10. kapitola - Varování (II.)

20. října 2007 v 22:26 | Lucinka256 |  Povídka "Anglická dcera" (FF)
Druhá část je tu...

O hodinu později mě vyrušil nějaký zvuk, který vycházel směrem od vstupu do naší společenské místnosti. Zamračila jsem se a jen neochotně zvedla zrak od čtení, abych zjistila, kdo mě ruší.
Neměla jsem právo ani žádný důvod, abych toho dotyčného poslala pryč - kdybych řekla, že jen chci mít trochu soukromí, asi by to nevyznělo zrovna pádně. Vlastně jsem to ani udělat nechtěla, protože mi bylo jasné, že to nebude trvat ani dvě minuty a bude zpátky ve Velké Síni spolu s ostatními.
O pár vteřin později kolem mě prošel Jack a zamířil si to přímo do jeho ložnice. Šel sám, což mě překvapilo. Kde nechal Karin? Nebo nechala ona jeho?, neodpustila jsem si v duchu mírně ironickou poznámku. Ale vzápětí jsem musela sama sebe pokárat. Není to moje věc, tak bych se tím vlastně vůbec neměla zabývat...
Nepozdravil mě, z čehož jsem usoudila, že si mě nevšiml. Nemohla jsem ale vynechat svou otázku, protože mi vůbec nebylo jasné, co tu dělá.
"Proč nejsi ve Velké Síni?" vykřikla jsem za ním.
Leknutím se otřásl, pak zaťal pěsti a otočil se ke mně. Když mě spatřil, viditelně si oddychl. Povolil sevření dlaní a usmál se na mě.
Musela jsem se už podruhé za tu chvíli napomenout, když mě napadla myšlenka, že vlastně vypadá docela dobře. Tmavé vlasy, zelené oči, postava ani ne široká ani ne vyhublá. Navíc tmavě hnědý společenský hábit, který mu padl jako ulitý.
"Co se mě lekáš?" rozesmála jsem se. Můj smích se odrážel od stěn a až když ke mě dolehl jeho dozvuk jsem si uvědomila, jak zní napjatě a nervózně. Okamžitě jsem zmlkla a pohled rychle zabodla do rozevřené knížky v mém klíně.
"Myslel jsem si, že jsi... No, to nic," vyhnul se odpovědi. Užuž jsem se chtěla zeptat, co tím myslel, ale přerušil mě další otázkou. "Proč nejsi na plese? Copak tě nikdo nepozval?"
Nemohla jsem si nevšimnout, že se při vyslovení slova "nepozval" trochu zamračil, ale v tu chvíli jsem tomu nepřikládala žádný zvláštní význam.
"Spíš se mi nechtělo nikam chodit," přiznala jsem se.
"Proč?" semkl rty a udělal několik kroků směrem ke mně. Opřel se o stolek vedle mého křesla a nespouštěl ze mě oči.
"Je tam moc lidí," zalhala jsem, i tak ale můj hlas neztratil na sebevědomí a klidu. Nenechala jsem se vyvést z míry. Poslední dobou jsem lhala pořád, tak proč ne zas? I kdyby mě trápily výčitky svědomí, nevyvázla bych tak špatně, jako kdybych mu teď začala vykládat o Victorovi.
V očích se mu zkoumavě zablesklo. Nic neřekl, ale mně bylo jasné, že poznal, že mu tu nevykládám něco zrovna dvakrát pravdivého. Prohrábl si své tmavě hnědé vlasy a rozhodl se změnit téma hovoru.
"Co to zase čteš?" pronesl přísně a podíval se do mojí knížky. Chtěla jsem jí zavřít a se slovy "ale nic" jí někam uklidit, jenže Jack byl rychlejší než já. Knihu mi sebral hned v příští vteřině a podíval se na titulní stránku.
"Tajemství zvěromagie," přečetl z ní. Vzápětí zkřivil obličej v nepřirozeném úšklebku. Nedokázala jsem poznat, jestli své naštvání předstírá, nebo ne.
"To si od toho nemůžeš dát alespoň na chvíli pokoj?" zeptal se, když mi knihu položil zpátky na kolena.
Naštvalo mě to. Co mi má co mluvit do toho, jak trávím svůj volný čas? Chtěla jsem mu říct něco ne zrovna přívětivého, ale nezmohla jsem se ani na jediné slovo. Nějak mi úplně vypadl text.
Zřejmě si všiml, že mi není zrovna dvakrát do řeči, protože mě svou otázkou naštval. Pokračoval dále: "Pořád tě vidím jen číst. Neřekl bych, kdyby to bylo něco normálního, ale číst pořád něco, co má co do činění se školou... Nepřeháníš to trošku?"
Místnost na krátko ovládlo ticho. Zhluboka jsem se nadechla a zformulovala jednoduchou větu.
"To je snad moje věc, ne?" odpověděla jsem mu klidně. Ve skutečnosti jsem klidná nebyla, spíš naštvaná. Ale rozhodla jsem se to nedávat najevo.
"Nemuselo by ti-" chtěl ještě něco dodat, ale to už jsem se neovládla a přerušila ho.
"Tohle se mi bude hodit rozhodně víc, než se pořád flákat, jako vy!" přešla jsem do protiútoku. V tu chvíli jsem se neovládala už skoro vůbec, ale přesto jsem věděla, že by to taky mohlo dopadnou ještě hůř. Kdyby v tom pokračoval, nejspíš bych mu svojí učebnici omlátila o hlavu! Protože když se ovládat přestanu, jsem schopna všeho...
"To není flákání. My jen nejsme blázni, aby jsme se od rána do večera pořád jen učili. Musí tě to strašně unavovat a vyčerpávat," prohlásil. Nejvíce mě na tom rozčílilo, že svou větu vyslovil klidně. Co má co být klidný, když já v klidu nejsem?
Na jazyk se mi drala nějaká jedovatá poznámka, ale při pohledu do jeho mírných zelených očí jsem jí spolkla. Sevřela jsem rty a raději zmlkla. Nadechla jsem se, vydechla a probodla ho svým pevným a neústupným pohledem.
"Třeba mě to nevyčerpává. Naopak, dost to uklidňuje," odpověděla jsem tónem, který naznačoval, že už se na toto téma nehodlám déle vybavovat. Můj hlas zněl téměř chladně, až se Jack trochu oklepal a znatelně se odtáhl.
"Tak promiň, nechtěl jsem tě naštvat," zašeptal. Zašeptal! Co si má sakra co šeptat?
Uraženě jsem přikývla, otevřela knihu a začala znovu číst. No, spíš jsem předstírala, že čtu, protože jsem z nějakého záhadného důvodu nebyla schopna se na čtení soustředit.
Doufala jsem, že vstane a odejde. Ale když se tak ani po několika minutách nestalo, zamračila jsem se a znovu se k němu naštvaně otočila. Jakmile spatřil, že ho pozoruji, zpozorněl a zákeřně se usmál.
"Co je? Potřebuješ ještě něco?" zeptala jsem se. Můj klid se zřejmě odebral do věčných lovišť, protože tón mého hlasu by se snad dal nazvat jakkoliv, jen ne klidně,. Ani jsem se už nesnažila ho ovládnout.
Nebude to trvat dlouho a bude konec i našemu přátelství, napadlo mě.
Nepřestával se usmívat, ani moje nervozita ho zřejmě nevyvedla z míry. "Víš o tom, že nad tebou visí jmelí?" zeptal se. Nyní už jeho úsměv nebyl zákeřný, ala vítězoslavný.
Zkameněla jsem, chvilku jsem nebyla schopna se pohnout. Samozřejmě jsem znala ten pradávný mudlovský zvyk - kdykoliv se dva lidé opačného pohlaví setkají pod jmelím, měli by se podle starého obyčeje políbit. Pokud bych ho ale chtěla dodržovat, nejspíš by byl Jack tím posledním, koho bych chtěla pod jmelím chtěla potkat. Nejen protože jsem pořád měla víc než jen ráda Victora, protože Jack byl zadaný a protože mi vlastně nebyl ani moc sympatický (i když o tom by se dalo trochu uvažovat). Hlavním důvodem je to, že Jack pro mně znamenal jen kamaráda - přesně, jak jsme se tehdy domluvili. A při představě nás dvou jako něčeho víc než kamarádů se mi ježily vzteky snad všechny chlupy na mém těle. Nehledě na to, že ještě před pár týdny možná Jack tuhle představu vyznával.
Přivřela jsem oči a jen neochotně pootočila hlavu směrem ke stropu. Doufala jsem, že tam žádné jmelí viset nebude. Jack si to mohl dost dobře vymyslet, ostatně to by mu taky bylo podobné.
Když jsem ale oči opět otevřela, pocítila jsem zklamání. Co zklamání, to je špatné slovo. Spíš jsem se opětovně rozzuřila. Seshora se na mě šklebila rostlinka kýčovitě obarvená do zlaté barvy.
Sakra, sakra, sakra!, zaklela jsem v duchu. Asi z toho nevyváznu tak snadno. Nejspíš budu muset opravdu... Ne, budu předstírat, že o ničem nevím!
"No a?" otočila jsem se zpět k Jackovi, který se stále tak idiotsky usmíval. Skousla jsem spodní ret a usmála se jako nevinné tříleté děcko. Bylo mi jasné, že na to mi asi neskočí, ale i tak to stálo za pokus.
"Tohle určitě musíš znát." Úsměv z jeho tváře nevyprchával. Ba naopak, zdálo se mi, že je stále širší. "Chodíš na studium mudlů, ne?"
Měla jsem sto chutí se postavit a přímo do obličeje mu hlasitě zavrčet "ne!". Ale asi by to bylo zbytečné, protože Jack při hodinách studia mudlů sedává jen o jednu lavici za mnou.
Žádné východisko tu nebylo. V duchu jsem se zapřísahala, že už si nikdy v životě pod jmelí nesednu. Asi mi vážně nezbývalo nic jiného, než ho políbit.
"Jo, chodím," přiznala jsem se. S hrůzou jsem si uvědomila, že začínám rudnout. To mi tak ještě scházelo!
Nespouštěl ze mě oči, ale k mému údivu už se přestal tak divně usmíval. Díval se na mě s vážnou tváří a až po dlouhé chvíli se odvážil promluvit.
"No?" pobídl mě.
Potlačila jsem opětovnou chuť ho na místě zaškrtit, která mě ten den popadla už asi popadesáté. S ledovým klidem mi tady oznámí, že ho mám políbit a ani se neuráčí mi to nějak usnadnit! Naštvaně jsem se rozklepala a knihu položila vedle něj na stolek.
Postavila jsem se naproti němu. Když jsem stála, dosahovala jsem bez jednoho nebo dvou palců stejné výšky jako on. Cítila jsem, jak ze mě sálá rozzuřená negativní energie, až jsem se divila, jaktože se ještě nerozpadl na tisíce malých kousíčků.
"Tak fajn," odsekla jsem. Stále jsem se klepala, protože jsem byla vyvedená z míry, ale doufala jsem, že si toho nevšimne.
Přiblížila jsem se k němu a svými rty ho lehce políbila na obě tváře. Nic víc, nic míň.
Chtěla jsem rychle zdrhnout, ale Jack mě chytil kolem pasu, abych se mu nemohla vyškubnout. Naštvaně jsem se obrátila zpět k němu. Uvědomila jsem si, že naše tváře jsou o sebe vzdálené jen několik centimetrů, ale to mě akorát ještě více naštvalo.
"Co to-" protestovala jsem, ale rychle mi položil prst na ústa, abych už nemohla říct nic víc.
"Tohle nebyl polibek," zaprotestoval. A než jsem stačila cokoliv udělat, přitáhl si mě k sobě ještě blíž a pevněji než předtím a uhnul ukazováčkem z mých rtů. Pak se ke mně sklonil a jemně mě políbil.
Byla jsem tak rozrušená, že jsem ani nebyla schopna zaregistrovat, jestli se mi to líbilo, nebo ne. Klepala jsem se vzteky. Až po dvou vteřinách jsem si uvědomila, že i on se chvěje jako osika. A toho jsem využila.
Rychle jsem se mu vytrhla a vítězoslavně se posadila zpět do svého křesla.
Usmál se na mě. Už zase Divila jsem se, kde se v něm ještě pořád bere síla se smát? Copak mu nebylo jasné, jak dopadne, když mě bude i dál pořád rozčilovat?
"Já to nevymyslel," bránil se. Ha, konečně si povšiml mého naštvaného obličeje! Ironie mi v tu chvíli tedy rozhodně nechyběla.
"Já nic neříkám," zaslechla jsem se říct. Vzápětí jsem tu větu chtěla odvolat, protože by to mohl pochopit jinak, než by měl. Ale naštěstí jsem si stačila uvědomit, že to já jsem si sedla pod jmelí a tudíž si za to můžu vlastně sama. I když, nebylo to zas tak...
"Fajn," řekl. Tím mě vyrušil z mých úvah. Všimla jsem si, že se pořád ještě chvěje, ale nijak jsem to nekomentovala. Rychle se rozloučil a odběhl do své ložnice. Za chvilku už se vracel skrz vchod zpět do Velké Síně. Cestou se zastavil, aby se rozloučil, ale hned zas pospíchal dál.
Až po dvou nebo třech minutách jsem si uvědomila, že nepřítomně zírám do míst, kde jsem naposledy viděla jeho hnědou čupřinu...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama