13. kapitola - Mezi dvěma (II.)

20. října 2007 v 22:36 | Lucinka256 |  Povídka "Anglická dcera" (FF)
Část dvě...

Po chvíli si odkašlal.
"Já jsem tady, jestli sis toho nevšimla," prohlásil naštvaně. Takhle rozčíleného jsem ho snad ještě v životě neviděla. Mrzela mě bolest, kterou jsem cítila z jeho. Protože jsem cítila podobnou. Byl to snad úděl nás, začarovaných?
"Nejsi jediný, kdo se tu cítí ukřivděně," připomenula jsem mu. Tím jsem myslela jak Karin, tak sebe. Doufala jsem, že jeho napadne jen ona, ne i já.
"Promiň," kývl po chvíli přemýšlení. Stejně nepřítomný výraz jako Karin. Stejně nepřítomný výraz jako já kdysi a stále. "Jen jsem si myslel, že teď na mě prostě budeš-"
"To je v pořádku," přerušila jsem ho rychle. "Nic se neděje."
Zmlknul a pohled zabodl na mou peřinu. Pousmál se, když jsem si jí přitáhla a ke krku. Nahlas ale neřekl vůbec nic, za což jsem mu byla nesmírně vděčná. Jakékoliv poznámky jemu podobné by mě mohly rozeštvat ještě více.
Přešlápl na místě, propletl si prsty obou rukou a poklepal si s nimi na bradu. Tohle dělám pokaždé, když jsem nervózní. Byl nervózní? Nechal toho až když si všiml, že ho pozoruji.
Po chvíli konečně promluvil, takovým tónem, jako by mi právě hlásil něco podobně samozřejmého, jako že Albus Brumbál je ředitelem Bradavic. Byla jsem mu celkem vděčná za to, že se mu vůbec neklepe hlas.
"Rozešel jsem se s ní, protože-"
"Nemusíš mi nic vysvětlovat," přerušila jsem ho znovu. "Já to chápu."
"Ale ona ti to určitě řekla špatně!" protestoval. Slušelo mu to, když se zlobil - na čele se mu pak objevila taková zamračená vráska, která vypadala mnohem lépe, než ten jeho obyčejný "neodolatelný" výraz.
"Pochopila jsem to tak. Dokážu si přebrat, co z toho byla pravda a co z toho bylo jen žárlivostí," připomenula jsem mu. Už jednou jsme se bavili na tohle téma - že si o všem musím udělat vlastní obrázek. Nedám na pomluvy a lži.
"No ale přece jenom-" nesouhlasil se mnou i nadále. Ale to už jsem ho přerušila nadobro.
"Nic takového. Nechci se o tom dál bavit."
"Ale já… No dobře, když nechceš." Nerad ustupoval, to by v tu chvíli poznal každý. Nebyl na to zvyklý.
Po těchto slovech se rozprostřelo ticho. Věděla jsem, že mi bude chtít něco říci, nebo jsem tak alespoň soudila podle jeho soustředěného výrazu, takže jsem raději mlčela.
Po chvíli opravdu promluvil.
"Měla by sis vybrat, komu z nás dáš přednost. Nemůžeš hrát hru na dvě strany." Samozřejmě měl na mysli sebe a Karin.
Teď jsem se zase mračila já. Tak tohle tedy opravdu přehnal!
"To myslíš vážně?" vyjekla jsem. Nestihla jsem se ovládnout. "Ty si opravdu myslíš, že máš právo mi říkat, s kým se mám a nemám bavit? Já chápu, že vy dva se teď asi moc nemusíte a že to možná ještě nějakou dobu potrvá. Ale oba jste mí spolužáci, na obou z vás mi svým způsobem záleží. Mrzelo by mě ztratit jednoho kvůli druhému, chápeš to?
Nebudu se bavit jen s ní, za cenu, že pro tebe bud vzduch. A naopak. Nevzdám se Karin jen protož ty to chceš. Pro mě jste byli oba a budete oba.
Ona tohle chápe a je ochotna to respektovat. Je mi líto, ale pokud ty toho nebudeš schopen, je to čistě tvůj problém. Nehodlám ti vyhovět."
Díval se na mě zaraženě, zamyšleně a naštvaně zároveň. V duchu mě napadlo, že s podobným odporem se dosud nejspíš mnohokrát nesetkal.
Nejspíš sváděl bitvu sám se sebou a svou hrdostí. Nakonec jen pokrčil rameny a zašklebil se, jako by chtěl přiznat svou porážku. Příjemně mě tím překvapil.
"Máš pravdu," vydechl. "Ani jeden z nás nemá právo tě k tomu nutit. Už to po tobě nebudu chtít."
Usmála jsem se na něj, protože mě to opravdu potěšilo. Nečekala jsem, že by takhle rychle ustoupil. "Díky."
"Za co, prosím tě?" tázal se překvapeně. Nebo své překvapení jen hrál?
"Žes mě pochopil. Ne každý by to takhle vzal," vysvětlila jsme mu.
Zazubil se, ve tváři zase ten svůj starý známý pohled. "Já vím, jsem úžasný," pochválil se.
Nesnášela jsem podobné vtipy.
"Tak takhle jsem to nemyslela. To neměla být lichotka!" Ale přesto jsem se musela smát.
Trošku sklesl, ale pak se zase usmál a opravil se. "Fajn. Tak tedy nemáš za co, no."
Souhlasila jsem s ním. "To už je lepší. I když samozřejmě mám za co děkovat." Tuhle poznámku jsem si nemohla odpustit.
"Má vůbec cenu se s tebou hádat?" zeptal se bezradně.
"Ne," potvrdila jsem mu bez váhání a na to jsme se oba rozesmáli. Už dlouho jsem se takhle nesmála.
Debata zkysla na mrtvém bodě jen na pár vteřin.
"Příjdeš se podívat na famfrpálové finále?" zajímal se.
Trochu mě zklamalo, že už počítal s tím, že já hrát nebudu. Ale nechtěla jsem, aby to poznal.
"Pokud mi to dovolí… Vůbec nikam mě nechce pustit," trošku jsem ztišila hlas, aby mě nebylo slyšet až do kanceláře ošetřovatelky. Nerada bych se jí takhle odvděčila. I když bych už radši žila zase normální studentský život, nejspíš na tom, že tu musím ještě pár dnů zůstat, něco bylo. Měla bych jí být vděčná za vše, co pro mě udělala.
"Je až za týden. To už určitě budeš zdravá," konstatoval. Tím mi jednoduše naznačil, že prostě přijdu, ať se mi to líbí nebo ne.
"Jo, snad jo," kývla jsem. "Ráda bych se přišla aspoň podívat, když už nemůžu hrát…" Rozhodla jsem se zeptat přímo. "Hm… Už se vám za mě podařilo najít náhradníka?"
Zkoumavě se na mě podíval. "Na zítřek jsme vypsali konkurz."
To nebylo tak hrozné, jak jsem si myslela. Musel se mnou počítat až do poslední chvilky, když hledá náhradu necelý týden před posledním zápasem.
"Tak snad se najde někdo, kdo to zahraje ještě lépe než já," řekla jsem. Co víc k tomu dodat?
"Myslím, že těžko," oponoval mi.
"Vážně?" nakrčila jsem čelo ve svém otazníku.
Znejistěl. "Hm, nevím na co tím narážíš." Ale věděl to, moc dobře to věděl!
"Ale víš," odpověděla jsem s ním prostě.
"Vážně netuším…" nechtěl přiznat svou lest.
Musela jsem ho znovu přerušit. "Na tom konkurzu v září jsem nebyla nejlepší. Oba to víme. Vlastně to vědí všichni." Zpříma jsem se na něj podívala. Jen málokdo dokáže lhát i tehdy, když se mu díváte do očí. Jack to rozhodně nedokázal.
Po chvíli svěsil zrak. Připomínal mi malé dítě, které se právě vyzpovídalo z toho, jak ošklivě se choval ke svému kamarádovi. V duchu jsem se musela usmát.
"Ehm, já… Prostě jsem myslel, že třeba budeš časem lepší…" Jeho tvář začínala nabírat mírně rudou barvu. Nikdy dříve jsem ho takhle rozpačitého neviděla.
Mohla jsem mu to začít vyčítat, ale neudělala jsem tak. Měla jsem mu být spíš vděčná! "Tak hlavně příště nemysli a vyber opravdu jen toho nejlepšího, ano?" uzavřela jsem nakonec tuhle naší debatu.
"Dobře," slíbil. "Přísahám," zvedl dva prsty na znamení přísahy a usmál se.
Nedokázala jsem s ubránit dalšímu úsměvu. Jack měl prostě talent mě rozesmát za každé situace.
V příští vteřině vlítla dovnitř madame Pomfreyová. Oznámila nám, že návštěvní doba už dávno skončila a Jacka vyhnala ven. Ani jsme se nestačili rozloučit…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama