1. kapitola - Podivná žádost (II.)

20. října 2007 v 11:49 | Lucinka256 |  Povídka "Anglická dcera" (FF)
Druhá část první kapitoly...

Hodina Obrany byla naprosto báječná! Profesor Roberts je zatím asi ten nejlepší profesor Obrany proti Černé Magii, jakého jsem poznala. Na úvod nám pověděl něco málo o tom, co a jakým způsobem budeme letos probírat. Rozhodně mě to zaujalo - absolvujeme několik výprav do Zapovězeného lesa, kde si údajně budeme procvičovat některá kouzla v praxi, nebudeme muset psát tolik referátů a také zkoušky budou probíhat zcela jinak - nový profesor se zaměřuje spíš na užití kouzel v praxi, než na teorii. Prostě senzační, určitě si letos užijeme více zábavy, než minulý školní rok, a mnohem lépe se kouzla naučíme. Jsem nadšená.
Po hodině jsem se odebrala, spolu s Elen a Deborah, do společenské místnosti Havraspáru.
"Co si myslíte o téhle hodině?" zeptala se nás Deborah a svalila se do pohodlného červeného křesla přímo u okna.
"Super!" odpověděla jsem s Elen jedním dechem a vzápětí jsme se rozesmály. Tohle se nám totiž stává velmi často. Myslíme a mluvíme jako jeden člověk.
Deborah počkala, než jsme se vysmály, a pokračovala: "Taky si říkám. Konečně pořádný učitel… zatím jsme moc štěstí neměli."
"To teda rozhodně ne. Když si jen vzpomenu na Smithe s těma jeho věčnýma poučkami… nebo jak vždycky roztržitě mával rukou a nemohl ze sebe vypravit jediné slovo, když ho někdo naštval…" rozesmála se Elen nanovo a tentokrát se k ní kromě mě přidala i Deborah.
Chtěla jsem dodat, že ne všichni byli tak špatní, ale než jsem stačila cokoliv říct, pokračovala Deborah.
"Vážení, vážení," zvedla ruku a napodobila rozmáchlé profesorovo gesto. Myslela jsem, že asi prasknu smíchy. Deborah měla odjakživa talent napodobovat ostatní (a zvláště profesory), ale tentokrát to bylo tak věrné, že jsme se s Elen musely smát tak hlasitě, až se po nás spolužáci, s nechápavými výrazy v obličeji, otáčeli.
Když jsme konečně byla sto se uklidnit, letmo jsem vrhla pohled na havraspárskou nástěnku a zděsila se při pohledu na papírové hodiny, které někdo očaroval tak, aby ukazovaly skutečný čas.
"Propánaboha, vždyť jsou už za čtyři minuty tři hodiny!" lekla jsem se a rychle vstala z křesla. "Jen si odnesu svoje věci do ložnice a pak budu muset jít…" odběhla jsem. Ve tři hodiny se totiž mám sejít s Victorem - bude na mě čekat u kašny. V tom záchvatu smíchu jsem na to úplně zapomněla!
Odložila jsem svoje věci na noční stolek a popadla kartáč na vlasy. Při pohledu do zrcadla jsem se doslova zhrozila - vlasy jsem měla úplně rozcuchané a zamotané. Rychle jsem je alespoň částečně rozčesala a pak spěšně vyběhla z pokoje zpět do společenské místnosti.
Zamávala jsem Elen. "Už musím jít," křikla jsem na ní a v rychlosti pohlédla na havraspárskou nástěnku, kde byl pověšen onen papír. Ručičky hlásaly, že jsou za dvě minuty tři hodiny. No dobrá, to ještě mohu stihnout, částečně jsem si oddechla a pak vyběhla na chodbu a pádila dolů po schodech.
Musím určitě vypadat ještě úděsněji než před chvílí, napadlo mě, když jsem se celá udýchaná a uspěchaná dostavila ke kašně. Dochvilný Victor už tam byl a čekal na mě. No ale hlavně, že jsem přišla včas.
"Ahoj," vydechla jsem a podívala se na něj. Victor se otočil a usmál se na mě. "Ahoj, Lucio. Zase jsi běžela?" pozdravil mě. Na minulou schůzku jsem také přišla pozdě, psala jsem úkoly a při čtení jedné knihy jsem doslova ztratila pojem o čase.
"Hm, zlepším se," slíbila jsem.
"Nemusíš, to by jsi pak nebyla ty. A krom toho už jsem si za tu dobu zvykl," usmál se na mě Victor ještě jednou a věnoval mi hezký a příjemný pohled svých nádherných bleděmodrých očí. "Půjdeme se někam projít?" zeptal se.
"Dobře, ráda se projdu," pokusila jsem se o úsměv, přestože jsem moc dobře věděla, že tomu jemu se nikdy nemůže vyrovnat. Victor vypadal jako obvykle báječně. Na sobě měl stále černý školní hábit, stejně jako jej museli nosit všichni studenti ze školy. Jenže na něm i ten obyčejný kus ze šatníku vypadal dokonale a upraveně - perfektně rýsoval jeho hubenou postavu. A když se na mě navíc usmál svýma modrýma očima a projel si rukou mezi jeho blond vlasy, pokaždé mě chytl neodolatelný chtíč ho políbit.
Ale ovládla jsem se a vzala ho za ruku. "Kam půjdeme?" zeptala jsem se.
"Jako obvykle," zněla jeho odpověd. Victor rázně vykročil a vedl mě na naše oblíbené místo.
Šli jsme se projít k velkému bradavickému jezeru, jednomu z mých nejoblíbenějších míst na pozemcích školy. Chodíme sem téměř pokaždé, protože je tady ticho, klid a nikdo nás neruší. A toto místo v sobě navíc má jakési neodolatelné kouzlo a půvab. Prostě nádhera.
Posadila jsem se do zelené trávy a přivřela oči před prudkým žárem sluníčka. Podle lehkého zašustění vedle mě jsem poznala, že Victor už se taky usadil.
Bylo tam moc hezky. Sluníčko vysílalo do krajiny své poslední letní paprsky a ozařovalo přírodu kolem, jako by nás dva chtělo potěšit.
"Dneska ti to moc sluší," řekl Victor a sedl si blíže ke mně.
"Já bych neřekla… jsem rozcuchaná a neupravená a …" naoko jsem s ním nesouhlasila. Mám ráda, když mi lichotí - a Victor to ví a proto to říká pořád.
"To není pravda, pro mě jsi ta nejkrásnější holka z celých Bradavic," usmál se na mě Victor, naklonil se ke mně a něžně mě políbil. "A to neříkám jen protože s tebou chodím," zašeptal mi do ucha a pohladil mě po tváři.
"Mám tě ráda, Victore," pronesla jsem a opětovala jeho polibek….
Do školy jsem se vrátila až pozdě večer. S Victorem jsme se dlouho líbali a pak si povídali o škole a podobně. Před vstupem do školy jsme se rozloučili a domluvili si příští setkání hned na zítřejší den, sobotu.
"Tak ahoj," řekla jsem a zamávala mu.
"Ahoj, miláčku," řekl.
"Nevím jestli to bez tebe takovou dobu vydržím," usmála jsem se.
"Já taky ne. Ale až tě zítra zase uvidím, rázem zapomenu na ty dlouhé minuty, kdy jsem se marně snažil si vybavit, jak jsi krásná a vzpomínal na tvá milá slova,"
Usmála jsem se na něj a zamávala mu. Pak se vydal cestou směrem k mrzimorské společenské místnosti.
Dlouho jsem se za ním dívala. Doopravdy ho miluju, pomyslela jsem si. Pokaždé když si vzpomenu na naše společné chvíle u jezera, když si znovu a znovu vybavím jeho krásné věty které lahodily mým uším… Sotva slyším jeho jméno, projede mnou lehké a příjemné zachvění, když ho vidím, jsem si jistá, že téměř okamžitě zrudnu. jsem nucena si přiznat, že jsem asi poprvé v životě zamilovaná.
Vyrušilo mě až, když mi někdo po několika minutách, kdy jsem osaměle uvažovala, zaklepal na záda. Otočila jsem se. Stál za mnou havraspárský famfrpálový kapitán.
"Aha, to jsi ty," úlevně jsem vydechla "lekla jsem se, že tu stojí Filch a právě se chystá mi dát školní trest."
"Tak to se omlouvám, nechtěl jsem tě vylekat," usmál se havraspárský famfrpálový kapitán, Jack Broont. "Stála jsi tu hrozně dlouho."
"Potřebuješ něco?" zeptala jsem se ho, když pořád neodcházel. I když se snažím do týmu dostat, jeho kapitán mi rozhodně není sympatický. A také jsem už byla celkem unavená a moc ráda bych se vrátila zpět do společenské místnosti, do své ložnice.
"Jo," řekl "totiž… hm chtěl jsem s tebou mluvit," řekl trochu nervózně. To mě překvapilo. Odkdy Jack, známý lamač dívčích srdcí a sebevědomý hráč famfrpálu koktá před nějakou dívkou… a už vůbec přede mnou?, divila jsem se v duchu.
"A?" zeptala jsem se.
"Co a?" nepochopil mě. Ten má ale pomalé vedení, napadlo mě.
"A o čem se mnou chceš mluvit?" zeptala jsem se ho.
"Aha, takhle to myslíš," zamumlal "jen jsem se chtěl zeptat, jestli i letos se budeš znovu ucházet o místo v havraspárském famfrpálovém družstvu."
"Jasně, určitě budu. To je všechno?" zeptala jsem se a začínala jsem být čím dál nervóznější. Necítila jsem se vedle něj ve své kůži.
"No… jen jsem ti chtěl říct že jsi hodně talentovaná a budeš mít asi velkou šanci se do týmu dostat. Jenže stejnou šanci mají i jiní…"
"Ale proč mi to říkáš? Budu se snažit, víc pro to udělat nemůžu," přerušila jsem ho.
"Ale můžeš. Napadlo mě, že bych tě mohl vybrat kdybys si se mnou třeba někdy zašla do Prasinek nebo někam tak…" vypadlo z něj. A bylo to venku - no jistě, jediné o co mu jde je dostat mě na rande, protože jsem pravděpodobně poslední holka, která nepotvrzuje jeho pravidlo, že může mít každou po které se mu zachce.
"Cože?" naštvala jsem se. "To mi chceš naznačit že jinak me nejmenuješ? Že když s tebou nikam nepůjdu, tak mám prostě smůlu?"
"Jo."
"To je citový vydírání! Moc dobře víš, že o to místo stojím a že jinak bych s tebou nikdy nikam jinam nešla! Tak na to zapomeň. Já chodím s Victorem a o tebe zájem nemám."
"Hm, jak myslíš. Já myslel, že chceš hrát v týmu," řekl zklamaně.
"Ano, to chci. Ale ne zas tolik abych kvůli tomu podváděla někoho, koho miluji," vmetla jsem mu do očí a vydala se směrem k společenské místnosti svojí koleje.
"Miluješ?" ušklíbl se "to myslíš vážně?"
"Jo," zastavila jsem se a otočila se k němu. Cítila jsem, že mi v každém mililitru mé krve koluje nenávist a zároveň jsem tušila, že se již brzy přestanu ovládat. Co si o sobě myslí? "Smrtelně vážně. A už mi dej pokoj. A jen tak mimochodem - nemyslím si, že pokud budeš jednat tímto způsobem, tak zůstaneš kapitánem."
Pak jsem se otočila na podpatku a dál nereagovala na jeho směšné poznámky. Vážně nemám zapotřebí se s ním hádat.
Odkráčela jsem do své ložnice, převlékla se a lehla si na postel. Dlouho jsem nemohla usnout, protože jsem před očima pořád viděla tu jeho posměšnou tvář a v duchu stále slyšela jeho posměšný hlas, když mluvil o Victorovi.
Nemá šanci, pomyslela jsem si takový idiot u mě nikdy nebude mít šanci.Ještě více mi ale vrtalo hlavou, jestli nyní budu mít šanci se do famfrpálového týmu dostat. Já mu ještě ukážu! Budu tak dobrá že nebude mít jinou možnost než mě přijmout, umínila jsem si a pak se už ponořila do hlubokého spánku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama