12. kapitola - Vynucený klid

20. října 2007 v 22:32 | Lucinka256 |  Povídka "Anglická dcera" (FF)
Dvanáctá kapitola. Aneb co se stalo poté, kdy Lucia omdlela.
Přeji hezké čtení!:)
Lucinka256

12. kapitola - Vynucený klid
Bílo.
Všude jen bílo. Bíle mi hučelo v hlavě, běloba se rozkládala kolem mě. V uších jako bych cítila bílou hudbu. Copak zvuk může mít barvu? Bílou?
Bílá je barva nemocnice. Možná byla způsobem, který mě měl ujistit, že jsem v pořádku. Že se vlastně vůbec nic neděje.
Bílá je prý barvou klidu.
Za normálních okolností by mě asi ta barva překvapila. Bílá, kam jen pohlédnu. Copak to je normální?
Ale stejně jsem nebyla schopna nad tím více přemýšlet. Nebo možná ani nechtěla či neměla sílu.
Nacházela jsem se v jakémsi podivném světě. Světě bílé a klidu. A protože se mi tam líbilo, nechtěla jsem pryč.
Chtěla jsem tam zůstat. Odříznuta od všeho ostatního.
Jen se svou bílou.
***
Snad to byl pouhý sen, vymyšlený a zcela nereálný? Nebo zapomenutá vzpomínka? Copak bych ale mohla zapomenout něco tak důležitého?
Ložnicí se nesly tlumené vzlyky. Přestože se je snažila zakrýt, slyšela jsem je až příliš jasně. Nebo jí snad právě o tohle šlo?
Ten pláč mi rval uši. Nejradši bych předstírala, že ho neslyším. Utekla někam pryč, zacpala si uši vatou, posadila se k učebnici a ignorovala jej. Vlastně bych byla nejvíce spokojená, kdyby vůbec neexistoval.
A přesto tu zůstával. Minuty, hodiny. Neustával, neztišil se ani nezačal být hlasitější. Byl stále stejný. Stejně srdceryvný.
Už jsem nedokázala předstírat, že jej neslyším. Teď už ne.
I ona už musela zjistit, že nespím. Všechny ostatní už usnuly dávno, ještě předtím než sem s tím svým brekem přišla. Jediná já ne.
Spaní mi nešlo na mysl. Snad jsem byla natolik unavená, že už mi ani nešlo spát? Nebo mi předtucha toho, co mě čeká, nedovolila usnout?
Po dvou nebo třech hodinách už jsem sama cítila, že začnu brečet také. A nebude to trvat dlouho, leda že bych...
"Karin?" zeptala jsem se tiše.
Sen zkresluje. Promluvila jsem dost hlasitě, aby mě mohla slyšet až na druhé straně ložnice. A přitom dost potichu, abych nepobudila spící.
Stejným hlasem, jen o poznáním více roztřeseným, ale vůbec ne překvapeným, mi také odpověděla. "Ty jediná mě můžeš pochopit."
Moje domněnka se potvrdila. Byl to záměr. Přišla, až když už ostatní dávno spaly. Musela vědět, že já zůstala vzhůru. Jako každý večer.
Ale nedokázala jsem poznat, jestli jsem tohle zjistila už ten večer, pokud tedy nějaký byl, nebo až ve svém snu, který by jej případně kopíroval.
I kdyby se to doopravdy stalo... Proč bych si pak do té doby nic nepamatovala?
Jako zázrakem jsem její slova pochopila okamžitě. V setině vteřiny.
"Co ti udělal?" zašeptala jsem svou otázku.
Podle zvuků jsem poznala, že vstala a jde si přisednout ke mně.
Nebránila jsem se. Možná věděla, že v tomhle ohledu k sobě asi budeme mít hodně blízko. Vždyť kdo by mohl lépe vyprávět o zradě?
Věděla jsem, že mě potřebuje. A chtěla jsem jí pomoct. Měla jsem pocit, ž jedině já jsem toho schopna. Přesně jak řekla.
Jak podivné...
A jak moc podobné tomu, co předpověděla Rowena.
Aniž bych čekala její odpověď, objala jsem jí. Možná to bylo to nejlepší co jsem v tu chvíli mohla udělat. Slova neměla význam, obě jsme věděly své.
Jack je prevít. Možná za to nemůže... Ale stejně takový vždycky byl a vždycky bude. Nezmění to. Nedokáže nic než ubližovat...
Bílá tma neustávala.
Ale přesto maličko povolila. Protože jsem dvě věci věděla jistojistě. Už nebyly zamlžené a nejasné, ale naprosto nebílé a jednoznačné.
To nebyl jen sen. Byla to skutečná vzpomínka, nejspíš nedávná. Stačila jsem jí zapomenout, ale zároveň mi jí Karin oživit.
A ta druhá věc - byla velmi důležitá. Protože byla první, kterou se mi vrátila.
***
Bílý svět byl sice strašlivě krásný, ale s postupem času také začínal být až děsivě chladný. Bez emocí, bez myšlenek.
Právě ve chvíli, kdy jsem si myslela, že je nejtemnější, se začaly myšlenky vracet. A emoce ruku v ruce s nimi.
Nejprve vzpomínka na ten večer, kdy jsem pomohla Karin.
Pak všechno ostatní.
Proč ale zrovna tahle vzpomínka přišla jako první? Čím byla tak důležitá?
Mohlo to trvat několik dní, než jsem se probrala ze svého bezvědomí. Možná dokonce celé týdny. A právě to mě nejvíce děsilo. Protože jsem toho tolik musela zameškat. Svět se mezitím posunul o několik kroků dál a já to nerušeně zaspala!
To bylo první, co mě napadlo, když jsem zaslechla zvuky. Už ne bílé, ale světské. Rázem mi bylo jasné, že dávám sbohem bělobě. A docela ráda...
Za chvilku jsem byl schopna poznat, že se jedná o hlasy. Bohužel už jsem nevěděla, čí byly.
A ani jsem se to nestačila dozvědět. Protože jsem okamžitě usnula.
Teď už ale obyčejným lidským spánkem.
***
Když jsem se probudila podruhé, ošetřovnou panovala noc. Neviděla jsem ani na krok, možná kvůli tmě, možná jsem byla ještě moc malátná. Okamžitě jsem si uvědomila, že ležím na jedné z postelí a byla jsme za to vděčná. A zároveň jsem se cítila nezvykle odpočatě, klidně a dokonce i optimisticky.
Donutila jsem se nechat oči otevřené, přestože se mi víčka klížila. Chtělo se mi spát, přestože jsem musela ležet už několik dní. Zvláštní...
Po chvíli jsem se nevědomky usmála. Nevím z jakého důvodu, prostě jsem si najednou uvědomila, že se usmívám.
"Lucio?"
Trhla jsem sebou, když jsem zaslechla své jméno. Myšlenky na spánek mě okamžitě přešly, když už jsem věděla, že tu nejsem sama.
Ten hlas jsem poznala okamžitě. Jack.
Zívla jsem a trochu neohrabaně se posadila na své posteli. I v noční tmě jsem si všimla, že vedle mojí postele přistavili židli a právě na té Jack sedí. A drží mě za ruku.
Když jsem si to uvědomila, vytrhla jsem se mu. Byl to takový reflex, ani jsem neuvažovala nad tím, proč to dělám.
"Co to..." začal se mě ptát na vysvětlení, ale hned se zase zarazil. Vycítila jsem, že se na mě podíval. Začínal chápat.
Najednou jsem měla potřebu se bránit. Jedinou ráznou větou jsem ho utvrdila.
"Nesahej na mě!" zavrčela jsem téměř nenávistně a odtáhla se od něj.
Pořád se na mě díval. Chápavý výraz vystřídalo mírné zděšení, možná spíše překvapení. Zamračil se, protože očividně chápal, o co tu jde.
"Tak co ti řekla?" zeptal se klidně. Měla jsem pocit, že ten klidný ten si snad musel předem nacvičit. Musel počítat s tím, jak se budu chovat...
Bylo to jak blesk z čistého nebe, čekala bych jakoukoliv reakci, ale tohle doopravdy ne. Uklidnilo mě to. Zhluboka jsem se nadechla, pka zase vydechla a zavřela oči.
Uvědomila jsem si, jak bezohledné muselo být moje chování.
"Promiň," zašeptala jsem.
Nic víc, nic míň. Věděla jsem, že to pochopí.
Hlas se mi chvěl, celá jsem se chvěla, nedokázala jsem se ovládnout. A po tváři stékala malá třpytivá slza...
Pak jsem najednou ucítila sálající teplo a klid, jeho paže, jak mě objímají.
"To nic. Nic se nestalo," zaslechla jsem jeho hlas, který vůbec nezněl rozčileně.
Věděla jsem, že mi nelže, že mě pochopil. Že už zase má pravdu.
Chtěla jsem mu poděkovat, nebo alespoň svou vděčnost naznačit. Ale únava mě přemohla. Během několika vteřin jsem zase usnula.
U něj v náruči.
***
Znovu jsem se probudila hned druhý den ráno, alespoň jsem tak soudila.
Madame Pomfreyová si mě starostlivě změřila, ale protože nahlas neřekla téměř nic, nedokázala jsem rozpoznat, proč. Po chvíli jen kývla a přinesla mi lektvar, která jsem povinně musela vypít. Když jsem se jí ptala, jak dlouho tu ještě budu muset zůstat, slíbila mi, že to nebude trvat příliš dlouho.
Tím se moje nálada zlepšila ještě více, než byla skvělá po probuzení.
Ještě ten den se ke mně dostalo několik návštěvníků. Samotnou mě překvapilo, že má tolik lidí zájem mě vidět.
Annie se tu stavila ještě ráno v doprovodu Tonyho. Oba mi stručně popisovali, co se v naší škole událo nového od té doby, co jsem omdlela. Vlastně to nebylo nic podstatného, většin těch řečí mě stejně pramálo zajímala, ale ze slušnosti a také z radosti, že se tu vůbec stavili, jsem raději nic neřekla. Pochopila jsem jen, že jsem odpočívala skoro dva týdny.
A že už jsem vzhůru jim prý oznámil Jack.
Hned po obědě sem vlítla Elen s Deborah. Obě mlely páté přes deváté, včetně toho, jak o mně měly strach, a že celá škola dva dny nemluvila o nikom jiném, než o mně.
Popravdě řečeno jsem jim nevěřila ani slovo. Ale zkuste si dva týdny ležet a nerozpoznat jediné slovo. Pak by jste poslouchali úplně všechno. Třebas to nemá smysl.
Pak se tu stavoval ještě Jack.
Když jsem ho uviděla, trochu jsem znejistěla při vzpomínce na včerejší noc. Mohl to být jen sen, ale taky nemusel. A na můj vkus by to stejně musel být až moc živý sen...
Najednou jsem nevěděla, jak bych se měla chovat. Jednou mě už sice políbil, ale to jenom kvůli tomu hloupému zvyku se líbat pod jmelím. Nebyly v tom žádné pocity, nic.
Zatímco to, co se stalo včera, bylo emocemi nabyté až příliš.
Nakonec tu Jack zůstal asi dvě minuty. V podstatě jenom přišel a posadil se na vedlejší postel. Pak kývnul na pozdrav. A protože já jsem se slova neujala, neřekl nic ani on. Po pár minutách, nemohly být víc než dvě nebo tři, rozpačitě odešel.
Byl podivně zastřený. Úplně jiný, než před pár hodinami. Strašně mě to vyvedlo z míry. Netušila jsem, co se děje.
A nebo byl prostě stejně nejistý, jako já?
Večerní návštěva mě ale zarazila ještě víc. Přišla za mnou Karin.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama