1. kapitola - Podivná žádost (I.)

20. října 2007 v 11:48 | Lucinka256 |  Povídka "Anglická dcera" (FF)
Mary Sue - to je asi jediný, čím bych tuhle kapitolu chtěla charakterizovat. Když jsem povídku začínala psát, ještě jsem pomalu ani neměla ponětí o tom, že nějakej takovejhle žánr vůbec existuje - a pokud jsem to ponětí měla, tak jsem na sto procent netušila, co to vlastně za žánr je. Dneska už to (možná bohužel) vím a tímto bych taky chtěla varovat ty, kterým se moc nezamlouvá, aby tuhle povídku nečetli. Protože MS je prorostlá v každé větě...
A co se stalo v první kapitole? (Opět jsem si musela pomoci svým starším blogem, protože z hlavy bych to už asi nevymyslela... Je mi teprv čtrnáct a už mám sklerózu, to je tragický! :D) Tahle kapitola je pořád spíše takovou úvodní. Seznámíme se s hlavní postavou, Luciou, trošku blíže než v úvodu k povídce, a ona nám pak představí několik osob, které jí jsou nejbližší. Až ke konci kapitoly se na scéně objeví další postava, která je pro budoucí děj více než důležitá...
Snad se bude líbit těm, kteří jsou ochotni přetrpět všechnu tu romantiku, která se v povídce objevuje už od prvních řádků!:)
Lucinka256
PS: Jak jste si asi všimli, musela sjem kapitolu opět rozdělit na dvě části. Stručnost holt není mojí silnou stránkou. :)

1. kapitola Podivná žádost
Posadila jsem se před učebnou Obrany proti Černé magii a bez zájmu pozorovala své havraspárské spolužáky, kteří hlasitě rozebírali události z minulé famfrpálové ligy. Protáhla jsem se na lavičce a unaveně zívla. Úvodní týden mého čtvrtého školního roku pro mě byl velmi náročný a vyčerpávající. Letos mi profesoři naložili mnohem více domácích úkolů než v předchozím školním roce a také jsem měla o mnoho více vyučovacích hodin, takže mi zbývalo jen minimum volného času. A navíc jsem si odjakživa velmi zakládala na dobrém prospěchu a proto učení věnovala celé hodiny a hodiny.
Dívala jsem se kolem sebe a všímala si zejména svých přátel. Elen, moje nejlepší kamarádka, seděla vedle mě a hlasitě debatovala s Alanem, jejím klukem. Všimla si mě usmála se na mě svými krásnými plnými rty. Vždy jsem obdivovala jak její chování tak i její vzhled. Živě si vzpomínám, že když jsem jí spatřila poprvé, nejvíce mě na ní zaujaly její krásné, dlouhé černé vlasy, které nosí vždy jedině rozpuštěné. Samozřejmě že s postupem času jsem si všímala i dalších jejích předností - křišťálově modrých očí, útlé postavy, která nikdy nebyla ani moc silná ani moc vyhublá - zkrátka tak akorát, a hlavně jsem si již po několika týdnech uvědomila, že Elen není jen nesmírně krásná, ale také velmi milá, spolehlivá, společenská a humorná dívka.
V naší havraspárské dívčí ložnici spí už od prvního ročníku sedm dívek - já, Elen, Anna, Deborah, Karin, Ester a Emily. Karin, obrovská milovnice přírody, se s úzkostlivou, zakřiknutou, ale velmi pečlivou Emily znala ještě předtím, než nastoupily na tuto školu, protože jejich matky jsou dobré přítelkyně, a zanedlouho se z nich staly nejlepší kamarádky. Anna si zase vysloveně padla do noty s Emily - obě tyto dívky jsou vášnivé a neodraditelné čtenářky, které prosedí polovinu svého volného času v knihovně a obě byly rády, když zjistily, že mají stejnou zálibu ve čtení knih a mohou spolu navzájem debatovat o ději některých z nich. Deborah, exotická dívka se snědou pletí, je již od přírody veselá a nikdy jí nedělalo problém se prosadit. V prvním ročníku, když jsem jí poznala blíže, jsem se hrozně moc divila, že se vůbec nevěnuje učení, což mě dosti překvapilo a ještě více jsem se musela udivit tomu, že byla zařazena do Havraspáru, koleje moudrých. Již při prvních písemných zkouškách jsem ale pochopila proč - Deborah má nesmírně dobrou paměť a i když jí učení nebaví a ona se prakticky vůbec neučí, pokaždé si již během vyučovací hodiny zapamatuje to, co si pamatovat potřebuje.
Myslela jsem si, že Elen se spřátelí s Deborah, protože obě dívky jsou výrazné, nepřehlédnutelné a něčím odlišné od ostatních. Bála jsem se, že zůstanu sama a bez přátel. Moje obavy se ale naštěstí nenaplnily - Deborah se po několika měsících skamarádila se dvěmi mrzimorskými studentkami a začala se s nimi bavit mnohem víc než s kteroukoliv havraspárskou studentkou.
Krátce poté jsem se s Elen ještě více sblížila, když jsem dostaly při hodině přeměňování společný úkol a dlouhé hodiny jsme jej vypracovávaly v knihovně. A ještě lépe jsme se poznaly o prázdninách, kdy mě Elen navštívila a zůstala u nás po dobu jednoho týdne. Nikdy nezapomenu na ty krásné a veselé dny, které jsme strávili v Příčné ulici, kde pracuje maminka a já tam bydlím s ní, a už vůbec nikdy nezapomenu na ten den, kdy mi Elen řekla, že si nikdy s nikým nerozuměla lépe než se mnou.
A tak se z nás staly nejlepší kamarádky. Samozřejmě, že si moc rády povídáme i s ostatními spolužačkami v našem pokoji a mockrát se s nimi od srdce zasmějeme, ale ty největší tajnosti bychom mezi nimi nedokázaly vyřešit. I když jsme s Elen každá úplně jiná, přesto si moc rozumíme, řekla bych že se navzájem doplňujeme - Elen vymýšlí a provádí všechny plány a já je všechny kontroluji, řeším jejich následky a většinou nás obě dostávám z průšvihu.
V poslední době si i obě hodně pomáháme s učením, kterého je čím dál tím víc. I když jsme ve škole teprve jeden týden, máme už hodně povinností a tak se snažíme si s nimi navzájem pomáhat. Nechci Elen nějakým způsobem očernit, ale řekla bych, že se přece jenom učení věnuji o něco více než ona a často jí proto pomáhám dohánět co nestihla.
A obzvláště v poslední době jsem se hlavně já snažila. Zastávám totiž názor, že nový školní rok je třeba odstartovat s dobrým prospěchem a již na začátku si nasbírat nějaké dobré ohodnocení. Pečlivě jsem vypracovávala domácí úkoly, četla všechny doporučené knihy a věnovala maximální pozornost výkladu profesorů.
Mimo to jsem se také snažila alespoň jednou za dva dny se proletět na svém novém koštěti - Nimbus 1999. Letos jsem si totiž umínila, že se dostanu do havraspárského famfrpálového týmu jako chytačka. Na koštěti jsem poprvé seděla ve svých šesti letech a již tehdy mě to uchvátilo natolik, že jsem chtěla létat pořád a v jednom kuse. Už v minulých letech jsem se několikrát pokusila se dostat do havraspárského famfrpálového týmu na post chytačky - a zatím stále bezvýsledně. Minulý i předminulý rok mě zatím v konkurzu pokaždé porazil Alex, velmi dobrý hráč a ještě lepší chytač. Na konci června však ukončil studium na škole a odešel studovat někam jinam. Což pro mě znamenalo jediné - mám novou šanci si splnit svůj sen. A já si ho chtěla splnit z každou cenu a proto jsem se snažila a intenzivně trénovala, jak to jenom šlo. Jakmile se na kolejní nástěnce objevilo oznámení, pod které se měli podepsat ti, kteří se účastní famfrpálového konkurzu, neváhala jsem a zapsala se tam jako jedna z prvních. Pak už mi zbývalo jen jediné - trénovat, doufat a čekat.
Oddechla jsem si. Dnes je pátek, poslední pracovní den v týdnu, a mě čeká už jen dvouhodinovka Obrany proti Černé Magii a pak už budu moct směle užít zbytek týdne a dopřát si zasloužený odpočinek. Určitě je zasloužený - po té námaze během celého týdne, neustálém psaní úkolů, čtení a studování knih ani v nejmenším nepochybuji, že si jej mohu dopřát.
Trochu jsem se zamyslela. Od Brumbála jsem při slavnostním zahájení školního roku ve Velké Síni slyšela, že novým profesorem Obrany je nějaký Roberts. Nikdy předtím jsem se o něm nic nedozvěděla, jeho jméno mi nic neříkalo a ani nikdo jiný ze třídy ho neznal. Proto mi nezbývá nic jiného, než doufat, že to bude dobrý profesor.
Já bych se totiž chtěla stát bystrozorkou. Ano, já vím, že je to velice těžké a náročné povolání. Ale kromě létání mě odjakživa nelákalo nic jiného než dobrodružství, řešení a luštění tajemných hádanek, a milovala jsem kouzelnické souboje. Proto je pro mě tak důležité, aby nás dokázal stávající profesor co nejlépe naučit obranným a útočným kouzlům, protože se tomuto předmětu hodlám věnovat i nadále a chci jej již nyní zvládat co nejlépe.
Minulý učitel dopadl katastrofálně - ve třídě si nedokázal udržet pozornost a vůbec nic nás nenaučil. Myslím, že kdybych si nepsala výpisky z učebnice a nesnažila se kouzla se sama naučit, asi bych do dalšího ročníku nepostoupila. Nevím jak se povedlo postoupit ostatním. No v podstatě to jako nevím, samozřejmě, že jsem viděla ty napovídající brky schované pod lavicí, jimž vděčí ostatní za přijatelné ohodnocení. Ale slíbila jsem že o tom nikomu neřeknu. Nejsem blbá, vím že kdybych to udělala, tak se se mnou nikdo nebude bavit a to já zase nechci, takže jsem to radši zkousla a zamlčela to. A krom toho je to jejich věc - když si myslí, že i potom co začnou opisovat a spoléhat na nejrůznější formy taháků, budou schopni se ubránit zkušenému kouzelníkovi v boji, tak prosím, at je klidně používají. Ale já bych něco takového nedokázala.
Zbývá mi jen doufat, že letošní profesor Obrany proti Černé Magii nebude podobný.
Podívala jsem se na hodinky.
"Za půl minuty začíná vyučovací hodina," oznámila jsem svým spolužákům.
Elen se ke mně otočila. "Lucio, nemusíš tím svým nedočkavým pohledem hypnotizovat ručičky hodinek, myslím si, že si stejně nepomůžeš," usmála se na mě.
Když spatřila můj tázavý pohled, dodala: "Však se holka dočkáš, nový profesor a nový zbožňovaný objekt se brzy dostaví a ty budeš mít možnost se přesvědčit jaký je."
Laškovně na mě mrkla - a i když mluvila vážným hlasem, poznala jsem, že si ze mě jen dělá legraci. Elen by mě nikdy nechtěla zesměšnit, ale pokaždé naprosto přesně poznala důvod mé zadumanosti a vždy mě tak trošku popichovala.
"Jen počkej, Elen, nevím jak prospěješ ty, jestli ti letos nenapíšu alespoň polovinu tvých domácích úkolů…" poznamenala jsem stejným tónem jako ona a vážně se na ní podívala. Vzápětí jsme se obě zasmály.
"Jsme si kvit," prohlásila Elen "ty mi budeš psát úkoly a já ti zase nebudu bránit v tom věčném obdivování profesora Obrany a budu trpělivě poslouchat jak mu to dnes slušelo." Pravděpodobně narážela na to, jak jsem v druhém ročníku doslova šílela po našem učiteli - který byl velmi dobrý a navíc velmi pěkný. V té době to se mnou bylo k nevydržení, pořád jsem mluvila jen o něm a na nic jiného jsem snad ani nepomyslela. Když ale po roce odešel, postupně jsem na něj začala zapomínat… A když jsem pak vloni poznala Victora, byl tento krásný profesor definitivně vymazán z mé paměti.
"To už se nestane, nezapomeň že u mě dneska nemá žádný muž šanci ani kdyby byl sebehezčí a učil Obranu proti Černé magii třeba pátým rokem," odpověděla jsem významně.
"Aha, já zapomněla, že nyní máš Victorka," usmála se na mě Elen.
Znovu jsem se podívala na hodinky. Podle nich měla hodina začít už před minutou. Samozřejmě, že to nebylo nijak velké zpoždění, ale přece jenom bych čekala, že se profesor objeví hned. Dochvilnost je totiž jednou z vlastností, kterých si cením.
"Neměli bychom jít dovnitř?" zeptala jsem se svých spolužáků.
"Já myslím, že ne. Vždyť zatím každý profesor si pro nás na začátku hodiny přišel a myslím, že ani ten nový nebude chtít, abychom zůstali v učebně sami, bez dozoru, těch pár minut než přijde. Nezapomínej, že všichni profesoři trpí utkvělou představou, že by se nám, chudáčkům malým a bezbranným, mohlo něco stát," obrátila Deborah oči v sloup.
"Asi jo," připustila jsem si. "Ale stejně tu už dávno měl být," poznamenala jsem při opětovném pohledu na hodinky. Nikdo mi ale nevěnoval pozornost - všichni okolní se stále ještě bavili o famfrpálu.
Když ručičky začaly ukazovat dvanáct minut po začátku hodiny, začala jsem být už opravdu hodně nervózní.
"Co když nepřijde? Co když zapomenul, že tu má hodinu?," strachovala jsem se.
"Klid, Lucio. Prostě se jen někde zdržel, to je přece normální. Jen se zpozdí o pár minut a tak nevidím důvod, proč bychom měly dělat z komára velblouda," řekla šalamounsky Deborah.
"Dobře," odpověděla jsem a v příštím okamžiku vstoupil na chodbu jakýsi mladý, sympatický muž. "Já jsem váš nový profesor Obrany proti Černé Magii," představil se "jmenuji se Leonardo Roberts a budu vás vyučovat celý tento školní rok. Nyní bych uvítal, kdyby jste přestali diskutovat o famfrpálu, a vstoupili do učebny. Pokud vím, zvonilo před několika minutami," mrkl na nás.
Několik studentů se udivilo, protože jsme všichni čekali, že přijde a sám nás do učebny přivede. Zeptali jsme se, jak to tedy bude.
"Já myslím, že už jste dost velcí a zodpovědní, aby jste sami zvládli počkat těch pár minut v učebně. Myslel jsem, že vám již řekli, že do mé učebny můžete vejít," kroutil hlavou "Ale jak tak koukám, asi o tom ještě nevíte. No nic, to nevadí. Hlavní je, že jsme se našli," dodal a znovu nás vyzval ke vstupu do učebny. Vešla jsem dovnitř jako jedna z posledních - a učebna se mi opravdu na první pohled zalíbila. Na stěně naproti oknu vysel jeden velký obraz, který zabíral skoro celou stěnu. Tento podivuhodný obraz byl zasazen do tlustého, dřevěného rámu, a vyobrazoval svět pod hladinou Bradavického jezera (jak jsem si okamžitě domyslela). Na obraze bylo několik nebezpečných vodních tvorů a ve středu obrazu stál kouzelník s hůlkou, který bez přestání znovu a znovu odrážel útoky zvířat. Obraz se, jako každý kouzelnický obrázek, hýbal. Stěny byly vymalovány tmavě modrou barvou, která byla záměrně nanášena tak, aby působila dojmem mořských vln. Po stěnách bylo rozvěšeno ještě několik jiných obrazů - všechny se hýbaly, všechny zobrazovaly bránícího se kouzelníka a nebo skupinu bojujících kouzelníků. Žádný obraz ale nebyl tak velký a žádný mě ani tak nezaujal, jako ten první. Lavice byly postaveny vzadu u stěny, takže před katedrou zbývalo spousta volného místa. Zde pravděpodobně budeme nacvičovat kouzla, napadlo mě. Vzadu za katedrou stála jen tabule a velká skříň, která měla skleněná a průhledná dvířka, takže bylo vidět tu spoustu knih, krabic, a jiných všelijakých přístrojů, které byly uloženy uvnitř.
Vyzval nás, abychom se posadili do našich lavic. Již v prvním okamžiku si získal mé sympatie - bylo mi jasné, že u něj se nebude opakovat to, co se stávalo u našeho minulého profesora. Byl vysoký, hubený a velmi pěkný. Tmavě černé oči, jemný nos a malá ústa zdobila jeho obličej, který byl orámován hustými, černými a lehce zvlněnými vlasy.
Posadila jsem se do lavice vedle Elen. "Tak co mu říkáš?" sykla jsem na ní, zatímco ostatní studenti šramotili a hlasitě usedali do lavic, takže nehrozilo, že by mě mohlo být slyšet.
Elen pokrčila rameny. "Já nevím, je to docela sympaťák, ale ještě jsme ho neviděli učit. No ale horší než Smith přece být přece nemůže, ne?" usmála se na mě moje nejlepší kamarádka.
"Ne, to určitě ne," odpověděla jsem zamyšleně. Až nyní jsem si uvědomila, že tento muž ve mně budí dojem, jako bych ho již předem odněkud znala, zkrátka mi byl hrozně povědomý, ale nemohla jsem si vůbec vybavit kde a v jaké souvislosti jsem se s ním setkala. Možná se mi to jen zdá, pomyslela jsem si.
"No co," mávla jsem nad tím rukou a připravila si na lavici učebnice.
"Co říkáš?" naklonila se ke mně Elen.
"Ale to nic, jen jsem se trochu zamyslela," odvětila jsem.
"Aha," usmála se Elen. Tento její úsměv moc dobře znám. Pokaždé, když se Elen začne takto usmívat, je mi jasné, že se téměř pokaždé trefí na co právě myslím. Tentokrát jsem si ale byla na sto procent jistá, že nemá ani potuchy o tom, co se mi honí hlavou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama