
"No dobře, jak myslíš," přestala se mě vyptávat Elen a naložila si na svůj talíř několik čokoládových koblih. "Hm, pokud se na mě ještě zlobíš kvůli tomu rannímu smíchu, tak mi to prosím promiň. Vážně jsem se tě nechtěla dotknout, ale prostě jsem se nemohla ovládnout," omlouvala se Elen.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 . . | Web | 20. října 2007 v 11:56 | Reagovat

Hej chcete si zvýšit návštěvnost blogu? Tak klikněte na "web" a zaregistujte se...vážne to funguje, já tomu nevěril, ale je to tak...funguje to na 100%

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama