13. kapitola - Mezi dvěma (I.)

20. října 2007 v 22:36 | Lucinka256 |  Povídka "Anglická dcera" (FF)
Ve třinácté kapitole se povídáme, jak bude vypadat rozhovor Karin a Lucii.

13. kapitola - Mezi dvěma
První, na co jsem si vzpomenula, když jsem se probírala ze svého dlouhého spánku, byl můj poslední rozhovor s Karin. Později jsem s bradavičkou ošetřovatelkou mluvila o tom, v jakém zvláštním pořadí se mi vrátily mé vzpomínky. Vyjádřila jsem překvapení nad tím, které z nich jsem si uvědomila jako první. Řekla jsem to jakoby mimochodem, nevzrušeně, ale ve skutečnosti jsem byla napjatá jako struna, co mi k tomu poví.
"Ale dítě, nejprve se ti vrátí ty nejdůležitější!" prohlásila samozřejmě, zatímco urovnávala polštář pod mou hlavou, Až pak ty méně podstatné. Pokud se tak stalo, mělo by vše být v pořádku."
No jistě, že mě to hned nenapadlo!, skoro jsem se zastyděla, Ale proč zrovna vzpomínka na Jacka s Karin je ta nejdůležitější?
Něco mi našeptávalo, že už bych měla sama sobě přestat lhát. Už je nejvyšší čas.
A tak jsem taky udělala. Už nikdy se nebudu přetvařovat sama před sebou a skrývat věci, které jsou mému svědomí dávno jasné. Už nikdy víc., slíbila jsem si. Pak bych si nemohla být jistá vůbec ničím.
Ale jednou věcí jsem si byla jistá téměř stoprocentně - že se tu Karin staví. A taky že ano.
Přišla za mnou hned v ten den, kdy ke mně poprvé pustili návštěvy.
Slunce se schylovalo k západu. Zářilo čím dál tím méně a tlumeněji. Se zájmem jsem pozorovala kousky jeho záře, kterým se podařilo protančit skrz sklo oken a na zdech pak vytvářely společně se stíny zvláštní, nehmatatelné, ale přesto nádherné obrazce.
Jestliže jsem si dříve podobně obyčejných a zároveň krásných úkazů všímala, musela bych teď říci, že jsem po nich teď začala doslova prahnout. Najednou vše stálo za mou pozornost, najednou se vše zdálo být neobyčejné. Najednou jsem byla i já jiná.
Karin se vplížila tišeji než samotný stín. Její přítomnosti jsem si nevšimla až do té doby, než na mě promluvila.
"Jsi nějaká zasněná," prohlásila.
Škubla jsem sebou. Ne protože bych jí tu nečekala, ale protože jsem vůbec neměla ponětí, že nejsem sama. Leknutí ale ustalo hned, jak jsem jí spatřila.
Její věta nebyla dotazem, ale konstatováním. Jsem zasněná?
Nemohla jsem si nevšimnout tónu, kterým svou větu vyslovila. Byl tak podivně neosobní a zastřený, možná žárlivý. Nemusela jsem moc přemýšlet, aby mi došlo, proč zrovna tenhle tón. Říká se, že všichni zamilovaní jsou zasnění. Že si létají v oblacích a na zem se nesnesou jen tak náhodou.
Musela si myslet, že i já k nim patřím. Tedy, tou dobou mým citům stále vládl Victor, ale to ona samozřejmě nevěděla a říkat jsem jí to také nechtěla. Ona se domnívala, že mezi mnou a Jackem se událo něco nového, něco, co nás posunulo od kamarádského vztahu dál. Alespoň tomu tak napovídala její intonace.
Mě samotnou překvapilo, že jsem dokázala tak rychle a přesně odhadnout, co si myslí.
Každému, kdo jí alespoň trochu znal, by muselo být jasné, že měla Jacka opravdu ráda. A rozhodně žárlila.
Pohlédla jsem na ní, v hlavě otázku, zda má cenu jí vysvětlovat pravdu. Pochopila by mě? Nemyslela by si, že se jen vymlouvám? O Victorovi jsem jí říct nemohla a lhát jsem také nechtěla. Mnoho možností mi tedy skutečně nezbývalo.
"Jen jsem se trochu zamyslela. Promiň," pronesla jsem hlasem, který jsem považovala za rázný a pevný. Chtěla jsem tím naznačit, že se mýlí. Přestože nejspíš měla pravdu.
Neřekla jediné slovo, jedinou hlásku, nehnula ani brvou. Výraz její tváře se vůbec nezměnil. Člověk by si mohl myslet, že mě vůbec neslyšela, že je hluchá nebo slepá. Jenže ona nebyla.
Podivně prázdné oči, skleslé tváře a nepřítomný výraz. Dlouhé vlasy v divokém tanci zapadajícího slunce. Smutek, který jsem moc dobře znala.
Nemohla jsem si odpustit svou myšlenku nevyslovit nahlas. "Chybí ti?" zeptala jsem se jednoduše.
Otočila se ke mně. Její oči mi říkaly, že tuhle otázku čekala. Po chvíli zaváhání konečně promluvila. "Moc," přikývla.
Nemohla jsem se ubránit vzpomínkám. V hlavě mi hlodaly myšlenky a otázky, jestli jsem po rozchodu s Victorem vypadala stejně jako ona. Tak prázdně, ztraceně, opuštěně? Taky jsem byla tak nepřítomná a lhostejná?
Při vzpomínce na Elen mě bodlo u srdce. Jestli jsem někdy v životě něco udělala špatně, bylo to přesně to, co jsem udělala jí. A to všechno jen kvůli Victorovi.
Byla jsem na tom úplně stejně jako ona - pořád. Akorát už to tolik nebolelo.
Moc dobře jsem věděla, jaké to je milovat zároveň nesnášet. Obě nás zradila právě ta osoba, která nám byla nejdražší. Neříkám, že to udělali naschvál, že by nám snad chtěli ublížit. Ale udělali to. Obě jsme byly na dně z úplně stejného důvodu.
Akorát s tím rozdílem, že já už tam byla několik měsíců.
Přála jsem si, aby Victor zmizel. Jako mávnutím kouzelného proutku, bum, a už by se tu nikdy neukázal. Možná by to bylo mnohem jednoduší, kdybych se s ním nesetkávala. Jak bych mohla být zamilovaná do někoho, koho už v životě nepotkám?
Vídat ho téměř každý den, navíc v doprovodu s Ester, to pro mě byla ta největší muka. A nevěděla jsem, jak bych se jich mohla zbavit.
A do toho všeho Jack. Jack, ten, kterého má Karin ráda úplně k zbláznění. Ten, kterému nevysvětlíte, že ho nechcete. Neumí prohrávat a snad ani nechápe význam slov "vzdát se".
Připadala jsem si, jako by nás všechny uvěznili do jednoho velkého začarovaného kruhu.
Nadechla jsem se a jen silou vůle se donutila nerozbrečet. "Jsem si jistá, že ti nechtěl ublížit. Nemyslel to zle. On už je takový."
Chtěla jsem jí říci, že jí chápu. Byla jsem na tom úplně stejně, akorát že já už se trápila bezmála devátým měsícem. A pořád to nešlo odpárat. A do toho všeho Jack. Ten, kterého miluje ona, ten, kterému nevysvětlíte, že ho nechcete. Připadala jsem si jako uvězněná v nekončícím začarovaném kruhu.
Ale něco mě zarazilo. Jakási předtucha mi zabránila jí říct pravdu. Vyslovit jméno Victor.
"On už je takový. Jsem si jistá, že ti nechtěl ublížit."
V duchu jsem se sama sebe ptala, pokolikáté už tuhle větu asi musela slyšet? Určitě jí už začínala lézt na nervy, možná jí dokonce přestávala brát vážně. Samozřejmě, že by vám tohle nikdy neřekla, ale myslela si to.
Znám tenhle pocit.
Jenže co více jsem k tomu mohla dodat? Věděla jsem, že žádná slova ani činy, prostě nic, nedokáže zahojit její rány. Bolest ze ztráty se nikdy nedá přehlušit. Vždycky ve vás zůstane, třebaže časem bude o trochu menší.
Uhnula pohledem a pak se posadila na kraj mojí postele. Do tváře jsem jí neviděla, nejspíš se přede mnou snažila skrýt své slzy. Věděla jsem o nich, ale také jsem nehodlala to na sobě dát znát.
"Mrzí mě, že se vždycky musím zamilovat do toho špatného," řekla tichounce a oklepala se, až mě konce jejích vlasů zašimraly na tváři.
To mi povídej, to mi povídej!!!, chtělo se mi řvát.
Vůbec jsem nevěděla, co na tohle mám říct. Jak bych mohla dokázat pomoci jí, když nedokážu ani utišit sama sebe?
"Nenech si od něj taky ublížit," zašeptala po několika minutách dusivého ticha. Její hlas zněl tak přiškrceně, že už jsem o jejích slzách ani v nejmenším nemohla pochybovat.
Nechápala jsem jí za to, že tu sedí a povídá si se mnou. Celou tu dobu, kdy s Jackem věděla, to musela tušit. Ženy vždycky poznají, když jim jejich vysněný nemůže dát svou lásku kvůli jiné ženě, kterou zas miluje on. Jack měl rád mě. Chtěla jsem si toho nevšímat, stejně tak jako on. Ale nešlo to.
A Karin si tím byla jistá, jinak by tohle neřekla. Dokonce počítala s tím, že spolu budeme, alespoň to tak vyznělo.
Nejspíš s tím už počítali všichni.
Já na jejím místě bych se ani nesnesla. Nevzpomínám si, že bych s Ester za posledních devět měsíců prohodila jedno jediné slovo. Nesnášela jsem jí, všechnu vinu shazovala na ní.
A Karin mi tohle neudělala, za což jsem jí musela obdivovat. Budu jí vděčná snad až do smrti.
Povzdechla jsem si. Neviděla jsem důvod, proč bych jí měla lhát. "Jenže já nevím, jestli vůbec chci, abychom…"
Instinktivně jsem zmlkla, jakmile jsem zaslechla vrznutí dveří ošetřovny a ním následované kroky. Měla jsem strach, aby nás někdo neposlouchal. Takový strach, že jsem radši neřekla ani slovo.
Karin se znovu zatřásla. Pozvedla jsem svůj zrak ve zlé předtuše, která se nakonec naplnila.
Stál tam Jack. Se svou charakteristicky rozcuchanou a nezvladatelnou hřívou nás propaloval takovým pohledem, že kdyby pohledy zabíjely, už jsme obě dávno lehly popelem.
Při pomyšlení, že mohl stát za dveřmi a poslouchat nás už několik minut, se mi rozklepal žaludek a srdce se rozbušilo tak divoce, až jsem se divila, že mě nikdo z nich neslyší.
Z Karin čišel strach, který byl tak silný, až se vlnil ovzduším. Cítila jsem ho a proto jí ani neměla za zlé, když se zvedla a bez jediného slova odešla. Možná bych spíše měla říci utekla.
Brečela.
Sama jsem měla co dělat,. Abych nezačala vzlykat. Najednou mi všechno připadalo ještě víc beznadějné, než dřív. Já, Karin, Jack, Victor, Ester… Proč musel pokaždé alespoň někdo z nás trpět? Proč svět nemůže být spravedlivější alespoň o jeden malinkatý chloupek?
Proč není úniku z našeho začarovaného kruhu?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama