2. kapitola - Deník?

21. října 2007 v 9:51 | Lucinka256 |  Povídka "I já mám city" (FF)
Na scéně se objevuje deník - Lenčin budoucí nejlepší přítel.



2. kapitola - Deník?

Krásná žena právě seděla u svého psacího stolku a její oči horlivě kmitaly mezi jednotlivými písmeny jakési knihy. Vlasy si zapletla do elegantního, sytě žlutého copu a na nose jí sedělo několik hnědých pih, které jejímu starostlivému obličeji dodávaly velmi inteligentní nádech. Někdo, kdo by jí snad tehdy spatřil poprvé, by se nejspíše udivil nad její krásou a ladnými tvary a pohyby jejího těla. Udivil by se, že známá odbornice na lektvary všeho druhu je tolik sličná.
Právě v okamžiku, kdy se sehnula níže, aby vytáhla ze zásuvky stolku čistý pergamen, se dveře do její ložnice s hlasitým vrznutím otevřely a dovnitř vešla malá holčička.
"Zlatíčko!" usmála se na ní její maminka a na okamžik vzhlédla od své práce. "Pročpak nespinkáš?"
Holčička si unaveně protřela oči a vyvalila na maminku jejich nesmírně kulaté panenky. O jejich příbuzenském vztahu nemohlo být žádných pochyb. Dcerka měla husté vlasy, stejné barvy jako ty matčiny, její oči byly také přímou kopii očí maminky a na jejím dětském nosíku se již začalo pomalu rýsovat několik pih. V ruce držela umolousaného, tmavého a zašpiněného medvěda a bosými chodidly se dotýkala kamenné podlahy.
"Já nemůžu usnout," postěžovala si slabým dětským hláskem. Maminka jí vzala do náruče a přitiskla ji k sobě.
"To bude dobré… taky se mi to mnohokrát stávalo. Běž si hezky lehnout zpátky, uvidíš, že za chvíli usneš," usmála se mladá žena povzbudivě.
Dcerka jen neochotně vstala, vlepila mamince na tvář mlaskavou pusu a pomalu odcapkala zpět do svého pokojíčku. Jakmile se za ní zavřely dveře, žena si jen povzdechla a vrátila se zpět ke své práci.


Lenka se vystrašeně rozklepala a otevřela oči. Ležela na své havraspárské posteli, z očí jí plálo několik slz a celé její tělo bylo v jednom ohni. Celá její postel se zamokřila jejím vlastním potem…
Až po chvíli se dokázala přenést se zpět do reality. To byl jen další sen, chlácholila se v duchu. Byl to jen sen… jenom hloupý, krátký a nic neznamenající sen. Zavrtěla hlavou a přetočila se na druhý bok. Pevně stiskla víčka a zabořila hlavu zpět do polštáře. Byla strašně unavená a potřebovala spánek.
Znovu usnout se jí nepodařilo tak rychle, jak by si byla bývala přála. Hlavou se jí vířila obrovská spousta nepřehledných myšlenek a hlavně vzpomínek z dětství. Vzpomínek, které jí každou noc pronásledovaly…
Zamračila se a snažila se si vyčistit mozek. Jen chvíli na nic nemyslet, vyprázdnit si hlavu a ponořit se do prázdného světa.
Pokud se jí to podaří, hned vzápětí prý propadne spánku. Nebo to alespoň tvrdila madame Pomfreyová, když si k ní minule došla pro uspávací lektvar…
Zakryla se peřinou až po bradu, zmáčkla ruce v pěst a pokusila se o to. Snadné to rozhodně nebylo - musela se vymotat nejprve ze svých dnešních snů, poté se pokusit na chvíli zapomenout ty předcházející a nakonec si z hlavy vysypat urážky a věčné posměšky spolužáků.
Znovu usnout se jí povedlo až po několika dlouhých minutách… Až poté začala opakovaně a přerývavě vydechovat.

Kupodivu jí dnes přálo štěstí a žádné výjevy z minulosti jí již ve spaní nehonily.
Probudily jí až tiché dívčí hlasy, když se její spolužačky oblékaly a domlouvaly se, co budou dělat dnes dopoledne. Bylo podzimní sobotní ráno a studenti Bradavic, od třetího ročníku výše, měli povoleno si zajít do Prasinek. Samotnou jí překvapilo, že se snaží mluvit co nejméně hlasitě. Ještě více se udivila, když zjistila, že ona jediná ještě leží v posteli. Mluvili potichu kvůli ní, protože jí nechtěly vzbudit.
Lenka se podivila a posadila se na své posteli. Odkdy se snaží mě ráno nevytrhnout ze snění? Překvapeně na ně vypoulila své oči, ale nevšimly si toho.
Tak jako tak bude lepší se v tom moc nerýpat…, usoudila po chvíli a vyhrabala se z peřiny.

O několik hodin později již, oblečena v bradavickém školním hábitu, osamoceně bloumala po všech obchodech v Prasinkách. Někdy se sama sebe ptala, proč sem vlastně ještě chodí. Peněz nazbyt rozhodně neměla, její otec mnoho nevydělával a navíc si galeony pečlivě spořil. Chodit po nevelkém náměstíčku a pozorovat, co nového se nachází ve výkladních skříních, jí také nebavilo. Sednout si s někým do kavárny a popovídat si za školními zdmi také nemohla, protože neměla s kým. Jediným důvodem, proč Prasinky navštěvovala, byla pravděpodobně alespoň částečná samota, kterou tolik potřebovala. Studenti si jí nevšímali, protože byli okouzleni krásou posledního zcela kouzelnického městečka na celém světě, což jí absolutně vyhovovalo. Mohla se jen procházet a přitom se skrýt zvědavým a mnohdy i posměšným pohledům svých spolužáků. Na chvíli se ukrýt mezi jejich vlajícími hábity…
Lenka se krčila mezi několika postavami a červené náušnice, ve tvaru ředkviček, se jí vesele pohupovaly pod ušima. Právě opustila Medový ráj, její velmi oblíbený obchod. Odešla, protože jí zahlédla parta zmijozelských, kteří po ní vzápětí začali hlasitě povykovat, a ona vážně neměla chuť se s nimi nesmyslně vybavovat. Nádvoří bylo téměř prázdné, ale ona přesto zatoužila po ještě trochu větší míře samoty. Proto zabočila do první pravé uličky, která se klikatila dále od náměstíčka.
Po několika minutách došla ke svému cíli - k malému a velmi zaprášenému obchůdku s psacími potřebami. Mnoho studentů o existenci této budovy nemělo ani potuchy - nejčastěji z toho důvodu, že stál zastrčen ve vzdálené uličce. A i kdyby ho přeci jenom našli, nejspíš by jej nešli navštívit. Nepůsobil totiž příliš vábivě. Skleněná výloha se skrývala pod vrstvami pavučin, takže téměř nebylo možné nahlédnout do výkladní skříně. Vstupní dveře do obchůdku byly oprýskané a zastaralé. Střecha domu spíše vodu propouštěla, než aby bránila jejímu vtékání. A přesto se Lenka vydala právě sem. Protože právě tady mohla nalézt osobu, která byla schopna jí porozumět.
"Dobrý den, Rose," pozdravila nevesele majitelku obchodu. Ta právě seděla za prodejním pultem a pletla jakýsi svetr. Když ji Lenka oslovila, otočila se a vzhlédla k ní.
I přestože její obchod zrovna nevzkvétal, žena byla spokojená. Ke štěstí nepotřebovala nic více, než aby jí jednou denně navštívil nějaký starý známý, se kterým by si mohla popovídat a zasmát se. Vlasy, které zešedivěli již před mnoha lety, si splétala do zvláštního drdolu na temeni hlavy. I kdy, těžko říci, zda to byl drdol, nebo jiný podivný útvar. Rozhodně nepůsobil příliš vzhledně, spíše zamotaně a zcuchaně. Obličej jí zdobilo několik vrásek a pomněnkově modré oči, které zářily jako dva diamanty. Ženuška byla kulaté postavy, nevzrostla do příliš velké výšky, ani se neoblékala podle poslední kouzelnické módy. Kdo by jí neznal, mohl by si o ní pomyslet, že je to jen stará a zapšklá čarodějnice.
Ale tak to nebylo. V jádru byla paní Rose velmi dobrácká a přívětivá. S Lenkou se seznámila, když k ní ve čtvrtém ročníku náhodně zabloudila, a od té doby jí k sobě ráda zvala a pohostila jí vynikajícími vanilkovými rohlíčky a zeleným čajem. A jak čas letěl, Lenka k ní postupně získávala větší a větší důvěru.
"Zlatíčko, to je dost, že jsi přišla! Už jsem si o tebe začínala dělat obavy" Rose vstala ze svého pohodlného křesla a okamžitě odložila své pletení. "Jakpak se ti vede?" zeptala se jí starostlivě.
Lenka si jen smutně povzdechla. "Je to pořád stejné. Pořád jí vídám znovu a znovu. Každou noc se mi zjeví její vyděšené oči, každou noc se mi ve snech opakuje to samé. Už si s tím vážně nevím rady," odpověděla a smutně si poupravila ředkvičkovou náušnici na levém uchu.
"Abych se přiznala, tak trošku jsem nad tebou přemýšlela. Když jsem byla asi tak ve tvém věku, mívala jsem podobné problémy. Samozřejmě, že ne tak vážné ani tolik bolestivé. Ale problémy to byly, to se jim musí nechat," rozpovídala se a vybídla Lenku, aby se posadila na židli, která trůnila naproti jejímu křeslu. Zatímco šla připravit vodu na čaj, pokračovala ve svém monologu. "Myslím si, že se prostě potřebuješ vypovídat. Vždy před spaním si vyprázdnit hlavu, aby se ti potom usínalo lépe. Nočních můr se možná nezbavíš hned, ale alespoň budeš mít pocit, že na to nejsi sama."
Lenka vůbec nechápala, kam tím stará paní míří. Protože však byla zdvořile vychována, mlčela a jen jí tiše pozorovala.
"Myslím, že už vím, co by ti mohlo pomoci. Je to deník."
Lenka na ní vyvalila oči. "Deník? Ale to… to asi…"
Rose se jen pousmála a postavila před ní tác se dvěma šálky a velkou konvicí čaje. Potom se vrátila zpět za pult a z jeho zásuvky vytáhla jakýsi tmavě červený sešit. Lenka jí vytřeštěně pozorovala.
"Tohle jsem našla u sebe na skladě. Je to kouzelnický deník. Můžeš si určit heslo, bez kterého se do něj nikdo další nedostane. Samozřejmě, že se ještě v mnohém dalším odlišuje od klasických mudlovských sešitů, ale to ti teď nebudu vykládat," podala jí tento sešit. Lence se na první pohled zalíbil. Tmavě červená kožená vazba působila velmi elegantně.
"Ale já… víte, nejsem si jistá, jestli je deník to pravé, co by mi mělo pomoci."
"To je přirozené, dnes již deníkům téměř nikdo nevěří. Tak si ho alespoň vezmi a pokud by se ti někdy zachtělo, můžeš jej použít," hlas staré paní nezněl vyčítavě, uraženě ani naštvaně. Zněl jen moudře a její oči Lenku nesmírně uklidňovaly. Jako by již dávno věděly, jak zareaguje,a svým odleskem jí to jen dávaly najelo.
"Tak tedy dobrá," přikývla Lenka a uložila sešit do své tašky. "Mockrát vám děkuji."
"Není zač," usmála se stará paní.


Lenka skutečně nedoufala, že by deník mohla někdy použít. Nebo alespoň v okamžiku, kdy jej dostala, si tím byla jistá. Byla si jistá, že jej založí do šuplete svého nočního stolku a nikdy jej odtamtud nevytáhne. Byla si jistá, že se mu nikdy nesvěří ani s jedinou větou svého příběhu.
Ale po další probděné noci se její názor od základů změnil. Když jej vytáhla a vydala se s ním z ložnice do společenské síně, byla odhodlána, že to alespoň zkusí.
Za pokus nic nedám… A koneckonců jej přeci jenom mohu kdykoliv vrátit zpět…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Petulka+Danuška Petulka+Danuška | 21. října 2007 v 9:52 | Reagovat

ahoj!!Jdi na náš Blog a předčti si tento článek.... http://mousicky.blog.cz/0710/help ......a pomož nám pls moc tě prosíme :o(Papa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama