16. kapitola - Na dobré cestě

20. října 2007 v 22:43 | Lucinka256 |  Povídka "Anglická dcera" (FF)
Lucia konečně dojde k závěru, že v jejím životě se něco bude muset změnit...

16. kapitola - Na dobré cestě

Ještě ten večer jsem se musela vrátit na ošetřovnu. Bradavická ošetřovatelka mi sice povolila se oslavy zúčastnit, nicméně byla radikálně proti tomu, abych už přespávala ve své ložnici. Prý mě potřebuje mít ještě pár dní pod dohledem, teprve pak mě pustí zpět.
Samotnou mě překvapilo, že jsem tohle její prohlášení vzala s úsměvem. Vlastně jsem byla docela i ráda za to, že ještě pár dní můžu mít klid. Před dvěma týdny by to bylo úplně jinak... A já jsem se mezitím hodně změnila.
Jack mě k ošetřovně doprovodil. "Zítra se na tebe přijdu podívat hned, jak to bude možné. A ještě..." na chvilku se zarazil, jako by si najednou nebyl jist tím, co chce říct. Pohledem ale neuhnul, jen vyčkal pár vteřin a pak se zhluboka nadechl. "Díky," zašeptal.
Nebyl zvyklý děkovat. Věděla jsem to - a právě proto jsem si toho tolik vážila.
Usmála jsem se na něj. Snažila jsem se, aby můj úsměv vypadal přirozeně, aby říkal, že to vše je samozřejmé.
"Dobrou noc," dodala jsem. Po chvilce váhání jsem ho i políbila na obě tváře. Nebyla jsem tolik zkušená jako on, ale doufala jsem, že mu tohle bude stačit.
Stačilo mu to. Také se usmál a po mém vzoru se svými rty lehce dotkl mých tváří.
"Dobrou noc," zopakoval.
Naposledy jsem se na něj usmála, pak otevřela dveře ošetřovny a zmizela v nich.

Obrovské dveře se za mnou potichu zaklaply. Opřela jsem se o ně, zhluboka se nadechla a snažila se uklidnit. Sesula jsem se na podlahu, přitáhla nohy k tělu a objala je svými pažemi. Doufala jsem, že v místnosti nikdo není. Až na výjimečné případy, kdy jsem byla natolik rozrušená, že mi bylo jedno už úplně vše, jsem nerada byla pozorována během pláče.
Tichý vzlykot se rozléhal kamennou místnosti a jeho dozvuk ke mně doléhal jako děsivá výhrůžka. Po tvářích mi stékaly slzy, jako stříbrné perly se leskly v měsíčním světle.
Nesnášela jsem je. Nesnášela jsem jakékoliv projevy slabosti. Ale v tu chvíli nebylo nic, co by mě donutilo nebrečet.
Potřebovala jsem to ze sebe dostat. Smýt těmi slanými kapkami vše, co mě tížilo. Ujasnit si své hodnoty, co je pro mě hlavní a co naopak není tolik důležité. Potřebovala jsem své slzy, které mi pomáhaly se uvolnit.
Na ten večer nezapomenu nikdy v životě. Upevnil ve mně to, co se se mnou stalo v posledních dnech. Usínala jsem jako přepracovaná, beznadějně zamilovaná, osamocená a unavená studentka, které nezáleží na ničem jiném, než na mých známkách.
A probudila jsem se úplně jiná. Odpočatá, s příjemným úsměvem ve tváři. Najednou byl i můj pohled na svět jiný. Má zamilovanost se sice pořád zdála být beznadějnou, už však ne tolik neřešitelnou. Uvědomila jsem si, že nejdůležitější není můj prospěch ve škole, ale mí přátelé.

Annie, jak dlouho jsem jí zanedbávala? Muselo jí bolet vše, každý můj problém, každý můj smutek. Záleželo jí na mně víc, než mě na ní. To se musí změnit. Zaslouží si mou pomoc, zaslouží si, abych si na ní udělala čas. Aby to s ní nedopadlo stejně jako s Elen.
Elen... Neměla bych se jí omluvit? Co mi udělala špatného, kromě toho, jak moc mi pořád připomíná časy, kdy jsem byla s Victorem? Nebyla to ona, kdo se pořád zajímal o to, jak se cítím? Nezastávala se mě a nestála při mě po celou tu dobu? Nesnažila se mě rozveselit? Při nejbližší příležitosti si s ní budu muset promluvit a říct jí vše, co mě trápí.
Karin sice miluje Jacka. Jsem si jistá, že i on jí má možná trochu rád. Jenže miluje mě. Jsme na tom vlastně dost podobně, protože on miluje mě a má rád Karin. A já zase miluju Victora a mám ráda Jacka. Je to všechno tak zvláštně propletené... Proč prostě všechno nemůže být jinak? Já s Victorem, Jack s Karin, oba páry šťastně zamilované. A nebylo by co řešit. Jenže to by nebyl život...
Obdivuji Karin, že na mě není naštvaná. Chápe to, respektuje Jacka a určitě jí nebude vadit ani moje rozhodnutí. Má tu vlastnost, kterou já nemám - není žárlivá. Budu jí muset říctí, jak moc si toho vážím.
Možná bych měla promluvit s Ester. Nebo se na ní alespoň přestat zlobit. Copak ona může za to, že se zamilovala? A copak za to může Victor?
Měla bych jim přestat závidět.
Ne, to nejde. Nezvládnu to.
A pak je tu Jack. Svým způsobem ho mám ráda víc než kohokoliv jiného. Byl to on, který při mě stál úplně za všech situací a kdo mi pomohl v období nejtěžší krize těsně po mém probuzení. Tak strašně bych si přála milovat jeho, ne myslet pořád na Victora. On mě má rád víc, než si zasloužím... A já?
Nikdy mu neřeknu pravdu. Třeba se mi v jeho přítomnosti podaří na Victora zapomenout. Třeba se pak zamiluji do něj...


Věděla jsem, že to není možné. Nemohu se do někoho zamilovat jen proto, že chci. Ale věřila jsem tomu, že to jde.
Byla jsem si jistá, že až se Annie dozví, co se dneska stalo, bude mít obrovskou radost. Už nebudu sama a ona bude spokojená.
A co víc si přát, než Jacka po boku a nejlepší kamarádku jakou je Annie?
Jsem šťastný člověk. Vlastně nemám důvod brečet, došlo mi. Vstala jsem a téměř poslepu, ozářená jen měsíčním svitem, jsem se pomalu dobelhala až ke své nemocniční posteli. Vzala jsem z nočního stolku kapesník a otřela si obličej od slz. Pak jsem si lehla pod peřinu, zavřela oči a celkem spokojeně se usmála.
Tenhle večer byl šťastnější, než kterýkoliv jiný večer v tomto školním roce.
Akorát mě nenapadlo, že celou tu dobu mě někdo poslouchal…

***

"LUCIO!" ozval se Anniin napůl rozčílený a napůl pobavená hlas směrem od vchodu na ošetřovnu. Leknutím jsem skoro až poskočila a rychle sebou trhla. Jack, který seděl vedle mojí postele, sebou taky škubnul a isntinktivně stáhl svou ruku z mé, kterou ještě před chvílí pevně držel.
Když k nám Annie doslova dolétla, zpražila nás svým vševědoucím pohledem. A vykřikla: "Ha!"
Všichni tři jsme se jako na povel rozesmáli. Smích se nesl vzduchem jako zaklínadlo podporující štěstí. Opadla jakákoliv nervozita, smích nás příjemně naladil a uvolnil. Ani si nepamatuji, kdy jsem se naposledy smála...
Když jsme se přestali smát, Annie se posadila vedle mě na postel. Zkoumavě se podívala na Jacka, který mě už zase držel za ruku a pak se otočila zpátky ke mně. "Jak mi vysvětlíš, že já jsem se o tom dozvěděla jako poslední?" zašklebila se a předstírala uraženou.
"Promiň, chtěla jsem ti to říct hned, jak se sem dobelháš..." omlouvala jsem se.
Annie se na mě podívala v očích jí pohrávalo několik veselých jiskřiček. Podle nich jsem poznala, že se vůbec nezlobí. "I na svojí nejlepší kamarádku by zapomněla... No jo, vy zamilovaní jste zapomnětliví..."
"No ty máš teda co říkat, Annie," řekla jsem. Rychle jsem se podívala na Jacka, abych zjistila, jestli mu náš rozhovor nevadí. Ale při pohledu na jeho rozesmátou tvář jsem se zase uklidnila.
Annie se nejspíš rozhodla změnit téma hovoru. "Jacku," začala se svou přednáškou, "jestli jí někdy něco uděláš, tak mě máš na srdci, to si pamatuj! Taková hodná holka to je," mluvila a mluvila, až jsem jí sama nepoznávala. Bylo mi jasné, že si dělá legraci... Ale Jack očividně nevěděl, jestli tomu má věřit, nebo ne. "A vybírá si jednoho z deseti... To víš, tys už byl desátý v řadě, tak ti musela dát šanci, aby dodržela svoje statistiky... Au!" zaječela, když jsem po ní hodila to, co mi bylo nejblíže po ruce a to sic můj polštář.
Znovu jsme se rozesmáli...

***

Po dvou dnech mě madame Pomfreyová pustila z ošetřovny. Celkem ráda jsem si sebrala pár věcí, které jsem měla uložené u svojí postele, a nastěhovala jsem se zpět do havraspárské dívčí ložnice pro čtvrtý ročník. Všechny její obyvatelky mě přivítaly s nadšením - dokonce i Karin, Ester a Elen.
Ještě ten večer jsem Karin řekla o mém nově začínajícím vztahu s Jackem. Bude mnohem lepší, když se to dozví přímo ode mě. Netvářila se sice zrovna nadšeně, ale přijala to celkem v klidu, za což jsem jí byla vděčná. A nebála jsem se to říct nahlas.
Až do konce školního roku jsem se neučila. Popravdě řečeno už ani nebylo co se učit. Látku pro čtvrtý ročník jsem si prošla snad stokrát, takže jsem skoro přesně věděla, co obnáší poslední dny studia. Ani jsem nic nezameškala, což mi naprosto vyhovovalo.
Přesně jak jsem si umínila, jsem se teď věnovala hlavně přátelům. A Jackovi samozřejmě v první řadě. Byla jsem si jistá, že jsem se rozhodla dobře...

A byl tu den odjezdu. Nepamatovala jsem si, že bych se někdy dříve méně těšila domů...

***

Do Bradavického expresu jsem nasedla spolu s Jackem a společně jsme se přidali ke skupince našich spolužáků z Havraspáru. Byla tam Ilona, vynikající hráčka famfrpálu, Alan, Elenin přítel a zároveň Jackův nejlepší kamarád, samozřejmě Elen a ještě Karin s Deborah. Kupé sice praskalo ve švech, ale o zábavu jsme měli postaráno.
Když se po chvilce Elen zvedla, že půjde na záchod, rychle jsem se omluvila a vstala taky. Nemohla existovat vhodnější příležitost, jak se jí omluvit, než právě teď.
Postavila jsem se těsně za dveře do kupé a čekala na ní, až se vrátí. Po chvíli jsem skutečně spatřila uhlově černé vlasy a výrazně modré oči, které bezpochyby nemohly patřit nikomu jinému, než jí. Usmála jsem se a počkala, než dojde až ke mně.
"Elen, můžu s tebou na chviličku mluvit?" oslovila jsem jí.
Překvapeně se na mě otočila, ale nic nenamítala. "Tady?" zeptala se jen. Jako by čekala, kdy k tomuhle dojde. Vlastně to byla ona, kdo mě znal nejlépe, tak čemu jsem se vlastně divila?
"Asi to tu bude nejlepší, protože tam," kývla jsme hlavou směrem ke dveřím kupé, odkud se ozývaly hlasité rány, kdoví od čeho, "bys toho asi moc neslyšela."
Zazubila se a přesně tak, jak by to v tu chvíli udělala stará Elen, se na mě zazubila. "Jasný... Tak povídej," pobídla mě.
"Jen jsem se chtěla omluvit za to, jak jsem se v září a vlastně i potom chovala divně. Vím, že jsi za to nikdy nemohla - a tím víc se za sebe stydím... Prostě jsi mi strašně připomínala Victora," trošku jsem ztišila hlas, aby mě nemohl slyšet Jack, "bylo to pro mě hodně bolestivé..."
"Bylo, nebo ještě pořád je?" zeptala se trefně.
Věděla to. Celou tu dobu věděla, co mě trápí. Měla mě přečtenou lépe, než já sebe samotnou. Tolik se mi ulevilo, když mi došlo, že celou tu dobu jí na mně muselo pořád alespoň trochu záležet...
"Pořád je... Jenže o tebe nechci přijít," přiznala jsem se.
Usmála se na mě stejným způsobem, jako jsem se na ní já usmála předtím. "Victor je hajzl. Já ti to říkala pořád, že se mi na něm něco nezdá, ale tys mě neposlouchala... No, to už je teď jedno. Hlavně že jsme zase kamarádky..."
"Takže odpuštěno?" zeptala jsem se.
"A zapomenuto," doplnila mě.
Znovu jsem se na ní zazubila, ještě šťastněji než předtím. A na stvrzení svých slov jsem jí objala.
"A nezapomeň, že kvůli takovým. jako je on, nemá cenu se trápit..." zašeptala mi.
V tu chvíli se otevřely dveře do kupé, ve kterých stál Alan. Když nás uviděl, začal se smát.
"A já pořád nemohl přijít na to, s kým mě podvádíš," kývnul na Elen, která se jen uličnicky usmála a mrkla na mě. Úmyslně jsem jí nepřestala objímat, protože jsem čekala, jak zareaguje Jack. A nemusela jsem čekat dlouho...
"Jacku, být tebou si na Luciu dávám větší pozor," poznamenal Alan. V příští vteřině se ve dveřích objevil taky Jack a změřil si mě dost nepřesvědčivým pohledem, až jsem se lekla, jestli se neurazí. Když ale viděl, že objímám Elen a ne nějakého našeho spolužáka, usmál se. Udělal několik kroků směrem ke mně, popadl mě za nadloktí.
"Tak jdeme, tohle si musíme vyřídit," řekl naoko uraženě, já však v jeho očích spatřila pobavený výraz a proto jsem se už vůbec nebála.
Pustila jsem Elen a naznačila jí něco v tom smyslu, že za chvíli budeme zpátky. Bohužel si mého posunku nevšimla jenom ona, ale i Alan, takže následoval další záchvat smíchu.
"Nechápu, proč zrovna vy dva se smějete," kývla jsem na ně.

Zmizeli jsme v posledním prázdném kupé.
V tu chvíli jsem si konečně uvědomila, že Jack přece jen líbá lépe než Victor.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Leia Leia | 24. listopadu 2007 v 12:30 | Reagovat

móc hezký

ale nevim čim to je ze se mi tady zobrazuje kapitola Bez možnosti výběru

2 Lucinka256 Lucinka256 | 29. listopadu 2007 v 16:54 | Reagovat

On má teď blog.cz nějaký problémy, tak asi tím...:(

Jinak dík moc.:)

3 Mari Mari | 25. srpna 2008 v 17:29 | Reagovat

Povídka byla vářmě mooooc pěkná

4 Mari Mari | 25. srpna 2008 v 17:31 | Reagovat

Chybička se vloudila.Ta povídka je vážně moc pěkná

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama