14. kapitola - Vítězství

20. října 2007 v 22:39 | Lucinka256 |  Povídka "Anglická dcera" (FF)
Jak již název napovídá, tato kapitola začínám vítězstvím havraspárského famfrpálového týmu. No a jak to bude prohíbhat dál, to už si musíte přečíst sami. :))

14. kapitola - Vítězství
Famfrpálové finále Havraspáru proti Nebelvíru dopadlo podle většinového očekávání našim vítězstvím. Madame Pomfreyová mě pustila se na něj jít podívat pod podmínkou, že se večer zase vrátím, takže jsem mohla náš tým nadšeně povzbuzovat z famfrpálové tribuny. Posadila jsem se vedle Karin a celou dobu křičela, jako bych sama hrála.
Trochu mě bodlo u srdce, když jsem si uvědomila, že Ewan, který mě nahrazoval na postu chytače, hrál mnohem lépe než já. Nebylo nejmenších pochyb, že příští rok už chytačkou nebudu. Mrzelo mě to, protože famfrpál jsem měla vždy moc ráda. Ale na druhou stranu jsem v týmu nechtěla zůstávat jen kvůli protekci z Jackovy strany. To by opravdu nebylo spravedlivé. Uvidíme, jak to bude vypadat v září.
Zápas netrval déle než půl hodiny. Ewan totiž po necelých dvaceti minutách zahlédl Zlatonku a bez větších potíží jí chytil. Tím finále skončilo.
"Vyhráli jsme!" ječela naše kolej sborově, ignorujíc uražené a místy až nenávistivé pohledy nebelvírských. Sešli jsme na famfrpálové hřiště, gratulovali vítězům a všichni postupně si předávali a prohlíželi naší trofej, zlatý pohár. Hráči museli podstoupit focení, abychom měli nějakou památku do havraspárské kroniky. Dokonce mě donutili, abych se k nim přidala, když jsem hrála v minulém a předminulém zápase. Trochu mi to vylepšilo mojí ne příliš veselou náladu.
Po několika minutách nadšeného povyku a objímání jsme usoudili, že bude lepší se přesunout do naší společenské místnosti a uspořádat pořádnou oslavu. Všichni souhlasili a proto se modře oděný dav vydal k hradu. Jestli se v tu chvíli někdo díval z okna, museli jsme mu připomínat nekonečně dlouhého hada.
Jen několik kroků od hradu mě někdo chytil za rameno a zaklepal se mnou. Naprosto automaticky jsem se otočila. Jack. Srdce mi v tu chvíli vyskočilo až k žaludku. Chce se mnou mluvit, o samotě.
Ne, to ne. Nechci, nechci… Co nechci?
Než jsem si stačila uvědomit, co vlastně chci a co nechci, popadl mě za ruku a vytáhl mě ven z davu. Nestačila jsem se ani bránit, nestihla jsem nic namítnout. Najednou byl od nás modrý had vzdálen na několik metrů. A já byla v pasti.
Teda alespoň jsem si to myslela. Věděla jsem, že se mnou bude chtít mluvit. Tušila jsem to už od té chvíle, kdy mě v noci objal. Stejně jako jsem věděla, co mi chce říct. Mám mě rád, nebo dokonce miluje?
Strašně mě to zaskočilo. Ještě jsem se nestihla připravit, co mu vlastně řeknu. Věděla jsem, že ho budu muset odmítnout, pokud bych mu nechtěla lhát. Určitě by časem poznal, že ho ve skutečnosti ráda nemám. A to by bylo ještě více bolestivé. Jenže jsem si ještě nerozmyslela, jak mu to vlastně řeknu.
A najednou to bylo tady. Nepochybovala jsem ani v nejmenším.
Co mám dělat?, úpěla jsem v duchu.
Ze svých myšlenek jsem se vymotala až po chvíli. Uvědomila jsem si, že mě Jack stále drží za ruku, ale nějak jsem se neměla k tomu, abych se mu vytrhla. Někam mě vedl a přitom mlčel.
O čem asi přemýšlí?
Jako bys to nevěděla!
Bože, to je tak… Jak to vlastně nazvat? Tragické? Trapné? Svazující? Romantické? Beznadějné?
V hlavě mi znělo snad tisíc hlasů. Každý šeptal něco jiného a to mě dost rozrušovalo. Přála jsem si se probudit a zjistit, že to byl jen sen.
Jak mu mám říci, že chci, abychom byli jen přátelé? Hlavu jsem měla jako v horečkách. Vůbec nic mě nenapadalo.
Po chvíli jsme došli k jezeru. Jack se posadil na lavičku a já ho následovala. Najednou mi vytanula vzpomínka. Na tomhle místě, před rokem. Ples. Victor. Já…
Zavřela jsme oči, abych se ubránila slzám. Proč zrovna teď si musím vzpomenout na Victora?
Cesta k jezeru pokračovala mlčky. Oba jsme byli ponořeni ve svých myšlenkách. Ovšem úvahy každého z nás se odvíjely jiným směrem. On přemýšlel, "jak mi to říct", já zase uvažovala nad tématem "jak ho co nejšetrněji odmítnout". Hlavu jsem měla jako v horečkách, vůbec mě nic nenapadalo. Nechtěla jsem ztratit naše přátelství.
Došli jsme k jezeru a posadili se na lavičku. Vzpomínka na to samé místo, akorát o necelý rok dříve a s někým úplně jiným, mi vehnala slzy do očí. Proč zrovna teď jsem si musela vzpomenout na Victora? Slzu jsem rychle setřela. Doufala jsem, že si jí Jack nevšimnul.
Vstala sjem a udělala několik málo kroků směrem k jezeru. Předstírala jsem, že mě nadchnul západ slunce. Ne že by nebyl krásný a nelíbil se mi, to rozhodně ne... Ale v tu chvíli se mé myšlenky toulaly úplně někde jinde než mezi krásami Matky přírody.
"Vypadá to nádherně," ozval se jeho hlas těsně za mnou, až jsem se málem otřásla leknutím. Myslela jsem si, že pořád sedí na lavičce, vůbec jsem totiž neslyšela, že by se ke měn blížil. A najednou promluví, až cítím jeho dech.
Bylo mi jasné, že moc dobře ví, co by měl v této chvíli říkat. Tak proč sakra ještě mlčí? Začínala jsme být nervózní. S kolikátou už tu asi stojí?, napadlo mě. Nemohla jsem se ubránit podobným otázkám.
"Jo, to tedy vypadá," souhlasila jsem rozpačitě. Nic inteligentnějšího mě v tu chvíli nenapadlo.
Následovalo ticho, rušené jen občasným cvrlikáním ptactva a šploucháním večerního větříku ve vodě. Pozorovala jsem zlaté sluneční paprsky, které se po hladině jezera procházely. Snažila jsem s ignorovat stále narůstající nervozitu. Připadala jsem si, jako kdybych právě skládala zkoušky NKÚ a ne stála u jezera z jedním s nejžádanějších bradavičkách studentů.
Po chvíli si odkašlal. Zasmál se, jako by tím chtěl uvolnit napjatou atmosféru. Ale nepovedlo se. Smích místo toho zněl jen a jen rozpačitě.
"Asi víš, proč s tebou chci mluvit."
"Tuším to." Byla jsem ráda, že nestojí naproti mně a nemusím se mu dívat do očí.
"Tak mi prosím slib, že mě to necháš doříct až do konce, ano?" požádal mě. Znovu jsem přikývla.
Na to udělal jeden dva kroky, takže stál přímo přede mnou. Lépe řečeno jen pár centimetrů vedle mě. Uvědomila jsem si, že mě to znervózňuje. Jack byl bezpochyby galantní a taky na první pohled sympatický. Nestávalo se mi každý den, že bych stávala v tak bezprostřední blízkosti někoho tolik hezkého. Ale pořád tu byla jen ta fyzická přitažlivost. Nebyla tu láska.
Díval se mi do očí. Vší silou jsem se snažila nevyhýbat jeho pohledu, i když to pro mě nebylo zrovna dvakrát jednoduché.
Trochu se oklepal, snad doufal, že tím sklepe svou rozpačitost. "Nejsem zrovna samotářský... No, vlastně vůbec. Nesnáším být sám. Od malička jsem vyrůstal v početné společnosti a právě proto jsem nikdy neměl problém se s kýmkoliv bavit."
No nazdar, zanaříkala jsem v duchu, jestli to vezme tímhle tempem, tak tu budeme trčet do zítřka.Nedokázala jsem si odpustit podobné myšlenky.
"Nikdy jsem nechtěl mít tolik holek, kolik jsem jich měl," pokračoval, "To většinou ony chodily za mnou... A já nebyl dost silný je odmítnout."
Ha ha. Kdopak by je taky odmítal, že? Do háje!
"Žádná z nich mi nebyla vysloveně odporná, některé z nich jsem měl opravdu rád... Ale ještě nikdy v životě jsem nebyl doopravdy zamilovaný. Byl jsem zvyklý si vybírat, což pro mě vůbec nebylo dobré. Protože když přišla ta jedna, úplně jiná než všechny předešlé, myslel jsem, že bude snadné jí získat. Jenže nebylo. A jak mě pořád odmítala, já si čím dál tím více začínal uvědomovat, jak moc jí mám rád. Ne jenom rád, jak moc jí miluji."
Na chvilku se odmlčel. Zaryl pohled do země. Před týdnem jsme si myslela, že už ho nikdy neuvidím nervźnějšího. Teď už jsem věděla, že to není pravda.
Když znovu promluvil, jeho hlas zněl ještě odhodlanější než před chvílí.
"Změnil jsem se. Jsem úplně jiný, než jsem byl před rokem. A to nedokážeš popřít.
Proč mě pořád odmítáš? Když jsi byla s Victorem, chápal jsem to."
Z jeho úst mě zmínka o Victorovi bolela mnohem více, než kdy předtím. Přála jsem si, aby to na mě nebylo vidět. Alespoň ne tolik, jako minule. To bylo v září. Ten večer jsem ho poprvé odmítnula, když mi nabízel rande v Prasinkách výměnou za post chytače ve famfrpálovém družstvu.
"Nejsi ten typ, co by někoho podváděl. Jak tě znám, měla bys jenom výčitky svědomí a nakonec bys to stejně skončila. Teď už to chápu.
Tehdy mi to ale přišlo naprosto nepochopitelné. Byla jsi snad první, která mi kdy řekla ne. Byla to obrovská rána, vůbec bych jí nečekal. Tím více mě ale donutila se nad sebou zamyslet.
Už jsem nechtěl chodit s nikým, koho bych nemiloval. Vlastně s nikým jiným než s tebou."
Už jsem se chtěla zeptat na Karin, ale jeho slova mě přeběhla.
"Karin mě přesvědčila. Strašně dlouho mě přemlouvala - a já jí odmítnout nedokázal. Vlastně se mi docela líbila a doufal jsem, že s její pomocí na tebe zapomenu. Věděl jsem, že u tebe jsem odepsaný a nemám vůbec žádnou šanci.
Když jsi nás tehdy společně potkala, cítil jsem se strašně provinile. Rozhodl jsem se to skončit, byť jsme spolu byli jen pár dní. Jenže Karin mi ani nedala příležitost náš vztah ukončit. Podle mě to musela vědět, že jí chci dát kopačky. Právě proto mě nikdy nenechala říct víc než jen tři souvislé věty.
Prosím tě, ať už ti řekla cokoliv, nevěř tomu! Byla na mě pak strašně naštvaná. Řekla mi, že mě zničí... A skoro se jí to povedlo, protože ty jsi jí věřit chtěla."
Na chvilku se odmlčel. Pak jsem ucítila, jak se jeho prsty pomalu proplétají mými. Jenže jsem byla jakoby v transu, absolutně neschopná se bránit. Možná jsem se ani bránit nechtěla. Sama nevím. Ta chvíle byla tak zmatená, že se mi později těžko vybavila.
"Bylo to čím dál horší a beznadějnější. Před tebou jsem nedokázal skoro vůbec mluvit, nedokázal jsem se chovat normálně a přirozeně. Když jsem tě tehdy našel sedět pod jmelím, byl to jeden z nejšťastnějších okamžiků mého dosavadního života. A když jsi pak omdlela během přeměňování, měl jsem o tebe strach, opravdu strach. Večer jsem skoro ani nemohl usnout..."
Přiblížil se ke mně ještě těsněji, skoro jsem cítila, jak se jeho tělo dotýká mého. Dlaně s prsty propletenými v mých zvedl výš a opřel mi je o ramena, čímž mi vlastně zabránil v jakémkoliv pohybu.
Chystal se mě políbit.
"Miluju Tě. Prosím... Proč mi nemůžeš dát šanci?" zašeptal. Cítila jsem jeho dech, nestálý a nevyrovnaný, jako kdyby na chvíli zapomenul dýchat a teď se to snažil dohnat.
Ne, ne, ne... Ne! NE!!!
"Ne!" zakřičela jsem a jen silou vůle se od něj odtáhla. "Promiň, ale tohle prostě nejde..."
Zavřela jsem oči, abych nemusela vidět jeho tvář v okamžiku největšího zklamání.
Začínala jsem náš začarovaný kruh nejen nesnášet, ale přímo k smrti nenávidět! Proč, proč, proč? Proč to všechno, sakra, co jsem udělala špatně?
Aniž bych si to uvědomila, po tváři mi začala stékat jedna malá slza. Jedna jediná kapička mého smutku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama